Obojková úžovka

Samci užovky obojkové dorůstají délky maximálně kolem jednoho metru, samice mohou dosáhnout až 150 centimetrů. Svrchní strana těla je většinou zbarvená šedě, ale také šedohnědě, olivově, modravě nebo temně bronzově, někdy s černými tečkami či skvrnami. Typickým znakem užovky obojkové je dvojice poloměsíčitých skvrn v zadní části hlavy. Jejich barva kolísá od bělavé přes žlutou až po sytě žlutooranžovou. Hrdlo a přední část břišní strany těla jsou světlé, zadní část má černou barvu.

Užovky obojkové najdeme nejčastěji v okolí vody. Obývají zarostlé křovinaté břehy vodních toků, rybníků a slepých ramen, podmáčené louky i lužní lesy. Často se také vyskytují na druhotných lokalitách - v zatopených pískovnách a lomech, dokonce i v zahradách. Vzácně se s nimi můžeme setkat i na suchých lokalitách.

Ve vodě tráví poměrně hodně času, protože mezi její hlavní potravu patří především vodní živočichové jako menší rybky nebo čolci.Ačkoli jako většina užovek má i užovka obojková jed, není schopna ho použít. Chybí ji totiž funkční jedový kanálek s vývodem do zubů. Je všeobecně známo, že užovka nepatří mezi škrtiče, takže má jedinou možnost - svou kořist polykat živou. Díky tomu je pro člověka neškodná.

K páření dochází většinou v dubnu a květnu, někdy probíhá i ve skupinách. Nejčastěji v červenci pak samice kladou na teplé a vlhké místo kolem třiceti vajec (počet závisí i na věku samice). Častým líhništěm užovek bývají překvapivě hromady hnoje či kompostu, kde jsou pro vejce ideální podmínky. Dále jsou vejce kladeny např. do hromad listí a pilin, ztrouchnivělého dřeva, vlhké půdy apod. Mláďata se z vajíčka dostávají pomocí tzv. vaječného zubu, což je vlastně výrůstek na hlavě, který záhy po vylíhnutí odpadne.

Hlavní příčinou ohrožení užovky obojkové jsou změny v naší krajině, které se odehrály v posledních deseti letech došlo totiž k dramatickému snížení počtu lokalit, které byly vhodné pro život a rozmnožování užovek. Navíc se snížily také stavy obojživelníků, kteří slouží těmto hadům jako potrava.