Kivi (Apteryx)

Národním symbolem země a přezdívkou Novozélanďanů v zahraničí.
Kiviové tvoří řád bezhřebených, letu neschopných běžců.
Křídla mají tak zakrnělá a malá, že je není v peří vůbec vidět. Jen při bližší prohlídce jsou patrná jako 5cm dlouhé pahýlky, v nichž však je kosterní základ křídel dobře zachován. I když kivi sám měří nejvýše 70 cm, jeho nejbližší příbuzný je obrovský nelétavý pták moa, který dosahoval výšky až 3 metrů. Také tento druh se vyskytoval pouze ne Novém Zélandě- vyhynul před 200 lety. Ostrovy Nového Zélandu se oddělily od pevniny již před 90 miliony let, tedy dříve než došlo k rozšíření savců. Někteří zdejší ptáci, neohrožováni predátory, ztratily schopnost létat.
Stojí na silných, čtyřprstých nohou sloužící k vyhrabávání potravy a k obraně. Když je v úzkých, kope jimi jako klokan a dovede takto zahnat i kočku či kunu. Zobák tohoto ptáka je dlouhý, připomíná tvarem zobák ibisů, avšak nosní otvory jsou v samé blízkosti špičky. Nejspíše to souvisí s dobrou čichovou schopností kivi, kteří na rozdíl od většiny jiných ptáků hledají potravu čichem. Oči jsou velmi zakrnělé, přestože kivi vede soumračný způsob života. Peří, které rovnoměrně pokrývá celé kiviho tělo, sestává z dlouhých, jednoduchých per, která nemají prapory a od krku směrem dozadu se poněkud prodlužují. Ocasní pera kiviům úplně chybějí. Při kořeni zobáku má kivi řadu hmatových per podobným chlupům. Vnitřní stavba křídla a zachované vzdušné vaky svědčí o tom, že kivi se vyvinul z létajících předků. Dlouhé kosti nejsou však duté. Pohlavní dvojtvárnost se u kiviů projevuje jen ve velikosti, samice váží asi 2,5 kg, samec 1,5 kg. Také v hlasu samce a samice jsou podstatné rozdíly. Samec hvízdá, samice má celkem nezřetelný hrdelní hlas.
Jakmile se snese soumrak, vylézají kiviové ze svých nor a vydávají se v lesním tichu na lov. Pomalými pohyb prolézají kdejakou houštinu a se zobákem skloněným k zemi prohledávají vlhkou lesní půdu, nepřehlédnou žádnou skulinu, žádný úkryt, v němž by se mohl skrývat nějaký červ, hmyz nebo jiný drobný živočich. Zabodávají přitom zobák do měkkého humusu. Živí se také lesními plody-jahodami a bobulemi. Když pijí, ponořují skoro celý zobák do vody a při polykání vody zdvihají hlavu vzhůru.
Párek kiviů setrvává v manželství patrně po celý život, dokud jeden z páru nezahyne. Hnízdní a úkrytovou noru si vyhrabávají společně svýma silnýma nohama. Samice snáší obyčejně jen jediné (vzácně 2 až 3) vejce, které je válcovitého tvaru lesklé a bílé. Může být až 12,5 cm dlouhé a váží kolem 0,5 kg, tzn. pětinu nebo dokonce čtvrtinu váhy samice. Kladení takových vajec je velice náročné a mnohé samice při pokusu snést toto extrémně velké vejce zahynou. Proto není překvapující, že snůška je tvořena jedním vejcem. Veškerá starost o zahřívání vajíčka spočívá na menším samečkovi, který sedí sám po dobu 75-80 dnů a většinou při tom hladoví. Po celé týdny trpělivě sedí na hnízdě a neopouští je. Jakmile se z vejce vylíhne kuře, samice snese obvykle vejce jiné a tak nebohý sameček nevychází z rodinných starostí, musí opět sedět.
Přes den se kivi zdržuje buď ve svých norách, nebo někde v dutinách mezi kořeny stromů a podobně apod. Je-li toho zapotřebí, dovede obratně a rychle běhat, nese při tom tělo v šikmé poloze a krk daleko dopředu natažený. Zastaví-li se, opět se přikrčí a dostává svůj normální kulovitý tvar.
Svým výskytem jsou kiviové omezeni na novozélandské ostrovy. Obývají tam souvislé lesy, v horách až do výše asi 600m. Známe celkem tři druhy:

Kivi jižní (Apteryx australis) je jednobarevně hnědý nebo hnědošedošedý s jemným podélným čárkováním. Kdysi byl hojný nejen na Severním a Jižním ostrově Nového Zélandu, ale i na ostrově Stewartově. Na tomto ostrově tvořil zvláštní velkou formu, která měla zobák až 20cm dlouhý. O tom, že tu byl kdysi hojný svědčí celá řada zpráv. Tak např. Ferdinand Hochstetter píše: “Když Skot prozkoumával r. 1861 pohoří mezi řekami Takaka a řekou Bulerovou v provincii Nelsonu, nalezl na travnatém hřebeni východní strany Qwenovy řeky kivie tak hojně, že jich každou noc mohl se dvěma psy chytit 15-20 kusů. On sám a jeho lidé se živili jejich masem.“
Ani by nevadilo to, že původní domorodí obyvatelé Nového Zélandu – Maorové – kivie velmi čile lovili a pojídali jeho maso. Horší bylo, když se na ostrovech usídlili Evropané, kteří přivezli s sebou vedle účinných střelných zbraní ještě kočky a psy. Až dosud si tu kiviové žili klidně, neboť na Novém Zélandu nabyly žádné dravé šelmy. Poté však nastaly těmto bezbranným ptákům zlé časy. Lovili je domorodci, noví osídlenci, domácí i zdivočelí psy a kočky. Noví osídlenci vysadili na ostrovech cizího savce – králíky. Ti se rozmnožili v tomto příhodném prostředí, neohrožováni žádnými šelmami, tou měrou, že sem museli Evropané vysadit lasičky a tchoře, aby tak přemnožení králíků bylo alespoň zčásti utlumeno. A tak v lasicích a tchořích vyvstal i kiviům další napřítel. K dovršení zkázy si rybáři oblíbili umělé mušky zhotovené z peří kiviů, takže tito ptáci byli hubeni nejen pro maso, ale i pro peří. Není proto divu, že stav kiviů začal od padesátých let minulého století rychle klesat. Kiviové se staly vzácnými, a přestože jsou velmi přísně chráněni, jejich počet se příliš nezvětšil. Opatření na jejich ochranu jsou tak přísná, že je zapotřebí zvláštního povolení parlamentu, když někdo chce k vědeckým účelům kiviho chytit. Odstřel ptáka se přísně trestá.
Kivi Haastův (Apteryx haasti) a malý kivi Owenův (Apteryx oweni) žijí v omezených oblastech Jižního ostrova Nového Zélandu a liší se od předcházejícího druhu tím, že jsou jemně příčně pruhovaní.
Maorské jméno „KIVI“ je opisem vysokého pisklavého zvuku .

Použitá literatura :
Hanzák, J: Světem zvířat, Praha 19747
Storchová, Z: Ptáci, Praha 1994