Kolibříci

Kolibříci jsou rekordmany v ptačí říši. O tom vypovídá i počet zápisů v Guinnesově knize rekordů. Je jich celkem sedm a to v kategoriích: nejmenší pták (velikostně i hmotnostně), nejrychlejší mávání křídly, nejméně per, nejlínější sameček, nejmenší vejce, největší zobák v poměru k tělu a nejmenší hnízdo. A to jsou jen některé superlativy těchto drobných ptáků, kterých je v současnosti známo okolo 320 druhů.

Anatomie a opeření

Kolibříky si skoro vždy spojujeme s tím nejmenším, co známe. Ne vždy to je pravda. Opravdu nejmenší kolibřík (Mellisuga heleneae) měří do špičky zobáku po konec ocasu 5,5 cm. Z toho na zobák připadá 1,5 cm a na ocas okolo 2,5 cm. Když si to sečteme a odečteme tak nám vyjde, že na tělíčko (kostru, svaly a všechny vnitřní orgány) zbývá jen 1,5 cm. Naproti tomu největší kolibřík (Kolibřík velký) je dlouhý okolo 21 cm. Z celkové váhy kolibříka tvoří 25 % létací svaly a 19 až 25 % srdce, které vyplňuje téměř polovinu tělní dutiny (pro srovnání lidské srdce váží jen okolo 0,5 % váhy těla). Ve srovnání s jinými srdci je také neuvěřitelně výkonné. U kolibříka rubínového bylo naměřeno za naprostého klidu 615 tepů za minutu (9 x více než u člověka).
Stejně zajímavá je i stavba křídla. Pažní kost je krátká a podporu křídel tvoří hlavně záprsní a prsní kůstky. Kostra přední končetiny se díky tomu může otáčet na lopatkovém pletenci téměř do polokruhu. Toto uspořádání dává možnost kolibříkům létat podobným stylem jako hmyz. U normálních ptáků opisuje špička křídla nepravidelnou elipsu, ale hmyz a kolibříci opisují ležatou osmičku a kmitají křídli tak rychle, že je okem ani nepostřehneme. Obě křídla vytvářejí okolo letícího kolibříka mlžný závoj a charakteristický bzukot. Let kolibříků je opravdu hoden zvláštní pozornosti. Žádný jiný pták totiž nedokáže letět do všech směrů, vířit dlouho na jednom místě, zastavit uprostřed letu či najednou zabočit do pravého úhlu. Aby tyto akrobatické kousky dokázal, musí kolibřík neuvěřitelně rychle kmitat křídly. Pokud je malý kolibřík na místě, tak kmitá až 60 x za sekundu. Pokud se pohybuje směrem dopředu, tak 70 až 80 x za sekundu (letí přitom rychlost až 80 km/hod) a při svatebním letu dokáže kmitat až 200 x za sekundu.
Neméně zajímavé je u kolibříků jejich zbarvení. Základ tvoří většinou černý pigment na němž jsou miliony jemných keratinových destiček. Někdy bývají jen 0,5 nm silné a mají eliptický průřez a jsou vyplněny vzduchem. Když na ně dopadne sluneční paprsek, tak dojde k lomu a rozkladu bílého světla. Od peří se pak odrážejí vlny světla kovových barev.

Získávání potravy

Díky své aktivitě musí mít kolibříci i značně rychlou látkovou výměnu. Tomu odpovídá i skladba potravy. Jejími složkami je nektar z květů rostlin a drobný hmyz. Z nektaru získávají energeticky bohatou a lehce stravitelnou glukózu a fruktózu a z hmyzu bílkoviny, vitamíny a nerostné látky. Obě tyto složky jsou pro kolibříky nepostradatelné. Jeden kolibřík musí denně navštívit okolo 2000 květů aby nasbíral dostatek nektaru. U každého květu se zastaví, zasune dovnitř zobák a z něj vysune dlouhý rýhovaný jazyk zakončený ve tvaru písmene V a začne sát nektar. Některé rostliny přitom i opyluje. Pokud by se přepočítala dávka energie, kterou nasbírá kolibřík za jeden den na lidská měřítka, tak by vyšlo, že průměrný člověk by musel sníst okolo 140 kg masa. Proto shánění potravy představuje téměř jedinou denní aktivitu kolibříka.

Rozmnožování

Kolibříci jsou značně nesnášenliví ptáci. Při hájení některých květů jsou ochotni napadnout i o hodně větší sovy či dravce. Ovšem nejvíce agresivní jsou samečci v době rozmnožování, kdy se nahánějí a bojují mezi sebou. Nezřídka tyto souboje končí na zemi. Poté předvádějí samičkám úchvatné svatební tance. Po oplodnění se dále sameček o svoji družku vůbec nestará. Samice si staví hnízdo z rostlinných vláken a pavučin na těžko přístupných místech. Samozřejmě, že k velikosti kolibříků patří i velikost hnízda. Nejmenší jsou asi poloviční s velikostí vlašského ořechu. Do hnízda samička snese dvě bílá vejce. Mláďata se líhnou po 12 až 21 dnech úplně holá. Na rozdíl od většiny ostatních ptáků nemají mláďata prachové peří. Z hnízda vylétají po 19 až 29 dnech (záleží na hojnosti potravy).

Odpočinek

Při svém rychlém metabolismu by kolibříci museli sbírat potravu i v noci, na což nejsou uzpůsobeni. Tento problém vyřešili kolibříci snížením metabolismu. Ten se zpomaluje natolik, že připomíná zimní spánek u jiných živočichů. Například teplota se sníží až na 14,5 şC. Ten samý proces se spustí, pokud teplota okolního prostředí klesne pod určitou mez.

Výskyt

Kolibříci se vyskytují jen na americkém kontinentě a přilehlých ostrovech (Kuba, Trinidad). Nejseverněji žije kolibřík rudohrdlý (od Floridy až po jižní Labrador) a kolibřík zlatý (střední Mexiko až k hranicím Aljašky). Naopak na kolibříka velkého můžeme narazit i v Ohňové zemi. Stejně jako nedělá problém kolibříkům žít na severu či jihu, tak se také vypořádali i s nadmořskou výškou. Mnoho druhů žije v Andách (například kolibřík velký žije až ve 4800 metrech).


Literatura

Dr. Hanzák; Jan – Dr. Hudec; Karel: Světem zvířat díl II. Ptáci 2, Albatros, Praha 1963

Black; David: Zázraky ve světě zvířat, Albatros, Praha 1988

Russell; Alan – McWhirter; Norris D.: Guinnesova kniha rekordů 1990, Olympia,
Praha 1990