Ježura australská

ÚVOD
Ježura australská, neboli bodlinatý požírač mravenců, jak je občas nazývána domorodci, byla objevena v roce 1792 a je dobře známá většině Australanů. Ježury patří mezi vejcorodé savce, tedy savce, kteří vyvádějí mláďata z vajec. Na světě jsou tři zástupci vejcorodých:dva druhy ježur a ptakopysk. Kromě ježury a australské, o níž je tato sem. práce, existuje ještě její blízký příbuzný zaglossus bruinji (anglicky long-baked echidna) v češtině jsem překlad tohoto jména nenašla, ale mohlo by to být něco jako dlouhonosá ježura. Vejcorodí mají několik znaků společných s plazy a ptáky-snášejí vejce s pevnou skořápkou, mají kloaku*, v očích mají fungující mžurku** a nemají stálou tělesnou teplotu.



POPIS
Ježura australská je 30-45cm dlouhá a váží mezi 2 až 7kg (samice jsou menší ). Její tělo, s výjimkou břicha, hlavy a nohou je pokryto bodlinami, které jsou vlastně přeměněné nehty. Zateplení ježury je zajištěno pomocí normální srsti mezi bodlinami. Barva a hustota srsti a bodlin závisí na životním prostředí,a teplotě. Ježury žijící na Tasmánii mají více srsti, ze které vyčnívají pouze špičky bodlin. Bodliny jsou až 6cm dlouhé a zbarvené do žluta s černými flíčky. Dominantí zbarvení srst ježur je černé a tmavě hnědé, svěrlé zbarvení je méně časté, ale například ježury žijící na Klokaním ostrově a v jižní Austrálii bývají věršinou světlé. Ježuří ocas je asi 9 cm dlouhý a zespodu holý. Hlava je malá a působí dojmem, že ježura nemá krk. Čumák je úzký a dosahuje přibližně poloviční délky hlavy. Na tlapě má ježura pět drápů, které používá k hrabání. Ježuří samci mají na zadní noze dutý osten, který postrádá jed.



ROZŠÍŘENÍ
Ježura australská žije na většině území Austrálie a na přilehlých ostrovech včetně Tasmánie, Nového Zélandu a Nové Guineje.



LOKALITA
Ježury žijí v oblastech, kde mají dobré životní podmínky, včetně lesů, luk a australských pouští. Byly nalezeny ježury, které žijí ve vysokohorských oblastech, které po část roku pokrývá sníh. V suchých oblastech jsou ježury aktivní především v noci, kdy je chladněji, v mírných a vyšších oblastech, jsou aktivní hlavně ve dne.(viz.chování)



POTRAVA
Ježura australská se živí především mravenci a termity. Používá čumák k rytí v kládách, a k obracení lesní půdy.
Ježuří jazyk měří až 18 cm a je pokryt sekretem s konzistencí hlenu, pomocí kterého se na něj přilepí kořist. Ježura používá několik způsobů lovu, kromě již zmíněného rytí. Někdy jen leží vedle mraveniště s vytaženým jazykem, který čas od času zatáhne.
Ježura nemá zuby, jídlo zpracovává pomocí tvrdých plosek na horním patře a kořenu jazyka. Také občas vyhrabává díry do mravenišť, díry jsou různých velikostí, např. velké jako celá ježura, nebo malé a úzké, které vedou do líhnišť.
V lovu je ježura velice výkonná, tří kilogramová ježura dokáže za deset minut spořádat 200g mravenců.
Ježura dává přednost termitům před mravenci-jsou tučnější a méně se brání. Také raději žere královny a ostatní členy mraveniště, než obyčejné dělníky, protože ti se více brání a mají méně masa. Ježury prokazují velkou dovednost ve schopnosti vědět, kdy zaútočit na mraveniště. Útočí pouze večer, nebo v noci, když jsou mravenci klidnější. Vyhrabávají díry do severních stran mraveniště, kde sídlí královny.


CHOVÁNÍ
Ježury prokazují větší přizpůsobivost tělesné teploty než ostatní savci, závisející na aktivitě a teplotě vzduchu. Jejich tělesná teplota nikdy nepřekročí 34 stupňů Celsia(31-32 stupňů je normální teplota), je nejnižší ze všeCh těl. teplot savců. Ježuří metabolismus, měřený jako spotřeba kyslíku na jednotku váhy, při nečinnosti, vykazuje také nejnižší hodnoty, ze všech savců(kromě ptakopyska).
Horko je pro ježury mnohem nebezpečnější než chlad, teplota nad 34 stupňů celsia je většinou osudová. Ježury, které nemají žádné potní žlázy, si snižují vysokou tělesnou teplotu v norách, jeskyních, nebo skalách a občas si pro zchlazení zaplavou.
Ježury mají jakýsi šestý smysl, který sdílejí pouze s ptakopyskem
Ježury australské žijí převážně osamoceně, v situaci kdy je nedostatek útočišť byly spatřeny ježury, dělící se o jedno doupě bez žádného zřejmého důvodu. V zajetí byly spatřeny ježury, které si přivlastnily jakási ježuří silniční pravidla, kdy menší ježura musí uhnout z cesty té větší.
Mnoho zdrojů o ježurách je popisuje jako noční zvířata, což ale není pravda. Studie provedené na toto téma ukázaly, že aktivita ježur záleží na okolní teplotě, nikoli na světle jak jsme se dříve domnívali. Ježury jsou nejvíce aktivní při teplotě mezi 16 a 20 stupni Celsia. To znamená, že v horkém létě budou aktivní hlavně v noci, ale po zbytek roku mohou mýt aktivní ve dne.
Ježury jsou známé svou metodou úniku v nebezpečí. Přesto, že ježury nevyhrabávají nory k tomu, aby v nich žily(kromě doby krmení mláďat)jsou velmi dobrými norníky. Když jsou chyceny v odkryté pozici, začnou ježury obrovsky rychle hrabat dolů. V několika sekundách můžete vidět pouze malý chomáč bodlin okolo zadku.
Ježura australská vydává velmi výjimečně druh vrkavého zvuku jako holub. Bylo to zjištěno teprve nedávno na univerzitě ve Victorii. Zde je zápis studenta, který učinil tento objev:

Když v roce 1970 jeden student této univerzity nahrál a analyzoval zvuky vydávané ježuřím samcem, popsal jej jako vrkání, podobné holubímu.

Slyšel jsem ježury vydávat zvuky při 12 různých příležitostech v průběhu deseti let. Je to velmi výjimečná událost, takže pokaždé byla pečlivě zdokumentována. Jednou byla místnost plná dobrovolníků, kterým jsme představovali ježuru, když v to náhle začala ježura vrkat. Vyndávali jsme jí zrovna klíšťata z mezer mezi bodlinami. Z toho,že byly všechny bodliny v klidné pozici, jsem usoudil, že ježura nevrká z rozčilení. Zvuky trvaly asi tři minuty.
Několikrát jsem také slyšel jěžuří samici v době očisty, nebo očisty svého mláděte.

Tyto zvuky jsou u ježur ojedinělé, jde pravděpodobně o způsob komunikace mezi samostatně žijícími zvířaty a máme v tomto směru hodně co objevovat.

Ježury jsou zřejmě také neobyčejně silné. V jedné zoologické zahradě byla na jednu noc ježura bez dohledu zavřena v krmící místnosti. Když ji ráno přišli ošetřovatelé přemístit, zjistili, ke svému zděšení, že ježura přesunula lednici doprostřed pokoje.

ROZMNOŽOVÁNÍ
Při páření se ježury spojují do formací podobných vlakům, kdy skupina samců následuje samici po celou dobu říje v červenci a srpnu. Přitahováni, pravděpodobně jejím zápachem, se za samicí vleče až osm samcůvíce než čtyři týdny. Když je samice připravená k páření, lehne si samice na rovinu na zemi s předními tlapami zarytými do stromu. Samci se pohybují v kruhu okolo stromu a samice a občas do ní dloubnou svými čumáky. Poté si každý samec vyhrabe žlábek v zemi svými drápy. Jakmile má každý ze samců vyhrabaný svůj žlábek začíná rozhodující bitva a samci se navzájem snaží vytlačit ze svých žlábků. Poslední zbývající samec se poté spáří se samicí.
Páření trvá asi hodinu, ale celý boj o samici a příprava na něj, může trvat i pět hodin a více.
Po páření uplyne pauza asi 21-28 dní než samice snese vajíčko. Během této pauzy samice připravuje hnízdo, které je asi 1 metr dlouhé, s rozšířeným hnízdním prostorem, který samice vyplní trávou a listím. Když ježura poté hnízdo používá, je vhod do nory zahrabaný a velmi dobře schovaný, aby mládě bylo v bezpečí.
Ježura vejce nezahřívá tělem ale vejce je umístěno v břišním vaku, který se samici vyvinul na břiše a kromě doby, kdy v něm je vejce nebo mládě, není téměř rozpoznatelný. Vejce je krémově zbarvené, má kožovitý povrch a je velké asi jako kulička hroznového vína.
Asi po deseti dnech se ježuří mládě, s pomocí vaječných zubů a tvrdé boule na svém nose, vylíhne z vajíčka. Obojí, vaječné zuby i tvrdá boule po vylíhnutí zmizí, ale vaječné zuby, jsou jediné zuby, které ježura za celý život má.
Mládě po vylíhnutí měří asi 13mm.
Po vylíhnutí ježuří mládě, zůstává ve vaku saje mléko ze dvou mléčných políček. Ježury nemají struky, ale velké množství mléčných pórů, ze kterých mládě saje. Ježuří matky, které mají ve vaku vejce a zároveň mládě, nechávají často hnízdo volné a nosí svého potomka s sebou ve vaku.
Mládě roste velice rychle,a může přibrat až 400g za šedesát dní. Mládě je ve vaku až do doby, než mu začnou narůstat bodliny, ale není známo po jaké době se toto stane. Mládě opouští rodné hnízdo asi 180-140 dní po narození.
Ježuří mléko má fascinující složení, neobsahuje totiž skoro žádný mléčný cukr, laktózu, která je nejdůležitější složkou v mateřském mléce všech placentálů a vačnatců. Namísto laktózy má dva úplně jiné cukry a to ……………………..To znamená, že ježuří mláďata nemohou být krmena mlékem jiných savců, a nemohla by být krmena mlékem v zajetí.(z jiného mléka totiž dostanou průjem)
Ježuří mléko má na začátku laktace růžovou barvu, díky tomu, že obsahuje hodně železa. Mléka také ježura vyučuje tím méně, čím je mládě větší. A když je mládě odstaveno, produkuje matka už jenom 50% mléka oproti začátku.
Ježuří matky krmí svá mláďata mlékem po dobu asi 200 dní. Když mládě opustí vak, zůstává ve hnízdě a je krmeno jednou za pět dní.
Ježury jsou schopny spořádat najednou obrovské množství potravy a mladá ježura dokáže za jedno krmení spořádat tolik mléka kolik je 20% její váhy.

JEŽURY V ZAJETÍ
Ježury jsou obrovskými mistry útěků a není lehké je udržet v zajetí. Dokáží se podhrabat pod většinou překážek, dokáží lézt na stromy a na ohrady proti smrštím, umí přesouvat objemné kameny a díky svým drápům se dostanou do každé menší mezery, kterou poté vypáčí, jako například mezery mezi plaňkami. Každá zeď, přes jejíž vršek dostane ježura svůj čumák je na nic, ježury mají velice silný krk, kterým se přitáhnou, zachytí se drápy a zeď dříve nebo později přelezou.
Ježury jsou v utíkání také velmi vynalézavé, například při čištění klece nebo jiných příležitostech ježura předstírá nezájem, ospalost a rezignuje a v nestřeženém okamžiku se pokusí utéci.
Ježuří klec v zoo, by měla mít betonové nebo lépe základy, metr hluboké, kolem okrajů. Ježuří tlapy by se mohly o zlomit a infikovat o kovové či betonové základy a piliny by to ještě zhoršily. Ježury musí mít ve klecích kde žijí přírodní zeminu.
Bohužel je díky tomu, že mají v kleci zeminu nemůžeme tolik sledovat, jelikož hrabou a schovávají se.
Hlavní věc, kterou ježury potřebují, je velký otevřený prostor, ve kterém se ježury mohou vyhřívat na slunci.
Když musí být ježura převezena na jiné místo, například na ošetřovnu, je nejlepší ji převážet ve velkém plastovém odpadkovém koši, dost velkém na to, aby ježura nedostala svůj čumák přes jeho okraj. Dřevěné nebo kartónové krabice jsou nepoužitelné, ježura z nich během pár vteřin uteče.
A také si musíme být jistí, že je ježura dobře zavřená, jediný způsob jak ježuru schovanou pod sedadlem, dostat z auta je ho rozebrat.
Ježury jsou v zoologických zahradách krmeny navíc speciální potravou, která sestává z pěti dílů otrub, čtyř dílů sekaného, vařeného libového hovězího masa, jedné části glukózového prášku, jedné kapky vitamínů a dostatku vody, aby se mohla udělat hustá kaše.
Je velmi důležité dodržet tento předpis přesně i otruby, abychom předešli průjmu. Ježury totiž přirozeně jedí velké množství zeminy, která se jim lepí na jazyk spolu s potravou.
Klasický přístup ježury k jídlu je, že si do talíře sedne, nebo ho převrátí, ke krmení se tedy používají speciální zavřené mísy, které mají ve víku asi pěticentimetrové díry, kterými ježura pomocí jazyka potravu vylizuje.

JEŽURA SE DOSTANE Z KARTÓNOVÉ KRABICE BĚHEM PÁR VTEŘIN




VÝVOJ
Bohužel jsem o vývoji ježury mnoho nezjistila, pouze to, že je ježura jeden z nejstarších savců, je stará kolem 110 milionů let, přežila dobu dinosaurů, a jsou domněnky, že přežije listvo.

SOUSTAVY
1.VYLUČOVACÍ
Ptakořitní, jak již napovídá latinský název Monotremata, mají jeden společný vývod močovodů, střeva a pohlavních orgánů –kloaku. Potravu ježura netráví v žaludku, ale v tenkém střevě, keré je přes tři metry dlouhé.




2.SMYSLY
U ježur je nejvyvinutějším smyslem čich. Oči mají malé a mají v nich mžurku-blánu, která se přetahuje od vnitřního koutku oka směrem k vnějšímu.
Ježury i patkopysk mají zvláštní šestý smysl, mají totiž velké množství buněk citlivých na slabé el. pole. Vědci se domnívají, že pomocí tohotu smylu může ježura vycítit červy a larvy v podzemí, které ovšem většinou nežere, tento smyl se neustále zkoumá.

3.KOSTRA
Ptakořitní mají volné krční obratle, krkavčí kost a obě pohlaví ježur má vakovou kost, vak se vyvíjí pouze u samic, a to v době, kdy mají mládě.
Mají tři sluchové kůstky, sedm krčních obratlů a druhotný čelistní kloub. Čelisti má ježura srostlé a trubicovitě prodloužené s malým ústním otvorem na konci.

4.OBĚHOVÁ SOUSTAVA
Ptakořitní mají čyřdílné srdce a bezjaderné krvinky.

ZÁVĚR
Ke svému nemalému zármutku jsem v průběhu práce na této sem.práci nenašla mnoho informací v češtině a pokud ano, tak většinou nepravdivé a zastaralé, i v naší učebnici zoologie jsou nesprávné údaje. Myslím si, že ježura je zvíře dost zajímavé na to, aby se o něm více psalo, i já se budu snažit, aby se o ní lidé dozvěděli víc. O její příbuzné ježuře bruijnově, jsem sice nepsala, ale ani v angličtině jsem nezískala o tomto zvířeti mnoho informací.


ZDROJE
Většinu informací jsem si stahovala z angl. internetu, pomocí vyhledávačů a tyto inf. jsem překládala s pomocí slovníků.
Vyhledávače: altavista, yahoo
Literatura: Zoologie, Miroslav Papáček
Australský dok.film o ježurách