Koza domácí

Koza domácí (Capra aegagrus f. hircus)

Historie kozy domácí
Koza domácí je potomkem kozy bezoárové (Capra aegagrus), která je rozšířená od Egejských ostrovů přes Malou Asii na jih do Sýrie a Palestiny, na východ do Zakavkazí, Íránu a Etiopie. Žila ve vysokých horách, dovede využít skromnou pastvu a vhodně doplňovala ovce, které upřednostňují travní porosty.
Na tomto území však byla již z velké části vyhubena.

Zdomácnění koz
Ke zdomácnění koz došlo v prehistorické době v Malé Asii asi v 7. tisíciletí př. Kr. Pro svoji všestrannou užitkovost se zdomácnělé kozy rozšířily brzy po celém světě. Původní formy kozy domácí měly podobně jako její divocí předkové šavlovitý tvar rohů, byly však (zvláště u samic) slabé a krátké. V některých primitivních chovech v severnějších částech Evropy se tento "původní" typ udržel dodnes. Od 4. a 3. tisíciletí před naším letopočtem se začínají objevovat na různých místech (Orient, Egypt, Evropa) formy kozy domácí, které mají rohy stočené směrem od hlavy ven (tzv. homonymně, pravý doprava a levý doleva). (Pozn.: Jde o zdůraznění homonymního stáčení rohů kozy bezoárové, jež je naznačeno u některých jejich poddruhů. Zejména v Evropě vytlačily kozy tohoto typu původnější a primitivnější šavlovitý tvar kozy domácí.) U některých koz se projevila tendence ke zkracování a zeslabování rohů, až vznikly rasy bezrohých koz.

Na vzniku některých plemen se pravděpodobně podílel i dnes vyhynulý druh Capra prisca. Koza šrouborohá C. falconeri), která se na domestikaci koz nepodílela má rohy stáčené heteronymně. Heteronymní (stejně jako homonymní stáčení je dominantně dědičným znakem) stáčení rohů koz je typickým znakem nedomestikovaných koz.
Podle nálezů v Egyptě a v Babylónii víme, že se kozy chovaly zejména pro srst (která se údajně získávala škubáním, nikoliv stříháním jako u ovcí) a pro kůži (pro výrobu nádob). Velkou užitkovost vykazují i v produkci mléka. Nejznámější chovy koz byly ve starém Řecku. Hojně byl rozšířen i na ostrovech v Egejském moři (název Egejské moře je odvozen od slova "aix" = koza). Pro větší odolnost koz vůči vlhku a horku a pro jejich dobrou schopnost přizpůsobení se pastvě i v listnatém pralese byl jejich chov rozšířen i v tropické Africe.

Nejvhodnějším plemenem pro drobnochovatele je česká bílá krátkosrstá koza. Je středně velká (kozičky kolem 35 kg, kozlové až 45 kg). Je odolná a plodná. Zvířata obou pohlaví jsou bezrohá. Dojivost 1000 kg mléka. Porodí ročně dvě kůzlata. Podmínkou výběru k chovu je mírná povaha a živý typický kozí temperament. Od chovných koz požadujeme dobré ovládání. Chovatel by měl znát chování kozy. Její dobré vlastnosti, ale i zlozvyky. Celkově musíme s kozami zacházet vlídně, ovládat je hlasem, zásadně je nebít a nekřičet.

Při stájovém chovu musíme kozám pravidelně ošetřovat paznehty. Jinak trpí bolestmi, tvoří se otlaky a otoky kloubů. Paznehty musíme každé dva měsíce důkladně prohlédnout.

Kosmetika a kozí mléko
Téměř neznámá je informace, že je kozí mléko je jedno z nejvhodnějších pro kosmetické ošetření. Kozí mléko dává pokožce ochranný film proti vnějším vlivům. Zároveň si s sebou nese veškeré výhody, které má kosmetika původem z živočišné říše - pH blízké lidské pokožce.
Považuji za velký přínos, že v naší republice existují nadšenci, kteří mají odvahu a provozují kozí farmy.
Patrik Holuša