krahujec

Krahujec obecný nemá a nikdy neměl velký význam pro myslivost, přesto si však ještě přednedávnem hodně myslivců neodpustilo možnost si po něm vystřelit, pokud se jim k tomu naskytla příležitost. Prostě jen proto, že je to dravec se zahnutým zobákem. Přestože jsou jeho kořistí převážně jen drobní ptáci, bylo třeba ho jako lupiče a škodnou likvidovat. I když je vlastně jistým způsobem užitečný, protože je úhlavním nepřítelem vrabců, a ti přece dokáží způsobit na úrodě nezanedbatelné škody. Naštěstí dnes se na celou věc díváme jinak, s větším porozuměním, a tak si krahujci mohou s větším klidem a relativně bez problémů prohánět vrabce ve městech a vesnicích, nebo sýkorky a pěnkavy v lesích. Jsem přesvědčen, že i ten, kdo nemá dravce příliš v lásce, musí obdivovat rychlost a obratnost krahujce při letu, a hlavně při útoku, pokud měl někdy možnost být tomu svědkem. Nestačí se pak ani divit, že se oba ptáci, útočník i napadený, při té rychlosti, se kterou provádějí náhlé obraty a divoké kličkování, nezabijí o nejbližší větev.

Abychom však byli upřímní, zcela bez hříchů zase tito malí dravčíci jistě nejsou. Samička, která dosahuje bezmála dvojnásobné hmotnosti než poměrně drobný sameček, si troufne i na větší ptáky až do velikosti sojky nebo holuba. Dříve se občas mohla objevit na jejím výřadu i koroptev, ale dnes je tato zvěř v našich honitbách už vzácností i bez přičinění dravců.

Krahujec je stavbou těla předurčen hlavně k přepadovému způsobu lovu. Krátká a široká křídla a poměrně dlouhý ocas mu umožňují velkou manévrovací schopnost, dokonale ovládá prudké kličky a obraty, dokáže hladce proklouznout i hustou spletí větví nebo bleskem zabrzdit. Svou kořist vyhlíží buď odněkud z úkrytu v koruně stromu, nebo za letu nízko nad zemí. Kryje se nízkými stromy, křovinami, terénními vlnami, propátrává okraje lesů a remízků, nebo jako blesk se náhle objeví na některém dvoře mezi staveními, a nic netušící vrabci, živící se poklidně mezi slepicemi, mají, alespoň jeden z nich, jen malou šanci na únik. Spatří-li krahulík kořist, vytrvale ji pronásleduje, a neváhá za ní vlétnout třeba i do lidských obydlí.

V případě, že se útok nezdaří, ztrácí krahujec na nějakou dobu zájem o další lov, i když je nablízku jiná kořist. Možná to bývá únavou, ale spíše mu chybí dostatečná počáteční rychlost. Viděl jsem jednou, jak zaútočil na hejno zvonků, paběrkujících na hromádce plev hned za vesnickým stavením. Zvonci však stačili včas zmizet a ukrýt se v okolním křoví, a tak dravčík zklamaně usedl na blízký plot. Jeden ze zvonků, zřejmě ještě vyděšený a zcela dezorientovaný, se krátce potom objevil na scéně a usedl na plot hned vedle svého nepřítele. Hezkou chvíli tak oba seděli, vzdáleni sotva metr od sebe, zdánlivě bez zájmu a beze strachu. Byl jsem zvědav, co se bude dít, ale nestalo se nic. První odletěl krahulík, a brzy po něm i zvonek, každý na opačnou stranu.

Každý, kdo měl někdy možnost držet krahujce v ruce a mohl si tak prohlédnout jeho dlouhé prsty, ozbrojené poměrně velkými, jako jehla ostrými drápy, by jistě nevěřil, že jimi uchopená kořist by mohla mít ještě naději k úniku. A přece se to občas stává. Sledoval jsem kdysi zpovzdálí dění u lesní studánky. Zaletovali sem nejrůznější ptáci z širokého okolí uhasit žízeň, nebo se také vykoupat. Občas sem zaběhla i veverka, a jednou se dokonce připlazil a dlouze pil pěkně vybarvený sameček zmije. Sledoval jsem právě strakapúda, který pozpátku sešplhal po vedle stojící břízce, a nemotorně přihopkal ke studánce. Chystal se právě k prvnímu doušku, když znenadání odněkud jako střela přiletěl krahujec a dopadl přímo na strakapúda! Ten ihned spustil pověstný hlasitý křik, který už dobře znám z dob, kdy jsem za účelem kroužkování líčil na ptáky nárazovou síť. Kořist byla pro útočníka patrně příliš velká. Byl to sameček, takže se velikostí navzájem o mnoho nelišili, a strakapúd se také zuřivě bránil. Sekal zobákem, usilovně se zmítal a dravčík se marně snažil se svou kořistí vzlétnout. Rychle jsem uvažoval, co dělat. Bylo mi strakapúda líto, ale zase jsem nechtěl zasahovat do dění v přírodě. Než jsem se stačil rozhodnout, oba zápasící se skulili do studánky, což krahulíka patrně trochu zmátlo, uvolnil sevření a strakapúd, zřejmě nijak zvlášť poraněný, zmizel v lese.

Krahujci nepochybně dobře znají křik svých obětí, a pokud jsou v doslechu, rychle na něj reagují. Při odchytu ptáků, jak jsem se již zmínil, jsem se před časem právě chystal vyprostit ze sítě chyceného kosa, a ten ze strachu přede mnou začal hlasitě křičet. Než jsem po něm stačil sáhnout, mihl se mezi okolními stromy krahujec a v plném letu, přímo před mým nosem, udeřil na křičícího kosa. Zůstal však spolu s kořistí, kterou stále držel pevně sevřenou v pařátech, viset v síti, a nepustil ji, ani když jsem je oba vyprošťoval. Krahujec dostal kroužek a mohl, i když bez úlovku, odletět. Chudák kos však útok nepřežil.

Hnízda krahujců jsem nacházel obvykle ve smrkových tyčkovinách nebo mladých smrkových porostech, poměrně nízko nad zemí. S fotografováním starých při sedění na snůšce nebo při krmení mladých jsem neměl žádné problémy. Stavba krytu na některém z okolních stromů je příliš neznepokojovala, a brzy si na něj zvykli. Podobně jako u jestřábího hnízda se mi dokonce stalo, že v době, kdy jsem seděl v dosud nehotovém krytu a teprve dokončoval jeho zakrytí, přilétla samička na hnízdo. I když musela vidět, jak sedím zcela nekryt sotva čtyři metry od ní, klidně zasedla na snůšku! Totéž se opakovalo i v jiném případě, kdy však byli na hnízdě již mladí.

V přírodě si jen těžko můžeme splést krahujce s jiným dravcem. Proti jestřábovi je podstatně menší, od stejně velké poštolky se liší jak vybarvením, tak siluetou a způsobem letu a lovu. Ještě výraznější rozdíl je mezi ním a ostřížem. Toho však stejně zastihneme už jen velmi zřídka, a nikdy ne v zimě, protože je přísně tažný. Staří krahujci mají na prsou husté příčné vlnkování, mladí jsou nepravidelně skvrnití, na hrdle a hrudi s tenkými podélnými proužky. Dospělý sameček je proti samičce pestřejší, svrchu tmavě břidlicový, na tvářích a bocích s rezavým zabarvením.

Zatím se nezdá, že by se jejich stavy nějak výrazně snižovaly. Jako chlapec jsem je dosti často vídal lovit i přímo uprostřed Prahy. Přednedávnem mě však stejně překvapila zpráva o poměrně značném množství párů krahujců, kteří, jak se při sčítání zjistilo, hnízdí na území Velké Prahy. Doufejme, že podobné příznivé zprávy budou přicházet i z ostatních částí naší vlasti!