Ptáci

ptáků je asi 9 000 druhů................................
Ptáci jsou dvojnozí teplokrevní vejce snášející obratlovci, vyznačující se především opeřením, křídly vyvinutými z předních končetin a dutými kostmi. Celkem je známo asi 9600 jejich druhů.Ptáci se podle nejnovějších výzkumů vyvinuli z drobných teropodních dinosaurů v průběhu jury, přičemž nejznámějším raným ptákem je pozdně jurský Archaeopteryx, žijící asi před 150 miliony let. Příbuznosti mezi ptáky a dinosaury nasvědčuje mnoho společných znaků, významným potvrzením této vývojové vazby byl především objev opeřených dinosaurů v Číně od roku 1996 (dnes je známo již 20 rodů "opeřených" dinosaurů).Ptáci dosahují různých velikostí – od nejmenšího kolibříka o délce 5 cm až po velikého pštrosa a emu. Většina druhů ptáků patří mezi suchozemské obratlovce se schopností aktivního letu.Dnešní ptáci jsou charakterizováni peřím, zobákem bez zubů, kladením vajec s tvrdou skořápkou, vysokým stupněm metabolismu, srdcem se čtyřmi komorami a lehkou ale pevnou kostrou. Většina ptáků má přední končetiny přeměněná na křídla umožňující let, přestože běžci a někteří další, zejména endemické ostrovní druhy tuto schopnost k letu ztratily.Mnoho druhů ptáků podniká každoročně dlouhé migrační cesty a velké množství ptáků absolvují také krátké nepravidelné tahy. Ptáci jsou sociální živočichové a komunikují pomocí vizuálních signálů, voláním a zpěvem, účastní se sociální činnosti včetně společného lovu, rozmnožování, shromažďování a napadání predátorů. Ptáci jsou převážně společensky monogamní, s tím že u některých druhů se setkáváme s krátkodobým nebo řídčeji i dlouhodobým životem v párech; jiné druhy jsou polygamní nebo polyandrní. Ptáci podobně jako obojživelníci a plazi snáší vejce, která obvykle ukládají do hnízd, sedí na vejcích a zahřívají je až do doby vylíhnutí mláďat.Ptáci jsou pro lidi ekonomicky důležití; mnoho z nich je pro ně zdrojem potravy, získávané buď lovem nebo chovem, ale poskytují také jiné produkty. Některé druhy, jako např. zpěvní ptáci nebo papoušci jsou často chováni jako domácí mazlíčci. Ptačí figury hrají významnou úlohu ve všech aspektech lidské kultury od náboženství až po poezii a populární hudbu. Okolo 120 až 130 druhů ptáků vyhubil člověk od roku 1600 díky svým aktivitám a více než stovku do té doby. V současnosti je chráněno okolo 1 200 ptačích druhů, kterým hrozí vyhynutí díky lidským aktivitám. V Česku hnízdí 198 ptačích druhů, z čehož jedna třetina se vázána na mokřady.[1]Mezi potravu ptáků patří nektar, rostliny, semena, hmyz, ryby, savci, zdechliny nebo jiní ptáci.Věda zabývající se touto skupinou živočichů se nazývá ornitologie.
Stavba těla

Stavba ptačího těla je podřízena letovým schopnostem a to platí nejen o pohybovém aparátu (kostra a svalstvo), ale i o tělním pokryvu (peří), dýchací soustavě apod. Někteří ptáci sice druhotně ztratili schopnost létat, ale část těchto znaků u nich přetrvává dál. Podrobnější popis anatomie ptáků najdete na samostatné stránce.

Evoluce

Ptáci jsou skupinou theropodních dinosaurů, která přežila velké vymírání na konci křídy a poté se rozrůznila do velkého množství druhů (přesto jako celek jsou ptáci poměrně uniformní) a díky schopnosti letu osídlila celý svět. Nejbližšími žijícími příbuznými ptáků jsou krokodýli - společně tvoří skupinu Archosauria. Vznik ptáků je v současné době velmi dobře dokumentován pomocí fosilních záznamů na postupném vývoji peří a podle koster odhadovaném přechodu od pasivního po aktivní let. Sesterskou skupinou ptáků jsou dinosauři skupiny Deinonychosauria, která zahrnuje čeledi Troodontidae a Dromaeosauridae (do které se řadí i známý Microraptor popsaný v roce 2000, Velociraptor a další), někdy uváděné zvlášť, podle toho, jestli jsou spolu považovány za monofyletické či nikoliv. Peří ale měli již starší dinosauři (např. Caudipteryx nebo Oviraptor). V takovéto situaci, kdy typické ptačí znaky přibývají postupně na velké škále zkamenělin, je těžké rozhodnout, co již může být považováno za ptáka a co ještě ne; za prvního ptáka je ale tradičně považován Archaeopteryx, jehož nález roku 1860 (popsán 1861) způsobil senzaci. Dosud ale není jasné, zda je Archaeopteryx sesterským taxonem všech ostatních ptáků, nebo jestli tvoří monofyletickou skupinu společně s dalšími praptáky rodů Confuciusornis a Enantiornithes. Jejich sesterská linie, vedoucí k moderním ptákům, pak zahrnuje např. rody Ichthyornis, který vzdáleně připomíná rybáka se zuby, a Hesperornis s nepneumatizovanými kostmi a redukcí křídel podobného dnešním potápkám. Velkou koncovou skupinou této linie je Ornithothoraces, pro kterou je charakteristické zmenšení tělesných rozměrů ptáků a která se dělí na tzv. protiptáky (Enantiornithes), kam patří např. Protopteryx nebo Sinornis, a pravé ptáky (Ornithurae), jejichž nejbazálnějšími zástupci jsou Hongshanornis a Liaoningornis a kteří směřují k moderním ptákům. Moderní ptáci (Neornithes) se dělí na dvě skupiny, běžce a letce. Systém letců je zatím značně neustálený, což je způsobeno velmi rychlou radiací, jako prokázaná se již ale může považovat existence bazální monofyletické skupiny Galloanseres (drůbež), kam patří hrabaví a vrubozobí.

Taxonomie

V současné době prochází celá taxonomie neustálými změnami. Je to způsobeno hlavně tím, že k určování vzájemné příbuznosti ptačích druhů, čeledí a řádů se začala používat analýza DNA. To pochopitelně odhalilo případy, kdy byla podobnost druhů nebo skupin zapříčiněna konvergencí, ne skutečnou příbuzností. Bohužel, ve fylogenezi ptáků je stále mnoho nejasností, a tak se stále používá klasický vžitý systém. Jedna z mála potvrzených věcí je tak příbuznost vrubozobých a hrabavých a jejich postavení na bázi letců Neognathae (společná skupina, kterou je možno česky zvát drůbež). Dnes jen málokdo pochybuje, že ptáci se vyvinuli koncem jurského období z malých, masožravých dinosaurů.

Tradiční rozdělení

*
Postupem času se ukázaly nedokonalosti tohoto systému, řád svišťouni se rozdělil na svišťouny a nový řád kolibříci (Trochiliformes), z řádu krátkokřídlých se oddělil řád perepelové (Turniciformes), stepokurové (Pteroclidiformes) a turakové (Musophagiformes) rovněž byli uznáni jako samostatný řád.

Publikace Sibley-Ahlquistovy taxonomie znamenala revoluci v systému ptáků. Za použití DNA analýzy bylo možné zjistit skutečné příbuzenské vztahy ptáků. V současnosti vypadá taxonomie ptáků takto:



Ptáci se rozmnožují na všech sedmi kontinentech, přičemž největší rozmanitosti dosahují v tropických oblastech; to může být způsobeno buď vyšší rychlostí speciace v tropech nebo vyšší rychlostí vymírání ve vyšších zeměpisných šířkách. Jsou schopni žít a nacházet potravu na většině lokalit naší planety, na jihu např. sněžní buřňáci hnízdí v některých koloniích až 440 km hluboko ve vnitrozemí Antarktidy. Několik příbuzných druhů se adaptovalo na život ve světových oceánech a v nich, s některými druhy mořských ptáků se na pobřeží setkáme pouze v době rozmnožování a některé druhy tučňáků se potápějí do rekordních hloubek okolo 300 metrů. Mnoho druhů kolonizovalo oblasti, do kterých byly vysazeni lidmi. Některá z těchto zavádění byla dobře uvážena; např. bažant obecný byl vysazován po celém světě jako lovná pernatá zvěř. Někteří ptáci jsou kolonizátoři náhodní, jako např. papoušek mniší, který po útěcích z klecí vytvořil kolonie v některých severoamerických městech. Některé jiné druhy, jako např. volavka rusohlavá, čimango žlutavý a kakadu růžový se rozšířilo hluboko za hranice svého původního výskytu díky tomu jak jim zemědělská činnost člověka vytváří nové vhodné lokality.



Peří


Jednou z vlastností, která odlišuje ptáky od ostatních žijících skupin živočichů, je pokrytí kůže peřím. Peří je epidermální kožní porost, jako např. šupiny u plazů nebo srst u savců, který má u ptáků mnoho různorodých funkcí: plní termoregulační funkci tím že tepelně izoluje tělo ptáka za chladného počasí nebo od vody, peří je nezbytné pro ptačí let a je také používáno při toku, maskování a signalizaci. Ptačí peří, vzhledem k tomu že slouží různému účelu, není pouze jednoho typu. Peří potřebuje pravidelnou údržbu a ptáci tak provádí jeho čištění a rovnání každý den, k čemuž používají zobák, pomocí kterého zbavují peří cizích částeček a roztírají si po peří olejovité výměšky z kostrční žlázy, což zajistí, že se peří nepromáčí, udržuje mu pružnost, působí jako antibakteriální prostředek potlačující růst baktérií snižujících kvalitu peří. Dalším způsobem péče o peří je používání kyseliny mravenčí, která pomáhá z peří zahánět parazity.

Peří se souvislým praporem vytvářející vzhled ptačího těla se také nazývá krycí nebo konturové peří. Toto peří má zřetelný osten i brk a patří k němu většina peří rostoucího na těle. Krátké a měkké brky s navzájem nespojenými paprsky a větvičkami jsou znaky prachového peří. To tvoří první chmýřitý šat mladých ptáků a také obal pod krycím peřím ptáků dospělých. Druh peří tak může kolísat podle stáří jedince, jeho sociálního postavení, poškození peří podle postavení ve skupině, ale hlavně se jedinci liší v opeření podle pohlaví. Peří ptákům pravidelně vypadává vytlačováním starých per z kůže pery novými. Pelichání peří u většiny druhů ptáků probíhá jednou do roka, ale jsou známé druhy, u kterých probíhá výměna peří dvakrát za rok a oproti tomu velcí dravci mohou pelichat jednou za dva až tři roky. Kachnám a husám pelichá veškeré peří najednou a tak nejsou schopni zhruba po dobu jednoho měsíce letu. Různé ptačí druhy mají odlišné vzory a strategie línání. U některých ptáků dochází k pelichání od vnějších per k perům vnitřním, u jiných je tomu naopak a někteří ptáci ztrácí veškeré peří najednou. První způsob nebo také centripetální pelichání jako termín pro pelichání rejdovacích per je možno vidět např. u bažantovitých. Druhé nebo také centrifugální pelichání je možné vidět např. u rejdovacích per datlů a šoupálků, přičemž střední pár peří vypadává jako poslední, aby bylo těmto druhům umožněno šplhání po stromech. Základní vzor způsobu pelichání je možné sledovat na vrabci, kdy jako první je nahrazováno vnější peří, poté peří vnitřní a u ocasních per se postupuje ze středu ke krajům.

Peří neroste rovnoměrně po celé kůži, ale rozrůstá se na zvláštních plochách nebo pruzích, které se nazývají pernice (latinsky pterylae). Distribuční vzorky těchto plošek nebo proužků jsou využívány v taxonomii a systematice. Před hnízděním, u samic většiny ptačích druhů, vzniká v místě styku jejich těla s vejci takzvaná hnízdní nažina, tedy místo bez peří. Ta bývá buď zcela holá, či jenom řídce porostlá prachovým peřím a je hodně prokrvená, aby bylo přiváděno teplo při sezení na vejcích.

Létání



Schopnost letu je charakteristická pro většinu ptáků a odlišuje je tak od ostatních skupin obratlovců s výjimkou netopýrů a vyhynulých pterosaurů. Jako hlavní prostředek pohybu pro převažující množství druhů, slouží let k rozmnožování, lovu potravy a útěku před predátory. Ptáci jsou k letu různě přizpůsobeni; mají například lehkou kostru, dva velké prsní svaly zajišťující pohyb křídel dolů (tvoří 15% hmotnosti ptáka), svaly podklíční zvedající křídla a přední končetiny přeměněné v křídla. Především velikost a tvar křídla určuje u jednotlivých druhů typ letu, který především využívají. Mnoho ptáků kombinuje tzv. veslovací let s méně náročným klouzavým letem nebo plachtěním. Okolo 60 druhů existujících ptačích druhů není schopno letu a podobně nebyly schopni letu i někteří vyhynulí ptáci. Tyto druhy neschopné lety je možné často nalézt na izolovaných souostroví, pravděpodobně následkem nedostatku pozemních predátorů a omezených zdrojů, jejichž důsledkem je ztráta schopností letu. Tučňáci, kteří také nejsou schopni letu, používají křídla pro veslování při potápění pod vodou, podobně jako alky, buřňáci či skorci.

Chování

Nejvíce ptáků je aktivních ve dne, ale existuje také mnoho druhů ptáků, jako např. sovy či lelci, kteří jsou aktivní v noci. Někteří ptáci mohou využívat i soumraky a existují i ptáci, žijící na mořském pobřeží, kteří vyrážejí na lov potravy v době vhodného přílivu, nezáleží jestli ve dne nebo v noci. Potrava
Adaptace ptačích zobáků na potravu. A: Sající nektar, B: Hmyzožravci, C: Semenožravec, D: Specialista na semena, E: Rybolov, F: Zobák s vakem, G: Filtrační zobák, H: Zobák k prohledávání povrchu, I: Zobák k prohledávání bahna, J: Povrchové loupání, K: Raptoriální (dravý).

Ptáci se živí různou potravou, zahrnující nektar, ovoce, rostliny, semena, zdechliny a různé drobné živočichy včetně dalších ptáků. Protože ptáci nemají žádné zuby, je jejich zažívací soustava speciálně přizpůsobena pro přijímání celých, nepřežvýkaných kousků potravy.

Ptáci používají různé strategie vyhledávání potravy. Sběr hmyzu, bezobratlých, ovoce a semen je používáno mnoha druhy. Pěvci často využívají při krmení taktiku výpadu z větví a lovení letícího hmyzu. Ptáci živící se nektarem jako kolibříci, papoušci lori, strdimilovití, kystráčkovití a někteří další zpěvaví ptáci mají usnadněn sběr potravy speciálně přizpůsobeným jazýčkům do podoby kartáčků a v mnoha případech speciálně uzpůsobenými zobáky pro určité typy květin. Sondování zobákem při hledání bezobratlých používají kiviové a bahňáci s dlouhými zobáky; v případě bahňáků jsou délka zobáků a metody krmení jsou spojeny s potravní nikou. Stíhání střemhlavým letem je používáno sokoly a jestřáby ve vzduchu, ve vodě pak podobný styl lovu používají např. potáplice, poláci a tučňáci. Lov skokem do vody provádí terejovití, ledňáčkovití a rybáci. Tři druhy buřňáků, plameňáci a některé kachny získávají potravu procezováním. Husy a kachny především spásají trávu. Některé druhy provozují kleptoparasitismus kradením potravy ostatním ptákům; fregatky, racci a chaluhy jsou druhy používající tento druh obstarávání potravy. Kleptoparasitismus není hlavním zdrojem obživy jakýchkoliv druhů ptáků, ale je doplňkovou potravou potravy hlavní získávané lovem; studie fregatek páskovaných kradoucích potravu terejům maskovým odhadují, že fragatky tak mohou maximálně získat 40% potravy, kterou potřebují, ale v průměru je toto číslo ještě nižší – činí jen 5%. Konečně, někteří ptáci jako supové a rackové jsou mrchožrouti. Někteří ptáci mají několik strategií při získávání potravy nebo se živí různou potravou, zatímco jiní jsou považováni za specialisty soustřeďující své úsilí na speciální potravu nebo využívající jedinou strategii při získávání potravy.

Migrace
Satelitem vyznačené migrační cesty břehouše rudého na sever z Nového Zélandu. Tento druh má ze všech druhů nejdelší známý tah bez zastávky, až 10.200 km

Mnohé ptačí druhy migrují, aby využily globální rozdíly sezónních teplot k optimalizaci dostupnosti zdrojů potravy a hnízdních lokalit. Tyto migrace jsou u různých skupin proměnlivé. Mnoho vnitrozemských, pobřežních či vodních ptáků zahajuje každoročně dalekou migraci, obvykle v závislosti na měnící se délce denního světla stejně jako na povětrnostních podmínkách. Migrace jsou charakterizovány hnízdním obdobím v lokalitách mírného pásu nebo arktické či antarktické oblasti a tzv. zimovišti v oblastech tropů nebo na opačné straně polokoule. Dříve než zahájí migraci, zvýší ptáci podstatně své tukové zásoby a redukují velikost některých svých orgánů. Migrace je energeticky velice náročná, zvláště pokud ptáci překonávají bez doplňování potravy pouště nebo oceány; vnitrozemští ptáci absolvují lety dlouhé až 2.500 km a bahňáci až 4.000 km, i když břehouš rudý absolvuje tah bez zastávky o délce až 10.200 km. Mořští ptáci také absolvují také dlouhé migrační cesty, nejdelší cestu podniká např. buřňák temný, který hnízdí na Novém Zélandem a v Chile a severské léto tráví krmením v Severním Pacifiku poblíž Japonska, Aljašky a Kalifornie, což znamenalo okružní cestu o délce přibližně 64.000 km. Jiní mořští ptáci se rozptylují po vyhnízdění, toulají se po širokém okolí, ale nemají žádné pevně zažité stěhovací cesty. Albatrosi, hnízdící v jižních mořích, často absolvují cirkumpolární cesty mezi hnízdními obdobími.

Ptáci také provádí jiné způsoby migrace. Některé druhy se pouštějí do kratších cest jen pokud je toho zapotřebí, aby se vyhnuly špatnému počasí nebo kvůli získání potravy. Mezi ně patří i tzv. invazní druhy, které se mohou v některých letech vyskytovat zcela běžně a v jiných letech se naopak vůbec neobjevují. Tento typ migrace je obvykle spojen s dostupností potravy. Mezi takovéto migrující druhy jsou např. zařazovány severské pěnkavy, arktické sovy a brkoslavové. Ptáci také mohou cestovat na kratší vzdálenosti přesahujících jejich teritoriální území, s jednotlivci migrujícími i na větší vzdálenosti; jiní provádí pouze částečnou migraci, kdy migruje pouze část populace, obvykle samice a subdominantní samci. Částečná migrace může tvořit velké procento migračního chování ptáků v některých regionech; v Austrálii průzkumy zjistily, že 44% studovaných nezpěvavých ptáků a 32% pěvců byli částečně stěhovaví. Výšková migrace je příkladem stěhování ptáků na krátké vzdálenosti, kdy období páření a výchovy mláďat probíhá ve větších nadmořských výškách a s pominutím příznivých podmínek pak nastává stěhování do výšek nižších. Nejčastějším impulsem migrace jsou teplotní změny a obvykle je také zahájena ve chvíli, kdy se normální teritorium začne stávat nehostinné také díky nedostatku potravy. Některé druhy mohou také kočovat, nemají žádné pevně vymezené teritorium a přesunují se v závislosti na počasí a dostupnosti potravy. Papoušci např. nejsou ptáky, kteří podnikají nějaké ohromující cesty ani nežijí pouze na jednom místě, ale buď žijí rozptýleně, kočovně nebo pořádají nepravidelné a malé migrační cesty.

Schopnost ptáků vrátit se přes obrovské vzdálenosti přesně do určitých lokalit je již dlouho známa; při experimentu provedeném roku 1950 s buřňákem severním se tento pták vypuštěný v Bostonu vrátil do své kolonie na ostrovu Skomer u Walesu během 13 dnů po překonání vzdálenosti 5.150 km. Ptáci používají k navigaci během migrace různé metody. Při denní migraci je k navigaci využíváno slunce, v noci je místo toho používán stelární kompas. Ptáci, kteří se orientují podle slunce, využívají pro určení směru tahu své vnitřní hodiny, pomocí nichž jsou schopni pudově určit odklon slunce a tím i světové strany. Orientace podle stelárního kompasu závisí na poloze souhvězdí okolo Polárky. Ta je u některých druhů posílena schopností vnímat zemský geomagnetismus díky specializovaným fotoreceptorům.

Komunikace

Ptáci komunikují hlavně používáním vizuálních a zvukových signálů. Tyto signály mohou být mezidruhové nebo vnitrodruhové.
Křiklavým zobrazením slunatec napodobuje většího predátora

Vizuální komunikace na ptácích slouží mnoha funkcím a je prokázána na peří a chování. Peří může být používáno pro ocenění a potvrzení sociální dominance, zobrazuje připravenost k páření a dokonce může vyjadřovat hrozbu jak je tomu např. u slunatce, který tak napodobuje větší dravce. Takovéto zobrazení na peří je užíváno pro odrazení potenciálních potenciálních predátorů jako jsou např. krahujci a ochraně mláďat. Variace v peří také umožňují identifikaci jedinců, zvláště mezi druhy.

Vizuální komunikace zahrnuje také rituální předvádění, jako např. signalizující útok nebo podřízenost, či to které je používané při formování párových vazeb. Toto ritualisované chování je tvořeno nesignalizovanými akcemi jako urovnánvání peří, časově rozlišené pozice pér, klování nebo další chování. Nejvíce propracované ukázky se objevují během námluv, jako např. při tanci v toku u albatrosů, kde úspěšné vytvoření celoživotního párového pouta vyžaduje, aby oba partneři praktikovali tento jedinečný tanec a u rajek, kde úspěch samců při námluvách závisí na peří a kvalitě jeho předvádění. Samci ptáků mohou svou zdatnost demonstrovat také např. stavbou hnízda; samice snovačů jako snovač asijský si vybírají za partnery jenom ty, kteří jsou dobrými staviteli hnízd, zatímco u lemčíků jsou přitahovány konstrukcemi altánků samců vyzdobených různými výraznými dekoračními objekty.

Kromě vizuální komunikace jsou ptáci proslulí svými zvukovými schopnostmi. Volání, a u některých druhů i zpěv, jsou hlavními zvukovými komunikačními prostředky ptáků; ačkoli někteří ptáci využívají i mechanických zvuků, což může být rozeznění per pomocí proudu vzduchu, jako např. u samců bekasíny otavní, teritoriální bubnování u datlů či používání nástrojů k tlučení jako u kakadu arového. Ptačí volání a písně mohou být velmi složité; zvuk bývá vytvářen v syrinxu umístěným na průdušnice v místě jejího rozdvojení na průdušky, jehož obě strany některé druhy umí ovládat odděleně, čímž je možný v jednom čase vznik dvou různých písní najednou.

Volání jsou používána pro různé cíle, několik jich může být spojeno do jedné písně. Jsou využívána při hledání partnera, jindy k jeho vábení, pomáhá k identifikaci potencionálních partnerů nebo ve společných skupinách (často v kombinaci s vizuální komunikací). Mohou předávat informace o kvalitě samců a pomoci při výběru samic. Hlas je také používán pro vymezení a udržování teritoria. Volání může být také používáno k rozpoznávání jednotlivých jedinců, pomáhá rodičům nalézt mláďata v přeplněných koloniích nebo dospělým shledat se s partnery na počátku období rozmnožování. Často se volání také týká varování dalších ptáků před potencionálními predátory; volání tohoto typu mohou být detailní a mohou vyjadřovat specifickou informaci o povaze hrozby.
Shlukování
Snovači rudozobí, nejpočetnější z ptačích druhů, vytváří ohromná hejna — někdy o desítkách až tisícovkách hlav.

Zatímco někteří ptáci jsou v podstatě teritoriální nebo žijí v malých rodinných skupinách, jiní ptáci často vytváří velká hejna. Výhody seskupování se do hejn jsou různé a hejna mohou být tvořena výslovně pro zvláštní účely. Shlukování má také své nevýhody, zvláště společensky níže postavení ptáci, kteří jsou v područí více dominantních ptáků; musí obětovat krmnou efektivitu v hejnu za účelem zisku jiných výhod. Hlavními výhodami je větší bezpečí v hejnu a zvýšená krmná efektivita. Ochrana proti dravcům je zvláště důležitá v uzavřených lokalitách jako je např. les, kde predátoři často útočí ze zálohy a včasné varování díky pozorování více jedinců je tak nabývá na důležitosti. To vede i k vytváření druhově smíšených hejn. Tato mnohodruhová hejna se obvykle skládají z malých skupin mnoha druhů, zvětšující se množstevní výhoda je však snižována konkurencí při potenciálním vyhledávání potravy. Ptáci se také sdružují s jinými živočichy; mořští ptáci lovící ryby vrháním se do moře z výšky se spojují s delfíny a tuňáky, kteří rybí hejna vyhání vzhůru k hladině vzájemný vztah se také vyvinul např. mezi mangustou jižní a zoborožci, kdy zoborožec vyhledává mangustu za účelem společného hrabání a vzájemného se varování před dravci. Podobně je známé partnerství medozvěstek s medojedy, paviány, jezevci nebo lidmi při vyhledávání včelích příbytků, kdy je k nim dovede a po vybrání medu si sesbírá svůj díl (vosk, včely, larvy).

Odpočinek

Vysoká rychlost metabolismu ptáků během aktivní části dne je doplňována odpočinkem ve zbylé části dne. Spící ptáci často používají typ spánku známý jako ostražitý spánek, kdy periody odpočinku jsou promíchané s rychlým otvíráním očí, což zvyšuje citlivost ptáků na vyrušení a umožňuje jim rychlý únik před případnou hrozbou. Také se věřilo, že rorýsi dokáží spát za letu, i když to nebylo nikdy experimentálně potvrzeno. Přesto existují náznaky, že mohou využívat určitých druhů spánku, které mohou probíhat dokonce za letu.

Ptáci nemají potní žlázy a mohou se ochlazovat schováním do stínu, stáním ve vodě, zrychleným dýcháním s otevřeným zobákem, zvětšováním své plochy roztahováním křídel, vibrováním svého hrdelního laloku nebo močením si na nohy a ochlazování vypařující se tekutinou.

Mnoho spících ptáků ohýbá ve spánku svou hlavu nad svými zády a zastrkávají ji do peří na zádech, jiní kryjí své zobáky v peří na hrudi. Mnoho ptáků také odpočívá pouze na jedné noze a někteří z nich druhou nohu schovávají do peří, zvláště za chladného počasí. Běžný je také společný hřad ptáků, kterým se snižuje ztráta tělesného tepla a zmenšují rizika spojená s napadením predátory. Hřadovací místa jsou často vybírána vzhledem k termoregulaci a bezpečnosti.

Stromoví ptáci využívají šlachy svalu zadní končetiny, které jim umožňují bez neustálého stahování prstů se pevně zachytit na větvi a tím také se na ní udržet v době spánku. Mnoho ptáků pohybujících se po zemi, jako křepelky a bažanti, hřaduje na stromech. Někteří papoušci rodu Loriculus hřadují zavěšeni hlavou dolů. Někteří kolibříci každou noc upadají do stavu strnulosti, čímž se zmenšuje rychlost jejich metabolismu. Tato fyziologická adaptace je známa u okolo sta dalších ptačích druhů, včetně lelčíků, lelků a lasoleti. Jeden z druhů, lelek americký, dokonce vstupuje do stavu hibernace.

Rozmnožování

Sociální systémy
Lyskonozi úzkozobí mají neobvyklý polyandrický systém páření, kde samci se starají o vejce a mláďata a jasně zbarvené samice soutěží o samce.

Obrovská většina (95%) druhů ptáků jsou společensky monogamní; i když polygynie (2%) a polyandrie (<1%), polygamie, polygynandrie (kdy samice vytváří pár s několika samci a samec vytváří pár s několika samicemi) a smíšené systémy se také vyskytují. Některé druhy mohou, v závislostech na okolnostech, využívat více než jeden systém. U monogamních druhů tvoří samci a samice páry na několik hnízdních období; v některých případech párové pouto může přetrvat mnoho let nebo dokonce celý život páru.

Výhodou monogamního vztahu pro ptáky je oboustranná péče rodičů o mláďata. U většiny zvířat je vzácností otcovská péče o mláďata, ale u ptáků je to docela běžné; ve skutečnosti je tato skutečnost rozsáhlejší u ptáků než u jakékoliv jiné třídy obratlovců. U ptáků je možno samčí péči o mláďata považovat jako důležitou nebo rozhodující pro tělesnou zdatnost samic; u některých druhů nejsou samice schopny úspěšně odchovat mláďata bez pomoci samců. Polygamní systémy pramení ze schopnosti samic vychovávat mláďata bez pomoci samců. Dělba práce spočívající v sezení na vejcích, obraně hnízda, krmení mláďat a obrany území se vyskytuje někdy u monogamních párů.

Zatímco sociální monogamie je u ptáků zcela běžná, také nevěra ve formě dodatečného párového páření se běžně vyskytuje u mnoha sociálně monogamních druhů. Tato nevěra může na sebe brát formu nuceného páření (nebo znásilňování) u kachen a dalších kachnovitích nebo je běžná u dominantních samců či samic s podřízenými partnery. Tím je pro samice a jejich potomky zajištěna možnost obdržení lepší genové výbavy nebo je tímto způsobem eliminována případná neplodnost partnerů. Samci některých druhů provozují mimopartnerské páření za účelem zvýšení pravděpodobnosti zabezpečení svého potomstva.

K rozmnožování patří také určité formy námluv, které jsou nejčastěji prováděné samcem. Nejčastěji jsou velmi jednoduché a obvykle zahrnují nějaký druh písně. Některá vystoupení mohou být docela propracovaná, jsou k tomu používány takové rozmanité metody jako bubnování křídly nebo ocasem, tancování, zásnubní lety nebo skupinové toky v závislosti na druzích. Samice si nejčastěji vybírají samce, i když např. u polyandrických lyskonohů si samečkové vybírají pestře zbarvené samičky. Námluvy krmením, cukrováním a čechráním peří je obvykle prováděno již mezi partnery, nejčastěji ptáky spárovanými a pařícími se.

hnízdění

Mnoho ptáků brání v období páření své území před jinými druhy. Ochrana teritoria je důležitá z hlediska shánění potravy pro svá mláďata. Druhy ptáků, které nejsou schopny účinně bránit své teritorium, jako např. mořští ptáci nebo rorýsi, se sdružují do hnízdních kolonií; to je výhodné z hlediska ochrany proti predátorům. Hnízdící jedinci v koloniích pak ochraňují malé hnízdní plochy a soutěžení, jak mezidruhové, tak uvnitř svého vlastního druhu, o tato místa pak může nabývat velmi intenzivní podoby.
Hnízdní kolonie snovače pospolitého jsou největšími, ptáky vytvořenými stavbami.

Všichni ptáci snáší amniotická vejce s tvrdými skořápkami většinou z uhličitanu vápenatého. Barva vajec se řídí spoustou faktorů, ta která jsou snášena do děr nebo doupat jsou většinou bílá nebo bledá zatímco ta v otevřených hnízdech, jako např. u dlouhokřídlých bývají obvykle maskovaná. Existují samozřejmě výjimky z tohoto pravidla, např. většina zemních lelků má vejce bílá a maskování je zajišťováno peřím ptáků. Některé druhy, které jsou oběťmi hnízdního parazitismu prováděného např. některými kukačkami, mění barvy svých vajec za účelem snížení šance na snesení kukaččího vejce do svého hnízda, protože kukaččí samičky mají snahu snést své vejce do hnízda hostitele s podobně zabarvenými vejci.

Vejce jsou obvykle uložena v hnízdě, které může být velmi propracované, jak je tomu u snovačů či vlhovců, nebo na druhou stranu velmi primitivní jako u některých albatrosů, kdy se hnízda skládají pouze ze zobáku seškrábané hromádky, do níž kladou vejce. Některé druhy si nestaví žádné hnízdo, na útesech hnízdící alkouni úzkozobí kladou svá vejce na holou skálu a vejce tučňáka císařského jsou ukládána na nohy rodičů a svrchu jsou překryta kožním záhybem na břiše; tento způsob je převládající u druhů hnízdících na zemi, kde nově vylíhlá mláďata jsou předčasně vyspělá. Většina ptačích druhů si staví propracovaná hnízda ve tvaru poháru, kupole, talíře, rámu nebo doupěte. Většina hnízd je stavěna tak, aby byla co nejméně nápadná, skrytá a uzavřená a tak chráněna před predátory, zatímco otevřená hnízda jsou stavěna ptáky v hnízdních koloniích nebo druhy schopných účinné obrany svého hnízda. Hnízda jsou často stavěna na rostlinách, některé druhy si specificky vybírají rostliny jako řebříček obecný, který má látky, redukující hnízdní parazity jako jsou roztoči, čímž se zvyšuje šance mláďat na přežití. Hnízda jsou také často vystlána peřím, aby se zamezilo úniku tepla.

Sezení na vejcích, kterým je udržována optimální teplota pro vývoj kuřat, obvykle začíná s nakladením prvního vejce, proto se mláďata líhnou ve stejném sledu, jak byla jednotlivá vejce snášena. U monogamních druhů se obvykle rodiče v sezení na vejcích střídají; u polygamních druhů plní veškeré rodičovské povinnosti jen jeden z rodičů. Teplo přechází u většiny druhů od rodičů k vejcím přes tzv. hnízdní nažinu, což je oblast holé kůže na břichu nebo hrudi na vejcích sedících ptáků. Sezení na vejcích může být energeticky náročný proces, např. dospělí albatrosi ztratí za den sezení až 83 gramů své tělesné váhy. Někteří ptáci, jako např. taboni, využívají jako teplo jiné zdroje než je sezení na vejcích. Patří mezi ně tlející rostliny nebo vulkanické zdroje tepla. Doba sezení na vejcích trvá od 10 dnů (u druhů jako datli, kukačky a pěvci) do 80 dnů (albatrosovití a kiviové).

Rodičovská péče a opeření
Samice seychelského strdimila s uloveným pavoukem na návštěvě svého hnízda.

Po vylíhnutí mohou být mláďata, podle druhu, bezmocná až samostatná. Bezmocná mláďata jsou známa jako altriciální a mají sklon být po narození malá, holá a často slepá; mláďata po vylíhnutí pohyblivá a krytá prachovým peřím jsou prekociální, mláďata mohou být také poloprekociální nebo poloaltriciální. Altriciální mláďata potřebují pomoc při termoregulaci a vyžadují tak delší dobu k vysezení než mláďata prekociální.

Délka a povaha rodičovské péče je různá v závislosti na jednotlivých řádech a druzích. Extrémem je např. rodičovská péče tabonů, která končí líhnutím; čerstvě vylíhlá kuřata se sama bez pomoci rodičů vyhrabou z hnízdní kupy listí a ihned jsou zcela soběstačná. Opačný extrém lze najít u některých mořských ptáků, kdy dochází k prodloužení doby péče o mláďaty. Nejdéle starajícími se rodiči o své potomky jsou fregatky páskované, jejichž mláďata setrvávají ve hnízdě šest měsíců do opeření a poté jsou ještě dalších čtrnáct měsíců krmena.

U některých druhů pečují o mláďata oba rodiče, u jiných pak pouze jeden z nich. U některých druhů naopak při výchově mláďat pomáhají páru i další členové druhu. Tito pomocníci jsou obvykle blízcí příbuzní rodičů, většinou mláďata z předchozích snůšek. Společná výchova mláďat je obzvlášť běžná u krkavcovitých, ale byla také pozorována u dalších druhů jako jsou např. pokřovník, luňák červený nebo flétňák australský.
Tento rákosník obecný vychovává mládě kukačky obecné, typický příklad hnízdního parazitismu

Ve chvíli, kdy jsou mláďata plně opeřena, se rodiče některých druhů s mláďaty rozcházejí, zatímco u jiných druhů je vztah mezi starým ptákem a mládětem ještě dlouhou dobu zachován. Mláďata některých druhů opouští hnízdo hned o vylíhnutí, jak je tomu např. u alkounů, kdy mláďata následují v noci po vylíhnutí své volající rodiče na moře, čímž se vyhýbají nebezpečí, které na ně číhá od pozemských predátorů. Některé jiné druhy, zvláště kachny, opouští své hnízdo v raném věku. U většiny druhů mláďata opouští hnízdo hned nebo krátce poté, co získají schopnost letu. Zároveň se také po opeření mění péče rodičů o mláďata; u albatrosů mláďata po odchodu z hnízda již nepřijímají žádnou další pomoc od rodičů, jiné druhy pokračují v určité doplňkové formě jejich krmení. Mláďata také mohou spolu se svými rodiči absolvovat také svou první migrační cestu.

parazitismus v hnízdě

Ačkoliv hnízdní parazitismus provozují i hmyz a ryby, jeho největšími provozovateli jsou ptáci. Principem je kladení vajec do hnízd jiných druhů. Tato vejce jsou často svými adoptivními rodiči přijata a vysezena i za cenu zničení svých vlastních mláďat. Existují dvě skupiny ptáků provozujících hnízdní parasitismus. Druhy, které nejsou schopny sami vysedět svá vejce a pro jejich vysezení musí nalézt vhodné hnízdo jiného ptačího druhu a jiné, které jsou scopny mláďata za normálních podmínek vychovávat sami, ale příležitostně provozují také hnízdní parasitismus za účelem zvýšení svého reprodukčního výkonu. Okolo sto ptačích druhů, zahrnujících medozvěstkovité, vlhovcovité, astrildovité a kachnice, jsou běžnými hnízdními parazity, i když nejznámější jsou kukačkovití. Některá mláďata hnízdních parazitů jsou adaptována k tomu, aby zničila celou snůšku hostitele buď vyhazováním vajec z hnízda nebo zabíjením ostatních vylíhlých ptáčat; tím si zajišťují pro sebe všechnu potravu donášenou adoptivními rodiči.