Stromy a jiné dřeviny

JEHLIČNATÉ STROMY

SMRK ( Picea excelsa )

nejrozšířenější druhy: ztepilý, omorika, sitka

Smrk je naše domácí dřevina, štíhlého, pravidelného vzrůstu a přeslenovitého větvení. Kořenový systém s bohatými mykorrhizami je plošný, smrk je proto značně nestabilní, obzvláště v monokulturách. Kůra je v mládí hladká, červenohnědá, bohatá na tříslo, později přechází v šupinatou borku. Pupeny jsou kulovité, hnědožluté. Jehlice jsou špičaté, tuhé, po opadnutí zůstává po nich na větévce jehlicovitý polštářek.
Smrk ztepilý je dřevinou s rozsáhlým areálem výskytu, zabírající takřka celou Evropu. Výškově je optimum jeho výskytu obyčejně nad 1000 m.n.m. Kořenovým systémem zasahuje do hloubky asi 60 cm. Nejlépe se smrku daří na svěžích písčitohlinitých půdách i na těžších píscích, jsou-li dostatečně vlhké. U nás probíhá hranice smrku v Krušných horách v 950 m, na Šumavě ve 1490 m a v Krkonoších ve 1250 m. V nižším pásmu roste smrk ve společnosti jedle a buku, od 1000 m.n.m. vytváří buď nesmíšené porosty nebo s příměsí klenu, popřípadě jeřábu.
Suché roky mívají za následek odumírání i starých stromů. Semenáčky smrku v nezazimovaných školkách často trpí holomrazy, méně pak dospělé stromy. Smrk je značně náročný na vlhkost jak přímou ( srážkovou ), tak i vzdušnou. V půdě vyžaduje vlhkost rovnoměrnou, je poměrně citlivý na nedostatek kyslíku v půdě, avšak jinak je na složení půdy nenáročný. Smrk snáší oklest jedině suchých větví. Ve městech trpí výfukovými zplodinami a kouřovými plyny. Monokultury smrku jsou velmi často napadány Býložravcem, který v nich takřka bez omezení prochází a znehodnocuje je.
I přes nedostatky, které smrk má, je jedním z nejproduktivnějších dřevin vůbec. Jeho dřevo nemá zbarvené jádro, obsahuje pryskyřičné kanálky, je lesklé, měkké, bílé, lehké, lehce štípatelné, všestranně použitelné.
Dřevo smrku má nejširší upotřebení, používá se v pozemním, vodním i důlním stavitelství, v truhlářství, při výrobě dýh, překližek, hraček, dřevěné vlny a celulózy. Kůra se zužitkovává na tříslovinu a vydělávání kůže. Surová pryskyřice poskytuje kalafunu a terpentýn.



JEDLE ( Abies alba )

nejrozšířenější druhy: bělokorá, obrovská, ojíněná, kavkazská, stříbrná

Jedle bělokorá je jediným druhem rostoucím u nás v lesních porostech, ačkoliv rod ABIES čítá 40 druhů. V mládí kůlový kořen se záhy mění ve tvar srdčitý. Kůra je v mládí hladká, olivově zelená, později bělošedá, v 50 letech přechází v šupinatou borku. Jehlice jsou 2-3 cm dlouhé, 2-3 mm tlusté a ploché, na konci vykrojené. Na líci jsou tmavozelené, na rubu mají po stranách výrazné voskové proužky. Šišky rostou jednotlivě, jsou válcové, po dozrání se na stromě postupně rozpadají a na větvích zůstávají i více let. Semeno je veliké 10 mm, trojhranné, tmavohnědé. Pryskyřice je obsažena jen v kůře, ve dřevě nikoliv. Jedle vytváří kmeny nesbíhavé, z našich jehličnanů nejmohutnější. Dorůstá výšky 40-60. Koruna je pyramidální s pravidelným přeslenitým větvením, ale může mít i jiné formy, zejména sloupcovitou nebo s převislými větvemi.
Optimum rozšíření jedle je v pásmu, kde se stýká s bukem a smrkem, tedy kolem 800 m.n.m. Jedle je dřevinou doslova stinnou až stínovou. Trpí mrazy, na výsluní trpí korní spálou. Vyžaduje půdy hluboké, vlhké, vzdušné, s určitým podílem vápníku ( vápna ). Jedle zpravidla netrpí vývraty, naopak snáší i oklesty spodních zelených větví.
Jedle je dřevinou, která dnes mizí v celém rozsahu svého areálu, aniž by byly zcela známy příčiny jejího postupného mizení. Pro parkové kultury se jedle příliš nehodí pro svou malou odolnost vůči kouřovým plynům. Jedle je rozšířena na omezeném teritoriu a to ve střední a jižní Evropě.
Dřevo jedle je bez zbarvení jádra, bez pryskyřice, měkké, lehké a málo pružné. Je ale naopak velmi trvanlivé a to jak v suchém prostředí, tak i pod vodou. Jeho velkou nevýhodou je rychlé a snadné šednutí.
Použití je stejné jako u smrku, ale pro odlupčivost a rozdílnou tvrdost jarního a letního dřeva je méně oblíbeno. Užívá se navíc v bednářství, ve vodním stavitelství, v minulosti se používalo na výrobu lodních stěžňů.


MODŘÍN ( Larix europaea )

Nejrozšířenější druhy: evropský, sibiřský, japonský

Modřín je strom s panohovým kořenem. Kůra je v mládí šedá, přechází záhy v šedohnědou, podélně rozpraskanou borku, která je po odloupnutí červenofialová. Světle zelené jehlice každoročně opadávají a jsou měkké. Šišky zrají prvním rokem, jsou vzpřímené, malé, vejčité až kulovité a světle hnědé. Na dobrých stanovištích dorůstá výšky kolem 50 metrů. Koruna může být úzce až široce pyramidální s větvemi horizontálními nebo se stoupavými konci.
Roste v rozmezí nížin až po oblasti klečové. Velmi často se vyskytuje ve směsi s jinými stromy, především s bukem, jedlí, smrkem a borovicí. Modřín je strom světlomilný a nesnáší ani boční zástin. Netrpí však příliš sněhem ani hlubokými mrazy. Modřín se řadí k dřevinám náročných na živiny. Daří se mu nejlépe na hlubokých, vzdušných půdách, vláhu získává z dosti značné hloubky, výkyvy v obdobích sucha na něm tedy nezanechávají příliš patrné stopy. Na mokrých půdách se modřínu nedaří. Modřín je každým zástinem brzděn ve vývoji a je tak velmi náchylný k onemocněním (jako je např. rakovina).
Modřín je ideální městský strom, protože je poměrně dost odolný vůči zplodinám a kouři. Navíc po oklestu, nebo uvolnění obroste po celé délce kmene novými výhonky, což má nesporně velký estetický účinek.
Dřevo modřínu má výrazné červenohnědé až fialově nabíhající jádro. Dřevo je bohaté na pryskyřici, měkké, středně těžké, pružné, a dostatečně trvanlivé.
Modřínového dřeva se užívá všude tam, kde lze využít jeho trvanlivosti a pevnosti: na piloty, stožáry, telegrafní sloupy, kádě, bednění lodí, rámy dveří a oken, obložení stěn, parkety. Vevodě velmi rychle tvrdne a dá se relativně snadno leštit. Špatně se moří a impregnuje.

BOROVICE ( Pinus silvestris)

nejrozšířenější druhy: lesní, kleč, černá, banksovka, limba, vejmutovka

Příslušníci tohoto rodu mají vzrůst stromovitý i keřovitý, jehlice jsou ve svazcích na brachyblastech v počtu 1 až 5.
Borovice lesní - je dřevinou rozsáhlého areálu, jen zřídka dorůstají velikosti 30 metrů. Kořen má kůlový, jemné kořínky mají bohatou mykorrhizu. Kůra je do 10 let stáří hladká žlutohnědá, někdy již od 5. roku přechází v šedohnědou borku. Jehlice na větvích všestranně odstávají, vyrůstají na brachyblastech po dvou. Jsou 5-6 cm dlouhé, silné, na vnější straně oblé, na vnitřní ploché, ostře špičaté a obsahují několik pryskyřičných kanálků. Opadávají během 3-6 let s brachyblasty. Zralé šišky jsou kuželovité, nelesklé, silně dřevnaté. Kmeny mívají někdy točivý vzrůst.
Borovice je jednou z nejrozšířenějších dřevin s areálem zabírajícím prakticky celou Euroasii. Chybí však v Maďarsku a na západní Evropě, roste však ve Skotsku a Anglii. Borovice kleč roste dokonce i na Islandu a v Grónsku. U nás se vyskytuje nejvíce v Krušných Horách ( 850 m.n.m. ), jinak zůstává dřevinou nížin a pahorkatin s optimem výskytu kolem 400-450 m.n.m. Borovice je dřevinou takřka ( až na výjimky ) světlomilná, netrpí mrazy ani vedry, netrpí taktéž ani velkými výkyvy teplot. V nárocích na půdu patří borovice k nejskromnějším dřevinám. Nejlépe se ji ale přesto daří a má tedy největší výtěžnost na půdách jílovitopísčitých, uložených na vlhkých podkladech. Borovice přizpůsobuje snadno kořenový systém půdnímu profilu.
Dřevo má červenožluté jádro, které bývá různé velikosti i různé intenzity zbarvení. Dřevo je pryskyřičné, lehké, měkké, je však tvrdší než dřevo smrkové, velmi trvanlivé ve vodě, avšak málo ohebné a pružné.
Dřeva borovice se používá při stavbách, jako telegrafních sloupů, vzpěr, v truhlářství, v minulosti se používalo na výrobu železničních pražců a vagónů. Je to dřevo smolnaté, špatně se hobluje, špatně přijímá barvu má mnoho suků a běl má tendenci modrat.




LISTNATÉ STROMY

BUK ( fagus )

nejrozšířenější druh : lesní

Buk je jednou z našich nejrozšířenějších dřevin. Má stromovitý vzrůst. Kůra v mládí šedohnědá, později bělošedá, zůstává trvale hladká. Dorůstá výšky kolem 45 m a to ve věku asi 100 let. Dožívá se i 500 let. Do věku 10 let má sklony ke křovitému růstu i k tvorbě vidlic.
Je rozšířen v celé střední a jižní Evropě a všeobecně se řadí k dřevinám středních výšek ( u nás do 800 m.n.m. ). má tendenci tvořit bukové monokultury. U buku existuje mnoho ekologických a morfologických forem.
Buk je nejstinnější listnatou dřevinou. vyhovují mu proto expozice severní a severozápadní s větší půdní vlhkostí. Vnitrozemské oblasti chudé na srážky mu nevyhovují, chybí proto např. v Maďarsku. Trpí pozdními mrazy a na náhle osluněných stěnách korní spálou. Půdy žádá minerálně bohaté, nevyžaduje však velké množství vápníku ( příliš vápenaté půdy mu však nevadí). Nesnáší jíly a zmokřelé půdy, neroste na píscích. Je velmi citlivý na kouřové plyny a zejména na smog.
Dřevo je roztroušeně pórovité, lesklé, velmi tvrdé a těžké, bez barevného jádra, tvoří však často jádro nepravé. Buk je jednou z našich nejpevnějších dřevin. Výborně je ohýbá a dobře štípe. Trvanlivost buku je ale malá a jeho neodolnost vůči dřevokazným houbám je jeho největší nevýhodou. Naproti tomu se ale výborně dá impregnovat. Značně sesychá. Dobře se leští, moří a lepí. Má nevýraznou kresbu. velmi dobře se soustruží.
Z bukového dřeva se vyrábějí především dýhy, nábytek ( zejména ohýbaný ), k výrobě drobného domácího zboží, k výrobě octa, je základním dřevem pro výrobu dřevného lihu. Až donedávna byl nejvíce používán jako nejdůležitější dřevina k výrobě pražců.



DUB ( Quercus )

nejrozšířenější druhy: letní, zimní, červený, šípák, cer, korkový

Dub je vysoký 30-40 m, tloušťka jeho kmene, který je nízký a silný, je často 120-180 cm, nezřídka přesahující i dva metry, roste-li na volném prostranství, záhy se větví v mocnou a rozložitou korunu. Kůra je v mládí hladká, zelenavá nebo bělošedá, později šedohnědá, hluboce brázditá borka. Dosahuje stáří 400-500 let, za vhodných klimatických podmínek až 1500 let při průměru kmene přes 4 metry. Roste takřka neustále, ale od přibližně 100 roku spíš do šíře.
Vyskytuje se v celé Evropě a částečně i za Ural, Hojně je rozšířen v Přední Asii, u nás roste ve vlhčích humusových půdách, obzvláště kvalitní dubové dřevo poskytují Lužní lesy na jižním Slovensku, kde je také nejhojnější a na některých místech tvoří téměř monokultury. Dub letní a zimní se mezi sebou vzájemně velmi dobře kříží a také proto se u nás nevyskytují tyto dva druhy samostatně v tak velké míře. Zvláštní zeměpisnou formou se Dub slavonský, který má přímý vzrůst, vysoko nastavenou korunu a velmi kvalitní dřevo.
Dub je dřevinou světlostní, snášející slabší zástin jen v mládí. Je velmi náročný na teplo. Dost trpí mrazy a to zejména pozdními. Dub klade značné podmínky na kvalitu půdy, zejména na živiny a vlhkost. Na vápnitých půdách zůstává zpravidla křovitý. Nesnáší trvalý pokles podzemní vody.
Dub se přirozeně dobře obnovuje. Poměrně dobře snáší oklest, neměl by však být příliš odkrytý, neboť často a rád košatí i od země. Je značně odolný proti kouřovým plynům.
Dřevo dubu je proměnlivé od stanoviště růstu. Je kruhovitě pórovité s výraznými dřeňovými paprsky a hnědě odlišeným jádrem. Dřevo je tvrdé, těžké a bohaté na třísloviny.
Dubového dřeva se užívá především na venkovní dřevěné konstrukce, dveře, prahy dveří, parkety, k výrobě dýh a překližek. Je-li vlhké koroduje kovy. Dobře se ohýbá, je snadno štípatelné. Je odolné vůči hnilobě a ponořené ve vodě získá ještě o něco větší tvrdost. Velmi dobře se moří, hůře pak leští. V minulosti se používalo na výrobu sudů a kýlů lodí.

JAVOR ( Acer )

Nejrozšířenější druhy: mléč, klen, babyka, jasanolistý

Javor má vzrůst stromovitý, kořenový systém panohový, hluboký. Kůra v mládí šedá, přechází dosti pozdě ve světle hnědou borku, odlučující se v dlouhých šupinách. Listy jsou vstřícné, dlaňovitě pětilaločné, mají svrasklý povrch a pilovitý okraj. Může dožít věku okolo 400 let.kdy dorůstá výšky 35-40 m výšky a 1,5 m síly.
Javor je dřevinou jižní a střední Evropy. Hranice jeho areálu se shoduje s hranicí růstu jedle. V polohách nad 1000 m n.m. je jediným listnáčem doprovázející jehličnany. Vyskytuje se v mnoha formách a dokonce i mutacích.
Javor snáší slabý zástin. S oblibou roste na chladnějších místech s větší vzdušnou vlhkostí. V létě žádá poměrně dost teplo. V mládí trpí mrazy. Nejlépe se mu daří na vzdušných a hlubokých půdách, je zvláštní, že vyžaduje vodu s vysokým obsahem kyslíku, nesnáší záplavy, je poměrně náročný na hořčík a vápník. Velmi těžko se vzpamatovává z oklestu. Celkově se řadí k choulostivým dřevinám.
Dřevo javoru je kvalitní, je naším nejbělejším tvrdým dřevem bez odlišeného jádra. Je středně těžké, velmi tvrdé a často je napadáno houbami. Vybrané kmeny poskytují rezonanční dřevo. Používá se v řezbářství, truhlářství, na drobné nářadí, na hudební nástroje. Míza obsahuje až 3,5% cukru a obsahuje výborně aromatický vanilín.


JASAN ( Fraxinus )

Nejrozšířenější druhy: ztepilý, americký, zimnář

Je stromem s panohovým, silně větveným kořenovým systémem. Kůra je v mládí světle nebo nažloutle šedá, ve vyšším věku tvoří jemně, pravidelně rozpraskanou borku tmavošedé barvy. Listy jsou vstřícné, lichozpeřené, jednotlivé lístky jsou kopinaté, ostře pilovité.
Jasan má z našich listnáčů nejrychlejší vzrůst. Vzrůst trvá až do 100 let věku. Na dobrých stanovištích se dožívá až 250 let při výšce kolem 40 metrů. Často vytváří vidličnaté koruny.
Areál výskytu zasahuje celou Evropu až po Moskvu, byl však zavlečen až na Ural. Jasan se vyskytuje jako součást nejrůznějších porostních společenstev. Stejně dobře ale tvoří i přirozené monokultury. Rozšíření jasanu se projevilo na ohromném množství ekotypů, forem a mutací. Například horské ekotypy při přenesení do nížin hynou. Je častou parkovou dřevinou.
Jasan je dřevinou světlostní, snášející v mládí do 10 let zástin, později vyžaduje plné světlo. Na vlhkých půdách snáší i velmi vysoké letní teploty, na suchých stanovištích však vedry trpí. Trpí mrazy a to jak pozdními, tak i silnými zimními. Na půdu je náročný. Ačkoliv horské formy se spokojí s méně bonitovou půdou, k plnému vývinu je třeba, aby půda byla živná, svěží, hluboká a vzdušná. Dobře snáší kyselost půdy.
Jasan na jižní Moravě tvoří až 60% lužní plochy. Ve vegetační době nedobře snáší záplavy. Jasan se vyznačuje dobrou regenerací. Jasan je ale citlivý na kouřové plyny, do měst se proto příliš nehodí. Pokud však někde vzroste, je pravděpodobné, že se udrží.
Z našich dřevin je jasan nejvhodnější na sportovní nářadí a tělocvičné zařízení. Je velmi vhodný na násady nástrojů. Používá se na výrobu dýh, v nábytkářství. Jasan je velmi houževnatý, je proto velmi žádaný. Dobře se vysouší, ale stejně dobře se taky bortí. Trvanlivý je pouze v suchu. Velmi dobře se lepí, natírá a leští. Jasanová kůra se používala jako náhražka chininu pro vysoký obsah tříslovin a chinitinu.
Jasanové dřevo má jádro, běl i vyzrálé dřevo. Běl je velmi široká, nažloutlá s růžovým odstínem, jádro tenké, hnědé, slabě lesklé. Letokruhy jsou zřetelné, kruhovitě pórovité. Vlákna jsou rovná, kresba velmi výrazná a esteticky hodnotná.


TIS ( Taxus Baccata )

nejrozšířenější druh: Tis obecný

Rozkladitě větevnatý keř až strom s průběžným kmenem a kuželovitou až kulovitou korunou. Dorůstá výšky 5-15 m. Nezřídka se dožívá stáří až 3000 let ( v průměru 1000 let ). Kmen má hladkou červenohnědou borku odlupující se v tenkých plátech. Jehlice jsou měkké, tenké, bez pryskyřičných kanálků, na povrchu lesklé, tmavozelené, na rubu pak matné a světle zelené. Na stromě se drží 4-8 let. Růst tisu je pozvolný, často zůstává keřovitý. Životní vytrvalost tisu je neobyčejná. Tis je naším nejstinnějším jehličnanem, je velmi citlivý na uvolnění, obzvláště v mládí. Dnes z našich lesů prakticky vymřel. Je však často pěstován v parcích. Tis je skromný na výběr půdy a roste prakticky na všech půdách vyjma silně vápenatých.
Dřevo je rozlišeno ve světle žlutou úzkou běl a červenohnědé široké jádro, je těžké, tvrdé ( z našich jehličnanů nejvíce ), husté, těžce štípatelné, velmi pružné a trvanlivé, bez pryskyřičných kanálků. Velmi málo sesychá. Kůra, dřevo, jehličí i semena obsahují nebezpečný alkaloid Taxin, který může u člověka vyvolat otravu.
Tis je vyhledáván v truhlářství, řezbářství a soustružnictví. V minulosti se z jeho dřeva vyráběly luky, pro svou neobyčejnou pružnost.



HABR ( Carpinus betulus )

Nejrozšířenější druh: Habr obecný

Habr je strom vysoký 6-26 m, zřídka většího průměru kmene než 1 m. Rozvětvuje se nízko nad zemí, bohatě a nepravidelně. Kůra je hladká, bělavě šedá. Dosahuje stáří kolem 450 let. jeho výškový růst končí ve věku asi 80 let. Habr má mělké kořeny.
Habr je rozšířen na poměrně omezeném areálu, který zabírá střed a jih Evropy, kde je dřevinou nížin a pahorkatin ( max. 500-700 m.n.m.). Vyžaduje hodně minerální půdy. Snáší dokonce i delší zaplavení, avšak nesnáší kyselé půdy.
Habr má bělavé dřevo, šedobílé, čisté, matné, skoro bez lesku. Letokruhy jsou úzké, málo zřetelné, vlnovitě zpřehýbané podle dřeňových paprsků. Kůra je hladká, šedočerná, borka se zpravidla nevytváří. Habr je naše nejtvrdší a nejtěžší dřevo, tyto vlastnosti jej předurčují k jeho použití.
Habrového dřeva se používá při výrobě pián ( kladívka ), na řemeslnické nářadí ( především hoblíky a paličky ). Hojně se využívá v kolářství, soustružnictví, k výrobě drobných předmětů, na parkety nebo podlahové krytiny. Žlutě mořeno napodobuje zimostrázové dřevo, černě pak mnohem dražší eben, se kterým má vyjma barvy mnoho vlastností stejných. Habrové dřevo se nedá použít při výrobě dýh. Dobře se impregnuje, vysouší, leští a moří. Bohužel se hodně bortí a sesychá. Velmi těžko se štípe, neboť má často dosti točitý vzrůst. Je velmi houževnaté, ale málo trvanlivé. Dlouho vydrží jen na suchu, ve vlhkém prostředí rychle trouchniví. Je to naše nejvýhřevnější dřevo.

LÍPA ( Tilia )

Nejrozšířenější druhy: srdčitá, velkolistá

Lípa má stromovitý vzrůst, kořenový systém široce panohový. Kůra je v mládí hladká, hnědá, později přechází v šedočernou, podélně rozpukanou borku. Listy jsou střídavé, široce srdčité, pilovité, s rezavými štětičkami chloupků na robu.
Vzrůst lípy je stromovitý, do 5 let pomalý, od 10 let se zrychluje. Věk stromu může nezřídka dosáhnout 1000 let. Jako solitéry vytvářejí lípy krátké a silné kmeny, se silně košatou korunou.
Lípa zabírá výskytem téměř celou Evropu, chybí pouze na jihu. Na severu roste křovitě. Lípa často vytváří křížence, takže je někdy nemožné určit, o kterou lípu jde. Často se vyskytuje ve společnosti dubu a buku.
Lípa je dřevina stinná, která však více stíní, než snáší stín. Mrazy takřka netrpí, vytváří však někdy mrazové trhliny. Nejlépe se jí daří na hluboké, ale vzdušné půdě. Nesnáší záplavy a jsou také velmi citlivé na stagnující vodu.
Vytváří málokdy souvislé porosty, má neobyčejnou životnost, velmi dobře snáší oklest. Lípu je možno přesazovat v libovolném věku. Hodí se do alejí a do měst.
Dřevo nevytváří barevné jádro, je roztroušeně pórovité, s nezřetelnými letokruhy, žlutobílé nebo narůžovělé. Je velmi lehké, stejnoměrné a měkké. Vysouší se dobře a rychle, dost se ale bortí. Je velmi oblíbená v řezbářství, při výrobě tužek, zápalek, hudebních nástrojů, buničiny a k výrobě hraček.


OLŠE ( Alnus )

nejrozšířenější druhy: lepkavá, černá, zelená, šedá

Je naše dřevina stromovitého vzrůstu. Panohový kořenový systém může přejít na mělkých nebo zabahněných půdách v povrchový. Kůra, bohatá na třísla je v mládí hladká, s černohnědými lenticelami. Borka je černohnědá, odlupuje se ve velkých šupinách. Listy jsou střídavé, okrouhle opak vejčité s uťatou špičkou, dvakrát pilovité, v mládí lepkavé. Je řazena mezi dřeviny rychlerostoucí, dorůstající výšky asi 25 m. Dožívá se stáří asi 100 let.
Olše je dřevina rozlehlého areálu, zasahující do severní Afriky a na druhé straně i daleko na sever. Olše vytváří mnoho ekotypů a forem. V okolí řek a potoků vytváří olšiny.
Tato dřevina je spíše polosvětlostní, na sušších stanovištích však zvyšuje požadavky na světlo. Netrpí mrazy. Je dosti náročná na vlhkost. Přednost dává proudící vodě. Při zabírání mokrých stanovišť nemá olše konkurenta. Nejlépe se jí daří na hlubokých, silně humózních, minerálně bohatých, přitom ale lehčích půdách, trvale zásobených vodou. Nesnáší vápenaté půdy a písky.
Olše je vysoce přizpůsobivá jak stanovišti, tak i podnebí. Snáší i zaplavení půd, na něž je ovšem v době rašení citlivá. Nepříliš dobře snáší oklest. Netrpí vývraty, ale její větve jsou často poškozovány sněhem. Olše je pravděpodobně nejvíce odolná vůči kouřovým plynům, proto se velmi často vysazuje ve městech a parcích.
Nejkvalitnější dřevo má olše černá. Dřevo je při kácení bělavé nebo narůžovělé. Na vzduchu červená. Při vysušení přechází v žlutočervenou až červenošedou barvu. Dřevo je roztroušeně pórovité, velmi trvanlivé ve vodě. Používá se při výrobě drobných předmětů, lišt, rámů, bedniček, na modely ve slévárnách, tužky atd. Dobře se lepí, moří, napodobují se ním dražší dřeva.

TOPOL ( Populus )

Nejrozšířenější druhy: bílý, šedý, černý, osika, černý americký, balzámový, simonův

Topol patří k nejrychleji rostoucím dřevinám s mohutným stromovitým vzrůstem. Kořenový systém je bohatý, široce rozrostlý a téměř povrchový, kůra je v mládí bílošedá s rezavě červenými, později černajícími kosočtverečnými lenticelami. Borka je černošedá, hluboce podélně rozpraskaná. Listy jsou střídavé, různého tvaru čepelí, od vejčitých až po pětilaločné. Je prakticky nemožné popsat jednotlivé druhy, neboť se mezi sebou vzájemně velice dobře kříží, kříženci jsou často k nerozeznání od svých rodičovských stromů a často jsou odolnější. Topol je rychle rostoucí dřevina, která dorůstá výšky okolo 50 m při síle kmenu 2 m stáří stromů může dosáhnout i 500 let. Solitéry se rozrůstají do neobyčejné mohutnosti, zvláště pak topol černý americký.
Topol bílý je autochronní druh našeho Pomoraví a Podunají, vystupuje jen do pahorkatin. Černý topol je však rozšířen po celé jižní Evropě a dosahuje až na sever Německa. Topoly často rostou ve společenství jak ostatních topolů, tak především osik a olší, kdy vytváří olšový luh.
Topol je dřevinou světlostní. Na teplo je náročný, netrpí však ani silnými mrazy. Vyhovují mu nížinné polohy s půdami minerálně bohatými, hlubokými, vlhkými a vzdušnými. Osvědčil se i při zalesňování létavých písků. Snáší dobře i dlouhodobé záplavy.
Dřevo vytváří jádro u mladých stromů spíše žlutavé, u starších až hnědé. Je roztroušeně pórovité, hrubé struktury, velmi lehké a měkké, mírně pracující. Má malou trvanlivost i výhřevnost. Používá se především na obalové materiály. Celkově se dřevo topolu řadí k méně kvalitním a málo používaným.



JILM ( Ulmus )

Nejrozšířenější druhy: habrolistý, drsný, vaz

Jilm je dřevina jižní a střední Evropy. Kořenový systém má tvar panohový, je velmi silně přizpůsobován hloubce půdy. Kůra, zpočátku hladká, šedohnědá, později přechází v rozsedlanou borku takřka černé barvy. Pupeny jsou malé, tupé, stojí šikmo nad listovou jizvou. Listy jsou střídavé, nesouměrné s dvakrát pilovitými okraji. Jilm má stromovitý vzrůst, pouze na silně nepříznivých půdách zůstává křovitý. Při svém relativně dlouhém životě asi 500 let dorůstá často do silných dimenzí. Vytváří dlouhé, přímé kmeny. Po celý život roste do šířky.
Areál habru přechází až do Japonska, kde je však spíše vzácností. Je zvláštní, že na Sibiři kudy se musel do Japonska dostat, se prakticky nevyskytuje. Často roste ve společnosti dubu, buku a topolu. Jilm je oblíbenou parkovou kulturou, neboť má mnoho variant a forem.

Jilmy snášejí zástin pouze v mládí, přesto zůstává stromem polostinným. Velmi trpí silnými zimními mrazy. Proti suchu je však odolný. Jeho velkou nevýhodou je velká náročnost na půdu, vyžaduje půdy minerální, hluboké a svěží, nesnáší těžké jíly a písek. Dobře snáší i dlouhodobé záplavy. Odolává statečně i silným větrům. Ve Španělsku a Itálii se využívá jako větrolamy.
Jilmy mají všeobecně velmi kvalitní dřevo, kruhovitě pórovité, se širokým načervenalým nebo nahnědlým jádrem. Je hrubovlákné, těžké, tvrdé, houževnaté a značně trvanlivé. Používalo se na vodní stavby a výrobu lodí, vagónů, hospodářského nářadí, pažby pušek atd. Dnes se používá především na výrobu dýh a pro nábytkářský průmysl.






BŘÍZA ( Betula )

nejrozšířenější druhy: bílá, pýřitá, trpasličí, papírová, tuhá

Bříza je stálou příměsí našich lesů. Kmen má zpravidla průběžný až do vrcholku. Kořenový systém má povrchový. Na mladých kmíncích je kůra žlutohnědá nebo červenohnědá, později leskle bílá s příčnými černými lenticelami. Odlupuje se v tenkých proužcích. Listy jsou střídavé, řepíkaté, s dvakrát pilovitou kosočtverečnou čepelí.
Výškový růst nastupuje výrazněji ve třetím roce, je však tak rychlý, že se bříza řadí k rychlerostoucím dřevinám. Dosahuje výšky okolo 30 m, a věku až 180 let. Koruna břízy je poměrně řídká a světlá.
Areál rozšíření břízy zabírá celou severní a střední Evropu, u nás vystupuje až do výše kolem 1000 m.n.m. Nejčastěji se vyskytuje jako trvalá příměs doubrav, tvoří však občas i březové bory. Ačkoliv není bříza příliš variabilním druhem, existují i jiné formy ( smuteční, atd. ).
Jako nejsvětlostnější listnáč osidluje paseky a světliny a vyskytuje se především ve společnosti světlostních dřevin. S oblibou zabírá jižní a jihovýchodní expozice. Neškodí ji ani nízké ani vysoké teploty. Sucha bříze mohou uškodit jen v prvním roce života. Spokojí se s nejchudšími půdami. Nejlepší vzrůst vykazuje na středně hlubokých, provzdušněných těžších píscích. vápenné ani kyselé půdy nemiluje.
Břízu ceníme jako rychlerostoucí a průkopnickou dřevinu při zalesňování kalamitních ploch, nelesních půd atd. Úspěšně bojuje se třtinou a choulostivějším dřevinám poskytuje do 20 let ochranu před mrazem náchylnost ke škodám kouřem vykazuje břízu z míst v okolí hutního průmyslu.
Dřevo je roztroušeně pórovité, lesklé, nažloutlé nebo narůžovělé, bez barevného jádra. Je houževnaté, výhřevné, avšak málo trvanlivé. Využívá se na výrobu leteckých dýh, v kolářství, řezbářství, soustružnictví, k výrobě hraček, stavbě lodí, jako paliva, atd. Velmi dobře se hobluje a tvaruje. Dobře se leští a moří. Hoří uspokojivě i syrové.



TRNOVNÍK AKÁT ( Robinia pseudoakacia )

Akát je strom 25-30 m vysoký, kmen může mít až 90 cm tlustý, s košatou korunou. Kůra je tlustá, hluboce vláknitě brázditá. Dožívá se 100-150 let, výškový růst končí okolo 60. roku stáří.
Vyskytuje se takřka v celé Evropě a Severní Americe, u nás především v jižních a nižších polohách. Dosti hojný je především na jižním Slovensku.
Akát je z našich dřevin nejpevnější a nejhouževnatější, v tvrdosti jej předčí jen habr. Dobře se ohýbá, netrhá se v sucích, což je jeho předností před bukem a jasanem. Zpracovává se však velmi špatně. Akát se vysušuje velmi pomalu, je také hodně náchylný k borcení, velmi těžko se spojuje hřebíky, nelze jej proto použít ve stavebnictví ani ve větších dřevěných konstrukcích. Dobře se leští, zato velmi špatně moří. Je velmi trvanlivý, netrpí hnilobou ani červotočinou. Jeho jádro je zcela neimpregnovatelné. Je těžko, ale hladce štípatelný, velmi výhřevný.
Akát je dřevo jádrové s úzkou nažloutlou bělí, jádro je ostře odlišeno, v mládí žlutozelené, staré zlatohnědé se zeleným odstínem, lesklé. Dřevo voní po luštěninách. Letokruhy jsou velmi zřetelné, kruhovitě pórovité, s velkým rozdílem mezi pórovitým dřevem jarním a hustým dřevem letním. Dřevo je rovnovlákné a jeho kresba je výrazná.
Pro svou houževnatost, pevnost a trvanlivost je akát vyhledávanou dřevinou v kolářství, v soustružnictví, v bednářství, používá se na výrobu parket, násad, palic, klínů. Je naprosto nevhodné na výrobu dýh a jen nepatrně se používá v nábytkářství ( nohy židlí ).





JÍROVEC MAĎAL ( Aesculus hippocastanum )

Nejrozšířenější druhy: maďal, pavie, pleťový

Rozšířen v severním Řecku, Albánií, Bulharsku, také v střední i západní Evropě.
Vysoký strom dorůstající až 25 m s korunou velmi hustou, podlouhlou až vejčitou.
Listy vstřícné, dlanité pěti-sedmičetné, „kaštany„ v pichlavém zeleném obalu.
Je to strom typický pro vysazování podél ulic, stromy vyznačují silnici v krajině, v pahorkatině se dá sledovat její běh do daleka.
Daří se v hluboké, spíše těžší a dostatečně vlhké půdě. Jsou to stromy oblíbené v parcích. Mladé stromy trpí mrazem, ale starší stromy ve velmi mrazivých zimách namrzají.
Kaštany ze stromu jsou vhodné pro pokrm lesní zvěři, ale také i pochoutkou pro lidského tvora.
Je euroasijský stinný strom s rozlehlým plochým kořenovým systémem. Kůra je zprvu šedá, později přechází v černou, tenkou šupinatou borku. velké pupeny jsou hnědé, lesklé, lepkavé, postaveny vstřícně. Listy jsou dlaňovitě složené z pěti až sedmi listů. plodem jsou zelené ostnité tobolky, otvírající se třemi chlopněmi. Uvnitř je tmavohnědá nažka.
Vzrůst maďalu je velice rychlý. Kmen je zpravidla točivý. Maďal je u nás hojně vysazován do alejí, parků a v oborách.






OVOCNÉ STROMY


TŘEŠEŇ, VIŠEŇ (Prunus avium)

Je rozšířena v Evropě až v Malé Asií a na Kavkaze.
Strom o výšce 15-20 m, výjimečně i vyšší, s dlouhým přímým kmenem, kůra se odlupuje v tenkých šupinách, koruna je široce kuželovitá. Strom roste v křovinách, na okraji lesa a na březích potoků. Pěstuje se v ovocných sadech.
Dřevo má vylišeno jádro a běl, běl je úzká žlutobílá až načervenalá, jádro světlé až červenohnědé, někdy podélně pruhované s nádechem do zelena.
Dřeňové paprsky viditelné zejména na radiálním řezu jako četná lesklá zrcátka.
Dřevo je středně těžké, dobře se opracovává, je méně trvanlivé a málo odolné proti houbám a hmyzu.
Používá se k obkladům stěn, v truhlářství, výroba cigaretových špiček.
- Je jádrové dřevo s červenohnědým až žlutohnědým jádrem a s úzkou, narůžovělou bělí. Pozdní dřevo letokruhů působí dojmem podélné pruhovitosti radiálního řezu. Dřevo je tvrdé, středně těžké. Třešňové a višňové dřevo je ceněno jako vynikající udící dřevo. Má velice solidní výhřevnost a smolnatost.

HRUŠEŇ OBECNÁ ( Pyrus communis)

Rozšíření je po celé Evropě, od Portugalska až po Kavkaz.
Vysoký strom 10-15 m s korunou široce kuželovitou, borka je tlustá a později se rozpadá v malé šupiny, větévky na mladých stromech směřují vzhůru.
Strom se převážně vyskytuje v zahradách a sadech. Hrušky jsou odolné proti vnějšímu poškození a nemocím. Některé odrůdy hrušní mohou dobře vyrůstat na kamenitých stanovištích.
Dřevo je husté pravidelnou strukturou, červenavé až červenohnědé, tmavne, letokruhy jsou velmi málo zřetelné, dřeňové paprsky jsou zřetelné jen na radiálním řezu.
Dřevo je středně těžké, tvrdé, bez lesku, houževnaté, velmi trvanlivé, málo sesychá.
Malá dostupnost hruškového dřeva omezuje jeho větší využití. Používá se na výrobu dýh, v nábytkářství.
- Dřevo světle červenohnědé, někdy bývá vytvořeno chorobné tmavohnědé jádro. Hrušeň dává kvalitní tvrdé dřevo, s velmi výraznou kresbou, vhodným do interiérů a na umělecké předměty. I toto dřevo se hodí na výrobu korbelů, častěji se však používá na výrobu dřeváků ( Bavorsko, Sársko ).


JABLOŇ LESNÍ ( Malus sylvestris)

Jedlé druhy jabloní vznikly tak dávno, že jejich původ je nejistý. Existovaly nejméně před 8500 lety. Obvykle je to 5-10m vysoký stromek s na jaře bílými květy. Jejich plodem je známé jablko.
Mají nejraději zásaditou půdu. Nezvládnou stav, kdy jsou jejich kořeny přemokřeny. PH půdy musí být 6 a výše.
- Jabloň má zřetelné letokruhy, širokou, světle šedou běl. jádro je hnědočervené s tmavými pruhy. Obsahuje mnoho dřeňových skvrn. Dřevo je tvrdé, středně těžké. V Bavorsku je dřevo jabloně hojně užíváno k výrobě pivních korbelů.


ŠVESTKA DOMÁCÍ ( Prunus domestica)

Tento strom je rozšířen velmi u nás, dále se pak pěstuje také v Číně a v Japonsku. Ovocný strom vysoký až 8 m, listy má široce elipsovité, pilovité, květy bíle, raší dříve než listy.
Je vysazován v zahradách a v sadech. Jsou oblíbené nejen čerstvé, ale zpracovávají se i na marmelády.
Dřevo má vylišeno jádro a běl, běl je žlutavá, jádro růžovo až tmavočerveno hnědé.
Letokruhy jsou zřetelné, má světlejší zónu jarního dřeva, dřeňové paprsky četné. Velmi dekorativní dřevo, středně těžké, tvrdé, špatně se suší, málo trvanlivé. Používá se v malovýrobě a v domácnostech, v uměleckém řezbářství, soustružnictví.
- Má úzkou, nažloutlou běl, jádro je velmi výrazné. Jarní část letokruhů je výrazně řidší dřevo je tvrdé, těžké pro použití v interiérech, kde má nezaměnitelné kouzlo estetiky.


OŘEŠÁK (Juglans)

- Dřevo ořešáku je téměř pravidelně pórovité, jen v některém jarním letokruhu jsou velmi početné. Běl je špinavě nebo červenavě šedá, v pozdním dřevě letokruhu jsou viditelné příčné čárky.Je tvrdé a těžké s vysokou estetickou hodnotou. Patří mezi ceněná dřeva.
Je to robustní až 30 m vysoký strom. Pod ořešákem, který potřebuje dostatek prostoru je méně stínu než pod jinými stromy, listy mu raší o něco později a koruna je méně hustá.
Kůra je hladká a šedá. Ořechy opadávající na podzim jsou produktem stromů starších desíti let.
Má nejraději propustnou a zásaditou půdu, bohatou a hlubokou.




TROPICKÉ DŘEVINY

MAHAGON (Swietenie)

Mahagonové dřevo poskytuje vícero druhů dřevin. Obecně jde o výrazné červenohnědé dřevo s typickým vzhledem.
Mahagon je strom s jádrem. Běl je úzká a bílá. Jádro je hnědavě červené a na vzduchu mění intenzitu své barvy. Dřeňové paprsky jsou úzké, na příčném řezu neviditelné. Je středně, někdy hodně tvrdé, pevné, méně pružné a houževnaté. Je trvanlivé. Vyniká výbornými mechanickými vlastnostmi. Téměř se nebortí, nepraská, dobře a krásně se leští. Při obrábění nevytvoří kompaktní třísku a práší.
- Má rozptýleně pórovité dřevo sytě červenohnědé barvy. rozlišujeme mahagony pravé - americké a nepravé - africké ( gabbon a sapeli ). Používají se především na dýhy, překližky a vnitřky skříní

EBEN (Diospyros)

Lze jej získat v několika druzích. Je to většinou hnědočerné až černé dřevo. Je velmi těžké, kompaktní, tvrdé a pevné. Dobře se obrábí a po vyleštění a navoskování působí až nedřevěně. Je velmi ceněné a nejčastěji napodobované. Používá se pro výrobu špičkových hudebních nástrojů a pro výtvarné práce.
Ebenový strom je dřevina s jádrem, kde běl je úzká a jádro černé. Letokruhy nejsou patrné. Dřevo je husté, velmi těžké a velmi tvrdé.
- Je jádrové dřevo červenohnědé až černé barvy s úzkou světlou bělí. Dřevo je velmi tvrdé a těžké, obtížně se obrábí. Používá se k výrobě ozdobných předmětů a hudebních nástrojů.


TEAK ( Tectona grandis)

Týkový strom roste v Zadní Indii a na ostrově Jáva.
Je to dřevina s jádrem. Běl je úzká a světle hnědá. Jádro je žlutohnědé a tmavě hnědé.
Letokruhy jsou zřetelně viditelně na všech řezech a jejich hranice bývá na příčném řezu často velmi zprohýbaná.
Dřevo je kruhovitě pórovité, husté a dosti tvrdé dřeňové paprsky jsou patrné. Týkové dřevo má velký odpor proti odírání, velkou odolnost proti hnilobě a velkou chemickou stálost. Používalo se na stavbu železničních vagonů a na výrobu chemické aparatury.
- Má nejlepší užitkové dřevo prosycené vonnými oleji a jádrem světložlutým. Dřevo je neobyčejně trvanlivé. Používá se k výrobě strojních součástí, lodí, dých a uměleckých předmětů.

PALISANDR

Je to cenné fialovohnědé dřevo s tmavšími letokruhy. Získává se z více druhů tropických stromů, ale hlavně z brazilského stromu Dalbergia nigra.
Obzvláště využitelné je toto dřevo pro výrobu nábytku
- Je temně červenofialové jádrové dřevo, velmi tvrdé a těžké. Používá se především k výrobě dýh a hudebních nástrojů.


BALSA (Ochroma lagopus)

Balza je dřevo stromu z vlhkých tropů. Strom roste na Antilských ostrovech, ve Střední Americe i v severní části Jižní Ameriky. Dosahuje výšky až 25 m a 1 m v průměru. Roste velmi rychle. Během pěti let dosáhne průměru 60-70 cm.
Dřevo je bílé s lehkým červenavě skořicovým odstínem a hedvábným leskem.
Cévy jsou na příčném řezu dobře patrné i pouhým okem. Dřeňové paprsky jsou úzké i široké, na všech řezech dobře patrné. Je velice lehké a elastické.
Balza je dřevo stromu z vlhkých tropù. Strom roste na Antilských ostrovech, ve Střední Americe i v severní části Jižní Ameriky. Dosahuje výšky až 25 m a 1 m v prùmìru. Roste velmi rychle. Během pěti let dosáhne průměru 60-70 cm. Dřevo je bílé s lehkým červenavì skořicovým odstínem a hedvábným leskem. Cévy jsou na příčném řezu dobře patrné i pouhým okem. Dřeňové paprsky jsou úzké i široké, na všech řezech dobře patrné. Je velice lehké a elastické.
- Má nejlehčí dřevo, je barvy narůžovělé až světle červenohnědé. U starších stromů zelenavě bílé. Používá se jako výplňový materiál leteckých konstrukcí, v modelářství, izolační materiál.