Rostlinné drogy - houby

MUCHOMŮRKA ČERVENÁ (Amanita Muscaria)

Červený klobouk s bílými puntíky. Klobouk 10–20 cm v průměru. V mládí je polokulovitý, později ploše bochníkovitý a nakonec až rozprostřený s pokožkou ohnivě až oranžově červenou, vzácně oranžově žlutou, za vlhka slizkou, za sucha lesklou. Na klobouku bývají bílé až žluté puntíky. Někdy jsou uspořádány v soustředných kruzích. Mohou být i smyty deštěm. Lupeny bílé, husté, vysoké. Třeň je až 20 cm vysoký a 1.5 – 2.5 cm tlustý. V mládí je plný později až dutý. Dole je rozšířen v kulovitou hlízu. Na třeni bývá bílý prstenec. Dužnina je bílá pod kůží klobouku nažloutlá. Roste od druhé poloviny srpna až do listopadu v jehličnatých i listnatých lesích od nížin až vysoko do hor. JE JEDOVATÁ.

Užívání muchomůrek ke změně vědomí sahá až do dob před naším letopočtem. Nejznámějšími uživateli byli obyvatelé sibiřských oblastí. Muchomůrka měla významné místo v jejich mytologii. Za jeden hřib se někdy platilo i jedním sobem. Halucinogenní látky se dostávají do moče konzumenta. Je známo užívaní moči jak lidí tak i sobů, kteří tuto houbu vyhledávají a konzumují ji až do úplného omámení. Moč lze "recyklovat" asi čtyřikrát. Severští válečníci byli známi svým stavem bojové zuřivosti zvaným berserk. Existují domněnky, že si jej navozovali právě konzumací muchomůrek.

Účinnými látkami jsou kyselina ibotenová a muscimol. Kyselina má asi pětkrát nižší účinnost, než muscimol. Během sušení se dekarboxylací přemění na muscimol. Houby je tedy dobré sušit. Největší obsah účinných látek je v kůži klobouku a v nažloutlém mase těsně pod kloboukem. Sbírají se pouze klobouky. Látky, o které jde, jsou rozpustné ve vodě, takže lze ze sušených hub vyrobit například čaj. Se sušenými muchomůrkami lze nakládat jako s jakoukoliv jinou houbou. Dávat do polévek, na pizzu, apod. Pozor ovšem na dávkování. Houba není smrtelně jedovatá, ale větší dávky jsou každopádně branou k pobytu v nemocnici.

Muchomůrka obsahuje množství různých látek, které mají společný účinek. Nepodařilo se objevit jedinou látku, která by měla stejné účinky jako celá muchomůrka. První látkou byl muscarin, jenomže jeho koncentrace v houbě je asi 0.0003%, což je neúčinná dávka. Dalšími látkami izolovanými z houby byly muscaridin, bufotenin. Bufotenin je psychotropní látka obsažená v ropuším jedu. Později se ukázalo, že šlo zřejmě o omyl a muchomůrky tedy bufotenin neobsahují.
Účinky se projeví během asi dvou hodin od požití. Mohou trvat až šest hodin. Často se projevuje nevolnost, může být velmi silná až ke zvracení. Dalšími příznaky je zvýšené slinění, závratě… Psychické účinky jsou euforie, pocit síly. Uživatelé často předvádějí silácké kousky. Špatný odhad perspektivy. Malinkatá větvička se místo překročení s velkým úsilím přeskakuje. Osoby často tančí a zpívají :-). Při větších dávkách ztráta kontaktu s fyzickým tělem, výlety do jiných dimenzí atd.

Název česky: Lysohlávky
Název latinsky: Psilocybe
Lidový název, slang: Teonanacatl, She-to
Čeleď: Límcovkovité, Strophariaceae

Historie
Používání magických hub má ve Střední Americe nepochybně dlouhou tradici. Některé historické prameny naznačují, že v mayském jazyce je název pro houby totožný s označením podsvětí. Archeologové našli v blízkosti města Guatemaly 2200 let staré miniaturní kamenné sošky hub. Tyto kamenné figurky byly objeveny také v hrobě mayského vysokého církevního hodnostáře a podle jedné z teorií naznačují vztah k Xibalbovi a jeho devíti bohům, jak je to popsáno v posvátné knize Popol Vuh. Do dnešní doby se podařilo objevit více než 200 kamenných sošek, z nichž nejstarší pochází z prvního tisíciletí před naším letopočtem. Většina sošek pochází z Guatemaly, ale některé z nich byly objeveny také v Salvadoru, Hondurasu a několik dokonce až v mexických městech Veracruz a Guerrero. I když účel těchto "kamenných hub" není zcela jasný, přesto vypovídají o značném stáří a vysoké kultivovanosti používání halucinogenních hub.

Přibývající důkazy nicméně naznačují, že houbový kult byl rozšířený v severozápadní části Mexika již od 1. stol. př. n. l. až do 3.-4. stol. n. l. Jmenovitě šlo o oblasti dnešních mexických států Colima, Jalisco a Nayarit. Na jejich území se dochovaly pohřební figurky, kterým z hlavy vyčnívají dva zvláštní "rohy". Sošky zřejmě představují mužské a ženské bohy, kteří byli spojováni s používáním hub, případně jejich kněze.
Po dobytí Mexika Španělé s úžasem zjistili, že domorodí obyvatelé uctívají svá božstva prostřednictvím různých omamných rostlin, jako je peyotl, ololiuqui a teonanacatl. Posvátné houby byly pro evropské církevní hodnostáře obzvláště urážlivé, a ti se proto ze všech sil snažili jejich náboženské používání vymýtit. Duchovní byli ve své represivní činnosti tak úspěšní, že se jim krutými tresty podařilo zahnat celý kult omamných hub do podzemí na dlouhá čtyři staletí. To bylo také hlavním důvodem, proč se botanikům ani antropologům dlouhou dobu nedařilo objevit sebemenší náznaky existence tohoto kultu. Tato situace se postupně měnila až ve třicátých letech 20. stol., kdy se poznatky o významu halucinogenních hub v Mexiku začaly prohlubovat. Na konci třicátých let se podařilo získat první dva druhy posvátných mexických hub, které se používají při současných obřadech. Následná terénní práce vedla k objevu dalších pětadvaceti druhů hub, z nichž nejdůležitější jsou bezesporu právě lysohlávky. Tajemství těchto hub bylo pořádně odhaleno až v polovině 20. století, především díky manželům Wassonovým, za přispění řady světových mykologů, jako byly pánové Singer, Heim a Smith, chemické rozbory těchto hub provedl Albert Hofmann v laboratořích firmy Sandoz v Basileji. A. Hofmann účinnou látku těchto hub nejen určil, ale posléze i synteticky vyrobil.

Lysohlávky se dodnes stále používají při věšteckých a náboženských rituálech Masateků, Činanteků, Čatinů, Mijů, Zapotéků a Mixteků z mexického spolkového státu Oaxaca, Nahuů a zřejmě i Otomiů z Puebla, a v neposlední řadě Tarasků z Michoacánu. Používání omamných hub je dnes nejrozšířenější mezi Masateky. Obřady jsou dnes celonoční seancí, jež občas zahrnuje i uzdravující rituály. Velká část slavnosti je doprovázena prozpěvováním modliteb či krátkých popěvků.
Jak se ale ukazuje, sehrály svoji roly lysohlávky i v jiných kulturách. Velmi podobné kamenným skulpturám z Mexika jsou tzv. "čukotské petroglyfy", kamenné sošky hub, objevené na Čukotce, které údajně pocházejí z období 9. století př. n. l. až 13. století n. l. Podobně se objevují důkazy o užívání těchto magických hub i ze západní Afriky, Austrálie a Nové Guineje.
Mimo tato použití je samozřejmě v součastné době rozšířeno i jejich (zne)užívání v Evropě a Americe a to díky jejich kosmopolitnímu výskytu a halucinogenním účinkům.

Popis a výskyt
Rod lysohlávka (Psilocybe) patří spolu s límcovkami (Stropharia) do čeledi límcovkovitých (Strophariaceae).
Tyto hniložijné houby se vyskytují téměř po celém světě, nejvíce však v mírném pásmu v Evropě a Americe.
Rostou na nejrůznějších podkladech: na trusu, na mechu, na půdách, travnatých plochách i na tlející dřevěné drti. Co se týče jejich výskytu na určitých lokalitách, je velice proměnlivý a nevyzpytatelný. Je závislý nejenom na daném ročním období, ale může se měnit i podle jednotlivých let. To znamená, že není žádnou výjimkou, když se určité druhy hub na jeden rok téměř vytratí.
Za vlhka má většina druhů lysohlávek slizký, temně hnědý klobouk, který při schnutí bledne do žlutavě hnědé (tj. je hygrofanní). Lupeny jsou většinou temně hnědé s bílým ostřím, krátce sbíhavé až přirostlé. Dnes se počet uznávaných druhů přibližuje až číslu 180 (po změnách provedených některými mykology v taxonomii a zařazení většiny druhů rodů Stropharia či Hypholoma do rodu Psilocybe), přičemž počet aktivních druhů se pohybuje kolem osmdesáti.
Identifikačním znakem (i když ne moc spolehlivým, ale často uváděným) je "modrání". Některé lysohlávky jsou již v čerstvém stavu charakteristicky modře zabarveny (zřejmě v důsledku působení slunečního záření nebo dešťových kapek), u většiny lysohlávek však toto charakteristické zabarvení vznikne, až když se plodnice pomačkají nebo natrhnou, v těchto místech se pak zbarví do modra (po 20-120min), nebo pokud je barva klobouku nažloutlá, do zelenomodra.

Účinky
Příznaky intoxikace psilocybinovými houbami jsou podobné intoxikacím jinými halucinogenními látkami, jako jsou meskalin, lysergamid či LSD (avšak bez prudkého myšlenkového tempa a agitovanosti LSD, a bez změn osobnosti občas se vyskytujícím u meskalinu). Projevy těchto intoxikací jsou rozdílné intenzity podle vnímavosti a dispozice uživatele.
Doba, po které se začínají projevovat účinky alkaloidů psilocybinových hub, závisí na způsobu jejich použití i vnímavosti intoxikovaného. Jsou-li houby dobře rozžvýkány a ponechány delší dobu v ústech, objevují se první příznaky asi po 10 minutách. Spolknuté houby způsobují delší prodlevu (asi 40 minut) a zároveň i zhruba poloviční účinnost díky proniknutí pouze poloviny účinných látek žaludeční a střevní stěnou. Počáteční příznaky intoxikace jsou bolesti hlavy, pocity neklidu a malátnosti spojené s bezděčným zíváním (často bez ospalosti), výjimečně křeče, poruchy rovnováhy, třes a pocení. Psychickými příznaky jsou deformace vnímání objektivní reality (později plynule přecházející v pocity rozbití a prohloubení časových a prostorových souvislostí, deformace tváří a osob, všechny barvy nabírají teplé pastelové odstíny, kaleidoskopický efekt), dále jsou přítomny změny nálady, stav euforie, pocit štěstí, jen výjimečně deprese a podrážděnost (toto do značné míry závisí na psychickém stavu předcházejícímu aplikaci). Častými projevy jsou též nauzea, zimnice a slabost v nohou. Tyto pocity mají většinou krátké trvání a jsou během 30 minut vystřídány celkovým tělesným uvolněním.

Otrava psilocybinem a psilocinem, trvá (s výraznými projevy) většinou 5–6 hodin (viz graf) a je příčinou již uvedených zrakových halucinací, psychózy spojené s depersonalizací, poruch vnímání času, směru i vzdálenosti. Spolu s halucinacemi vznikají falešné představy, intoxikovaný je vystaven ukvapeným rozhodnutím, které mohou být příčinou nehod a úrazů. Intoxikace většinou končí náhle (údajně ji lze přerušit např. barbituráty či neuroleptiky).
Akutní toxicita hub je poměrně nízká (smrtelná dávka psilocybinu pro člověka je asi 17 gramů). Největší nebezpečí psilocybinových hub spočívá v riziku neuvážených ukvapených rozhodnutí, které mohou být příčinou různých zranění až smrti. Informace o tom jak postupovat při vzniku psychózy po intoxikaci houbami, naleznete zde. Dlouhodobé užívání těchto hub může vést k patologickým změnám vnitřních orgánů, především jater (jeden způsob jak se vyhnout problémům s játry je užívat v době konzumace hub pro jistotu nějaké hepatoprotektivum (=látka chránící játra), např. volně prodejný Lipovitan®). Dále je znám vznik srdečních arytmií i projevení se dosud latentních psychických chorob. Existuje zde i určité nebezpečí pro toho, kdo vezme houby v nevhodné situaci. Houby nejsou vhodné pro lidi, kteří se snaží uniknout před svými problémy do světa halucinací. Psilocin a psilocybin je jakýsi spouštěcí mechanismus, rozšiřuje vědomí člověka a ten pak uvidí sám sebe a to nemusí být jen hezké, může to být i dost drsná zkušenost (to jsou většinou lidé skákající z oken).
Poměrně podstatným faktorem při dlouhodobé aplikaci těchto hub, je vznik tolerance. Na lysohlávky si lze již během krátké doby užívání vytvořit značnou toleranci. Při pokusech s psilocybinem se během 21 dní zvedla dávka z 1,5 mg na 27 mg, přičemž 22. den již subjekt téměř nereagoval na dávku 15 mg. To také vysvětluje, proč někomu stačí 10 klobouků lysohlávek, zatím co někdo jich potřebuje k dosažení stejných účinků přes 40. Navíc při častém opakování také ztrácí zážitek s lysohlávkami svou "božskost", takže je nejlepší omezit se pouze na 4 až 10 dávek ročně.

Název česky: Límcovka
Název latinsky: Stropharia (Fr.) Quélet
Lidový název, slang: Teonanacatl, To-shka
Čeleď: Límcovkovité, Strophariaceae

Historie
Viz. Lysohlávky
Popis a výskyt
Rod límcovka (Stropharia) patří spolu s podobnými třepenitkami (Hypholoma) a lysohlávkami (Psilocybe) do čeledi límcovkovitých (Strophariaceae).
Účinky
Viz. Lysohlávky

Název česky: Kropenatce
Název latinsky: Panaeolus spp.
Lidový název, slang: Teonanacatl
Čeleď: Hnojníkovité, Coprinaceae

Historie
Viz. Lysohlávky
Popis a výskyt
Rody Panaeolus, stejně jako rody Psathyrella a Coprinus, patří do čeledi Coprinaceae (hnojníkovité). Většina druhů z této čeledi, které obsahují psilocybin, patří právě do rodu Panaeolus. Houby tohoto rodu jsou známé tím, že lupeny začínají být těsně před dosažením dospělosti skvrnité či kropenaté. Tento jev je způsoben nerovnoměrným zráním buněk pokrývajících povrch lupenů, na nichž se vytvářejí výtrusy (nazývají se stopky neboli bazidie). Kropenatci mají charakteristicky polokulovitý klobouk, poměrně dlouhý třeň a černý výtrusný prach.
Někteří mykologové zahrnují do rodu Panaeolus, respektive Panaeolus sensu lato, tedy "kropenatec v nejširším slova smyslu", ještě další rody hub, z nichž tak dělají jeho "podrody". Dr. Rolf Singer zahrnuje do tohoto rodu ještě například rod Copelandia (motýlovka) či Anellaria (žluták) a uvádí je jako poddruhy. Někteří mykologové, jako např. George M. Ola´h, který studiu těchto hub zasvětil celý život, se v současné době domnívá, že je nejlepší začlenit všechny tyto formy do jediného rodu Panaeolus. Já osobně nechávám v Enpsyru tyto rody samostatně avšak v podrobných popisech naleznete v záhlaví synonyma názvů hub a tak si můžete učinit vlastní představu, kam všude lze danou houbu zařadit.
Většina kropenatců roste na trusu, jen několik jich dává přednost travnatým plochám a jen vzácně rostou v lese. Jsou rozšířeni nejen ve Střední Americe, v Asii, v Africe ale i v Evropě a u nás.
Účinky
Viz. Lysohlávky

Název česky: Vláknice měděnková, V. nebeská, V. dymnivková,…
Název latinsky: Inocybe aeruginascens, I. coelestium, I. corydalina,…
Čeleď: Pavučinovcovité, Cortinariaceae

Historie
Roku 1983 došlo k záměně vláknice Inocybe aeruginascens za hojnou špičku obecnou (Marasmius oreades). Následná otrava vedla k analýze, která poprvé v tomto rodu objevila psilocybin. Stijve a Kuyper později testovali 20 druhů vláknic, přičemž vybrali především druhy se zelenavě šedými plodnicemi. Pět z nich bylo na psilocybin pozitivních. Gurevich a Nezdoiminoj analyzovali 39 druhů rodu Inocybe z Ruska. Z nich byl jediný modrající druh, Inocybe aeruginascens, pozitivně testován na psilocybin, zatímco 34 jiných obsahovalo jedovatý muskarin ve velmi vysoké dávce (jsou známy vláknice s až 1000x větším obsahem muskarinu než je v muchomůrce červené).

Popis
Vláknice patří mezi nejobtížněji poznatelné houby, což platí i pro nejzkušenější mykology. K přesnému určení druhu vláknice je třeba prozkoumat celou plodnici a provést mikroskopický rozbor.
Do tohoto rodu patří podle odhadů 400–600 druhů, z nichž je zatím pořádně známých pouze asi 150 (u nás jich roste asi 100). Bohužel je několik druhů vláknic značně jedovatých, přičemž obsahují především muskarin. U většiny vláknic zatím nebylo zjišťováno, jestli jsou jedlé, jedovaté nebo obsahují psilocybin. V žádném z druhů, který byl testován, zatím nebyl nalezen současně psilocybin i muskarin. Není však důvod věřit, že by se tyto dvě látky navzájem vylučovaly.
Na tomto místě uvedu ještě malou poznámku k modrání. G. Drewitz při aplikaci chloridu železa na plodnice vláknice Inocybe aeruginascens zjistil, že dochází k silnému zmodráni, zatímco druhy stejného rodu vytvářející muskarin zůstávají nezbarvené. Tato sůl vytváří s různými fenoly tmavomodré sloučeniny. Tato reakce má reálnější pozadí než ostatní důkazy psilocinu, protože psilocin reaguje podobně jako fenol a už stopa iontů železa, nezávisle na této transponaci, urychluje oxidaci alkaloidů vzduchem. Přesto vytváří Inocybe aeruginascens psilocin nanejvýš ve stopovém množství; proto se zdá být pravděpodobné, že v houbě reagují se železitou solí jiné fenoly.

Výskyt
Tyto houby jsou rozšířeny zejména v Severní Americe a v Evropě. Pravděpodobně se vyskytují i u nás. V rámci rodu Inocybe ale narazíte spíše na jedovatý druh, než na druh, který obsahuje psilocybin nebo je neškodný.
Účinky
Vláknice obsahující psilocybin budou v patřičných dávkách vyvolávat typickou psilocybinovou intoxikaci (viz intoxikace lysohlávkou)
Halucinogen

Název česky: Motýlovky
Název latinsky: Copelandia spp.
Čeleď: Hnojníkovité, Coprinaceae

Historie
Zprávy z Bali uvádějí, že se Copelandia cyanescens pěstuje na kravském nebo buvolím hnoji a používá se při domorodých oslavách, nebo se prodává turistům jako halucinogen.

Popis
Copelandia cyanescens je malá dužnatá houba se zvonkovitým kloboučkem. Křehký niťovitý třeň je pokrytý pestrými, kovově zbarvenými šupinkami. Výtrusy jsou černé. Dozrávající nebo otlačená dužnina se zbarvuje do modra. Synonyma pro tuto motýlovku jsou Copelandia papilionacea nebo Panaeolus cyanescens.
Copelandia cambodginiensis je blízký příbuzný C. cyanescens je však obvykle menší. Klobouk má zlatě zbarvený, především na temeni. Synonymum pro tuto motýlovku je Panaeolus cambodginiensis.

Výskyt
Copelandia cyanescens se vyskytuje v teplých (především tropických) oblastech celého světa. Copelandia cambodginiensis se zřejmě vyskytuje v asijských subtropech.

Účinky
Viz. Lysohlávky

Název česky: Čepičářka
Název latinsky: Conocybe siliqineoides Heim, C. cyanopus, C. smithii
Lidový název, slang: Teonanacatl
Čeleď: Pečárkovité, Agariaceae

Historie
Conocybe siliqineoides je jednou z posvátných omamných hub uctívaných oaxackými Mazatéky, podobně jako lysohlávky. Tato houba byla poprvé nalezena již Heimem a Wassonem přibližně v roce 1956, bohužel však od této doby nebyla provedena (pokud je mi známo) žádná podrobnější studie této houby. Existují však i další houby z rodu Conocybe, které obsahují psilocybin.

Popis
Čepičatky rodu Conocybe obvykle rostou jednotlivě až pospolitě a mají dlouhý, tenký a křehký třeň.
Conocybe cyanopus (Čepičatka modronohá) má skořicově až temně hnědý klobouk široký jen asi jeden centimetr. Třen je 2–4 cm dlouhý, křehký. Tato houba podle některých výzkumů obsahuje až 1 % psilocybinu (silně aktivní vzhledem ke své nepatrné velikosti).
Conocybe siliqineoides je úhledná mexická houba, rostoucí na hnijícím dřevě, která dosahuje výšky 8 cm. Její klobouček je 2,5 cm široký, světle oranžový až oranžovočervený, se sytě oranžovým středem. Lupeny jsou žluto červené nebo hnědooranžové a výtrusy chromově žluté. Obsah psilocybinu v těchto houbách je neznámí.
Conocybe smithii má zpočátku kuželovitý, později téměř plochý klobouk s výrazným hrbolkem okrové až skořicově hnědé barvy, o velikosti taktéž okolo 1 cm. Třen je 1–5 cm dlouhý, křehký. Makroskopicky je těžko rozlišitelný od předešlého druhu. Tato houba však neobsahuje psilocybin, ale jen baeocystin (rovněž psychoaktivní).

Výskyt
Všechny čepičatky rostou jednotlivě nebo ve skupinkách na trusu a na tlejících lesních půdách. Conocybe cyanopsus se vyskytuje i v trávnících.
Conocybe siliqineoides byla nalezena zřejmě jen v Mexiku. Conocybe cyanopsus se vyskytuje ve Spojených státech a v mírných oblastech střední a severní Evropy (Norsko, Finsko, Německo). V literatuře se vyskytují domněnky, že by tato houba mohla být rozšířena po celém mírném pásu, ale kvůli své velikosti, je přehlížena (?).

Účinky
Viz. Lysohlávky

Šupinovka měděnková,…Gymnopilus aeruginosus,halucinogen
Štítovka vrbová,…Pluteus salicinu, halucinogen
Pýchavka, Lycoperdon mixtecoru, Gi-gi-wa, Gi-isi-wa, halucinogen
Paličkovice nachová Claviceps purpurea Námel, Černidlo halucinogen
Helmovka ředkvičkovitá Mycena pura, halucinogen
Russula agglutina - halucinogen
Heimiella angrieformis - halucinogen
Boletus manicus – halucinogen
Tyto houby mají sice určité účinky, ale tyto účinky jsou známy jen v okruhu lidí, kteří houby jako drogy využívají! Všechny houby zde uvedené mají silné halucinogenní účinky.