Meningokok - Neisseria meningitidis

Meningokok – Neisseria meningitidis
bakterie kulovitého tvaru způsobující některé hnisavé záněty mozkových plen (meningitidy ). Bývá často v nosohltanu i u zdravých osob, onemocnění se může objevit při snížené odolnosti ( vyčerpání apod. ). Může způsobit drobné epidemie ( je možné očkování ohrožených skupin ). Velmi težký průběh mívá meningokoková sepse. Není-li onemocnění včas léčeno, končí často smrtí, nebo má vážné následky.

Historie :
Epidemický výskyt zánětu mozkových blan popsal prvně v roce 1805 Vieusseaux v Ženevě. Původce nákazy objevili Marchiafa a Celli v roce 1884, přesný popis mikroba i název zveřejnil v roce 1887 ve Vídni Weichselbaum.

Mikrobiologie :
Neisseria meningitidis je gramnegativní diplokok (tvar žemle) , v moku uložený intracelulárně, snadno podléhající autolýze, značně citlivý na vnější vlivy, např. na teplo a na chlad a na desinfekční prostředky i na většinu antibiotik. Na obyčejných půdách se pěstuje velmi špatně, vyžaduje k nim přísady krve, nejraději lidské. Mikrob má polysachridové pouzdro. Aglutinačně lze diferencovat devět sérologicky odlišných typů (A, B, C, D, X, Y, Z, W – 135, 29 – 4) .

Epidemiologie :
Při narození má asi polovina novorozenců bakteriální hladinu protilátek získanou od matky. Ta zvolna klesá a dosahuje nejnižších hodnot mezi 6. a 24. měsícem života. Pak opět zvolna stoupá a v adolescenci má vysoké procento lidí protilátky – ovšem různě zastoupené proti jednotlivým sérotypům. Typy A, B, C, a Y jsou původci asi 95% onemocnění, z nichž typy A a C vyvolávají epidemie. Proti nim již byly připraveny účinné očkovací látky. I tak meningokokové nákazy patří dosud k světovým zdravotnickým problémům. V některých oblastech světa vznikají dosud rozsáhlé epidemie (Západní Afrika, Jižní Amerika) . U nás se onemocnění vyskytuje sporadicky, především v zimních měsících a na jaře, a to jen ve stísněných poměrech, jako jsou např. hromadné obytné místnosti, kasárny a pod.. Může se sice objevit v každém věku, ale převažuje postižení dětí od předškolního věku až do ranné dospělosti.

Zdrojem infekce je člověk s nosohltanovým hlenem, ať nemocný nebo nosič. Nosičů bývá pětkrát až desetkrát více než nemocných, ale jejich nosičství netrvá příliš dlouho.

Přenos je převážně kapénkový a jen pořídku přímým dotykem a znečištěnými věcmi.

Vstupní branou je nosohltan, odkud se mikrob krví nebo mízními cestamy dostane na mozkové pleny.

Inkubační doba je 1 až 3 dny, max. týden.

Opatření :
Nemocní se isolují, jejich prádlo, jídelní příbory atd. se desinfikují. Lidem kteří žili v úzkém kontaktu s nemocným, se jako profylaxe podává co-trimoxazol a nebo rifampicin 600 mg. Po té bývají očkováni.

Meningokové nákazy :

Meningitida – Meningitis cerebrospinalis :
Je nejčastější zánětlivé onemocnění centrálního nervového systému. Onemocnění začíná zpravidla náhle, při porovnání s bakteriálními meningitidami jiné etiologie (Pneumokok, Streptokok skupiny B, Hemofilus influenze) nejprudčeji. V předchorobí sice bývá onemocnění horních dýchacích cest s nevysokou horečkou, nevěnuje se mu však pozornost. Náhle se objeví kruté bolesti hlavy, světloplachost, vysoká horečka, zvracení, ztuhlost šíje, křeče, bezvědomí. Obraz může být doprovázen purpurovým výsevem na kůži, svědčícím pro meningokokovou meningitidu. Kolem úst, na tváři, na nose či boltcích se velmi často vytvoří rozsáhlý opar. Průběh může být tak rychlý, že nemocní upadají do bezvědomí v průběhu práce, takže onemocnění připomíná spíše CMP. Od prvních příznaků k bezvědomí nebo i k smrti uběhne někdy jen několik hodin.

Meningokoková pneumonie :
Může buď provázet meningitidu (až v 10%), nebo probíhá jako samostatné onemocnění. Bývá vyvolána sérotypem Y. Ověření je obtížné – kultivace ze sputa není rozhodující, spíše tracheální aspirát nebo kultivace pleurálního výpotku.

Diagnostika a diferenciální diagnostika : V anamnéze je třeba pátrat po předchozích infektech. Pozorujeme ztuhlost šíje, Kernigovo znamení (pasívní ohýbání natažené končetiny v kyčelním kloubu vede k reflexnímu ohnutí v kolením kloubu) , Brudzinského šíjové znamení (pasivní ohnutí hlavy vede k reflexnímu ohnutí dolních končetin). Je nezbytné provést diagnostickou bederní pukci.

Laboratorní diagnostika :
Albuminový kvocient : 1ml séra a 1ml likvoru, pozitivní při sníženém množství v séru/likvoru.
Bílkovina (celková) : 1ml likvoru, při zvýšeném množství pozitivní.
Imunoglobuliny A, G, M : 1ml likvoru, při zvýšeném množství pozitivní.
Glukóza v likvoru : při sníženém množství pozitivní.

Therapie :
U hnisavých meningitid spočívá v masivní antibiotické terapii. Nejčastěji je to krystalický penicilin v dávce 100 000 – 200 000 j./kg . Denní dávka nemá přesáhnout 20 miliónú j. V závažných případech antibiotikapodáváme intratekálně do míšního kanálu. Další součástí terapie je antiedematózní léčba, protože meningitidi jsou prakticky vždy spojeny s otokem mozku. Podává se krátkodobě manitol a kortikoidy, nejčastěji hydrokortizon ve vysoké dávce 20 – 30 mg/kg . Použití léků vždy závisí na ordinaci lékaře.

Komplikace :
periferní selhání cirkulace, gangréna, arthritida, nervová postižení, pneumonie, myokarditida, perikarditida.

Následky :
hydrocefalus, psychická retardace, hluchota, slepota, obrny nervů VI., VII. a VIII.

Prognóza : perakutní průběh se známkami intravaskulární koagulace, s rozsáhlým krvácením má předpověď špatnou. Zde nastává smrt často již v prvních 24 hodinách. Při správné léčbě je pořád celková úmrtnost 5 – 10%.

Použitá literatura :
Příručka infekčních a parazitárních nemocí – Prof. MUDr. Jiří
Havlík, DrSc
Mikrobiologie a epidemiologie – MUDr. Ivan Málek a MUDr. Vladimír Wágner
Praktický slovník medicíny – MUDr. Martin Vokurka a MUDr. Jan Hugo
Akutní stavy v první linii – MUDr. Jarmila Drábková Csc.
Neodkladné stavy v medicíně – MUDr. Sönke Müller
Pediatrie – MUDr. Vladimír Volf a MUDr. Hana Volfová
Laboratorní diagnostika – MUDr. Siegfried Kessler