Černobyl - jaderná katastrofa

Poloha:
Asi 130 kilometrů severně od Kyjeva na řece Pripjať několik kilometrů od hranic s Běloruskem. Tři kilometry od elektrárny se nachází městečko Pripjať. Město Černobyl, po kterém je elektrárna pojmenována, leží 18 kilometrů jižně od elektrárny.

Počet reaktorů a výkon:
Čtyři reaktory, každý s elektrickým výkonem 1000 MW (tepelný výkon byl 3200 MW). První reaktor byl uveden do provozu v září 1977, později byly spuštěny ještě další tři bloky, z toho čtvrtý reaktor v prosinci 1984. Po spuštění se začalo se stavbou pátého a šestého bloku, stavba těchto bloků byla zastavena po havárii v roce 1986 a již nebyla obnovena. Jako první byl v roce 1991 uzavřen druhý blok, první blok byl uzavřen v roce 1996 a třetí, poslední fungující reaktor, byl vypnut v prosinci 2000.

Typ reaktorů:
Reaktor sovětského typu RBMK je grafitem moderovaný a lehkou vodou chlazený jaderný reaktor. Použití grafitu jako moderátoru dovoluje využít jako jaderné palivo slabě obohacený uran ve formě oxidu uraničitého.
Jaderné elektrárny s tímto typem reaktoru v současnosti pracují pouze v Rusku a v Litvě. Ignalinská jaderná elektrárna v Litvě však bude do roku 2009 uzavřena. Do roku 1986 byly reaktory RBMK nejdynamičtější složkou sovětské jaderné energetiky. Ve výstavbě byly jednotky s výkonem až 1500 MW. Černobylská havárie však ukázala, že RBMK má celou řadu principiálních nedostatků a jejich další rozvoj se prakticky zastavil.
První vodní grafitový reaktor, který byl předchůdcem reaktoru typu RBMK, byl instalován v Obninsku v roce 1954. Tato elektrárna jako první na světě dodala do veřejné elektrické sítě energii z jádra. Před havárií v Černobylu bylo v provozu v SSSR 14 bloků s reaktorem RBMK 1000, nyní jich v Rusku pracuje 12.

Současný stav:
V elektrárně stále pracuje přes 2000 lidí, kteří se starají o vyhořelé palivo a o řadu provozů. Většina zaměstnanců dojíždí z přibližně 50 kilometrů vzdáleného Slavutiče. Před uzavřením Černobyl vyráběl v závislosti na ročním období čtyři až osm procent veškeré produkce elektřiny a pracovalo v něm asi 12.000 lidí. Náhradou za vyřazení elektrárny jsou reaktory v Chmelnycké a Rivneské elektrárně.
Události po havárii
V prvních dnech byly informace od odpovědných orgánů velmi neuspořádané a občas až trestuhodně nevěrohodné. Po počátečním zamlžování, kdy převládalo přesvědčování o tom, že se nic nestalo, se až 28. dubna ve večerních hodinách svět o katastrofě dozvěděl. 1. května vydává vláda informaci, že situace je stabilní. Touto stabilitou bylo ovšem myšleno pouze to, že v té době radiace začala klesat. Již 27. dubna začala evakuace obyvatel města Pripjať (cca 45 tisíc obyvatel), ležícího nejblíže jaderné elektrárně (3 km). Otázkou je, zda to bylo včas nebo pozdě. Dle mého názoru měla evakuace začít okamžitě, aby se předešlo situaci, kdy se lidé ze svých balkónů dívali na hořící reaktor a děti si hrály na pískovištích. Tento stav byl bezesporu způsoben neschopností adekvátně zareagovat na nastalou situaci.
Následně byla oblast Ukrajiny zasažená radioaktivitou rozdělena do 4 zón podle úrovně radiace. Během následujících 10 dní bylo z první zóny, která tvořila 30 km okruh kolem elektrárny evakuováno 91 tis. obyvatel. V následujících letech bylo dle oficiální zprávy z druhé zóny přesídleno 45 tis. obyvatel. Tato zóna je zónou povinného přesídlení. Následuje zóna s možností přesídlení a jako poslední je oblast se zvýšenou kontrolou radioaktivity. Avšak z celé zasažené oblasti Ukrajiny, Běloruska a Ruska bylo přesídleno okolo 100 tis. obyvatel 2. zóny. V dnešní době žije v kontaminované oblastí (zahrnující samozřejmě i 3. a 4. zónu) zhruba 2.29 milionů obyvatel Ukrajiny. Radioaktivním spadem bylo zasaženo také hlavní město Ukrajiny, Kyjev.


Socio-ekonomické dopady jaderné havárie
Prvním problémem při evakuaci byl směr, kam kolona autobusů s evakuovanými obyvateli Pripjati, kteří si s sebou nesměli vzít žádné osobní věci, což následně vedlo k problémům s identifikací, zamířila. Místo toho, aby autobusy dopravily obyvatele do nezamořených oblastí nebo např. do Kyjeva, kde by bylo snazší ubytování, dovezly je do malých měst vzdálených cca 40 km od Černobylu, tj. na pokraji zakázané zóny odkud posléze museli být opět přesídleni. Těmto "uprchlíkům" stejně jako dalším z postižených oblastí bylo zajišťováno ubytování ve volných bytech, na které se do té doby sestavovaly pořadníky. Na předních místech těchto pořadníků byly v té době vojáci sloužící v Afgánistánu. Druhou cestou, jak zajistit evakuantům bydlení bylo postavení nových domků. Vznikaly i celé nové vesnice. Jako např. obyvatelům Martinoviči (vesnice ze zasažené oblasti) byla vystavěna nová vesnice s názvem Nové Martinoviči. Ač by se mohlo na první pohled zdát, že je vše v pořádku a lidé dostali náhradu, není tomu tak. Prostředí, kde byly Nové Martinoviči (a není to problém pouze této vesnice) bylo zcela odlišné od toho původního. Lidé se najednou ocitli mezi zcela neznámými lidmi, což obzvlášť pro ty starší byl velký psychický problém. Liší se zcela podnebí, zemědělství i zdejší zvyky a tradice. V blízkosti původních Martinoviči byly dvě řeky, které umožňovaly rybolov. V Nových Martinoviči nejsou ani vhodné podmínky pro chování dobytka. To je zde velmi obtížné. Dalším problémem je i zaměstnanost. Pro mladé je velkým problémem ve zdejším nehostinném kraji najít práci. Proto většina mladých rodin žije v domácnosti s rodiči, většinou penzisty, kteří od státu dostávají penzi.

V nových oblastech také dochází ke stigmatizaci. Ta je podpořena několika faktory. Právě pro starší obyvatele je obtížnější adaptace na nové prostředí. Důsledkem je sdružování se mezi sebou. Sociální vyloučení je utvrzováno přesvědčením "starousedlíků" o tom, že radioaktivita je přenášena jako infekční nemoc. Pro mladé přesídlence je, díky většímu výskytu anomálii u narozených dětí, obtížné najít si partnera. Vzájemné vztahy jsou také komplikovány právě výstavbou nových domků, které vyvolávají ve starousedlících závist.

Avšak i v oblastech, které jsou řazeny do 3. zóny – zóny s možností vystěhování, dochází k problémům. Možnosti přestěhovat se využili především mladí lidé, což vede k pozdržení sociálního a ekonomického vývoje. V krajích chybí doktoři a učitelé, což ovlivňuje kvalitu vzdělání. V návaznosti na to, firmy a hospodářství nemohou nalézt dostatek kvalifikovaných zaměstnanců. Firmy jsou postupně zavírány a to vede k dalšímu vystěhovávání rodin z kraje. Tento stav je bohužel politiky přehlížen.

Špatný zdravotní stav společně s převládající hospodářskou krizí na Ukrajině je příčinou negativního populačního růst.


Zdravotní dopady

Jak již bylo zmíněno, během prvního dne po havárii nebyli obyvatelé přilehlých oblastí o nastalé situaci informováni. Život pokračoval ve svých běžných kolejích. Jediné, co se změnilo, bylo naprosto nelogické nařízení vlády, která místo okamžité evakuace poslala do Pripjati policejní jednotky, které měly zabránit útěku obyvatel z postižené oblasti. Úřady zároveň zakázaly používání dozimetrů (přístrojů na měření radiace, ty byly např. přímo v jaderné elektrárně nefunkční, protože se nepočítalo s tak vysokými naměřenými hodnotami). Ještě v roce 1988 bylo vlastnictví dozimetru trestné. Cílem tohoto počinu bylo samozřejmě uchování radioaktivity v tajnosti.

Mezi nejškodlivější produkty radioaktivního štěpení patří jód-131, celsium-137, stroncium-90 a plutonium-239. Tyto prvky mohou být inhalovány ze vzduchu (šíří se prachem), obsaženy v půdě (díky dešťovým srážkám) a v potravním řetězci. Až 1. května 1986 začalo na zasaženém území monitorování mléka a pitné vody. A teprve až 23. května začala distribuce jodových tablet. Ty byly určeny k prevenci absorpce radioaktivního jódu štítnou žlázou. Ale největší množství tohoto jódu bylo uvolněno právě během prvních deseti dní po havárii.

Zdravotní dopady nejsou zcela jasné. Část odborné veřejnosti tvrdí, že nárůst výskytu rakoviny štítné žlázy u lidí ze zasažených oblastí má přímou souvislost s havárií reaktoru, což potvrzuje tabulka č. 3. Oproti tomu existuje názor, že zdravotní dopady nebyly tak hrozivé, jak se myslelo. Většina problémů je, podle tohoto názoru, způsobena psychickou zátěží. Faktem je, že zdravotní problémy se neobjevily pouze u postižených lidí, ale také u tzv. likvidátorů. Z celého Sovětského svazu jich bylo okolo 800 tis. Jejich úkolem bylo vyčištění zóny 1. Kolik jich zemřelo na následky radiace je diskutabilní a to hlavně z důvodu absence jakýchkoliv materiálů nebo výzkumů. Podle vládních údajů zemřelo 25 tis. "likvidátorů" z Ukrajiny, Běloruska a Ruska.

Zpočátku bylo také podle lékařů zakázáno diagnostikovat onemocnění způsobená katastrofou v Černobylu, jako nemoc z ozáření.






Dopady na životní prostředí

Černobylská havárie kontaminovala 18 000 km2 zemědělské půdy. 2640 km2 už nebude moci být nikdy obhospodařováno. Zasaženo bylo také 35 000 km2 lesů, což tvoří 40% z celkového množství na Ukrajině.
Měření v roce 1996 ukázala, že 90% radioaktivní kontaminace bylo stále přítomno v hloubce 5 centimetrů půdy. Lesní porost je stále kontaminován. Největší úroveň radiace byla naměřena v houbách, které jsou velmi běžným potravinovým zdrojem zemí bývalého Sovětského Svazu.

Zasažení radiací postihlo i zvěř v lesích, ryby i domácí zvířata. Stále je obtížné chovat dobytek v přilehlých oblastech. Farmáři na státních farmách dostávají nekontaminovanou potravu pro svůj dobytek od státu. Jejich produkty také prochází kontrolou. Problémem jsou menší chovatelé, jejichž dobytek se pase na zasažených loukách a nepodléhá nutným kontrolám.




Havárie v datech

1970 – slavnostní zahájení výstavby černobylské jaderné elektrárny V. I. Lenina
1977 – první reaktor elektrárny byl uveden do provozu, později byly spuštěny ještě další tři bloky
1984 – do provozu byl uveden čtvrtý reaktor
1986: 25. dubna 01:06 – zahájeno plánované odstavení čtvrtého bloku
13:05 – výkon reaktoru snížen na polovinu; odstaven první turbogenerátor a odpojen systém havarijního chlazení
23:10 – chybou operátora došlo k prudkému poklesu výkonu reaktoru
26. dubna 01:23:04 – operátoři uzavřeli přívod páry a experiment začal; poslední osudové chyby se dopustili tím, že zablokovali havarijní signál, který by při uzavření přívodu páry na turbínu automaticky odstavil reaktor
01:23:40 – vydán příkaz k havarijnímu odstavení reaktoru zasunutím regulačních tyčí; zasouvání tyčí bylo příliš pomalé a dráha pro zasunutí tyčí byla teplem zdeformována
01:23:44 – výkon reaktoru začal prudce růst; to nevydržely palivové články a praskly, jejich úlomky spadly do chladící vody, která se přeměnila v páru; výbuch páry zvedl tisícitunové víko reaktoru a nastala první exploze; po třech sekundách následovala druhá exploze
05:00 – požár na čtvrtém bloku byl uhašen
24:00 – vítr zavál radioaktivní spad na sever; nejhůře postiženo bylo Bělorusko, zasaženo bylo i Baltské moře, Švédsko, Finsko a Rusko
27. dubna – formarkská jaderná elektrárna ve Švédsku zachytila první signály úniku radioaktivity; evakuace městečka Pripjať; v poledne zavál vítr radioaktivní spad do Polska, Československa, Rakouska i Německa.
28. dubna 21:00 – o katastrofě se dozvídá svět
30. dubna – fotografie pořízené z vrtulníku potvrdily, že část grafitu z reaktoru stále hoří; vrtulníky do požáru sypou tisíce tun písku a dalších látek
1. května – radioaktivita napadla převážně Rumunsko a Jugoslávii
5. května – ukončena evakuace lidí z 30 kilometrů okolí elektrárny
7. května – do ovzduší přestala unikat radioaktivita
10. května – rozhodnutí pohřbít zbytky reaktoru do olověného a betonového sarkofágu; sarkofág byl dokončen v listopadu
1987 – ředitel elektrárny Viktor Brjuchanov odsouzen k deseti letům odnětí svobody
1991 – uzavřen druhý blok
1996 – uzavřen první blok
2000: 15. prosinec 12:16 – vypnutí třetího – posledního fungujícího reaktoru černobylské elektrárny

Co s troskami? Západ je pomůže znovu pohřbít

Za několik let se má odehrát další pohřeb Černobylu: nad trosky reaktoru najede mohutná ocelová konstrukce připomínající obrovský hangár a navždy odřízne reaktor č. 4 od světa.
Hodně lidí si poté oddechne. Stávající sarkofág byl narychlo vybudován těsně po havárii a v současnosti jeho stav vyvolává vážné obavy. Obsluha elektrárny připouští, že do něj zatéká a že se místy začíná hroutit.
To proto se západní země před devíti lety rozhodly podpořit a spolufinancovat výstavbu nového „krytu“, který by okolí definitivně odizoloval od riskantních míst. Není možné ho vybudovat přímo na místě, radiace je tam příliš vysoká. Bude tedy sestaven poblíž a nad elektrárnu se nasune. S výškou kolem 100 metrů půjde o jednu z největších pohyblivých konstrukcí, které kdy byly postaveny.
O novém krytu se mluví už dlouho, jeho výstavba se však stále odsouvá.