Vliv kyselých dešťů na životní prostředí

Na mnoha místech Země je déšť kyselejší než šťáva citronu. I když jsou srážky zásadně slabě kyselé, extrémní stupeň kyselosti už mnoho vodních organismů nesnáší a umírá. Mimořádně čistá moře svědčí o tom, že jsou bez života. Ve městě ničí kyselý déšť budovy a sochy. Více než polovina lesních porostů v České republice, Německu, Řecku, Nizozemí, Norsku, Polsku a Velké Británii je silně poškozena imisemi nebo je už mrtva.
Do ovzduší se dostávají pevné nečistoty (popílek, prach) a různé kapalné a plynné látky, především oxid siřičitý, oxidy dusíku, sloučeniny chlóru, fluoru, oxid uhelnatý, sloučeniny různých těžkých kovů (olova, zinku, kadmia, rtuti atd.), různé uhlovodíky aj. Látky, které se dostávají do ovzduší – EMISE, reagují s dalšími látkami ovzduší a mění své složení a vlastnosti. Působí pak jako IMISE na organismy a na neživé prostředí přímo, nebo například ve formě srážek (kyselé deště). Zvyšují kyselost půd a vod, způsobují odumírání, až hynutí lesů, znehodnocování produkce, vymírání života ve vodních nádržích, působí nepříznivě na lidské zdraví, jsou příčinou rychlé koroze různých materiálů.

Energetici rádi o elektřině mluví jako o "čisté energii". Poukazují zcela správně na to, že domy nejsou zahaleny oblaky kouře, elektřina nedusí města sirnými výpary a leckteré ulice se již nečernají od sazí a nedusí je smog. Pravdou sice je, že některé domy nemají komíny, ale někde na obzoru je elektrárna nebo teplárna, která vypouští kouř za ně. A dělá to pravděpodobně ve dne v noci po celý rok; aby bylo dostatek energie pro továrny, kanceláře a asi milión energeticky nenasytných domácností.

Elektrárenské komíny mohou být až 300 metrů vysoké, to znamená, že dosahují přibližně výšky Eiffelovy věže. To proto, že jejich stavitelé měli v úmyslu rozptýlit emise na velkou plochu, a tak je zneškodnit. No, rozptýlit se jim je sice podařilo, ale zničit nikoliv! Dnes je už zřejmé že je tomu naopak, vysoké komíny rozsévají v neslýchaném měřítku zkázu.

Jedním z jejich jmen je také oxid siřičitý, onen ostrý a palčivý plyn, jenž je v malých dávkách neškodný, ale když pak vítr zažene kouř komínem zpět do našeho pokoje, není to naší slabostí, že pláčeme. A tento dusivý plyn vypouštějí všechny uhelné, ropné i plynové elektrárny. Na celém světě se ročně vyrobí asi 100 miliónů tun oxidu siřičitého, který spolu s radioaktivním odpadem zabírá první místo na žebříčku ekologických škodlivin, jež má člověk na svědomí. Vysoké komíny elektráren rozptýlí sirnatá oblaka na velké plochy, častokrát i mimo hranice států. Větry pak tyto plyny roznášejí po kontinentech i oceánech. Kolem elektráren padá popílek (tzv. suchá depozice), ale oxid siřičitý se po překonání dlouhé vzdálenosti, často stovky kilometrů, rozpustí ve vodní páře ovzduší a vznikne kyselina siřičitá, jež pak dopadne na zem v podobě kyselého deště.

Je jen málo světových kalamit, které se objevily tak nenadále a které mají tak katastrofální a dalekosáhlé účinky. Poprvé na fenomén kyselého deště upozornily skandinávské státy na konferenci OSN v roce 1972. Když švédští vědci přednesli svou zprávu, nechtěl jim nikdo věřit; tvrdili, že sirnaté emise z elektráren v Británii a Západním Německu působí obrovské ekologické škody na vzdáleném severu, ve Skandinávii, kde vymírají v jezerech sladkovodní ryby a mnohde je voda nepoživatelná. Je jasné, že se obviněné země tvářily skepticky až nepřátelsky. Dnes už o tom však nikdo nepochybuje. Jen ve Švédsku zahubil kyselý déšť život ve více než 20000 jezerech. Další tisíce v Norsku, Kanadě a Skotsku stihl podobný osud. Dalšími oběťmi se staly lesy. Tuto strašlivou škodu spatříte, když cestujete autem po Evropě; umírající stromy na každém kroku. Jedle ve Schwarzwaldu, v Bavorsku a v Harzu jsou na vymření. Ty které přežily, mají ploché koruny a holé větve. Smrky po celém kontinentu ztrácejí jehličí a jejich větve jsou smutně svěšené. V Británii od Skotské vysočiny až po skalnaté pobřeží Cornwalu, od jezerní oblasti až po východní Anglii se vyskytují buky se znetvořenými větvemi, které se už ani nepodobají bukovým větvím. Túje ztrácejí každé jaro další jehličí. V roce 1986 byla už polovina západoněmeckých lesů postižena odumíráním, které se poprvé začalo diagnostikovat v 80.letech. Lesy odumírají po celé Evropě.

Jen tak pro zajímavost, ve Skotsku prý jedna bouřka přinesla déšť kyselejší, než je sladový ocet.

Kromě oxidu siřičitého vypouštějí továrny, elektrárny a auta ještě něco přes 3000 dalších plynů. Většinou jde jen o malá množství, ale je známo, že i tato malá množství mohou dramaticky ovlivnit složení zemské atmosféry. Z jednoho výzkumu vyplývá, že stromy neumírají jen z jedné příčiny - jde pravděpodobně o hrůznou směsici exhalátů, složenou z desítek či dokonce stovek chemikálií. Ať už jde ale o jakékoliv chemikálie, je nad veškerou pochybnost, že kyselý déšť, kyselá jezera a umírající stromy mají dvě hlavní příčiny: silniční dopravu a spotřebu energie, zejména elektrické, v domácnostech, v továrnách a ve veřejných budovách. Čistá energie neexistuje, dým z elektrárenských komínů reprezentuje nečistý dech moderní doby.

Zařízení na odstranění oxidu siřičitého z kouře vyvinul a poprvé předvedl Angličan F. Goodfellow. Nebylo to před pár lety, ani před pár desetiletími, ale v roce 1880. Goodfellow se obával účinku kyselého kouře v průmyslovém Manchesteru, a tak se zřejmě rozhodl něco s tím udělat. Jeho vynález však nenašel uplatnění. Naopak, zmizel v propadlišti dějin, a viktoriánští továrníci, kteří nesdíleli Goodfellowovu osvícenost, nadále vypouštěli ze svých komínů co se jim zachtělo. Tak a teď je na nás postavit se po století tváří v tvář následkům této nedbalosti. Naštěstí existují způsoby, jak zabránit sirnému znečištění. Síra, kterou vypouštíme komíny může být totiž velmi užitečná. Každoročně se vytěží obrovská množství síry pro průmyslové potřeby. Tím nesmyslnější tedy je vyhazovat tento prvek z komínů do ovzduší, kde nadělá jen binec!

V Západním Německu je elektrárna, kde poprvé začali využívat síru z kouře. Počátkem 70. let začala totiž elektrárna vyrábět mnohem více elektřiny než doposud, s čímž byl samozřejmě spojen vzrůst exhalací. Obyvatelé přilehlého města Wilhelmshavenu začali demonstrovat a nakonec dostali novou elektrárnu. Tato teď vyrábí nejen elektřinu, ale i sádru. Toho se dosáhne proplachováním kouře vápnem. Sádra je pak zapotřebí k výrobě betonu a potřebují jí cementárny. A tak síra, která by se jinak vypustila do vzduchu, se využije ve výrobku, který nemá prakticky žádný negativní dopad na ovzduší.

Tento proces odstraní z kouře přes 90% síry, náklady na výrobu elektřiny se tím zvýší o pouhých 10%. Spotřebitelé by se pak mohli vyrovnat se zvýšením cen používáním vysoce účinných(úsporných) spotřebičů a celkovým šetřením energie. Tuto cenu si můžeme dovolit zaplatit, vždyť je koneckonců malá ve srovnání s obrovskými škodami, které kyselý déšť působí na životním prostředí...

Nyní Vám popíšu jak vlastně kyselý déšť vzniká. Z komínů průmyslových závodů se dostává do ovzduší síra (1) jako oxid siřičitý (SO2), dusík (2) jako oxid dusíku ( NO) nebo dioxid (NO2). Tyto plyny mohou být uloženy na povrchu jako suchá depozice (3). V atmosféře mohou být dále oxidovány, aby se potom jako kyseliny v kyselých srážkách (4) vracely na zem (mokrá depozice). Oxid siřičity se mění na kyselinu sírovou (H2SO4), oxidy dusíku na kyselinu dusičitou (HNO3). Kyseliny se rozpouštějí ve vodních kapkách mraků a mohou být přenášeny velmi daleko – než zase spadnou na zem jako kyselý déšť. Katalyzátory, například peroxid vodíku, ozón a (NH4+) podporují tvorbu kyselin v oblacích (5). Amoniak (NH3), který se tvoří v ovzduší (6) nebo uniká z močůvky do atmosféry, je přeměněn na (NH4+). V mracích rozpouštěné ionty padají se srážkami (7). Tvorba kyseliny je dodatečně zesílena ionty vodíku (H+). Uhlovodíky, které se například dostávají výfukovými plyny motorových vozidel do atmosféry (8), reagují na slunečním světle s oxidy dusíku a tvoří ozón (9). Zatím co ozón ve stratosféře poskytuje neocenitelné služby tím, že odráží škodlivé ultrafialové záření, je ozón ve vdechovaném vzduchu škodlivou dráždivou látkou. Kyselý déšť rozpouští vázané těžké kovy a hliník (Al3+) z půdy (10). Dostanou-li se kovy do vod, mohou škodit tam žijícím organismům nejrozmanitějším způsobem. Hliník dráždí například pokožku mnoha ryb, žábry se mohou pokrýt hlenem, což nakonec vyvolá smrt. Kyselými dešti klesá ve vodách také hodnota pH. Podle kanadských výzkumů zmizely střevle a planktonní korýši, když hodnota pH klesla pod 6. Ubývá také rychle lososovitých ryb, které se živí uvedenými korýši. Při hodnotě pH 5,6 je vnější krunýř raka říčního více nebo méně silně postižen. To, co přetrvává, je krystalicky čisté jezero s řasami, například šroubatkou (Spirogyra).

Kyselý déšť působí na rostliny mimo jiné tím, že poškozuje pokožku, omezuje příjem živin a naopak podporuje příjem toxických těžkých kovů.

Půdy jsou různě citlivé na kyselé deště. Na světě jsou oblasti s různými půdními typy a zónami se silnými imisemi síry a dusíku. Například tropické půdy jsou velmi citlivé na kyseliny. Půdy tunder a půdy, které mají vysoký obsah uhličitanu vápenatého a sodného, jsou rezistentnější.
Kyselý déšť ohrožuje také naší pitnou vodu. Kyselá voda může rozpouštět těžké toxické kovy, které se vyskytují v přírodě vázané. Tak se dostávají nepřímou cestou do naší potravy. Také koroze vodovodního prostředí může ohrožovat naše zdraví kyselou pitnou vodou. Játra a ledviny mohou být vážně poškozeny mědí z vodovodního potrubí.

VYHLÍDKY DO BUDOUCNA : V osmdesátých letech zesílilo úsilí některých ekologů o omezení nebezpečí kyselých dešťů. Mnoho průmyslových států uzavřelo Úmluvu o snížení emisí. Byly stanoveny hraniční hodnoty pro odpadové plyny. Uhelné elektrárny, které zvlášť silně znečišťovaly ovzduší, byly vybaveny zařízením pro čištění kouřových plynů. Ochránci životního prostředí jsou přesvědčeni, že dohodnuté hraniční hodnoty jsou nedostatečné a pokládají uzavřené dohody za polovičaté.

Použitá literatura (zdroje):

Zelená planeta - John Seymour
Herbert Girardet
Tajemství přírody - Doc.RnDr. František Řehoř - nakl. Blesk
Základy ekologie - RnDr. Danuše Kvasničková – nakl.Scientia