Tropický deštný les

Tropický deštný les je nejsložitějším společenstvem živých organismů na pevnině. V počtu rostlinných a živočišných druhů i v mnohotvárnosti ekologických vazeb mu na Zemi může konkurovat jen podmořský život korálových útesů. V produkci a objemu biomasy je bez konkurence. Pro cestovatele bývá tento les vrcholem exotiky, pro botaniky je obrovským skleníkem, kde rostou vzácné orchideje, pro zoology rájem, v němž kypí život tisíců forem hmyzu, a pro ekology dokonalým případem ekologického systému, který efektivně využívá sluneční energie k maximální produkci organické hmoty. Udivující bohatost a krása tropického lesa vyvolávají u cestovatelů a reportérů nadnesenou rétoriku a nezřídka dávají vzniknout mýtům, které jen málo souhlasí se skutečností.
Americký tropický deštný les pokrývá téměř celý sever jihoamerického kontinentu v povodí řeky Amazonky a Orinoka; na severu zasahuje až do Střední Ameriky a na Velké Antily. Vyznačuje se dominantní účastí velkých stromů z čeledi luštinatých a rozvojem epifytické čeledi bromeliovitých. V jeho fauně je významná souběžná účast vačnatců a placentálních savců.

Stručná charakteristika tropického deštného lesa
Tropický deštný les je vždy zelený nebo poloopadavý porost, tvořený směsí gigantických i trpasličích stromů, bohatý na liány se silným dřevnatým stonkem a s četnými dřevinnými i bylinnými epifyty. Jeho významnou vlastností bývá vysoká biomasa nahromaděná na plošné jednotce (průměrně 45 kg sušiny na 1 m2) a mezi všemi biomy Země nejvyšší primární produkce na plošné jednotce (průměrně více než 2 kg sušiny na 1 m2 za rok). V tropických deštných lesích je uložena největší část biomasy na povrchu zeměkoule, včetně oceánů.
Dřeviny jsou nejen dominantou tropického deštného lesa z hlediska kvantitativního, ale tvoří také až 90% všech druhů cévnatých rostlin. Patří mezi ně morfologicky velmi různotvaré stromy, rozmanité keře, liány a epifyty. Některé liány z čeledi svlačcovitých vytvářejí vlivem abnormálního anatomického tloustnutí silné ovíjivé dřevnaté stonky o průměru až 30 cm. Mezi epifyty je zastoupena i tak zvláštní růstová forma, jakou jsou tzv. škrtiči, kteří spouštějí z koruny stromů po kmeni kořeny a postupně vytvářejí kolem podpůrného stromu neprodyšný plášť, v němž "hostitel" uhyne.
Mezi stromy lze pozorovat na jedné straně dvoumetrové trpaslíky, kteří zůstávají v malých rozměrech i ve stáří mnoho desítek let. A na druhé straně tu rostou stromy giganti, kteří ve 200-300 letech dosahují výšky 40 až 50 metrů, vyjímečně i 80 (maximum 84 m bylo naměřeno u druhu Koompassia excelsa). Spodek stromových kmenů nebývá vždy válcovitý, jak je to běžné u stromů mírného pásu. Bývá často rozčleněn v nápadné výrůstky s mohutnými kořenovými náběhy, opěrnými deskami nebo opěrnými kořeny, které vyrůstají šikmo do vzduchu a zakořeňují ve větší vzdálenosti od paty stromu. Mezi stromy je hodně druhů monokaulních: mají jednoduchý nevětvený kmen s jedinou růžicí listů na konci. Patří mezi ně např. všechny palmy, mnohé dračince a také zástupci dalších čeledí, u nichž se monokaulní růstová forma projevuje alespoň v mládí. Květy a plody vyrůstají nejen na mladých větévkách stromů, ale i na kmeni, vystouplých kořenech nebo listové čepeli.
Počet druhů i pokryvnost populací bylin na půdním povrchu tropického deštného lesa jsou poměrně malé. Hustota, s jakou je půdní povrch tohoto biomu zakryt, lze přirovnat např. k evropské bučině. Byliny lesního podrostu dobře snášejí hluboký stín a jsou na nedostatek a odlišné spektrální složení světla přizpůsobeny povrchem, barvou, rozměry a polohou listových čepelí. I trávy a ostřice, sporadicky se objevují v podrostu deštného lesa, mají listy široké několik centimetrů.
Na kůře stromů a zejména na vodorovných starších větvích v korunách tropického deštného lesa rostou četné epifyty, které patří vesměs do čeledi vstavačovitých, klejichovitých, opunciovitých, bromeliovitých nebo mezi kapraďorosty. Na živých listech stromů a lián lze vidět povlaky řas, jatrovek a mechů - což je další jev nevídaný v lesích mírného pásu.
Celá struktura tropického deštného lesa se může prostorově rozčlenit do nadzemních a podzemních pater:

1. Vrchní stromové patro (30 až 50m) je tvořeno korunami gigantických stromů, které se často ani vzájemně nedotýkají a vynikají nad souvislou úroveň středního stromového pásma jako oddělené polokoule. Do tohoto patra se soustřeďuje mimořádně bohatý život hmyzu, obojživelníků, plazů, ptáků, hmyzožravců, hlodavců, netopýrů, šelem, poloopic a opic.

2. Střední stromové patro (10 až 30m) je tvořeno hustou clonou stínomilných druhů stromů a zčásti též mladšími exempláři stromů - gigantů, které zatím nedorostly své zralosti. V tomto patře mají největší rozvoj i koruny lián, které splétají větve stromů do husté opony. Právě toto patro vytváří temné příšeří v podrostu tropického deštného lesa. Pohybují se v něm specializované druhy hmyzu a také např. určité druhy opic a jiných savců, které ani nesestupují na zem, ani nevystupují do vrcholů vrchního patra.

3. Spodní stromové patro (5 až 10m) je tvořeno jednak mladšími exempláři vyšších stromů, jednak početnou skupinou stromků nižšího řádu. Žijí v něm stínomilné formy hmyzu a ptáků.

4. Kořenové patro (1 až 5m) je tvořeno semenáčky s nárostem stromů, keřů a kleče a také trpasličími stromy, které záhy zastavují výškový růst.

5. Přízemní patro je tvořeno jednoletými semenáčky, širokolistými bylinami, travinami se širokými čepelemi, kapraďorosty a mechorosty. Tyto rostliny spolu s listovou opadankou a spadlými plody jsou trvalým domovem mnoha pozemních živočichů, věrných tomuto patru (např. někteří kopytníci)

6. Vrchní kořenové patro (0 až 5cm) je tvořeno hustou masou kořenů stromů, lián i bylin, proplétající humózní horizont půdy. Na toto patro se váže velmi bohatý život půdních mikroorganismů, korýšů, červů a hmyzu.

7. Střední kořenové patro (5 až 50 cm hloubky) je tvořeno převážně kořeny stromů. Zasahuje do něho aktivita hmyzích larv, korýšů i červů.

8. Spodní kořenové patro (pod 50 cm hloubky) je již doménou jen kůlových a kotevních kořenů stromů a bývá jen spoře oživeno půdním edafonem.

Ze všech soudobých studií vyplývá poznatek, že tropický deštný les je organizované společenstvo, které má i v oddělených částech světa vždy homologické a analogické druhy, jež plní ve složitém "mechanismu" tohoto biomu svou určitou funkci. Tropický deštný les není tedy nepřehlednou džunglí, v níž se mísí bez ladu a skladu stromy, liány a byliny, náhodně se pohybující roje hmyzu a bezcilně se pohybující tlupy opic. Tropický les se stává chaotickým teprve po krutém zásahu zvenčí, který poruší jeho strukturu a funkční rovnováhu. Tímto zásahem může být třeba vichřice, povodeň, zemětřesení nebo lávový proud, ale nejčastěji je jím člověk, který kácí a pálí prales, aby si uvolnil místo pro stavbu sídlišť, cest nebo pro zemědělské plodiny. Proto popis tropického deštného lesa založený na pozorování v okolí vesnic nebo při okraji silnice anebo řeky neodpovídá vůbec vlastnostem nerušeného interiéru pralesa. Popisuje-li cestovatel, že se pracně prosekával mačetou hustou změtí stromů a bylin, je to neklamné znamení, že se pohyboval v druhotném stadiu člověkem narušeného a regenerujícího lesa. V panenských porostech tropického deštného lesa se můžeme vždy pohybovat bez pomoci sekery nebo nože.
Klima oblasti, v nichž tropický deštný les roste, lze jen velmi přibližně všeobecně charakterizovat jako horké, vlhké a v ročním průměru vyrovnané. Křivka měsíčního průběhu teploty je pro většinu těchto oblastí skutečně "vyrovnaná": leží v rozsahu 24 až 28°C. Každý, kdo prožil v tropickém lese alespoň jednu noc pod stanem, potvrdí, že vyrovnanost teploty se již netýká denního a nočního průběhu, kdy je běžné kolísání v amplitudě až 10°C. Klesne-li teplota ke 20°C, pak to znamená pro místní obyvatele i aklimatizovaného Evropana již nepříjemné ochlazení; teplý spací pytel může být stejně užitečný jako moskytiéra. Také představy o dešťových srážkách v tropickém deštném lese nejsou vždy správné. Biom deštného lesa se vyskytuje již tam, kde je roční suma srážek 1500 mm. Toto minimální množství vody se mnoho neliší od sumy srážek, která spadne např. v Jizerských horách nebo Tatrách. Pro vznik nápadně zvýšeného biomu není ani tak nutné vysoké kvantum deště, nýbrž spíše jeho vyrovnaná zásoba během roku - a ovšem kombinace s celoročně příznivými teplotami. Nikde v rovníkové zóně však není rozdělení srážek během roku absolutně rovnoměrné. Některé měsíce bývají deštivější, některé sušší. Někde je rok rozdělen na výraznější období dešťů a období sucha; tam pak již vzniká přechodná zóna čili ekoton mezi biomem savany a biomem tropického deštného lesa. I menší rozdíly v množství srážek během různých měsíců v roce rozhodují o průměru fenologických fází a životních cyklů deštného lesa (obnova listů, kvetení, dozrávání plodů, růst vegetativních orgánů, páření živočichů, rojení hmyzu atd.). Existence vlhkých a suchých zón je pak příčinou vzniku vzpomenutých klimatických variant - vždyzeleného a poloopadavého tropického lesa.

Půda, oheň a lidské vlivy
Hustota, celková výška i množství druhů, kterým se daří v tropickém deštném lese, jakoby napovídaly, že tento biom roste v půdách, jež jsou mimořádně úrodné a mají velkou zásobu živin. Zemědělské práce v tropech však svědčí o pravém opaku. Když vesničan vykácí deštný prales a na jeho místě založí polní kulturu s manihotem nebo kukuřicí, dostane jen jednu, nejvýše dvě uspokojivé úrody - pak se musí přestěhovat o číslo dál a vykácet si nové políčko. Trvalejší úrodu v tropech poskytují jen rýžová pole založená v nivách údolí, kam se splachují živiny z širšího okolí.
Příčinou malé úrodnosti zemědělských kultur jsou přirozené vlastnosti tropických teralitických půd, jejichž různé varianty jsou substrátem deštných pralesů.
Hlavní zásoba živin tropického pralesa je totiž uložena ve stojící hmotě stromů a vrací se do půdy po troškách s odumírajícími listy, větvemi a kmeny. Pochopitelně, když porost z místa odstraníme nebo spálíme (popel splaví vodní eroze), zbavíme místo většiny zásob živin a polní kultury nemohou mít dlouhodobější zdroje výživy.
Když zemědělec opustí vymrskané políčko uprostřed lesa, začne úhor rychle zarůstat druhotným lesem, který je složen z pasekových a pionýrských dřevin. Nejprve se na místo šíří světlomilné a rychle rostoucí druhy. Tyto pionýrské dřeviny bývají propleteny změtí mladších lián z čeledi áronovitých a svlačcovitých a postupně doplňovány dalšími populacemi půdně nenáročných a rychle rostoucích dřevin. Teprve po 50 až 100 letech se na místo vracejí původní lesní druhy odstraněné při prvém kácení a žďáření a půdě se vrací původní úrodnost. V hustě osídlených oblastech ovšem tento cyklus nikdy neproběhne do konce. Po 10 nebo 20 letech se vesničané znovu vracejí na bývalé pole, odstraní vzrostlý druhotný les a znovu sázejí své polní kultury. Při čištění plochy si pomáhají ohněm, kterým spalují předem uřezané větve a kmeny, na něž nestačí jejich primitivní nástroje. Proces kácení a žďáření se tedy opakuje a další úhory již zarůstají jen skrovnou vegetací stromů nebo zůstávají pokryté jen travou: tropický deštný les se mění v savanu.
Ne všude bývá lidský zásah tak drastický. Velké plochy tohoto biomu jsou stále ještě neosídleny, protože obtížný hmyz, parazitární choroby a malá úrodnost půd odrazují potenciální kolonisty. Velká část plochy však bývá zasažena toulavou těžbou lesníků, kteří těží některé ekonomicky významné stromy. Jsou to například některé druhy mahagonů, ebenů a řada dalších stromů s krásným dřevem, které jsou postupně těženy z pralesů a zpracovávány na nábytek, překližky a dýhy. I toulavá těžba si vynucuje stavbu přístupových cest, které prořezávají dříve kompaktní porosty, narušují jejich mikroklima a vnášejí do nich cizorodou faunu a flóru. Ve všech rovníkových oblastech jsme svědky rychlého zmenšování plochy deštných pralesů a vymírání mnoha vzácných rostlinných druhů. Z kolébky a muzea rostlinných a živočišných druhů se stávají smutné hroby. Ze světa mizí mnohé organismy, jež taxonomové ještě nestačili popsat a jejichž ekonomická hodnota nebyla dosud doceněna.