Lesy

ÚVOD

Lidskou činností v kulturní krajině byla pozměněna celá příroda. Až na extrémní polohy (skály, vody, nejvyšší polohy hor) byly kdysi v našich přírodních podmínkách všude lesy. Přesto v srdci kulturní Evropy zůstáváme jedním z mála států se značnou lesnatostí (33,3 % území ČR).


Z HISTORIE NAŠICH LESŮ

Lesy ve střední Evropě prošly složitým a dlou?hodobým vývojem, který lze sledovat podle prvních stop po rostlinách již v prvohorách (200 mil. roků); později došlo k rozvoji plavuní a přesliček dosahujících až stromového vzrůstu. V druhohorách nastal rozvoj jehličnatých dřevin (nahosemenných). V tropickém klimatu křídy bujely převážně listnaté tropické rostliny. V třetihorách vrcholí rozvoj listnatých i jehličnatých dřevin. S postupným ochlazováním docházelo k ústupu tropických a subtropických dřevin a nástupu smíšených lesů mírného podnebí. Ve čtvrtohorách nastaly ledové a meziledové doby a les ustupoval do teplejších útočišť. V mladší fázi starší doby kamenné za ledového i "mírnějšího" arktického klimatu převládaly u nás stepi a tundry a jen v teplejších a vlhčích oblastech mohly přežít i odolné dřeviny (bříza, borovice, osika, vrby, rakytník), které nevytvářely semknuté lesní porosty.


Souvisle lesy se vyvíjely až po skončení doby ledové. Ve střední době kamenné se suchým a teplým klimatem vrcholí šíření borovice, břízy, lísky a smíšených doubrav. Mladší doba kamenná je charakterizována smíšenými doubravami a smrkovými lesy, ubývá borovice, začíná se šířit buk. Lesy od doby bronzové a železné se složením dřevin (jedle, buk, dub, smrk, borovice a ostatní listnáče) i charakterem velmi přiblížily typu tzv. původních lesů, tj. lesům, jaké by vznikaly a obnovovaly se i dnes.

Od 11. století nastala stupňující se kolonizace našich zemí i v horských polohách, která se uskutečňovala na úkor lesa. Lesy se klučily a žďářily (vypalovaly) a na jejich místě vznikala sídliště a pole. Stavebním materiálem bylo dříví, dřívím se topilo, většina nářadí byla dřevěná. Les silně poškozovala i pastva. Od 15. století s počínajícím rozvojem hornictví a zpracováním rud a hlavně v 16. století značně stoupla spotřeba dříví a dřevěného uhlí. Neregulovaná spotřeba dříví jako energetické suroviny se stala u nás hlavní příčinou zániku rozsáhlých lesů. Později vznikaly sklárny s velkou spotřebou palivového dříví a potaše, dále smolaření a nepříznivě na les působily i vysoké stavy zvěře v panských honitbách. Dokud neexistovalo lesní hospodářství jako samostatné odvětví lidské činnosti, měl každý vzestup hospodářské prosperity za následek velké ubývání lesů.

Také za Karla IV. mnohé královské lesy byly vykáceny a přeměněny v pole.

Ve středověkých lesích se těžilo toulavým způsobem, tj. výběrem jednotlivých kmenů podle technické potřeby, a to jen v dostupných polohách co nejblíže u cest. Tak často vznikaly nekvalitní řediny, odsouzené k zániku. Les se obnovoval přirozeně.

Až do konce 18. století neexistovaly "nežádoucí" dřeviny, které by bylo třeba z lesa odstraňovat. Při tehdejší specializaci řemesel zpracovávajících dříví (více než 20 různých profesí) se každá dřevina uplatnila svými vlastnostmi: např. bříza pro koláře, javory pro truhláře, dub na sudy a mlýnská složení, jedle na šindel. Nebylo třeba podporovat smrk, protože potřebu řeziva uspokojovala tehdy všudypřítomná jedle a celulóza se vyráběla jinými postupy než dnes.


Již v první polovině 19. století se v naprosté většině lesů prováděla těžba na velkých holých sečích s následnou umělou obnovu, sadbou monokultur smrku a borovice. Tak došlo k téměř úplné přeměně původních smíšených lesů na lesy jehličnaté, a to v rozsáhlých porostech, často z komerčně získaného osiva neznámého původu. Zbytky přirozených lesů se zachovaly převážně jen v nepřístupných polohách. Jehličnaté monokultury trpěly a dodnes trpí silně přírodními kalamitami (sníh, vítr, hmyz např. v roce 1921 kalamitou mniškovou) a v poslední době hromadně hynou následkem průmyslového znečištění ovzduší. Kalamity (přírodní pohromy) čas od času postihovaly odedávna i přirozené lesy narušené činností člověka. Na tom se hlavně podílely vichřice, méně sněhové polomy. Škody větrem jsou zaznamenány od počátku lesního písemnictví zhruba od roku 1750, když lokální vichřice poničily lesy některých oblastí.

Emisemi oslabené porosty jsou často nejprve napadeny hmyzími škůdci (obaleč modřínový, ploskohřbetka smrková, kůrovec), které ještě urychlují odumření lesa.

ROZDĚLENÍ LESNÍCH POROSTŮ

- ekosystémy umělé, tj. vytvořené převážně nebo zcela člověkem

- ekosystémy přirozené, tj. převážně nebo zcela vzniklé přírodními pochody. V tomto širokém pojetí zahrnují ekosystémy přirozených lesů porostní typy podle velikosti lidského vlivu:

A - neporušené

B - přírodní

C - přírodě blízké

A. Porosty neporušené, v plném rozsahu nedotčené lidskými zásahy ani přírodními katastrofami, např. pralesy.

B. Porosty přírodní vznikly nebo se obnovily výhradně přírodními procesy a jsou ve svém vývoji ovlivněny lidskými zásahy jen nepodstatně.

C. Porosty přirozené zahrnují škálu porostních typů s víceméně původní dřevinnou skladbou.


SKLADBA PŘIROZENÝCH LESŮ

Přirozené lesní porosty se lišily skladbou dřevin podle jejich nároku na půdu a klima:

- v nížinách převládal dub

- v pahorkatinách přibýval buk a jedle

- ve vrchovinách buk a jedle převládaly

- v hornatinách byl přirozeně rozšířen smrk

- v nejvyšších polohách pak kleč

Člověk však změnil tuto přirozenou skladbu lesů ve prospěch dřevin, které mu dávaly svými technickými vlastnostmi větší užitky.

Dnešní zastoupení je:

- 80 % jehličnanů

- 20 % listnáčů

Přirozená skladba byla právě opačná

- 80 % listnáčů

- 20 % jehličnanů


Část porostů přirozené skladby je chráněna ve státních přírodních rezervacích (SPR), většina z nich je však roztroušena v porostních zbytcích hospodářských lesů.

Jejich význam v poslední době tkví však v tom, že právě opadavé listnaté dřeviny nejlépe odolávají současnému zhoršenému prostředí, hlavně imisím.