Oko a jeho vady

OKO

Zrak je jedním z nejdůležitějších smyslů, kterým člověk vnímá svět kolem sebe. Oko je vlastně velmi citlivý optický přístroj, který je schopen přijímat úzkou oblast spektra elektromagnetické záření - viditelné světlo. Vnímání světla je složitý děj, při kterém se kromě oka účastní také mozek. To nám umožňuje posoudit zrakem vzájemnou polohu předmětů v prostoru nebo odhadovat vzdálenosti. Lidské oko je velmi dokonalý optický přístroj (i když má své nedostatky!) a svou stavbou se podobá fotografickému přístroji. Oko je pro nás neobyčejně důležité, protože pomocí zraku získáváme převážnou většinu informací o okolním světě.

Oko má tvar koule, přední část tvoří průhledná vnější vrstva - rohovka. Barevná část se jmenuje duhovka a v jejím středu je kruhový otvor - zornice. Za zornicí je čočka, která soustřeďuje světlo na sítnici. Světlo odražené od pozorovaného předmětu prochází rohovkou, pak očním mokem a vniká do oka zornicí. Zornice se může zvětšit nebo zmenšit a tak reguluje množství procházejícího světla. Čočka má schopnost měnit své zakřivení a proto můžeme vidět ostře blízké i vzdálené předměty. Obraz předmětů se vytvoří na sítnici, která obsahuje miliony buněk, citlivých na světlo. Tyto buňky - tyčinky a čípky - přeměňují světlo na elektrické impulzy přenášené očním nervem do mozku. Tyčinky vynikají neobyčejnou citlivostí na světlo, ale všechny druhy barev vnímají jako šedomodré. Čípky jsou méně citlivé, ale právě jimi rozeznáváme barvu světla. Čípky jsou trojího typu: první reaguje na světlo červené, druhý na světlo modré a třetí na světlo zelené. Sítnice je nejcitlivější v místě nazývaném žlutá skvrna, v místě vstupu očního nervu je necitlivé místo - slepá skvrna. Oko nemá stejnou citlivost ke všem barvám, nejcitlivější je pro žlutozelené světlo.

Na sítnici se vytváří čočkou podobně jako ve fotografickém přístroji obraz skutečný, zmenšený a převrácený. Přesto vidíme předměty vzpřímené, protože mozek automaticky obrací obraz do správné polohy. Tyčinky i čípky jsou spojeny prostřednictvím nervových vláken s očním nervem. Nervová vlákna očních nervů končí v mozkové kůře týlních laloků. Spojení očí s mozkem má své zvláštnosti: nervová vlákna jsou uspořádána tak, že impulzy z levé poloviny zorného pole každého oka vedou do pravé hemisféry a naopak.

Každé oko zobrazuje předmět z poněkud jiného úhlu. V důsledku toho vzniká v mozku prostorový vjem, předměty vidíme prostorově a poznáme, co je dál a co blíž. Kdybychom měli jen jedno oko, viděli bychom plošně a špatně bychom odhadovali vzdálenosti. Prostorovost vidění je ovšem podporována také rozložením stínů a perspektivním zkracováním délek. Zákony perspektivy využívají ve své tvorbě malíři už od dob Leonarda da Vinci (1452 - 1519).

Aby vznikl na sítnici přiměřeně světlý obraz, musí být předmět dostatečně osvětlen. Při silném osvětlení by však nastalo bolestivé oslnění oka, při slabém osvětlení by naopak byl obraz nezřetelný. Oko si samo řídí množství vstupujícího světla stahováním nebo rozšiřováním otvoru zornice. Průměr zornice se může měnit od 2 mm (silné osvětlení) do 8 mm při slabém osvětlení. Tento děj se nazývá akomodace zornice a děje se samovolně, bez našeho vědomí. Ještě výraznější akomodaci zornice můžeme vidět např. u oka kočky.

Na blízkém stromu vidíme zřetelně i jeho jednotlivé listy, ve vzdáleném lese nerozeznáme ani jednotlivé stromy. To proto, že ke zřetelnému vidění a rozlišování musí na sítnici vzniknout dostatečně velký obraz. O velikosti tohoto obrazu rozhoduje zorný úhel. Je to úhel sevřený paprsky přicházejícími do oka od krajních bodů předmětu. Zorný úhel je malý, jestliže je buď pozorovaný předmět malý, nebo je předmět od oka příliš vzdálený. Stejný předmět se nám zdá ve větší vzdálenosti menší. Železniční koleje nebo stromořadí se v dálce jakoby sbíhají. Lupa a mikroskop zvětšují zorný úhel malých blízkých předmětů, dalekohledy slouží ke zvětšení zorného úhlu velkých, ale příliš vzdálených předmětů.

Naše oči mohou mít řadu vad. Některé bývají jenom malé a při vidění nevadí, jiné se musí korigovat brýlemi a některé mohou vést až k oslepnutí. Nejběžnějšími vadami jsou dalekozrakost a krátkozrakost.

DALEKOZRAKOST
Když oko vytváří obraz blízkých předmětů až za sítnicí, jedná se o dalekozrakost (hypermetropii). Dalekozrací lidé proto při čtení bez brýlí umísťují text co nejdále od oka. Dalekozraké oko má buď čočku s malou lámavostí, nebo je oční koule příliš krátká. Ve stáří se i původně zdravé oko stává dalekozrakým. Oční svaly ochabnou a ztrácejí schopnost dostatečně zakřivit oční čočku. Dalekozrakost se odstraňuje vhodnou spojkou, která zajistí, aby se paprsky z blízkých předmětů sbíhaly přesně na sítnici a vytvořily na ní ostrý obraz.

KRÁTKOZRAKOST
U krátkozrakého (myopického) oka se obraz vzdálených předmětů vytvoří už před sítnicí. Blízké předměty se zobrazují na sítnici ostře, proto mohou krátkozrací lidé běžně číst a psát i bez brýlí. Krátkozraké oko má buď čočku s velkou lámavostí, nebo je oční koule příliš dlouhá. Krátkozrakost se odstraňuje vhodnou rozptylkou, která rozšíří svazek paprsků tak, aby se sbíhaly na sítnici a vytvořily na ní ostrý obraz vzdálených předmětů.

________________________________________
Kromě uvedených dvou vad mohou mít naše oči i řadu jiných vad. Některé však bývají jenom malé a při vidění nevadí. Často je objeví až oční lékař při lékařské prohlídce.
• astigmatismus - jedná se o jednu z nejběžnějších očních vad, většinou je však poměrně malá. Astigmatismus je způsoben nepravidelností čočky a odstraňuje se cylindrickými čočkami
• barevná vada - paprsky různých barev se nesbíhají všechny v jednom bodě. Tato vada obvykle uniká pozornosti, protože citlivost sítnice je pro barvy z okraje spektra mnohem menší než pro světlo žlutozelené
• otvorová vada - projevuje se zejména při pozorování jasně svítících bodů: jasná plocha se zdá větší než stejná plocha méně osvětlená
• barvoslepost - porucha vnímání barev, nelze ji léčit, ale většinou nezpůsobuje vážnější problémy
• zelený zákal - bolestivý tlak očního moku vede k neostrému vidění, při operačním léčení se dnes používá laser
• šedý zákal - čočka se zakalí a člověk vidí, jako by se díval přes pomalu zamrzající okno. Nemoc se dnes léčí nahrazením poškozené čočky tenkou umělou čočkou