Zrak

Zrak


Zrak je pro člověka nejdůležitější smysl. Získáváme jím více informací o okolním prostředí než všemi ostatními smysly dohromady. Zrakem vnímáme světlo, které buď vychází ze světelného zdroje, nebo se odráží od předmětů, takže můžeme rozeznávat jejich uspořádání v prostoru, tvary, barvy i pohyb.
Podnětem pro lidské zrakové buňky je elektromagnetické vlnění v rozsahu vlnových délek přibližně mezi 400 až 700 nanometry.
Čidlem zraku je oko uložené v dutině lebky – očnici. Jeho pohyb je zajišťován okohybnými svaly. Světelné paprsky nejprve procházejí složitou optickou soustavou oka. Světlo vstupuje do oka rohovkou, kterou svlažují slzy. Množství světla přicházejícího do oka řídí velikost zornice v duhovce, která působí jako clona fotoaparátu. Za zornicí je čočka. Je pružná a její zplošťování je ovládáno řasnatým svalem.
Paprsky světla se v čočce soustřeďují a lámou, procházejí rosolovitým sklivcem a dopadají na sítnici. V sítnici jsou nerovnoměrně rozložené zrakové buňky dvojího druhu – tyčinky a čípky. Přibližně 100 milionů tyčinek umožňuje rozlišovat světlo a tmu a asi 7,5 milionu čípků zajišťuje barevné vidění. Čípky skládají obraz ze tří základních barev podobně jako v barevné televizi.
Místo, kde je soustředěno nejvíce čípků, je místo nejostřejšího vidění. Naopak v místě kde se soustřeďují nervová vlákna, světlo nevnímáme. V šeru se může citlivost oka zvýšit až 200 000krát, ale barevnost vidění je menší. Mezi jednotlivci jsou značné rozdíly ve schopnosti vidění. U některých lidí je oslabena schopnost vnímání barev. Tuto nedokonalost vidění označujeme jako barvoslepost.
Při pohledu do dálky se čočka zploští. Při pohledu nablízko se čočka vyklene. Této schopnosti oka se říká akomodace.
Na sítnici vzniká skutečný, zmenšený a převrácený obraz viděného předmětu. Skutečný obraz se vytváří v mozku. Nepřesnosti v zakřivovaní čočky jsou příčinou vad při vytváření obrazu na sítnici oka.
Při krátkozrakosti se obraz vzdáleného předmětu vytváří před sítnicí a při dalekozrakosti za sítnicí. V obou případech je vidění neostré.
Dvě oči umožňují hloubkové vidění, jedno oko ploché vidění. Hloubkové vidění vyžaduje přesnou souhru obu očí očními svaly. Při šilhání je souhra svalů porušena, a proto mají šilhající lidé potíže, nevidí hloubkově.
Ztráta zraku znamená pro člověka velkou životní překážku. Slepota může být vrozená nebo může člověk oslepnout následkem onemocnění či úrazu. Před vnějším prostředím jsou oči chráněny víčky. Jejich vnitřní stranu pokrývá blána zvaná spojivka. Povrch oka je před vysycháním chráněn slzami. Slzy také odplavují prach a mikroorganismy, které do oka vnikají.