Makrobiotika

[-ty- řečtina makros - velký a bios - život] termín použil poprvé C. W. Hufeland v roce 1796 ve svém díle Makrobiotika neboli umění prodloužit lidský život, dietní léčba založená na taoistické tradici principů jin a jang. Její zásady jsou shrnuty ve staročínské Knize Žlutého císaře o vnitřním lékařství (Nei-ťing).

Makrobiotika (z řeckého macro = velký, dlouhý a bios = život) je životní styl a filozofie úzce spojený s dietním režimem. Slovo makrobiotika poprvé použil v roce 1796 německý lékař Christoph Wilhelm Hufeland ve své knize „Makrobiotik, oder die Kunst das menschliche Leben zu verlängern“ („Makrobiotika, neboli umění jak prodloužit lidský život)“.

Je to východní filosofické učení, založené na udržování rovnováhy mezi póly jin a jang.

Přísnější pohled pak zkoumá jídlo, ale i psychickou stránku člověka z hlediska pěti proměn energie. Standardní makrobiotický talíř tvoří z 50 % celozrnné obiloviny - převážně vařená zrna, z 30 % zelenina (hlavně tepelně upravená a kvašená), z 15 % luštěniny a mořské řasy, z 5 % polévky. Doplňkově lze zařadit ryby, ovoce mírného pásma, semena, ořechy, oleje apod.

je návod, jak lze život na nejdelší možnou dobu prodloužiti určováním správného způsobu života čili životosprávy. Nejznámější stala se [Makrobiotika] Hufelandova z r. 1796 (a pak velmi často; též do češtiny přeložena J. Palkovičem a vyd. ve Vácové r. 1800), jež vytlačila dřívější regimenty zdraví a vetularie. Po jejím způsobu sestaveny byly později nejrozmanitější zdravovědy, spisované od dobrých odborníků i naprostých laiků.