Demokracie

Demokracie
- z řec. demos = lid, kratein = vládnout = vláda lidu, původně označení starořeckého polit. systému (nebyla to demokracie v dnešním slova smyslu - měli otroky, ženy neměly volební právo). Demokracie je státní forma, při níž se správy a řízení státu účastní všichni plnoprávní občané. Demokratické zřízení je založeno na principu podřízení menšiny většině, uznání rovnosti, svobod (svoboda projevu, vyznání, spolčování) a polit. práv občanů, suverenity lidu (moc vychází z vůle lidu, ne od Boha, panovníka, totalitního režimu). Vůle lidu se realizuje všeobecnými volbami (jak pro muže, tak pro ženy).
Obecně bývá chápána dvojím způsobem - jako jedna z forem vlády nebo jako názor člověka na svět. První pojetí bývá většinou zamítáno, tvrdí, že demokracie se nemůže uchytit tam, kde lidé demokraticky nesmýšlejí. Proto se dnes demokracie chápe jako postoje a názory člověka a občana ke světu, ostatním lidem.
Demokracii nelze ztotožnit s žádnou formou totality. Demokracie může být ohrožena pravicovými i levicovými totalitními systémy - levicový - může demokracii zneužít tím, že zamění obecnou vůli lidu, za neurčitou a tu pak ztotožní s vůlí totalitního systému (za komunistického režimu se vše dělo pro "blaho lidu")
- pravicový - může být zneužita absolutní vládou. Svrchovaný panovník panovník pak vládne despoticky, lid se nemůže k ničemu vyjadřovat.
Demokracie má oproti totalitě tyto přednosti
- výhoda respektování názorů opozice a menšin oproti levicovým totalitám
- možnost nenásilného odvolání vlády oproti absolutismu

Demokracie je založena na těchto zásadách, které ji odlišují od ostatních forem vlády
- státní moc je odvozena od suverenity lidu, nikoli od Boha, panovníka či komunistické strany
- pravidelné svobodné volby založené na všeobecném, přímém a rovném hlasovacím právu, volí všichni občané, každý ma jeden hlas, který má stejnou hodnotu (aktivní volební právo), právo být volen (pasivní volební právo)
- cílem státní moci je sloužit státu, stát je tu pro lidi, nikoli lidi pro stát
- dodržování všech základních lidských práv a svobod, rovnost před zákonem
- právní stát = vztah občana a státu je vymezen na základě práva
- dělba státní moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní a jejich nezávislost
- politický systém založený na svobodném vzniku a konkurenci polit. stran
- vláda většiny = polit. rozhodnutí vycházejí z vůle většiny, na druhé straně jsou zaručena práva menšin
- občanská společnost založená na fungujících navládních organozacích (ekologická hnutí, nadace, kult. instituce)
- decentralizovaná státní správa a samospráva
Pro demokracii je nutné, aby byly tyto zásady v co největší míře uplatňovány.

Formy demokracie
Zastupitelská demokracie - politická rozhodnutí přijímají lidem zvolení zástupci
Přímá demokracie - občané přímo přijímají politická rozhodnutí, v praxi existuje jen formou referend (např. Švýcarsko) nebo iniciativ (např. Děkujeme, odejděte).
Většinová demokracie - klade důraz na rozhodnutí většiny, časté používání prostředků přímé demokracie. Vyžaduje, aby občané byli polit. vzdělaní, měli o dění zájem a byli ochotni se ho účastnit.
Konsensuální (pluralitní) demokracie - politická rozhodnutí jsou výsledkem střetu různých polit. sil a dalších organizací polit. pluralismu (zájmové skupiny, protestní hnutí) na vládu a parlament. Vychází z představy, že společnost se skládá z různého počtu skupin. Ty zastávají různé názory a dle nich se obvykle sdružují do rozmanitých skupin zájmových. Tyto skupiny sice nemají styk s vládou, ale svou aktivitou ji mohou ovlivnit (vliv ekologických hnutí na na stavby dálnic, petiční akce na ochranu zvířat...)Zájmy se musí sladit, a proto se této demokracii říká konsensuální.
Konsociační demokracie - forma demokracie v zemích s rozdrobenou polit. kulturou, je stabilizována pomocí kartelu polit. elity (Rakousko, Belgie, Holandsko).
Kontrola demokracie může být tedy prováděna formálně (referenda, iniciativy), nebo neformálně (zájmové, nátlakové skupiny).

Vztah občana a státu je postaven na těchto zásadách
- občan má jak práva, tak povinnosti
- základní lidská práva a svobody
- rovnost lidí před zákonem
- stát je založen na demokratických hodnotách, jejich změna je nepřípustná
- pravidelné volby založené na všeobecném, přímém, rovném a tajném hlasovacím právu
Demokratické zákony - obecné (neměly by už předem někoho zvýhodňovat nebo naopak poškozovat) a jednoznačné (aby bylo ze zákonů jasné, kdo je porušil). Zákon musí být občanům přísdtupný, aby se sním mohli sezmnámit.

Demokratický ekonomický systém
V ekonomice se vždy řeší tři základní otázky:
1. Co? (Co se bude vyrábět, v jakém množství, jestli více věcí kvalitních a drahých, nebo levných a méně kvalitních)
2. Jak? (Jak vyrábět, z jakých zdrojů, jakým způsobem)
3. Pro koho? (Problém rozdělení výrobků, zda mejí být některé skupiny zvýhodněny, jakým způsobem apod.)

Podle odpovědi se ekonomické systémy dělí na
- centrálně plánované ekonomiky (stát reguluje trh)
- tržní ekonomiky (rozhoduje trh)
Ekonomickým systémem demokratických států je smíšený systém -tržní ekonomika doplňovaná o rozhodování státu. Na tři základní otázky odpovídá takto:
1. O tom, co vyrábět, rozhodují lidé tím, že si daný výrobek koupí, čímž dají výrobci signál, že po výrobku je poptávka a že ho může vyrábět dál.
2. Co nejlevněji
3. O tom rozhodne výše mzdy, důchodu...

Kritika demokracie spočívá především v její zastupitelské formě. Té se vytýká, že lidé si sice mohou někoho zvolit, jenže většinou jde úzkou skupinu lidí, kteří na sebe dokáží strhnout pozornost mas anebo ti, které navrhne strana. Ve státě pak vládne jen uzavřená skupina lidí, mocenská elita. teorie elit vznikla na přelomu 19. a 20. století. Podle ní je společnost rozdělena na vyšší, tvořená elitou, která vládne, a nižší, tvořená masou, která je ovládána.
Tato elita pak vládne, a to nejen v politice, ale i v jiných oblastech života. Jsou to ti lidé, kteří se ve všech oblastech dokáží dostat do špičkových pozic. Elita dosahuje svých cílů díky manipulaci a autoritě.
Odpůrci elit tvrdí, že v demokratickém státě neexistuje elita s tak silnou mocí, aby se proti ní nepostavily jiné skupiny.

Politika
- umění řídit stát (politika vnitřní) a vztahy mezi státy (politika vnější), spočívá v účasti polit. subjektů na státních záležitostech, nástrojem k prosazení cílů těchto subjektů je polit. moc, o jejíž získání usilují různými prostředky.
Politika může být chápána jako program, jednání jednotlivců, skupin nebo vlády, nebo jako oblast, ve které se tyto programy střetávají.
1. Politika jako program
Jde o souhrn polit. představ, které vycházejí jednak z ideologického základu (ČSSD-ideologie socialismu-rovnost všech lidí, spravedlnost, sociální jistoty), jednak z momentálního stavu společnosti (krachují hutě, přisuneme jim více dotací). Program obsahuje postupy, jak těchto cílů dosáhnout, prostředky a nástroje (např. utáhnout si opasky, platit si důchodové připojištění). Programy mohou být zásadní (celkové zaměření strany -levice, pravice), nebo dílčí (volební program strany).
2. Politika jako oblast střetů
Zde se střetávají jednotlivé programy, většinou jsou protichůdné, nastává konflikt zájmů. Strany si napadají koncepce, manipulují s veřejným míněním, osočují jedna druhou (častá kritika ODS kvůli privatizaci). V další fázi by mělo dojít k usmíření, kompromisu (Opoziční smlouva).
Politický systém je součást celého společenského systému. Zahrnuje všechny aktvity, které souvisejí s politikou. Je tvořen souborem institucí, které zprostředkovávají vzájemný vztah mezi lidmi a vládou:volby, volební kampaň, politické strany a hmutí, zájmové skupiny, veřejné mínění, masová média.

Politické strany
Dobrovolná sdružení občanů k jejich účasti na polit. životě. Členem může být každý občan starší 18 let, nikdo nesmí být ke členství nucen. Strany se ucházejí o podporu ostatních občanů, aby mohly být zvoleny do zákonodárných sborů a mohly tak uskutečňovat svůj program. Program je zaměřen do všech stran života (obrana, bezpečnost státu, ekonomika, sociální zabezpečení, školství) narozdíl od zájmových skupin, které sledují jen jeden určitý cíl. Politické strany jsou subjekty polit. pluralismu, stran je tedy více, vzájemně se konfrontují a výsledkem těchto střetů by měl být kompromis. Strana ale může být také jen jedna (komunistiká), dvě dominantní (demokraté a liberálové v USA) a více (již zmíněný pluralismus).
Každá strana má mít svůj organizační řád=stanovy (program, sídlo, způsob volby jednotlivých stranických orgánů-předseda, místopředseda). Politické strany jsou odděleny od státu (nemohou přímo tvořit právo, mají se pouze spolupodílet na jeho tvoření). Politické strany plní několik funkcí:
- zprostředkovatelská- tím, že občané dají svůj hlas určité straně, doufají, že jejich hlas bude vyslyšen. Strana má tím pádem funkci jakéhosi mostu mezi lidmi a státem.
- integrativní - slouží k sousředění zájmů, program je orientovaný do různých oblastí života, různé společenské zájmy se pak snaží zintegrovat.
- socializační - jsou činitelem polit. participace, učí své členy, jak se polit. chovat, jak vést diskusi, jak dosáhnout kompromisu, jak vystupovat na veřejnosti.
- mobilizační - vyzývá občany k účasti na volbách, snaží se jim dokázat, že i jejich hlas má cenu. Agituje spíše na pasivní voliče, aby se pak danou stranou cítili reprezentováni a byli k danému systému loajální.
Politické strany jsou klasifikovány podle polit. ideologií, nebo podle místa, které zastávají v polit. spektru na pravici či levici. Toto rozdělení pochází z Francie, kde v 18. století v parlamentu zasedli zástupci šlechty napravo od předsedajícího a zástupci demokratů nalevo. Dnes je toto rozdělení chápáno především jako rozdílný přístup jednotlivých polit. stran k otázce ekonomie.

Tradiční rozdíly levice a pravice
levice pravice
priority sociální politika a jistoty výroba a podnikání
stát sociálně odpovědný a silný stát minimalizace kompetencí státu
spravedlnost rozdělovací vyrovnávací
rovnost výsledků příležitostí
svoboda reálná formální
demokarcie zastupitelská, důraz na přímou demokracii zastupitelská
člověk kolektiv jedinec
stát a společnost tendence ke splynutí důsledné oddělení
společenský vývoj rychlá změna-revoluce, reforma postupný vývoj-evoluce
stát a ekonomie státní ochranářství, deregulace liberalizace
ekonomické priority snížení nezaměstnanosti snížení inflace

Uprostřed spektra se nachází strana středu, je definována mezi pravicí a levicí. Může uzavřít koalici jak s pravicí, tak s levicí, aniž by zklamala své voliče. Strany, které mají naopak blízko pouze k levici či pravici, se nazývají extremistické, většinou jednají v rouporu s ústavou, mezi ně patří komunisté a fašisté.
Kromě dělení na pravicové a levicové existují ještě další klasifikace:
Podle charakteru členství
-strany masové-snaží se přilákat co nejvíce občanů stejně smýšlejících (většina stran naší polit. scény)
-strany kádrové-v minulosti strana komunistická, budoucí členy si vytypovala, k členství je donutila pod pohrůžkou, výměnou za lepší postavení v zaměstnání...
-strany oddaných-soustřeďují se kolem osoby vůdce, oddaně až fanaticky mu věří a poslouchají ho (arabské státy)
Podle šířky spektra
-strany ideologicky úzké-mají pouze úzkou ideoligickou orientaci, oslovují jen malou skupinu voličů (katolíky, zemědělce).
-"catch all" strany-usilují o podporu co nejcíce lidí, oslovují všechny sociální skupiny, většinou vládní dominantní strany (Labour Party v Anglii, CDU v Německu).
Koalice politických stran
-jde o spojenectví jednotlivých stran za účelem získání co nejvíce hlasů. Strany mohou uzavírat volební koalice, aby byly zvoleny do parlamnetu (Čtyřkoalice), nebo vládní koalice, aby získaly důvěru parlamentu (Opoziční smlouva).
Kririkové koaličních vlád tvrdí, že občan dopředu neví, s kým se jím zvolená strana může dát do koalice. Ve vládě jedné strany je lépe vymezena odpovědnost za chod politiky a taková vláda je víc stabilní. Zastánci naopak tvrdí, že konflikt a kompromis jsou v koaliční vládě více zjevné a občané pak mohou jednotlivým opatřením lépe rozumět.
Podle jedné koncepce spolu koalice uzavítají ty strany, které mají k sobě ideologicky blízko, podle druhé spolu tvoří koalice ty strany, které vzniknou s nejmenším rozdílem přesahujícím polovinu hlasů v parlamentu.
Financování polit. stran probíhá jednak ze státního rozpočtu, jednak z vlastních příjmů (příspěvky vlastních členů, podnikání, pořádání rúzných společenských akcí...). Stát nesmí činnost polit. stran kontrolvat, proto někdy bývá finacování nejasné, propukají různé skandály.

Politická participace (= volby a volební systémy )
Politická participace je aktivita abčanů, kterou se snaží ovlivnit nebo podpořit vládu a politiky. Existuje participace konvenční (hlasování ve volbách, petice, shromažďování) nebo nekonvenční (divoké street party, vytloukání oken, ničení majetku). Způsoby účasti na politice:
-účastí ve volbách -vstupem do politické strany
-dopisem poslanci nebo senátorovi -vlastní kandidaturou ve volbách
-návštěvou poslance nebo senátora -vstupem do nátlakové skupiny
-dopisem do místních nebo celostátních médií -podepsáním nebo sepsáním petice
-telefonátem do živého vysílání rozhlasu, -účastí nebo organizaci shromáždění, demonstrace
přenášejícího debatu s politikem -organizací kampaní
-účastí na předvolebním mítinku
U polit. participace se rozeznávají dva způsoby jednání:podpora a ovlivňování.
Volby
-akt, při kterém volí plnoprávní voliči své zástupce do určitých funkcí nebo orgánů. Volby mohou být parlamentní, prezidentské, komunální (volí se do místních samosprávných celků).
Volby jsou nejdůležitějším demokratickým způsobem výběru do těch funkcí, které slouží k reprezentaci (zastupování lidí). Volby se konají na různých úrovních (mluvčí třídy, výbor rodičů školy, předseda politické strany, prezident...). Pro občany daného státu jsou nejdůležitěší volby do zákonodárného sboru. Parlamentní volby plní tyto funkce
-umožňují pokojnou změnu vlády
-slouží k vyběru reprezentantů, určují, kdo bude vládnout a v jaké síle
-vyjadřují mínění voličů
-udělují legitimitu parlamentu a vládě (=oprávnění vydávat zákony)
Aby mohly být volby nazvány demokratickými, musí být volební právo založeno na několika principech, musí být:
1.Všeobecné-volit mohou všichni dospělí občané bez rozdílu
2.Rovné-každý občan má jeden hlas a každý hlas má stejnou váhu
3.Tajné-nesmí být zjistitelné, jak kdo hlasoval
4.Přímé-volí se přímo zástupci, nikoli sbor, který bude tyto zástupce volit podle svévůle (nepřímé volební právo mají např. Američané při volbě prezidenta-sbor volitelů)
Volby nejsou jediným způsobem určování, kdo bude určité úřady a funkce zastávat.Dalšími možnostmi jsou
-jmenování (např. vlády)
-rotace (předsedající země EU, letos je to Švédsko)
-losování (při rovnosti hlasů)
-dědictví (mandáty ve Sněmovně lordů v Anglii, v současnosti jsou ale proti nim vedeny ostré diskuse za účelem je zrušit)
Formy přímé demokacie
Vedle voleb, které jsou formou zastupitelské demokracie, existuje referendum, iniciativa a odvolání, které jsou formami demokracie přímé.
Referendum -hlasování voličů o nějaké otázce, narozdíl od zastupitelské, kde za občany rozhodují jimi zvolení zástupci, zde voliči rozhodují přímo. Vyžaduje ale poloticky vzdělanou společnost a ne o všemmohou občané rozhodovat (např. Temelín-lidé neměli dostatek informací, věřili všemu, co se jim účelově předložilo v televizi, pak ovšem jako laici nemohou rozhodnout o spuštění Temelína; v ČR se ještě nikdy referendum nekonalo, možnost přímé demokracie je u nás dána v článku 2 odstavec 2 Ústavy, není ale zakotveno v zákoně, jakékoli snahy o jeho legitimizování ODS vždy zavrhla).
Iniciativa- znamená právo občanů iniciovat nebo navrhovat zákony či vyhlášení referenda. Zatímco referendum je pojistka proti legislativní zvůli, iniciativa je pojistka proti nedostatku legislativní vůle (u nás např. Děkujeme, odejdětě; Impuls 99; Stejný metr)
Odvolání- k odvolání člena parlamentu je třeba petice s určitým počtem hlasů, jestliže je většina pro odvolání, vypíší se nové volby.
Volební systémy
Volební systémy se dělí podle způsobu, jak jsou získaným hlasům přidělovány mandáty, dle toho rozlišujeme volební systém většinový a poměrný:
Většinový-majoritní, vítěz bere všechno, zvolen je pouze kandidát, který získá v daném volebním obvodě nejvíc hlasů. Tento systém vede ke snížení počtu politických stran (zpravidla k polit. dualismu), protože malé strany nejsou schopny v jednotlivých obvodech získat většinu. Většinový systém existuje ve dvou základních nodifikacích-jednokolový a dvoukolový.
V jednokolovém systému vítězí ten kandidát, který získá většinu hned v prvním kole, bez ohledu jestli je to 20 nebo 70%.
Ve dvoukolovém systému vítězí ten uchazeč, který získá víc než 50% hlasů, a to již v prvním kole. Pokud takový vítěz nevzejde z prvního kola, do druhého postupují dva uchazeči z prvního kola s největším počtem hlasů a mezi nimi se v druhém kole rozhodne.
Poměrný -narozdíl od většinového je spravidlivější. Procento odevzdaných hlasů v něm odpovídá počtu křesel poslanců. Vláda vzešlá z tohoto sytému je méně stabilní, protože se skládá z více stran. které se spolu nemusejí shodovat. Proto vytváří koalice. Aby nedošlo k úplnému rozdrobení polit. spektra, bývá někdy stanovena hranice 5% k získání vstupu do parlamentu. Hlasy stran, které se do parlamentu nedostaly, pak jsou proporčně rozděleny mezi strany úspěšné. Počet zvolených stran závisí na počtu volebních obvodů:čím více je volebních obvodů, tím menší počet křesel připadá na jednotlivé obvody a tím méně stran je zvoleno a naopak.
Většinový systém existuje v USA, Velké Británii, Kanadě, Francii.
Volební systém v ČR
Parlament ČR se skládá z Poslanecké sněmovny a Senátu. Volby do Poslanecké sněmovny probíhají na zásadách poměrného zastoupení, volby do Senátu na většinovém principu.
Volby vyhlašuje prezident republiky se souhlasem předsedy vlády. Volby jsou vyhlášeny nejpozději 90 dnů před jejich konáním. Konat se mohou kdykoli v posledních 30 dnech funkčního období "starého" Parlamentu. Konají se ve dvou dnech. Volit může každý, komu bylo nejpozději v druhý den voleb 18 let. Volební právo mají i občané vykonávající vojenskou službu, pacienti nemocnic, vězni, občané ČR s trvalým pobytem mimo území ČR.
Volby do Sněmovny
Poměrný systém voleb probíhá ve volebních krajích (nynější nově ustanovené kraje + hlavní město Praha). Hlasovací lístky (tj. kandidátní listiny jednotlivých stran, jejich číslo, název, seznam kandidátů, jména, bydliště) obdrží volič 3 dny před konáním voleb. Hlasování provede každý volič osobně, po příchodu do volební místnosti prokáže svou totožnost a státní občanství, obdrží prázdnou obálku, do ní dá jeden hlasovací lístek, na kterém zatrhl jednu stranu nebo 4 kandidáty, které preferuje. Poté předstoupí před komisi a lístek vhodí do volební urny. Po sečtení hlasů se určí strany, které překročily 5% hranici. Pak se zjistí, kolik mandátů připadá na jednotlivé strany. V druhém skrutiniu jsou poměrně rozděleny hlasy nezvolených stran. Pak může strana vybrat z těch kandidátů , kteří nebyli zvoleni v prvním.
Volby do senátu
Většinový systém voleb probíhá v 81 obvodech. V každém obvodě může může být zvolen jeden kandidát, tem vzejde z prvního kola získáním nadpoloviční většiny hlasů, anebo v druhém kole (koná se 6. den). kde se utká s druhým nejúspěšnějším, mandát získává ten z nich, který získá více hlasů. Obvody byly rozděleny na třetiny. Při prvních volbách do Senátu byli senátoři z 1/3 obvodů voleni na 2 roky, 1/3 na 4 roky a ze zbývající 1/3 na 6 let. Další volby se konají každé 2 roky v 1/3 obvodů a senátoři jsou již voleni na 6 let.
Hlasovací lístky obdrží volič 3 dny před konáním voleb, jejich počet závisí na počtu registrovaných kandidátů. Hlasování probíhá stejně jak u hlasování do Poslanecké sněmovny.