Filosofie východních zemí

INDIE

OBDOBÍ VÉDSKÉ (1500-500 PNL)

VÉDSKÉ NÁBOŽENSTVÍ
2. – začátek 1.tisíciletí pnl. Nositeli byli Árjové. Je podloženo texty védů a upanišad. Charakteristickým rysem byl dualistický polytheismus. Védští bohové jsou zbožštělé přírodní síly, mytičtí prvotní lidé či postavy válečníků. Důležitou složkou byl rituál, nejvýznamnější formou byla oběť zprostředkovaná ohněm.

Pod inspirativním vlivem védského náboženství se formoval BRÁHMÁNISMUS (1. tisíciletí př.n.l)
Je doložený texty bráhman. Původně filosofie. Polytheismus. Charakteristickým rysem bylo rozvinuté obřadnictví a utváření kast. Jelikož společnost ještě nebyla sociálně rozdělena jako v době hinduismu, existovalo základní členění na varny. V pozdějších dobách vznikaly stovky kast a podkast.

Čtyři stavy (varna) staroindické kastovní společnosti:
1. Bráhmani: vrstva kněží, obětníků a náboženských učitelů.
2. Kšatrijové: vrstva vládců a válečníků
3. Váišjové: řemeslníci, obchodníci, zemědělci
4. Šúdrové: řemeslníci, sluhové, námezdní dělníci apod., nebyli plnoprávními členy společnosti, „špinaví“. Jejich přítomnost znečišťovala ostatní stavy.

Za hlavního boha je považován Pradžápati, označován též jako Bráhma (stvořitel všeho kromě bohů). Za základ světa považují přírodní procesy navenek ukazující boha ve trojí podobě: BRAHMA (stvořitel), VIŠNU (zachovatel) a ŠIVA (ničitel)-podstata přírody. Důležitou složkou je učení o činu (karma) a koloběhu životů (samsára). Každý kdo žije v souladu s předpisy své kasty, se zrodí znovu k lepšímu životu. Jinak se jeho duše převtělí v příslušníka nižší kasty, ve zvíře či v rostlinu. Za vysvobození (mókša) se považuje zbavení duše dalšího převtělování a splynutí s absolutnem. Mókša je cílem tohoto náboženství, už se do tohoto světa nechci narodit. Tento svět je bolest a utrpení. Tohoto cíle však mohu dosáhnout až jako bráhman.
Starší období bráhmanismu je charakterizováno obětnictvím a rituály. Domácí i veřejné oběti (jandžňa) byly většinu krvavé včetně lidských (purušamédha). S rituálem byl kladen důraz na mluvené slovo. Mladší období je poznamenáno odklonem od striktního ritualismu a příklonem k filosofickému kontextu upanišad. Je spojeno s esoterickou naukou varny kšatrijů o jednotné síle jako základu vesmíru (brahma), jejíž oddělenou složkou je duchovní základ individua (átman). Brahma i átman jsou v zásadě totožné a konečným cílem je návrat átmanu do brahma. Během návratu prochází átman cyklem přerozování (samsára) za působení zákona činu a odplaty (karma). Hlavním prostředkem návratu je poznání (džňána) totožnosti átmanu a brahma.
Duše je nesmrtelná, vstupuje do koloběhu života, mimo náš svět a zpátky do našeho světa. Duše myslí, cítí, chce.

Existuje zde trojí cesta: DHARMA (vesmírný přírodní řád, vládnoucí ve světě a morální řád tkvící v lidech i věcech. žij povinnostmi, které ti v kastě náleží, vegetariánství v mladém buddhismu.)
BHAKTI (postoj láskyplného odevzdání se osobnímu božstvu. Pozn.: ve středověku přerostl v rozsáhlé literární hnutí, jež vytvořilo významnou devocionálií lyriku a epické skladby na počest bohů Šivy a Višnua. Hledání vztahů k přírodě čili k bohu.)
SANNJÁSA (osvobození od pout světa, cesta spojena s védami, cesta odříkání, utrpení, jógy a splynutí duše s přírodou.) → mókša
Na myšlenkové i pojmové dědictví bráhmanismu navazují všechny další indická náboženství a filosofie.


OBDOBÍ KLASICKÉ

BUDDHISMUS
Za zakladatele se považuje BUDDHA- v sanskrtu to znamená osvícený. 563-483 pnl. Vlastním jménem Siddhárta Gautama. Princ. Ve dvaceti devíti letech opustil domov a zřekl se veškerých rozkoší a opustil domov i svou říši. Jako asketa putoval za lékem na utrpení a zabýval se myšlenkami o smyslu života. Po sedmi letech si uvědomil, že sebezapření je stejně neužitečné jako život v přepychu, usadil se pod stromem a začal meditovat. Po několika týdnech dosáhl vnitřního probuzení a stal se „vítězem nad smrtí“. Stal se Budhou a putoval po Indii, kde hlásal své učení a to bez rozdílu kastovní příslušnosti. Pochopil svět a byl schopen z něj odejít a nikdy se do něj nevrátit zpět. Nyní se nachází v prostoru mimo náš svět (bardo) → dosáhl nirvány. Dosáhnout nirvány znamená nelpění na hodnotách pomíjivých, hledání pouze úniku z tohoto světa.
Buddhismus je nábožensko-filosofický systém. Nejdříve byl pouze filosofií- světovým názorem. Měl tendenci směřovat na východ a jih. V Indii nezůstal. Vznikl v 6.-4. století pnl. v severní Indii. Přijal víru v karmu jako všechna indická náboženství. Základem je učení o utrpení, které chápou jako podstatu života. Je spojen se smrtí, nic netrvá věčně, vše jednou pomine. Buddhismus hlásá cesty k jeho překonání a k dosažení konečného cíle – nirvány – stavu, kdy končí koloběh převtělování a tím také utrpení. Tento svět chápe buddhismus jako svět bolesti, utrpení a záporu.
Budd. je sociálně pasivní, odtržený od konkrétní historické situace. Tím byl přijatelný pro vládnoucí síly, z čehož vyplývá jeho rozšíření.

Jako náboženství se rozpadl na dva směry: 1. Raný – hínajána (malá, úzká cesta ke spáse, malý vůz) – přidržuje se nauky psaní v kanonických textech, mnichové a mnišky, vzdání se všeho majetku, odchod do klášterů, kde jsou pod vedením guru – fyzická práce, dechová a duševní cvičení, mantry
2. Mladší – mahájána (velká, široká cesta, velký vůz) – vznik v 1. století pnl. v severozápadní Indii. Přijal řadu jiných prvků z různých kultů čímž se stal přístupnější širokým vrstvám. Bůh, čili Budha je chápán jako praktikovaná etika – jak se mám chovat.

Uctívání Budhy jako zakladatele učení a vnímání, oslavování ho jako boha, tyto atributy přiměly vnímání buddhismu jako náboženství.

Čtyři Budhovy ušlechtilé pravdy:
1. Svět, ve kterém žijeme je svět utrpení a strastí (strastí je i zrození, nemoc, stáří, zánik, ztráta nám milých věcí, touha po tom, co nemůžeme získat)
2. Strast vzniká z touhy či žádosti. To má svou příčinu. Lpíme, ale není to na vždy.
3. Vyhasnutí touhy znamená konec strasti, neboli když má utrpení příčinu, má i konec.
4. Vyhasnutí touhy, žádosti je možno dosáhnout ušlechtilou osmidílnou cestou – pravou vírou, pravým myšlením či jednáním apod. Zbavme se tedy všeho, co nám bolest přináší. Jak to máme provést řeší Budhova etika.

„Kdo se chová jako božstvo, je božstvem. Kdo se chová jako prase, je prasetem.“
Existuje zde pět předsevzetí: Budu se zdržovat ničení a zraňování živých bytostí. Budu se zdržovat brání toho, co mi nepatří. Budu se zdržovat zraňujícího a nepravdivého mluvení. Budu se zdržovat zatemňování mysli omamnýma látkami.
V Číně a Japonsku tzv. zen-buddhismus. „Zen“ v buddhismu znamená „soustředěné rozjímání“. V Číně se objevil v 6.st. Nyní má asi 10 miliónů přívrženců., z toho 9 v Japonsku. Liší se svéráznou pragmatizací svého učení, jehož základ tvoří iracionalismus a mystika, spojené se zvláštní oblibou paradoxů, o nichž jejich stoupenci meditují. Osvícení dosahuje obratem k vnitřnímu světu člověka. Jsou nezávislí na psaných textech. Neuznávají slova, pouze „zvuky“.
V Tibetu a Mongolsku – lámaismus. Vytvořil si vlastní kanón a prošel řadou reforem. V čele Dalajláma (14.). Charakteristický dlouhým odříkáním manter, jež se odříkávají až tisíckrát denně.
Ve své staré formě žije na Srí Lance, Barmě a v Thajsku.

DŽINISMUS
Idealistická neortodoxní filosofické učení, velice extrémní. Džin = vykupitel.
Vzniklo asi v 6. století pnl, zakladatelem je MAHAVÍRA (vznešeného původu). Převzal některé prvky staršího bráhmanismu.
Filosoficko-náboženským jádrem je předpoklad dvou věčných, nikým nestvořených podstat světa: DŽÍVY(duše) a ADŽÍVY (to, co není duše). Dualistické schéma duše oživující neživou hmotu se promítá do principu karmy, podle něhož se duše převtěluje tak dlouho, dokud se zcela neočistí od následků svých skutků (karmový zákon). Cílem života je podle džinismu vyproštění duše z koloběhu převtělování dosažením nirvány (stav nejvyšší a věčné blaženosti). Základem džinistické etiky je příkaz ahinsa (neubližování živým bytostem) spojený s asketickým způsobem života (posty, umrtvování těla, meditativní a kontemplativní praktiky). Podstatou je oddělení duše od hmoty. Dispozice duše je stát se vševědoucí, mravně dokonalou, avšak jakýkoliv kontakt s hmotou tyto dispozice neguje.
Přes určité asketické rysy vytvořil džinismus kult spasitelů i vlastní liturgii. Ovlivnil vývoj novodobých sekt. Ovlivnil Ghándího.


ČÍNA

Čínská civilizace je jedna z nejstarších. Je pro ni charakteristická izolovanost, o kterou Číňané usilovali a jejich nezájem o propojení s ostatními zeměmi, vydrželo jim to asi až do 19. století (ve 13. století Marco Polo – cestopis Milión) a respektování autorit – ovlivnění konfuciánstvím. Do 1912 byla Čína císařstvím, toho roku však propukla buržoazní revoluce a k moci se dostala Čínská národní strana představující buržoazii, v čele Sunjatsen jež danou revoluci vedl. Po jeho smrti zde byly dvě významné strany – Čínská buržoazie v čele s Kuomintangem a generálem Čankajšekem a strana komunistická v jejímž čele stál a stále stojí Mao Ce-tung. Když v roce 1950 proběhly volby, vyhráli komunisté, jež v Číně vládnou dodnes. Čína se v minulosti spojila s SSSR, avšak spory mezi nimi přerostly v otevřený konflikt. SSSR vyhráli. Roku 1979 Čína vypověděla SSSR smlouvu. Možná proto roku 1977 SSSR podporoval severní Vietnam ve válce proti Číně.
V 70. letech proběhla čínská kulturní revoluce. Dnes Čína usiluje o ekonomickou vyspělost. Politická moc se drží pevně a ekonomie se rozvíjí.
Prvopočátky čínské filosofie sahají až k začátku 1. tisíciletí pnl. V 8. až 5. stol. pnl. bylo rozšířeno učení O PĚTI ZÁKLADNÍCH ŽIVLECH (voda, oheň, země, dřevo a kov) jako praprvcích přírody, jejichž vzájemným působením vznikají věci a různé situace ve světě. Vedle učení o živlech se rozvíjí učení o protikladech a spojených silách JIN A JANG. jejichž vzájemné působení bylo chápáno jako příčina pohybu a proměnlivosti jevů. Jin a jang symbolizovaly klad a zápor, světlo a tmu a další protiklady v přírodě. Jin a jang jsou původně dvě polární doplňující se prasíly, prapříčiny ustavičné změny v přírodě. Jin – zenský, noc, negativní; jang – jasný, slunce, mužský, pozitivní.
Proti těmto učení o přírodě stojí tzv. učení čchi (představy o pralátce)



TAOISMUS
Vznikl v 6. stol. pnl. Jeho základy zformoval a vyložil Lao-c' v knize Tao-te-ťing (rozpracovává tři základní koncepce: tao – zákon cesty vzniku, vývoje a zániku; te – trvalá vlastnost, kvalita, atribut věcí – ctnost; a wu-wej – podřízenost přírodě, harmonie s tao). Usiloval však o zůstání v anonymitě, tudíž nevíme jistě, zda tuto knihu napsal.
Tao znamená cestu, metodu, ale taky princip a zákon pohybu světa, při němž vše přechází ve svůj protiklad podle přirozeného zákona, je to však taky míra všech měr. Hlavní tendence taoismu je snaha v protikladu ke konfucianismu a mohismu, čili jde o osvobození člověka od jeho závazků a navrácení ho zpět přírodě a prostému životu avšak nikoli asketickému (co nepotřebuji, o to neusiluji).
V době zvané Tan se stal taoismus státním náboženstvím podporovaným státní mocí až do 10. století. Až do dnešní doby se taoismus uchoval v podobě synkretického lidového náboženství. Za svůj hlavní cíl pokládají jeho stoupenci prodlužování lidského života, k čemuž byly vypracovány různé metody, jako zvláštní dieta a různá fyzická a psychická cvičení.
Hledání řádu je podle něj zbytečné, jelikož řád již existuje a to v přírodě, jen ho musíme poznat a nesnažit se o vytvoření řádu nového. Člověk by měl být vyrovnaný. Taoismus neuznává autority. Jen ty, které mají charisma – přírodní autorita. Neuznává ty, které svého postavení nabyly jinak. K nuceným autoritám se chová pasivně, ne agresivně. Neuznává zákony a zastává názor, čím méně, tím lépe. Je pro něj typický odpor k extrémům a hledání dokonalosti (taktéž konfuc.).

KONFUCIANISMUS
Jedná se o jeden z hlavních ideových proudů starověké Číny, vychází z Konfuciova učení. Hlavní náplní je etika zaměřená ke sladění zájmů individua, společnosti a státu, stanovující společenské normy a povinnosti člověka (poslušnost vůči starším a nadřízeným). Jeho politická funkce spočívala ideologické podpoře mocenské struktury státu. Jak se mám chovat, aby stát fungoval jako dokonalá harmonie. Nejdominantnější postavení ve společnosti má císař, pak hierarchie ve které má každý své místo. Lidé ve společnosti mají vytvořit určitý řád, harmonii. Ideální člověk pro konf. je ten, který je vzdělaný, vyrovnaný a usilující o majetek.
Všude existuje jakási míra. Míra existuje mezi mezilidskými vztahy. Nedělej jiným to, co nechceš, aby dělali oni tobě.
Pokračovatelé rozvíjeli konfuc. učení různým směrem (Meng-c', Sün-c' – podali základ materiální interpretaci základních konf. pojmů; Tung Čung-šu – tvůrce oficiální konfuciánské doktríny, jež se stala státní filosofií). od 3. století jeho vliv slábl, v 10. došlo k jeho rozkvětu v neokonfucianismus.
Konfucius: Kchung-fu-c', 522-479 pnl., filosof, spisovatel, měl funkci politickou – byl v čele státu, pedagog, ministr, je považován za prvního čínského filosofa a největšího mudrce všech dob.

MOHISMUS
Jedná se o čínský filosofický směr z 5. až 3. století pnl. Jeho tvůrcem byl Mo Ti. Mohismus je protikonfuciánský a patřil mezi nejvlivnější směry etapy sta škol. Základním principem společenských vztahů má být všeláska všech lidí bez rozdílu. Poznatky vznikají z bezprostředního studia skutečnosti.



pozn.: I-ťing: Kniha proměn-jedna z nejstarších čínských pěti kanonických knih. Pokouší se o výklad mnohosti jevů zákonitostmi, které umožňují předvídání a věštění. Z jednoduchých obrazců z čar (trigramů a hexagramů) konstruuje vícevrstvou představu kosmického a pozemského uspořádání, založeném na pozorování přírody i na lidských předpokladech v podobě kritických aforismů. Orientace této knihy je převážně konfuciánská s patrnými vlivy taoismu, Její obsah se stal jedním ze zdrojů čínské mystiky.