Existencionalismus

1. Úvod

Tato práce si klade za cíl uspořádat informace o jednom z nejvýznamnějších filosofických směrů dvacátého století – o filosofii existence, zvané též existencionalismus.Samozřejmě, že nepůjde o vyčerpávající systematickou studii. Naopak jsou vybrána pouze tři dílčí témata a to obecná charakteristika této filosofie, francouzský existencionalismus a filosofické dílo Karla Jasperse a Martina Heideggera.
Jako mnohé jiné filosofické směry je i existencionalismus poměrně úzce spjat s literaturou. Konkrétně je to možné a v této práci se tak i stane, demonstrovat toto sepětí na dílech jednotlivých představitelů. Někteří z nich jsou obecně známí jako spisovatelé a méně informovaný čtenář jejich knih v nich filosofy objevuje jen s obtížemi.
Existencionalismus zaznamenává své vývojové etapy z časového hlediska a diference z hlediska teritoriálního. Tak zaujímá vůdčí postavení v první polovině tohoto století spíše německý existencionalismus, ve druhé polovině je to škola francouzská. Na společné filosofické bázi se setkáváme se specifickými znaky.


2. Obecná charakteristika existencionalismu

Kořeny existencionalismu lze spatřovat v díle dánského filosofa Sörena Kierkegaarda. Ten sám jako jednotlivá existující osobnost dospěl díky své filosofii k přesvědčení, že musí rezignovat na osobní život, manželství a štěstí, neboť je jako jeden z milionu lidí vyvolen k tomu, aby “ve strašlivém utrpení objevil to, co bude prospěšné všem jiným”.
Základní skutečností bytí je podle něj “úzkost a osamělost člověka v tragice lidství”.
V tomto smyslu je Kierkgaard ideovým předchůdcem existencionalismu.

Obecně lze filosofii existence charakterizovat těmito myšlenkami:
a) Hovoříme-li o existenci, máme na mysli existenci člověka
b) Existenci člověka je třeba chápat jako existenci každého jednotlivého člověka, prvek individualismu je této filosofii vlastní
c) Na člověka je třeba se dívat nikoliv jako na věcnou substanci. Věcné kategorie nemohou pro pochopení člověka sloužit.
d) Filozofie existence je spojena se snahou o bezprostřední uchopení jsoucna.
e) Existence není nezávislá na čase, existence je bytím právě v čase.
f) Zároveň je existence i bytím na světě, ve spojení s jinými lidmi a v konkrétních situacích.
g) Pro existencionalisty je typický jedinečný “existencionální prožitek”. Časté jsou prožitky v mezních situacích (smrt, vina, utrpení, atd.).

3. Francouzský existencionalismus

Jde o specifický směr filozofie existence, který má své vlastní charakteristické znaky.
Hlavním myšlenkovým představitelem francouzského existencionalismu je Jean Paul Sartre, který úzce spojil filosofickou tvorbu s literární a dramatickou činností.
Nejvýznamnějším teoretickým dílem J. P. Sartra je “Bytí a nicota”. Charakteristická hořkost, pochybnosti, nedůvěra, jsou demonstrovány na pozadí německé okupace Francie. Negativní situace je ale spojována s potřebou pozitivního jednání v podobě boje s německým nepřítelem. V díle “Nevolnost” Sartre svou filozofií existenci jasně definuje jako něco velmi markantního, ne pouze odvoditelného ze souvislostí. Člověku dává Sartre velký úkol dostat se z “nicoty” svým vlastním úsilím. Je za to odpovědný sám sobě, ale i ostatním lidem. Sartre má blízko ke společenskému životu. Vytýkáno je mu jeho velmi radikální pojetí svobody. Sartre je nekompromisní ateista.
Dalším významným představitelem francouzského existencionalizmu je Albert Camus. V jeho díle jsou prvky existencionalismu obsaženy spíše v Literární podobě. Existenci člověka Camus zasazuje do nejabsurdnějších obrazů a dějů. Říká, že existence člověka je dílem holé fakticity. Věci kolem vidí spíše tak, že stojí proti člověku. Svět je podle něj nepoznatelný. Člověk se věcem vymyká. Kdyby byl něčím jiným, stromem, nebo nějaký jiným zvířetem, nebyl by existoval.
Velmi dobře se autorovi k vystižení poletí jeho filozofie hodila báje o Sysifovi, který byl bohy odsouzen k tomu, aby ustavičně válel do kopce balvan, který posléze padá vlastní váhou zpět, aby jej Sysifos opět valil. Camuho dílo “Mýtus o Sysifovi – Esej o absurditě” je základem jeho filozofické tvorby.
Rovněž v románu “Cizinec” popisuje Camus bezvýznamnost a zbytečnost všeho okolí existujícího člověka a to i věcí tak vážných jako je vztah k Bohu, láska k matce, vztah k životu jiných lidí, atd.

4. Karl Jaspers

Tento filozof popsal systém existencionální filozofie nejuceleněji a nejobsáhleji. Jeho nejvýznamnějším dílem je třísvazková “Filozofie” a filozofickou tradicí se zabývající dílo “Velcí filozofové”.
Vychází především z Kierkgaarda, Schellinga, Giordana Bruna, ale především z Kanta.
Dále budou popsány některé významné pojmy a charakteristické rysy Jaspersovy filozofie.
a) Bytí jako “obemykající”
Každý jednotlivý předmět je určité bytí. Určité je však pouze ve vztahu k něčemu jinému a ke mně. Určité bytí tedy je omezené bytí, není to celek bytí. Bytí je neuzavřené. Ať jsme kdekoliv, posuzujeme bytí kolem sebe, nikdy ale nepřehlédneme bytí jako uzavřený celek. Takové bytí nazývá Jaspers “obemykající bytí” při filozofování chceme přesáhnout všechny horizonty určitých bytí i vlastní omezenou existenci. Toto překráčení jsoucna k onomu obemykajícímu je základní filozofickou operací.
b) Existence
Existuje několik věd o člověku např. sociologie, psychologie, antropologie, atd. Všechny zkoumají jisté stránky člověka. Poznávání těchto věd o člověku nemní ani zdaleka úplné. Člověk je podle existencionalismu více, než všechno, co je možné objektivně vědět.
Existenci lze “vyjasňovat” pomocí vlastních kategorií, jako např. svoboda, komunikace, dějinnost.

Svoboda
Existence není pouhým bytím. Je základem, nitrem nás samých, je možností bytí.
Charakteristickým znakem existence je její svoboda, v každém okamžiku se může uchovat, nebo ztratit. Existenci nelze ani myslet, neboť se uskutečňuje pouze v činu.

Komunikace
Komunikací se rozumí existenciální sepětí s jiným bytím. Není to ale rozhovor, diskuse, nebo sociální vztahy. Komunikace je existencionální otevřenost pro jiného člověka.
Jaspers říká, že samoten nemůže být nikdo blažen.
Dějinnost
Existence je vždy v “situaci”. Dějinnost není totéž co časovost. Dějinnost je možné chápat jako jednotu času a věčnosti.
Transcendence
Všechno poznávání světa má svou mez. Věděním nelze pojmout svět v celku. Svět a vše co je v něm je obklopen obemykajícím. Jaspers je nazývá transcendencí. To znamená, že transcendence je obemykající všeho obemykajícího. Transcendence je nepředmětná.
Předměty bytí světa jsou podle Jasperse průhledné a prosvítá jimi transcendence, jsou transparentní.
Existence a transcendence jsou korelativní.
Mezní situace a poslední ztroskotání
Existují situace v nichž se existence uskutečňuje bezprostředně. Jsou to krajní situace jimž se nemůžeme vyhnout, například smrt, utrpení, vina, atd. Teprve v pravém ztroskotání můžeme zkusit plně bytí.
Jaspersova teorie je tedy velmi pesimistická. Jaspers říká : “Historická zkušenost lidstva ukazuje, že i to nejstrašnější, co je možné, někdy a nějak někdo vskutku také vykoná”.



5. Existencionalismus a Martin Heidegger

Heideggerovo dílo je velmi rozporně vnímáno a hodnoceno. Kritikové mu vytýkají nejasné a nesrozumitelné vyjadřování, u příznivců zaujímá postavení filosofa, který ukončuje dvoutisícileté období filosofie a otevírá zcela novou epochu.
Sporné je jeho přiřazování k existencionalistům. Stále nové poznatky o jeho díle a nová vydávání jeho děl jej od existencionalismu spíše oddělují.V jeho vývoji zpočátku nebylo pochyb, že se na stranu existencionalistů staví, později ale on sám například označil Sartrův existencionalismus za nedorozumění, třebaže velmi plodné.
Pro Heideggera je charakteristický velmi obtížný jazyk. Používá nových slov jejichž význam není na první čtení zřejmý.
V roce 1927 vydává své zásadní dílo “Bytí a čas”. Heidegger kritizuje své předchůdce za to, že otázku bytí podceňovali a bytí považovali za cosi nejprázdnějšího, nejobecnějšího a nejsamozřejmějšího.
Zkoumá především bytí člověka a nazývá ho pobytem. Pobytem se rozumí bytí na světě. Heidegger volá po tom, abychom prožívali autentický a vlastní život ve svobodě a odpovědnosti sama za sebe. Vše to by nebylo důležité, kdyby náš život byl neomezeně dlouhý. Protože však máme na světě omezené množství času, roste významnost a naléhavost zabývání se kvalitou pobývání. Pobývání je podle Heideggera vlastně cesta ukončená smrtí. Smrt nás vyzývá k převzetí vlastní existence. Pobyt přitom nemá svůj konec v čase, ale existuje konečně.
Pro Heideggera je typická mnohostrannost témat,kterými se ve svém díle zabýval. Jsou jimi například řeč, kterou zdaleka nepovažoval jen za prostředek k dorozumívání se s jinými lidmi na světě, dle se jako filosof zabývá i tématy o myšlení, vědě atd.
Velmi blízko mají jeho práce k básnění.
Z pozdějšího Heideggerova působení je zajímavá jeho počáteční podpora Hitlera po jeho nástupu k moci v roce 1933. Jeho druhým nejvýznamnějším dílem jsou “Příspěvky k filozofii”.


6. Závěr

Pochopení filozofie existencionalistů rozhodně není snadnou věcí. Samotné odlišení bytí a existence má mnoho jemných významových souvislostí. Základní existencionalistická teze o tom, že existence předchází podstatu, je útokem na veškerou idealistickou filozofii.
Existencionalismus se stal jedním z nejdůležitějších filozofických směrů dvacátého století.

7. Seznam použité literatury

1. Störig,H.,J.: Malé dějiny filozofie. Zvon a české katolické nakladatelství a vydavatelství, Praha 1999
2. Budil,T.,I.: Mýtus, jazyk a kulturní antropologie. Triton, Praha 1998
3. http://lide.pruvodce.cz/yannick/essays/existen.htm