Filosofie

Filozofie je obvykle považována za vědu, je zařazována mezi tzv. vědy společenské. Existuje mnoho náhledů na filozofii a filozofování - od postoje odmítavého, který chápe filozofování jako něco nesmírně složitého, vyhrazeného pouze některým, neobyčejným lidem, až po přijímání filozofie jako součásti každodenního života.

Slovo „filozofie“ má svůj základ v řečtině. Je složeno ze dvou slov: slovesa „filein“, které se překládá „milovat“, a slova „sofia“, označujícího vědění, poslání, později jakési vyšší vědění, zahrnující umění žít. Stručně lze tedy slovo „filozofie“ přeložit jako „láska k moudrosti“.

Mnozí si neuvědomují, že filozofovat začínají už velmi záhy, na prahu života. Právě malé děti mají výborné předpoklady k filozofování, neboť nejsou zatíženy vědeckým poznáním, které přichází v pozdějším věku. Filozofovat znamená zamýšlet se nad otázkami, které klade filozofie, nad otázkami diametrálně odlišnými od otázek, které si klade věda. I způsob odpovídání na tyto otázky, způsob jejich řešení, zamýšlení se nad nimi, je jiný. Jediné, co je potřeba, je prvotní, každodenní zkušenost, popisovaná přirozeným, předvědeckým jazykem. Není třeba zvláštních symbolů, smluvených a používaných v komunikaci o určitém tématu. Filozofie si svoji metodu, stejně jako obsah svého zkoumání určuje sama. A právě v tom tkví jeden z kořenů obrovské bohatosti a různorodosti filozofie - její historie, jejího učení různými mistry, jejího možného nahlížení z nekonečně mnoha úhlů a směrů.

Na počátku filozofování stojí údiv a pochybování. V situaci, kdy se nám něco z našeho důvěrně známého, každodenního světa stane problémem, začínáme filozofovat - hledat odpověď na běžnou, nabízející se otázku, kterou jsme si dosud nepoložili. Při hledání odpovědi usilujeme o jakési základní vědění, nepochybné a vysvětlující. V tomto zkoumání je však třeba naplnit pravý smysl filozofie. Nezatěžovat se předsudky, zpochybnit zažité názory a stereotypy, uniknout šablonám. Je třeba vrátit se k sobě samému, prozkoumat zevnitř svůj vnitřní svět a na tomto základě usuzovat na odpovědi na všechny otázky, které si klademe.

Filozofii lze přiblížit a definovat také pomocí toho, co není, pomocí shrnutí, čím se liší od jiných oborů lidského poznání, lidské činnosti. Zřejmá je odlišnost filozofie od tzv. reálných věd. Jak již bylo řečeno, filozofie si na rozdíl od těchto věd určuje svůj předmět i svoji metodu. Nic nepředpokládá, na rozdíl od reálných věd, které stavějí na pevném empirickém základě, od nějž odvíjejí svoje další, též empiricky popisované poznatky. Filozofie se tematicky neomezuje, ptá se vždy na celek a zároveň i na vzájemné vlivy a souvislosti předmětů, jevů a skutečností, jimiž se zabývá.

Zajímavý je rozdíl mezi filozofií a náboženstvím. Odpradávna vysvětluje náboženství základní otázky a problémy každodenního života totožné s těmi, na které se filozofie snaží hledat odpovědi. Rozdíl je právě v přístupu k těmto otázkám. Náboženství v rozličných formách vysvětlení nabízí vysvětlení nezaložená na rozumovém základě, která si nelze vysvětlit a zdůvodnit - je třeba jim uvěřit. Na rozdíl od filozofie nabízí návod, jak žít, definuje, co je a co není správné, neboť to stanovil někdo jiný a je třeba to přijmout a neuvažovat o tom. Odlišnost od filozofického přístupu je zjevná.

Podobně bychom se mohli zamýšlet nad vztahem filozofie k umění, nad porovnáním filozofie s ideologií a tak dále. Přijmeme-li základní pravidlo filozofie - totiž nic nepředpokládat, nic nepovažovat za samozřejmé a dané, můžeme se svobodně zamyslet téměř nad čímkoliv a pokusit se dospět k vysvětlení. Takové zamyšlení může být nejen zajímavé, ale i prospěšné v mnoha ohledech, zejména v dnešní uspěchané době, často označované za materialistickou. Filozofie není mrtvou vědou, definovanou antickými učenci a pohřbenou o několik staletí později - může být součástí všedního života každého člověka.


Co je to pravda?
Výklad na základě nefilozofického textu

„Tak vidíte, sám jste řekl definici pravdy: že to víte bezpečně, protože jste se pozorně díval ... Když mermo chcete definici pravdy, řekl bych: pravda je to, co bezpečně a kriticky víme, co je skutečnost uvědomělá. ...
Vidíte něco bílého a černého, co se pohybuje; že to jsou straky, to už je váš soud. Pravda je v soudech, ne v představování. Posuzujeme představované věci, máme o nich své mínění, své přesvědčení. To je to plus, které z pouhé představy dělá poznatek.“

Hovory s T.G.Masarykem, Karel Čapek

Pravda je pojem obecně známý a pravděpodobně obecně považovaný za jasný - zeptáme-li se někoho, co je to pravda, patrně bez většího zaváhání vysloví nějakou definici. Pravdu je možno definovat i za pomoci pojmu lež, nepravda, opak pravdy.

Jak zmiňuje T.G.Masaryk ve svém zamyšlení nad pojmem pravda, je to nějaký výklad subjektivně vnímané skutečnosti. Pokud nějaký jev pozorujeme a konečně poznáme s maximální možnou jistotou, prohlásíme jej za pravdu, za jev skutečný. Aby bylo možno posoudit, co pravda je a co ne, je vždy třeba nějakého důkazu, podložení onoho tvrzení. Pouhé tvrzení se pravdou nestává, pokud není možno jej podložit například pozorováním, shodou více osob nebo jiným důkazem.

Pravda není absolutní, nestojí sama o sobě. Jde vždy o pozorování nějakého jevu, určitým způsobem vyloženého. A právě způsob výkladu může být různým způsobem ovlivněn, samozřejmě subjektivně, ale i různými objektivními vlivy měnícími se v čase a prostoru.

Proto také nelze říci, že existuje jediná pravda. Je mnoho pravd, každý může mít svoji - nebo spíše skupiny lidí mohou zastávat jednu pravdu, věřit jí a obhajovat ji.

Z historie je možno se poučit o tom, že pravda často stála vysoko na žebříčku hodnot - jako něco za co stojí se bít, ale i zemřít. Musí tedy jít o významnou věc, jakkoli abstraktní a nehmatnou. V tomto smyslu pravděpodobně spočívá význam pravdy v tom, že jde o něco, čemu je možno věřit, o co je možno opřít svoje uvažování.

Pojem pravda je ale používán i v pragmatičtějším významu, bez velkého patosu se denně soudci zabývají tím, kdo má pravdu - zda obviněný nebo někdo jiný. Matematici zkoumají, zda výrok je pravdivý - k tomu je ovšem potřeba definovat, kdy má smysl něco takového zkoumat a co tedy vůbec je výrokem.

Mějme střízlivý vztah k pravdě. Nesnažme se za každou cenu mít „tu svoji“ pravdu, odlišnou od názorů ostatních lidí - pak už nejde ani tak o pravdu, jako spíš o snahu o originalitu, o snahu vyniknout za každou cenu, nejít s davem. Na druhou stranu nepodléhejme ani davové hysterii, nepřejímejme bezhlavě za pravdu to, co tvrdí dostatečné množství lidí. Taková „pravda“ je velmi nebezpečný názor manipulace s lidmi. Vždy bychom měli o pravdě uvažovat, zvážit a posoudit, co je a co není pravda a také co z toho vyplývá, jaký má ona pravda vliv na okolní svět.


Lidské mravní jednání, mravní zákon
Úvaha o mravním zákoně

Při pokusu o maximální možné zobecnění mravního zákona bylo vysloveno tak zvané mravní apriori: „Dobro je třeba konat, zla je třeba se vyvarovat“. Můžeme najít a použít celou řadu pohledů, z nichž lze toto tvrzení zkoumat a uvažovat o něm.

V první řadě je předpokladem rozlišovat, co je dobré a co je špatné. Už samotný tento základ může být problematický při střetu dvou a více lidí s rozdílnými subjektivními názory, pocházejících z různých prostředí, resp. existujících v různých podmínkách. Něco dobrého pro jednoho nemusí být tak dobré pro druhého a pro třetího to už může být vysloveně špatné. Tato úvaha naznačuje, že posuzování dobra a zla snese těžko srovnání ve skupině lidí, tím méně pak posouzení naplňování, dodržování mravního apriori různými lidmi.

Omezíme-li zkoumání mravního apriori na vnitřní svět jednoho člověka, můžeme směle předpokládat, že tento jeden člověk má sám pro sebe jasno v tom, co je dobré a co špatné. Přestože však má jasno a přestože zná mravní apriori, nebude pravděpodobně jednat vždy v souladu s ním. Existuje obecné povědomí o tom, co je dobré, co by člověk „měl“, aby konal dobro, ale toto „dobré“ se ve vnímání jedince nemusí vždy slučovat s tím,co je „dobré pro něj samotného“. Míra naplnění mravního apriori je pak záležitostí čistě motivační, neboť v běžném životě je vždy něco za něco - co mohu získat, jestliže se neproviním proti mravnímu apriori?

Ke sporu docházíme tehdy, jestliže je třeba volit nikoliv mezi dobrem a zlem, ale mezi dobrým a dobrým, nebo naopak zlým a zlým. V prvním případě by ještě volba mohla být poměrně snadná - je-li třeba přijmout jedno dobré, přičemž to znamená vzdát se jiného dobrého, lze takovou volbu pravděpodobně provést a přijmout. V mezních situacích však může dojít k opravdu stresujícím situacím, stavějícím nás před volbu ze dvou možností, lidově řečeno: „jedné horší než druhé“. Je dokonce možné, že v obou případech řešení takové volby se proviníme proti svému svědomí, porušíme nějaký velmi hluboko zakořeněný zákon. Nebo naopak samo sebe nebo své blízké neodvratně poškodíme. Lze v takových situacích mravní zákon porušit? Je nutné jej za každou cenu dodržet?

Ač existence mravního zákona na jedné straně život komplikuje, jako například v některé z výše popsaných situací, jeho znalost může jindy být významnou oporou. Není-li rozhodování tak mezní, nenechá nás naše vědomí a svědomí dlouho váhat a navede nás k jednání v souladu s mravním zákonem. Ať imperativ mravního zákona vznikl nebo vznikal jakkoliv a měl historicky jakoukoliv podobu, vděčíme mu přece jenom za jakýsi řád mezi lidmi. Jde o něco, z čeho můžeme - se zohledněním patřičných odchylek - usuzovat na konání ostatních, co i nám samotným pomáhá přináležet ke společenství lidí.