Vůle

Přestože je pojem vůle v psychologii stejně významný jako například myšlení, znalosti o ní jsou jen nepatrné. Historicky se pojem vůle vyvíjí od Aristotela, který považuje vůli za jednu z mohutností psýché (psychologie).
Postupem doby se koncept proměňoval a psychologové přicházeli na to, že vlastně nemají žádné vodítko, které by pomohlo tajemství vůle rozluštit. Vůle má zvláštní význam ve filozofii, respektive v etice a v teologii, kde je obvykle používán pro označení zvláštní psychické způsobilosti (síly osobnosti) odolávat náporu smyslových pudů a řídit jednání na základě vědomého chtění, záměru. Pojem vůle je tedy kladen do protikladu pojmu pud.
V dějinách filozofie se nacházejí historicky odlišná pojetí vůle.
Platon a Aristoteles ostře rozlišují smyslovou žádost a vůli. Tomáš Akvinský chápe vůli jako racionální snahu, jako usilování o dobro řízené intelektem, jako chtění plynoucí z intelektu.
Naopak podle Descarta je myšlení řízeno vůlí.
Podle I. Kanta je vůle rozumové chtění, je to „praktický rozum“.
Existují i psychologické analýzy vůle: W. Wundt (1905) chápe vůli jako základní duševní funkci a spojuje ji s afekty. Proti tomu vystoupil J. Lindworski (1923), podle něhož spočívá vůle ve volbě hodnot. Podobně se vyjádřil K. Lewin (1922).
S. L. Rubinštejn (1967) uvádí, že „každé volní jednání je cílevědomé jednání“ a že „počátky vůle jsou obsaženy již v potřebách jako výchozích pohnutkách lidského jednání“.

Podstatnými znaky volního aktu jsou:
1. vědomí vlastního rozhodnutí
2. aktivní akce
3. vědomí cíle i prostředků k jeho dosažení.

Základním problémem je vznik volního aktu, transformace zkušenosti v aktivní, cílevědomé jednání. Termín jednání se právě v tomto smyslu vztahuje kvůli.
Je to činnost řízená vědomím cíle a zvláštní druh chování.
I. P.Pavlov se domníval, že podstatou volního aktu je speciální činnost mozku a soudil, že jde o zvláštní druh reflexů. Ilustroval to na případu výcviku „podání packy“ u psa. Pasivní zvedání packy je u zvířete spojováno s určitou odměnou, např. kouskem potravy. Když se vytvoří toto spojení a pes má potřebu získat potravu, přiběhne a zvedá packu.
J.C. Eccles (1970) se domnívá, že fenomén vůle nelze vysvětlit neurofyziologickými mechanismy.
Vůle je souhrnný název pro procesy rozhodování, jednání a pro chtění a úsilí. Tyto jevy spolu souvisejí. U různých osob jsou různě vyvinuté vlastnosti vůle, např. ráznost, sebevláda, vytrvalost. Podrobněji řečeno je vůle společensky podmíněný psychický proces vědomé a účelné regulace všech reakcí člověka, zejména jednání a schopnost rozhodování a volby činnosti, nutné k uskutečnění vytčeného cíle. Je také specifickým aktem, nelze ji redukovat na poznání, prožívání nebo na jednání jako takové.
Nejcharakterističtějším rysem vůle je realizace schopnosti člověka překonávat vnější i vnitřní překážky, nepodléhat bezprostředním přáním a impulsům, tedy nikoli jen zážitek ,,já chci“, nýbrž zážitek ,,je nutno“, ,,musím“,uvědomění si hodnoty sledovaného cíle a uskutečňovaného činu.
Idealismus chápe vůli jako sílu, nezávislou na vnějším světě a nesouvisející s objektivní nutností. Volní jednání nebo-li záměrná činnost se však utvářelo a vyvíjelo zejména při společné praxi, při měnění objektivního světa. Vnější svět je odrážen pod zorným úhlem vnitřních podmínek , zvládání potřeb, tužeb , snah, volní činnosti a volních vlastností osobnosti, jež tvoří psychologickou skladbu vůle. Volní činnost počíná uvědoměním a stanovením cíle, pokračuje rozhodnutím jednat a výběrem nejúčelnějších způsobů k uskutečnění činu. Rozhodující pro charakteristiku určitého činu jako volního je však samo uskutečnění činu.
Svobodná vůle nespočívá v domnělé nezávislosti na přírodních a společenských zákonitostech, ale ve schopnosti rozhodovat se a účelně jednat se znalostí věci. Síla vůle pak není dána člověku přírodou, nýbrž je výsledkem znalostí, zkušeností, výchovy a sebevýchovy.

Použitá literatura:
Milan Nakonečný: Encyklopedie obecné psychologie (1997)
Ilustrovaný encyklopedický slovník (1982)