Vývojová psychologie

Vývojová psychologie

Literatura: Vagnerová – Vývojová psychologie (Carolinum 1998)
Langmeier, Krejčířová – Vývojová psychologie (Grada 1999)

Vývojová psychologie – základní disciplína, která zkoumá změnu psychiky v čase.

Lidská duše – vitální složka - uvědomování si vlastního těla, pudovost,
citová složka - emoce,
mentální složka - myšlení,
složka Já.

Vývoj znamená změny v těchto složkách:

Zkušenost – souvisí s vlivem prostředí, malé dítě absorbuje vjemy bez přítomnosti Já --- vliv, ale zážitky si nepamatujeme, přijímáme je bezděčně. Kam se dítě narodí, má vliv na proces vrůstání do světa (např. specifické rysy jazyka – vliv na myšlení daného národa).

Zrání – postupná realizace geneticky naprogramovaných procesů v organismu (ve vitální složce vrozené procesy, které se vývojem uskuteční, např. puberta). Výzkumy, zda se dá zrání urychlit – nelze, je biologicky naprogramováno.

Věková norma – to, co je charakteristické pro dítě určitého věku (např. dítě 20 měs. jazyková slovní zásoba 100 slov).

Věkový trend – změna věkové normy v čase (způsob, jakým se dítě vyvíjí, jakým způsobem se mění věk. norma v čase, např. ve vývoji jazyka – 20 měs. 100 slov, postupně se snižuje na 80 slov --- tj. změna věkového trendu).

Psychologické metody (viz Píša) + pro vývojovou psych. typická longitudinální metoda (dlouhodobá, dítě se zkoumá po dobu dlouhého časového úseku – 5 a více let) – výhodou velká přesnost a komplexnost, nevýhodou je dlouhodobost (může dojít ke změnám ve zkoumaných skupinách, změna zkoumajícího, možnost zrušení výzkumu) --- jiná metoda – průřezová (zkoumají se různé skupiny podle daného hlediska, např. podle věku) – výhodou rychlost, nevýhodou homogenizace skupin (stejné podmínky – počet dětí, pohlaví, zdrav. stav, podobné rodiny apod. ).

Periodizace vývoje (liší se v různých teoriích):

Vývoj Já (Self) – malé dítě – nemá vlastní Já, prožívá celou svojí bytostí, niterné základy pro pozdější prožívání a dalších psych. procesů, přesná detekce emocí (i v prenatálním období), vytvořením vlastního Já je možné pozorovat emoce vnitřního stavu, vyděluje nás:

- upevnění vlastního Já (kolem 4 let) – dítě se oddělí od vnějšího světa, vytváří si vlastní niterný svět (svět fantazie), dětský egocentrismus – vlastní aktivitou centrováno do vlastního Já, důležitý dostatek námětů pro fantazii, problematické chování v dospělosti mají často kořeny v tomto období (pokud nemá dítě dostatek prostoru pro svůj rozvoj)
- období adolescence (asi od 9 do 18 let) – expanze do světa, základ dospělosti, upevňuje se světonázor,
- dospělost – svoboda a moc, ovlivňovat vnější svět a zároveň se nechat zvnějšku ovlivňovat
- stáří (kolem 60 let) – člověk více receptivní, vnitřní moudrost, snižují se vnější ambice, zralost Já, umění přijmout stáří.

Vývoj percepce (vnímání) –

vnímání má z hlediska vývoje velký význam (dříve směr sensualismus – zaměřeno na dítě, hlásil se k němu i J. A. Komenský).

vnímání = proces, při kterém přijímáme informace z prostředí (nejen vnějšího, vnímáme i to, co se děje v naší mysli, tj. vnímání vnitřní – vnitřní zrak – např. schopnost vidět inverzní barvy). Vnitřní vnímání většinou přehlušeno vnějším (nebo omezeno). Dospělý člověk vnímá jinak než dítě.

Faktory ovlivňující percepci:

1. stav perceptoru (zraku, sluchu atd. ) - rozdílné u jednotlivých lidí, lze zlepšit tréninkem (u nevidomých více vyvinut např. hmat nebo sluch),

2. biologická aktivita organismu – (důležité z hlediska gnoseologie), organismus není při vnímání pasivní – do mozku se dostávají informace komprimované, nějak zakódované, nekopíruje se realita tak, jak je. Senzorický dojem – počitková kvalita zpracovaná do vjemu. Při vnímání může docházet k optickým klamům, nevnímáme tedy realitu jaká je, ale ve smyslu senzorických dojmů.

3. selektivní (výběrová) pozornost – výběr toho, co je podstatné, je to ochrana percepčního aparátu před senzorickým přetížením. Zkoumá se pomocí metody skanování (tj. prohlížení daného předmětu různými směry, největší průsečík v oblasti očí). Výzkumem 3měs. dětí se zjistilo, že více pozornosti věnuje pohybu, děti více skanují kontury (kresby s výraznými konturami).

4. organizace vjemu – vrozená tendence organizovat vjem do větších smysluplných celků, vložení určité struktury (např. rozložení delšího čísla do několika skupin)

5. interpretace vjemu – tendence hledat nějaký smysl i tam, kde žádný není (dítě tohoto není schopno).


Tvarová diskriminace:

– schopnost vnímat podobnosti a odlišnosti tvaru předmětu, není vrozené, ale záležitostí učení, souvisí s vývojem inteligence, protože vnímání je součástí kognitivních procesů, dítě musí procházet zkušeností, ve které se mu daří diskriminovat, tj. vydělovat tvary (viz. obr.). Schopnost diskriminace se dá zlepšit pomocí řeči. Starší děti jsou schopny soustředit se na detaily, malé děti se soustřeďují na celek a nezkoumají detaily.
Skenovací aparát se postupně zaměřuje na významnější detaily.
Schopnost interpretace roste s věkem, asociace tvarů. To, co děti vnímají, je třeba pojmenovávat.

Vnímání hloubky – vrozená záležitost, už v období, kdy se dítě začíná pohybovat (6 měs.) vnímá hloubku.

Porucha vnímání – lehká mozková dysfunkce (LMD), ve světě používáno označení ADHD, tj. porucha pozornosti spojená s hyperaktivitou – postihuje poměrně velkou část populace, mírné známky této poruchy má cca 20 % dětí, léčbu vyžaduje 3-5 % dětí, více u chlapců (na 10 chlapců připadá 1 dívka, příčiny nejsou známé), jednou z příčin přidušení dítěte při porodu, nejčastějším projevem hyperaktivita, často porucha pozornosti – může přetrvávat do dospělosti, roztěkanost, stálé střídání činností a zájmů, impulsivita, zbrklost. Takové děti mají potíže s tvarovou diskriminací --- často zjištěna ve škole, protože je zde vyžadována určitá pozornost --- dislexie, tj. porucha čtení, porucha koordinace pohybů (nutnost koordinace zrakového vjemu s pohybem), neschopnost soustředit se na detaily, zraková i sluchová diskriminace je snížena (výslovnost t – d), nesprávná výslovnost se toleruje cca do osmi let. Nejčastějšími příčinami LMD úrazy v dětství, těžký porod, přidušení při porodu, užívání některých léků v těhotenství, alkoholismus matky, sekundárním důsledkem LMD je častější konfrontace dítěte s neúspěchem --- snaha vyhýbat se zátěži, bojí se --- je tak ohrožen vývoj osobnosti. Léčba medikamenty – zlepšení funkce mozku, podpora aktivity mozkové kůry.

Vývoj inteligence:
Inteligence – její pomocí chápeme a rozumíme světu, je to vnitřní čtení (symboly, abstrakce, umění je spojovat), je to naše schopnost řešit problém – čím je tato schopnost lepší, tím větší inteligence. Většina bdělého chování zaměřena na cíl, tj. že musíme mít v mysli představu konečného stavu, přitom umět reagovat na změny --- nastupuje inteligence --- odstranění překážky, která vede k cíli. Schopnost řešit problém roste věkem, u dětí markantní rozvoj do 14 let, kdy je intelektuální kapacita plně rozvinuta. Řešení problému ze dvou pohledů – z pohledu myšlení a z pohledu chování (schopnost realizace).

Aspekt (pohled) myšlení
– pokud chceme problém řešit, musíme ho nejprve chápat, tj. reprezentace problému v mysli – 3 reprezentace problému:
– 1. akční zážitek (u nejmenších dětí, nejjednodušší způsob chápání problému u dětí, malé dítě není schopné trvalé reprezentace předmětu v mysli, vnímá jen to, co je – reprezentace pomocí pohybu, problém vyřešen akcí, pohybem),
– 2. vizuální představa (dítě řeší úkon na základě toho, jak věci vnímá, podle vizuální představy – co je větší, např. stejný počet prvků, ale jiné mezery --- větší je to, kde jsou větší mezery),
– 3. symboly (dítě musí chápat symboly, např. čísla nebo slova, symbol je abstraktní informace, která vyžaduje abstrahování do určitého pojmu).

Aspekt (pohled) chování
– mluvíme o strategii řešení (není myšlen způsob reprezentace problému, ale způsoby řešení), u dětí nesystematická, čím starší, tím větší a lepší systém, směřování k záměru jednoznačnější.

Oba aspekty se vyvíjejí s věkem.

Řešení problému ve fázích –

z pohledu četnosti
deduktivní fáze – použití něčeho, co už umím, na řešení obdobného problému, je obsaženo v paměti, při vyskytnutí problému se použije některé pravidlo. Některá pravidla jsou logická (matematika), jiná vycházejí z domluvy (např. pravidla pravopisu).
induktivní fáze – vytvoříme nové řešení pro problém (např. pokud nový problém), musíme způsob řešení vymyslet --- projevuje se kreativita a tvořivost, tj. schopnost vytvořit více alternativ pro řešení problému
hodnotící (rozhodovací) fáze --- rozhodnout, které řešení z induktivní činnosti bude nejlepší – impulsivita – rychlé řešení, ale s věší chybovostí, reflexivita – pomalejší rozhodování, ale správnější
fáze kódování – je totožná s reprezentací problému (akční, vizuální, symbolické), potřebujeme k tomu paměť ---
fáze zapamatování – paměť krátkodobá (časově limitovaná 1-3 min, tzv. operační paměť, novou informací se maže, přesun do dlouhodobé paměti dvěma způsoby – asociováním, tj. spojením starého poznatku s novým, asociace v určitých blocích 5 až 7 prvků, a opakováním, oba způsoby rostou s věkem) a dlouhodobá.

z pohledu věku

fáze kódování – čím starší, tím děti více abstrahují
fáze zapamatování – spojování (asociace)
fáze indukce – co, ještě nebylo řešeno, množství hypotéz, tj. způsobů řešení
fáze hodnotící – s věkem spíše reflexivní
fáze dedukce – s věkem více pravidel k použití na řešení úkolů

Jean Piaget
– švýcarský psycholog, pozoroval vývoj dětí = dílo Psychologie inteligence, před Piagetem – předpoklad, že děti se učí tím, že zkoušejí (pokus x omyl), dítě se naučí cokoliv, k čemu je motivováno.
Piaget – inteligence dozrává v určitých stádiích = dítě se učí v závislosti na vývoji inteligence, tj. vývoj kognitivních (poznávacích) funkcí.

fáze:
1. senzomotorická – od narození do asi 2 let, učíme se myslet na základě fyzického pohybu, koordinace smyslů a motoriky, konfrontace smyslů s vnějším světem, cirkulární reakce – zvnitřňují se mentální operace opakováním pohybů, převažuje zážitek akce,
2. předoperační – od 2 do 7 let, představy vizuální, není schopno vyřešit úkol se zachováním množství (změna tvaru nádoby + stejné množství obsahu),
3. konkrétní operace – 7 až 12 let, vyvinuta abstrakce, ale často využívají konkrétní představy,
4. formální operace – od 12 let, vrchol vývoje inteligence kolem 15. roku

Měření inteligence – IQ (W. Stern),

IQ = mentální věk : fyzický věk x 100, průměr je 100 (rozmezí 90 – 110 největší množství populace),
mentální retardace od 70 níže (lehká, středně těžká, těžká a hluboká imbecilita, zhruba odstupňováno po 20 bodech),

Ovlivňování inteligence –
obecný faktor inteligence nejvíce koreluje s motivací, zásadním principem je dítě zaujmout, dále zásadně ovlivňuje inteligenci jazyk, tj. řečové dovednosti, a pozornost (zúžení koncentrace na určitý problém)

Sociální vývoj osobnosti –
socius = přítel, kamarádský, blízkost
nutnost vychovat jedince s určitými vlastnostmi, aby mohl žít ve společnosti

sociální adjustace = připravení jedince pro společnost, tj. schopnost, připravenost reagovat společensky akceptovaným způsobem, schopnost pochopit sociální kontext,
člověk společensky adjustovaný musí mít 3 základní kvality –

- schopnost projevit kladné city – být schopen citově se přiblížit druhé bytosti, kritickým obdobím pro tuto vlastnost je období od narození do 3 let, tzv. imprenting (tj. vtisknutí) – každý živočich si vtiskne do paměti v kritickém období např. matku,
- schopnost kladného sebehodnocení – sebedůvěra, jistota v sám sebe, kritické období 4 – 12 let
- schopnost identity (vlastní totožnosti) – kritické období 13 – 19 let

1. Dítě v raném období musí být intenzívně milováno, tím více si zažívá svět jako pěkný, potom bude schopen empatie, musí být tedy milováno, protože je. Po druhé sv. válce velké výzkumy v sociálních ústavech – zjištěno, že děti bez blízkého vztahu se zpomalují ve vývoji (už od 4 měsíců), pokud menší počet dětí – možnost zlepšení tohoto vývoje, není nevyhnutelné, aby blízkou osobou byla matka. Záleží i na kontextu celé rodiny, v každé rodině určité tradice, i pomoc by se měla odvíjet v závislosti na charakteru vztahů v rodině. Harlow – pokus se šimpanzími mláďaty, zjištěno, že v raném období nestačí jen uspokojování primárních biologických potřeb, podle dřívějších teorií láska vytvářena jako sekundární pud (s uspokojováním hladu určitou osobou – vytváří se kladný emoční vztah), dokázalo se, že emocionální potřeby jsou stejně důležité pro dítě jako fyziologické, tzn. že se nejedná o sekundární pud, vztah dítě x blízká osoba závisí i na tom, jaké je dítě, důležitá emoční zralost rodiče – schopnost milovat dítě, i když není takové, jak si představoval.

2. Sebehodnocení – dítě svoji cenu začne prožívat kolem třetího roku na základě citového vztahu, důležité ocenění od rodičů – dítě začne přijímat --- vznik sebehodnocení. Zásadní je nepoužívat negativní atribuce (že je dítě zlé, špatné – je třeba za špatné označit chování ne dítě).
Tresty snižují sebehodnocení, pokud trest přiměřený a nemá povahu emočního odmítnutí + odměny --- vysoké sebehodnocení, děti s vysokým sebehodnocením většinou z rodin, kde funguje určitý řád. Rodiče dětí s nízkým sebehodnocením často používají nepřiměřené tresty (často ventilace vlastního vzteku). V první polovině tohoto období mají zásadní vliv rodiče, ve druhé vrstevníci. Dřívější pohlavní dozrávání, atraktivita a další aspekty mohou být také důvodem navýšení sebehodnocení.

3. Identita – odpověď na otázku kdo jsem, z hlediska struktury – schopnosti co jedinec dokáže a co nedokáže, problematika schopnosti a hodnoty (čeho si vážím a čeho ne)- hodnota, jak si vybrat kamarády, odhadnout hloubku vztahu, neschopnost světonázoru.


INDIVIDUÁLNÍ VÝVOJ OSOBNOSTI – 4 základní rysy (trvalá časová stopa, vznik kolem 4 let), projevy se mění, zdroj zůstává

1. dependence (závislost) – spoléhání na druhé, nadměrná potřeba podpory od druhých lidí, projevuje se nesamostatností, v naší kultuře tolerována více dependence žen než mužů, často se projevuje i tím, že se takový člověk snaží na sebe upozornit. Nejedná se o přirozenou závislost. Způsoby výchovy vedoucí k dependenci – pokud dítě za stejnou činnost jednou oceněno a podruhé pokáráno (stejná aktivita x různé reakce), často se tak projevují nervózní rodiče, dítě se začíná chovat podle citového stavu rodiče, dále pokud dítě oceňováno za to, že potřebuje pomoc (pochvala od rodičů pokaždé, když požádá o pomoc = vznik tohoto rysu podporován), naše kultura u žen preferuje vzhled = vznik dependence

2. motiv výkonu, vůle – dítě chce všechno dělat samo, síla, vedoucí k samostatnému řešení vlastních potíží, rodiče by měli děti povzbuzovat, dát mu důvěru, předkládat jim situace, které jsou schopny zvládnout, je důležité dítě ocenit. U malých dětí je nutné vymezovat přesné cíle – konkrétně k jeho možnostem = laskavá kontrola = ocenění

3. agresivita – ubližování, násilí, společnost se snaží agresivitu spoutat, usměrnit. Vznik – nejčastější příčinou je frustrace (tj. zmaření cíle). Frustrace může vzniknout z nadměrné pomoci (např. přílišná ochrana matky) – často vede k tomu, že právě proto chce dítě tuto činnost dělat samo, vzniká i z toho, že dítěti stanovíme nereálný cíl, za nesplnění následuje výčitka. Vznik pokud se agresivní chování oceňuje nebo se posiluje tím, že dítěti ustoupeno, když se agresivně chová (= zpevnění agresivních reakcí). Vznik agresivity tedy buď frustrací nebo zpevňováním (např. hrdinové akčních filmů). Často se děti učí agresi napodobováním – ve společenských zařízeních se stane agresivnějším, protože zdroje agrese se projevují více (např. boj o hračku, ) = je třeba nezpevňovat agresi (tzn. neposlat dítě, aby si hračku násilně vzalo zpět), nebo snižovat frustraci (dát dítěti jinou hračku, která ho zaujme). Nejčastější reakcí společnosti a ostatních lidí na agresivní chování je trest (frustrace = agrese = bránění v agresi = frustrace + trest = posílení agrese, protože trestající zvítězil silou = zpevňuje se agresivní chování). Děti by měly být upozorněny na důsledky, které jejich agresivní chování způsobilo (vyvolat pocit empatie s bolestí toho, kterého napadl).

4. úzkost (anxieta) – projevuje se strachem z vlastního selhání (vlastní selhání bývá často příčinou vzniku úzkosti), nejistotou. Dítě je dependentní, cítí autoritu = autorita chce nadměrný výkon po dítěti = frustrace ze selhání = kvůli závislosti se neprojeví agrese, proto se obrátí vůči sobě = vzniká úzkost = opakované potlačení vede k depresi.