Homosexualita a společnost

Homosexualita a společnost

Historie homosexuality je s největší pravděpodobností stará jako lidstvo samo. V prehistorické době se s touto variantou sexuálního chování různé kultury vyrovnávaly specifickým způsobem, od jejího potlačování až k jejímu začlenění do náboženských rituálů či jejímu plnému akceptování. Tyto různé postoje vůči homosexualitě zřejmě souvisí s uspořádáním společnosti buď jako matriarchální, kde nebyla homosexualitě věnována pozornost, nebo patriarchální, kde byla zejména mužská homosexualita potlačována.

Nejpříznivější pro homosexuály byla zřejmě doba starého Řecka, kde bylo udržování vztahu mezi muži, zejména mezi mladíkem a vyzrálým mužem, běžné. Homosexualita nebyla spojována s zženštilostí, byla považována za jednu z variant sexuálního života, pravděpodobně nebyla zavrhována ani homosexualita ženská. Známý řecký filozof Platón se prý přikláněl k homosexualitě. Ve starověku, kdy se z něho nesnažili udělat světce, soudili, že se ve styku s muži neomezoval vždy jen na platonickou lásku. Básnířka Sapfó vedla na ostrově Lesbos estétskou školu pro mladé dívky, kde stejně jako v Athénách nebylo možno oddělit obdiv ke krásnu od sexu a mnohé ženy tady v sobě taky našly zalíbení.

Antický Řím byl vůči homosexualitě tolerantní, ale celoživotní homosexuální orientace byla chápana jako projev nedostatečné mužnosti. S nástupem monoteistických náboženství tolerance vůči homosexualitě končí.

Taoismus v Číně také homosexualitu potlačoval; protože byla narušením vzájemného působení mužského a ženského principu. Židé trestali homosexuální chování ukamenováním. Korán v islámském světě homosexuální chování zapovídá. V evropských zemích dosud působí dvě linie: pohansko-antická a židovsko-křesťanská. Křesťanství opírající svůj zamítavý postoj k homosexualitě vychází zejména z vyprávění o Sodomě ve Starém zákoně. Názory křesťanských myslitelů se ovšem různí, zvlášť ve druhé polovině tohoto století se pod vlivem liberalizačního proudu projevují v křesťanských církvích různé přístupy k homosexualitě.

Postoj církve k homosexualitě se odvíjí od výkladu bible, který však není jednoznačný. Výklad bible a biblická teologie se církev od církve liší a také se mění s časem. V procesu změn hrají svou roli různé faktory. Nové vědecké informace, společenské změny a také osobní zkušenosti způsobují, že výklad bible se mění a víra se vyvíjí: Většina křesťanských církví vyznává, že bible je nejvýznamnějším zdrojem autority pro křesťanskou víru. O homosexualitě toho v ní ale najdeme jen málo. Postoj věřících a jejich negativní výroky o homosexuálech jsou dány něčím jiným, což se naštěstí osvětluje stále většímu počtu lidí. Díky pokračujícímu biblickému výzkumu a moderní vědě se postupně dokazuje, že v pozadí předsudků vůči homosexuálům stojí určité překonané myšlenky a že se z některých biblických textů odvozovaly zcela falešné závěry.

Ve 13. – 16. století se homosexualita objevuje v církevních i státních zákonících jako sodomie, která se trestala až upálením. Ženská homosexualita se trestala pouze, když dvě ženy byly přistiženy in-flagranti, jinak lesbismus nijak zvlášť neřešili, nebyl ani zařazen ve výčtu úchylek. Pro pochopení takového "tolerantního" přístupu je nutné si uvědomit, že tehdejší společnost byla založena veskrze na patriarchátu, na mužském pojetí světa. Jinými slovy si muži natolik věřili, že lesbické projevy považovali za něco neplnohodnotného a méněcenného. Za sexualitu, které nemuseli přikládat zvláštní význam, jelikož je svou podstatou nijak neohrožovala. Pokud bylo lesbické milování předváděno pro potěchu mužů, tak ji přijímali o to více. Zatímco mužská homosexualita na tom byla hůře, byla stále odsuzována.

V období 18.století a renesance zejména v Anglii a Francii byla homosexualita a tzv. nadpřátelství mužů víceméně tolerováno, i když bylo silně spojeno s vyšší třídou (šlechtou či královským dvorem) a byla přijímána jako určitý projev dekadence a zkaženosti vyšších tříd. Přesto zde v chápání lesbických vztahů přetrvává podobnost. Jinými slovy povaha ženské homosexuality je slabá, neprojevuje se tak silnou intenzitou a proto je netřeba se ji více obávat. I když byla homosexuální láska do jisté míry tolerována, nemůžeme v žádném případě hovořit o její akceptaci. Jednalo se spíše o toleranci homosexuálního chování. Musíme si uvědomit, že o homosexuální orientaci tak, jak ji známe dnes, se začalo hovořit až na přelomu devatenáctého a dvacátého století.

V devatenáctém století se pohled na ženy značně změnil. Od humanistického pojetí člověka se přešlo k čistě asexuálnímu výkladu lidské osobnosti. Ženské touhy, city a sexuální vnímání bylo společensky odmítány a potlačovány. Odpor vůči projevům homosexuality se zvyšovaly. Tehdejší myšlení považovalo za nemyslitelné, že by žena mohla toužit po druhém člověku bez mužské přítomnosti či iniciativy. Lesbismus byl poprvé definován až v 19. století v Německu jako zdravotní problematika. I když stále panoval názor, že: " ...slušné ženy nemají žádné sexuální touhy, a nemohou spolu proto navazovat žádné sexuální vztahy." Mužská homosexualita byla odsuzována podobně jako lesbismus, jako něco, co je proti přírodě.

V dnešní době je už homosexualita celkem tolerována, ale přesto se najdou ještě názory, které tvrdí, že se jedná o nemoc, která se dá léčit. Například Dobson se domnívá, že jde o psychickou poruchu, která vzniká přílišnou mateřskou péčí, kdy se ze syna stává zženštilec. Ve své knize uvádí, že gayové a zvláště lesby se chtějí stát vedoucími ve skautských organizacích, aby děti přeučili a naočkovali homosexualitou. Bohužel tyto a jim podobné knihy stále vycházejí a podporují negativní náhled na gaye a lesby. Obdobným autorem je i Henry Joyeux, který považuje homosexualitu za projev zkaženosti duše, nemravné a nehygienické chování, které se dá opravnou terapií vyléčit. V rodičích homosexuálního dítěte to potom může vyvolat pocit, že by se jejich dítě mohlo přeučit k „normální sexuální orientaci.“ Tento přístup pak prohlubuje propast mezi rodiči a dětmi mladých gayů a lesbiček.