Koncepce budování společenství víry

Koncepce budování společenství víry
Na základě NZ a literatury, z formálního i duchovního hlediska


Úvod, vymezení tématu
Jak by mělo vypadat živé a fungující společenství víry? Jaké úřady by měli zastávat jeho služebníci? Jaké by mělo být zaměření tohoto společenství? Toto jsou otázky, kterými se církev trápí již dvě tisíciletí. Tento esej se bude zabývat právě tímto problémem hledání vhodného církevního modelu, jeho formální i duchovní podobou, která by mohla být aplikovatelná na vznikající společenství víry evangelikálního ražení. Výsledkem tohoto eseje by měla být možnost aplikovat navržený model na některé vznikající společenství víry a pomoci mu s ustanovením se za plnohodnotnou církev, a to jak před věřícími, tak i před státem.

Definice církve, její vztah k věřícím, její smysl a poslání
V první řadě je třeba si uvědomit, co je to církev a jaký vztah má k věřícím. V Novém zákoně se církev označuje slovem evkklhsi,a. Význam tohoto slova „je vyjádřen shromážděním věřících. Jsou to ti, kteří byli povoláni, aby tvořili tělo, aby spolupracovali jako živý organismus, ve kterém jednotlivé údy mají rozděleny své úlohy, a přece spolupracují dohromady.“(1) Tento vztah církve a věřících lze opsat mnoha obrazy, které ji výstižně postihují. Z biblických obrazů jsou to například: Boží lid (1K 6), Boží chrám (1K 3), Kristovo tělo (1K 12), nevěsta Kristova (Zj 18), vinný kmen a ratolesti (J 15), Boží rodina, a mnoho dalších. Z obrazů, které by mohly církev přiblížit, uvedu několik z knihy Philipa Yanceyho: skupina anonymních alkoholiků, dopravní inspektorát, ambulance, vlak nadzemní dráhy, rodina a šatna(2). Použijeme-li nádherného a výstižného biblického obrazu těla Kristova(3), jehož hlavou je Bůh sám, vystihneme značnou část podstaty církve.
Církev je rodinným společenstvím znovuzrozených lidí. Církev lze ale také chápat jako jedno konkrétní společenství nebo jako obecnou církev. Jako znovuzrozený člověk není možné být sám mimo církev, protože tím, že jsme uvěřili, jsme se stali údem Kristova těla, ať se nám to líbí, nebo ne. Každý křesťan je buňkou(4) v tomto gigantickém těle, které si Bůh vyvolil, aby jej reprezentovalo zde na zemi. Když by se někdo rozhodl věřit mimo církev, žít křesťanský život bez církve, je to jako by byl např. krvinkou (metafora buněk v těle) a ukápl si na zem, a tam jako krvinka mimo tělo, daleko od životodárného zdroje, postupně usychal až uschl úplně. Není možné být křesťanem a nebýt součástí církve, pokud součástí církve nejsme, pohrdáme tím Kristovým tělem!
Další pohled na církev může být z pohledu bratrského vyznání Jednoty bratrské: Církev, „jenž jest zástup povolaných ze všech národů, aby zde Bohu věrně sloužíc a dosloužíc s ním věčně byli.“(5) Dalším znakem církve je, že se pozná po těchto znameních:
„Kdekoliv se Kristus káže, slovo evangelium zvěstuje, svátosti podle ustanovení Kristova přisluhují, i řád a kázeň mocí klíčů království Božího vede a lid věrný to přijímaje skrze to v jednotu víry, lásky a naděje se pojí a na Kristu vzdělává, tu že jest církev svatá a dům Boží …“(6)
Poslední oblastí, kterou se bude tato kapitola zabývat, je smysl a poslání církve. Duchovním smyslem církve a jeho projevy jsou vlastně tři oblasti, které pokrývají všechno jako celek: vztah k Bohu (uctívání Boha - bohoslužba), vztah ke spaseným lidem (vzdělávání a výchova) a vztah ke světu okolo nás (růst prostřednictvím misie a evangelizace)(7). Poslání církve je v Písmu na konci evangelia podle Matouše, kde Pán Ježíš vysílá do světa své učedníky, aby získávali další: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“(8) Dalším posláním je uctívat Boha v Duchu a v pravdě: „... ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě.“(9)

Hledání vhodného modelu, modelové společenství
Jaká by měla být církev 21. století – jak by měla vypadat a co by měla dělat? Jaký model bychom měli použít (z již existujících) anebo jaký model bychom měli vytvořit a aplikovat na naše vznikající společenství? Základním předpokladem pro naše vznikající společenství musí být věrnost tomu, co nám přikázal Ježíš a Písmu, které by mělo být naším průvodcem za ním. Za každých okolností se musíme věrně držet toho nejdůležitějšího – Ježíšova příkladu, duchovních a biblických principů a poslání církve, dále jejich formálních úřadů a zřízení před státními zákony(10). Pokud tomu tak není, nejedná se již o církev Kristovu, ale o společenství lidí se stejnými zájmy. S tímto základním stanoviskem jsme vytvořili rámec, ve kterém budeme budovat společenství víry. Bude to hledání toho, jak formálně uchopit duchovní obsah a nijak jej tím neumenšit a neztratit ze zřetele, že formální stránka věci, to, jak se jeví navenek, nesmí být nikdy překážkou věrnému následování našeho Pána církve.
Pokud budu nadále používat přirovnání k reálnému, již vznikajícímu společenství, použiji již vznikající společenství věřících i zatím(11) nevěřících lidí. Jedná se o vznikající, zatím nezávislý sbor v Praze – Řepích, jež zakládá americký misionář, který se přestěhoval do České Republiky se svou rodinou. Tato skupinka křesťanů a jejich přátel z blízkého okolí se pravidelně začala scházet každou neděli ke studiu Písma. Pokud bychom z této skupinky chtěli vytvořit fungující sbor, museli bychom ustanovit jeho duchovní, organizační a legální zřízení. Zároveň bychom museli definovat cílovou skupinu lidí, kterým bude sbor sloužit, má li být tato služba efektivní a nikoliv univerzální(12). To bude předmětem našeho následujícího hledání.

Legální ustanovení sboru
Začnu pojednáním o legálním zřízení sboru(13) – respektive otázkou, zda by měl být vůbec legální, podle našich zákonů. Tento problém má dvě strany mince: Pokud je sbor legálně zřízen před státem, nenaráží z této strany na žádné komplikace, ať už jsou to problémy se samou existencí společenství nebo jeho chodu. Zároveň je svědectvím o tom, že na tom místě existují křesťané. Na druhou stranu pokud společenství legální není, nemusí tomu tak vždy být, církev může někdy zbytečně narážet na problémy, se kterými by se jako řádně zaregistrovaná církev u státu nesetkala. Být formálně zřízeným společenstvím před státem je v tomto ohledu výhodou, samozřejmě pokud zákony státu neodporují vyznání víry a duchovním principům sboru. Pokud však odporují, je pro společenství nezbytně nutné udělat krok vyznání víry a od státu se oddělit i za cenu potíží, komplikací i pronásledování a řídit se v první řadě Božími přikázáními a principy Písma.
Legalizace(14) našeho sboru může proběhnout v podstatě dvojím způsobem. Buďto připojením se k již u státu registrované církvi a nebo podstoupit nelehký proces registrace na vlastní pěst. Mým osobním stanoviskem k registraci jest to, že církev by u státu registrovaná být měla, pokud není v rozporu její vyznání se zákony naší země.
Jako nejlepší východisko se mi jeví připojení k některé již existující evangelikální církvi, která je již registrovaná u státu, čímž se společenství vyvaruje toho, že by mohlo působit jako sekta pro lidi nezasažené církví a zároveň nebudou vypadat pro ostatní církve jako ti, kdo štěpí již tak rozštěpenou Církev. Společenství tím také nebude působit dojmem exklusivismu(15) a naopak připojením se k některé církvi by byla zřejmá ochota podřídit se Církvi jako takové. Zase ale platí, že společenství se může připojit jen k té registrované církvi, se kterou neodporuje jeho vyznání víry.
Výhody registrace u státu jsou tedy zjevné: není třeba se obávat potíží ze strany státu, lze se hájit stávajícími zákony, duchovní jsou státem uznáváni pro uzavírání manželství, atd.

Organizační zřízení sboru
V prvé řadě bychom si měli uvědomit, že ať už je zřízení našeho sboru jakékoliv, odráží to nějakou část života a vyznání víry společenství. Formální zřízení sboru by mělo být výsledkem reálných fyzických i duchovních potřeb a duchovního směřování sboru(16). Z hlediska viditelné církve bych navrhoval ustanovení svou základních skupin vedení sboru: duchovní vedení a organizační vedení(17).
První skupina by se zabývala duchovním vedením společenství, hledáním Boží vůle pro toto společenství a vize pro budoucnost sboru. Tato skupina by vedla neustálý modlitební zápas za sbor, jeho vedení a za zasažení svého okolí. Je to vedení a správa duchovní, neviditelné složky našeho společenství.
Druhá skupina, organizační vedení sboru by zajišťovala organizaci sboru, provoz sborové budovy (popřípadě koordinaci místa setkávání), krátkodobé plánování, správu technického zabezpečení pro jednotlivé složky sboru, finanční záležitosti společenství a další oblasti, které lze popsat jako správa viditelné církve v rámci našeho společenství.
Celý sbor by fungoval jako shromáždění malých skupinek, které jsou zaměřené podle duchovních i reálných fyzických potřeb jejich členů. Jsou však dva základní druhy (setkávání) skupinek: jedna skupinka je církví v rámci skupinky, druhá je misijní(18). Misijní skupinky by fungovaly jako příležitost pro setkávání s lidmi nezasaženými církví. Skupinky jako takové pak tvoří samotný sbor, který není tvořen hlavně nedělním shromážděním, ale lidmi, kteří žijí křesťanský život a na skupinkách se o něm sdílí a budují jej tam. Nedělní shromáždění je pak společnou oslavou Boha všech skupinek dohromady.
V malé skupince se totiž můžeme setkávat s Bohem na úplně jiné úrovni, než je možné ve velkém shromáždění. William A. Beckham ilustruje církev jako ptáka, který má dvě křídla. Jedno křídlo jsou malé skupinky a druhé křídlo jsou velká shromáždění. Tvrdí, že pro křesťanský život je nezbytné obojí. Kdyby církev měla pouze jedno křídlo, nikdy by nemohla létat vysoko, do Boží blízkosti. Možná by se sice odlepila od země, ale pořád by létala nízko nad zemí a v kruhu. S Bohem se setkáváme jak v jeho velikosti, transcendenci, tak i v jeho imanenci, blízkosti. První setkání je přirozenější ve velkém shromáždění a to druhé zase v malé skupince(19).
Organizační vedení sboru by mělo být jakousi nadřazenou složkou vedoucím skupinek. Právě skupinky jsou církví, stejně jako sbor. Pokud skupinka dobře funguje, odehrává se v ní většina křesťanského života, což je odlišné od tradičního modelu tzv. lidových církví. Sbor není centralizovaný do sborové budovy, ale je na ní nezávislý. Sbor zároveň není až tak moc závislý na programech a setkáních, protože většina sborového života se odehrává v malých skupinkách přes týden.
Důležité pro organizaci sboru je, aby společenství mělo pouze ty organizační úřady, které jsou nezbytné pro hladký chod sboru. Proto je potřeba pravidelně hodnotit důležitost jednotlivých organizačních složek, aby se sbor vyhnul tomu, že se stane institučním centrem, kde je i na sebemenší věc potřeba svolávat komisi. Opačný extrém je pak v neorganizovaném sboru, kde není problém rychle řešit věci, ale vše je tam jaksi chaotické. Takový sbor je pak řízen příležitostmi a nikoliv svojí vizí a dlouhodobým plánem. Organizační vedení sboru by nemělo být vnímáno jako světské zlo, jako užitečný nástroj pro správu chodu viditelné části sboru.
Duchovní uspořádání společenství
Základním duchovním kamenem pro naše společenství je Kristova oběť na kříži, skrze kterou ospravedlnil všechny lidi, v prvé řadě nás samotné. Dále je to touha věrně následovat Krista a plně se mu podřídit a žít takový život, který je svědectvím o Bohu.
Duchovní úřad, který je důležitý pro popisovanou církev, je duchovní vůdce(20) (nebo vůdčí skupina) společenství, který je daným společenstvím podporován a je zodpovědný za všechny své ovečky(21), pro které a společně se kterými hledá Boží vůli a vizi pro budoucnost společenství a zároveň je jim vůdčí autoritou. V Písmu nacházíme několik úřadů, které souvisí s duchovním vedením církve. Jsou to biskup (evpi,skopoj) a starší (presbu,teroj). Tyto úřady mají společnou vůdčí pozici ve společenství a autoritu nad ním. Vedoucí lidé mají svojí kompetenci pro tento úřad v Kristu, který je povolal. Jejich autorita pochází z jejich naprosté oddanosti a vydanosti se Ježíši jako Pánu. Jejich životy by měly být příkladem, který je hodný následování:
„Věrohodné je to slovo: Kdo chce být biskupem, touží po krásném úkolu. Nuže, biskup má být bezúhonný, jen jednou ženatý, střídmý, rozvážný, řádný, pohostinný, schopný učit, ne pijan, ne rváč, nýbrž vlídný, smířlivý, nezištný. Má dobře vést svou rodinu a mít děti poslušné a počestné; nedovede-li někdo vést svou rodinu, jak se bude starat o Boží církev? Nemá být nově pokřtěný, aby nezpyšněl a nepropadl odsouzení ďáblovu. Musí mít také dobrou pověst u těch, kdo jsou mimo církev, aby neupadl do pomluv a ďáblových nástrah. Rovněž jáhnové mají být čestní, ne dvojací v řeči, ne oddaní vínu, ne ziskuchtiví. Mají uchovávat tajemství víry v čistém svědomí. Ať jsou nejdříve vyzkoušeni, a teprve potom, když jim nelze nic vytknout, ať konají svou službu. Právě tak ženy v této službě mají být čestné, ne pomlouvačné, střídmé, ve všem věrné. Jáhni ať jsou jen jednou ženatí, ať dobře vedou své děti a celou rodinu. Konají-li dobře svou službu, získávají si důstojné postavení a velkou jistotu ve víře v Krista Ježíše.“(22)
Tato kvalifikace na duchovní vůdce by však neměla platit pouze pro biskupy, jáhny (diakony), ale pro všechny vůdčí pozice v církvi a všechny, kdo v ní slouží – všechny křesťany.
Jak tedy bude vypadat duchovní správa společenství? Jako klíčových vnímám několik složek: za prvé je to staršovstvo, které je hned po Kristu duchovním srdcem a autoritou sboru. Staršovstvo hledá vizi pro sbor a stará se o jeho duchovní vedení, ustanovuje a deleguje další služebníky církve. Dále jsou to laičtí služebníci, kteří slouží v nejrůznějších složkách sboru, přičemž podléhají staršovstvu jako své nadřazené autoritě. Jsou to vedoucí mužové a ženy různých skupinek a skupin, které tvoří sbor jako takový. Duchovně vzdělávají vedoucí členy jednotlivých skupinek, které tvoří sbor. Dalším důležitým úřadem jsou vedoucí skupinek. Jsou to lidé, kteří mají nejužší vztahy se členy svých skupinek. Jsou to lidé, kteří jdou příkladem své skupince, jejich životy tomu musí odpovídat. Když je sbor větší, měly by fungovat i skupinky pro vedoucí skupinek a jejich vedoucí, atd... Každý vedoucí skupinky by měl být pověřený sborem (staršovstvem), aby se nestalo, že se do takto důležitého úřadu dostala nepovolaná osoba.

Lidé ve společenství
Naše společenství by též mělo mít jasně vymezené okruhy lidí, kterým chce sloužit. Tak jako univerzální nářadí nemůže být nikdy to nejlepší pro danou práci, stejně tak nemůže univerzální služba zasáhnout natolik jako služba cílená. To je první věc, kterou si musí vedení sboru uvědomit a podle toho zacílit službu svého společenství.
Další oblastí našeho zájmu budou jednotlivé skupiny lidí ve sboru. K ilustraci použiji model, který popisuje Rick Warren ve své knize Cílevědomá církev, kde autor popisuje svůj sbor, ve kterém lidi dělí do několika skupin, které zobrazuje jako soustředné kružnice podle toho, jak jsou dané skupiny lidí blízko sboru. Skupina nejvíc vzdálená středu jsou lidé nezasažení církví (obec), další skupina jsou pravidelní návštěvníci sboru (zástup), pak jsou členové sboru (sbor), ještě blíže středu jsou zralí členové sboru (vydaní) a nakonec v samém středu jsou laičtí služebníci (jádro)(23). Aby sbor mohl proměnit své okolí a naplnit záměry, ke kterým nás Bůh povolal, Velkým posláním počínaje („Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal.“)(24), nemůže sbor mít tendenci sloužit směrem dovnitř.

Misijní působení společenství
Naopak, ze zdravého jádra sboru by měla směřovat služba ven, k dalším okruhům lidí podle výše popsaného modelu (vždyť ono přikázání začíná právě slovem jděte). Takto zaměřená služba se nemůže realizovat prostřednictvím nějakého řadového programu sboru, musí to být sama podstata sboru. Pokud se sbor neorientuje na službu ven, ale na službu dovnitř, začne umírat. Uzavírá se světu, kterému má sloužit. Není již majákem na hoře, ale svící pod nádobou(25) a tím nenaplňuje Boží záměr pro církev.
Společenství by mělo být misijní od své podstaty, mělo by vychovávat své členy k tomu, aby zvěstovali evangelium svým způsobem života, svými slovy i činy. Jednotliví členové si budou vědomi svého osobního povolání do misijní činnosti a aktivity, kterou přikázal Ježíš všem svým učedníkům a proto nebudou čekat na to, až sbor něco vymyslí a pak se teprve přidají. Misijní aktivity explicitně neexistují, protože celá podstata společenství je misijní. Velká radostná naděje, kterou si společenství (a ani jednotlivci) nenechá pro sebe.

Závěr - navrhovaný model
Představme si tedy shrnutí toho, jak by mohl náš vznikající sbor vypadat. Jádrem sboru budou vydaní(26), ze kterých bude tvořeno vedení sboru, jak v první řadě duchovní vedení (staršovstvo a vedoucí skupinek), tak též i organizační vedení sboru. Sbor samotný je však tvořen skupinkami, ve kterých členové zažívají Boží imanenci. Skupinky se pak pravidelně schází k oslavě Boha a vnímání dynamiky života a jeho transcendence.
Duchovní vedení sboru by mělo na starosti pouze duchovní směřování sboru, hledání vize a modlitební zápas za všechny jeho členy a další vedoucí. Organizační vedení sboru by pak realizovalo duchovní vize a směřování na praktické rovině a zajišťovalo by chod viditelného sboru.
Hlavní duchovní život by však byl každodenní život křesťanů, kteří se scházejí, vedou skupinky a konají misijní aktivity na rovině běžného denního života. Tento sbor pak není pevně fixován na nějakou budovu, ale skupinky a jednotliví členové tvoří sbor samotný, nezávislý na místě a okolnostech setkávání. Slaví Boha svými životy jako jednotlivci i jako společenství.

Poznámky:
(1) Černý, Pavel. Dynamika života církve: Poznámky k praktické eklesiologii. Praha: Oliva, 1998. Str. 5. Interní materiál ETS. ISBN: 80-85942-34-8.
(2) Yancey, Philip. Proč se obtěžovat s církví? Praha: Návrat domů, 2003. Str. 38-58. ISBN: 80-7255-089-6. Každému obrazu je věnována krátká kapitola, která jej vysvětluje do podrobností.
(3) Tamtéž, str. 58-60. Metaforu církve jako těla Kristova s odkazem na 1K 12 označil Philip Yancey za nejvýstižnější.
(4) Tuto metaforu buněk v těle použil při rozhovorech o církvi můj spolupracovník v mládeži Martin Válek.
(5) Říčan, Rudolf a kol. (ed.), Čtyři vyznání: Vyznání augsburské, bratrské, helvetské a české se čtyřmi vyznáními staré církve a se čtyřmi články pražskými. Praha: Komenského evangelická bohoslovecká fakulta v Praze I, 1951. str. 144.
(6) Tamtéž, str. 144.
(7) Černý, Pavel. Dynamika života církve: Poznámky k praktické eklesiologii. Praha: Oliva, 1998. Str. 62. Interní materiál ETS. Vlastní zvýraznění. ISBN: 80-85942-34-8.
(8) Mt 28,19-20 (ČEP)
(9) J 4,23-24 (ČEP), vlastní zvýraznění.
(10) Přesně v tomto pořadí, podle toho, jak vnímám jednotlivé oblasti důležité: Ježíšův příkaz a příklad, biblické principy a nakonec tradice, formální zřízení a pokud duchovním principům neodporují, státní zákony.
(11) Slovo zatím používám s vírou, že se jim Bůh dá v budoucnu poznat.
(12) Pokud bychom sloužili všem skupinám lidí, nebudeme mít možnost opravdu se zaměřit na jednu skupinu a věnovat jí veškerou naší službu, aniž bychom tím odstavili ostatní skupiny na vedlejší kolej.
(13) Rozumějme formální zřízení společenství před státem
(14) Rozumějme formální zřízení společenství před státem
(15) Toho, že jsou jedinou cestou ke spáse
(16) Pokud tomu tak není, objevují se z duchovního hlediska zbytečné úřady a ve společenství začíná vznikat institucionalismus, což vede ke zkostnatění a ztrátě flexibility pro službu lidem.
(17) Takto například funguje Fellowship Bible Church v Conway, Arkansas, odkud znám tamního kazatele (Kenneth Wilson).
(18) Tento model mi poprvé předložil můj kolega William Robbins, se kterým se pokoušíme založit sbor na popisovaných principech v Praze – Řepích.
(19) Metaforu církve jako ptáka uvádí autor v druhé kapitole, navazuje na ní popisem prožívání Boží přítomnosti transcendentní a imanentní. Beckhem, William A. The Second Reformation: Reshaping the Church for the 21st Century. Str. 25-32, 83-93. Houston: TOUCH Publications, 1995. ISBN: 1-880828-90-1.
(20) Tento úřad není jen „hlavní“ vůdce, ale je jím každý vedoucí služebník v jakékoliv složce sboru.
(21) Metafora následovníků Ježíše v J 10
(22) 1 Ti 3,1-13 (ČEP)
(23) Warren, Rick. Cílevědomá církev: jak budovat zdravý sbor podle Božího záměru. Praha: Návrat domů, 2005. Str. 102-106. ISBN: 80-7255-128-0.
(24) Mt 28,19-20a (ČEP), vlastní zvýraznění.
(25) Mt 5,14-16 (ČEP). Ježíš říká, že slávu Otci vzdáme tím, že budeme žít před světem tak, abychom tím vydávali dobré svědectví a tím jej oslavíme.
(26) Skupina křesťanů oddaných Bohu a službě ve sboru, jak je popisuje autor. Warren, Rick. Cílevědomá církev: jak budovat zdravý sbor podle Božího záměru. Praha: Návrat domů, 2005. Str. 102-106. ISBN: 80-7255-128-0.


Literatura
Český ekumenický překlad Bible. Praha: Česká biblická společnost, 2001.
Beckham, William A. The Second Reformation: Reshaping the Church for the 21st Century. Houston: TOUCH Publications, 1995. ISBN: 1-880828-90-1.
Černý, Pavel. Dynamika života církve: Poznámky k praktické eklesiologii. Praha: Oliva, 1998. Interní materiál ETS. ISBN: 80-85942-34-8.
Říčan, Rudolf a kol. (ed.), Čtyři vyznání: Vyznání augsburské, bratrské, helvetské a české se čtyřmi vyznáními staré církve a se čtyřmi články pražskými. Praha: Komenského evangelická bohoslovecká fakulta v Praze I, 1951.
Warren, Rick. Cĺevědomá církev: jak budovat zdravý sbor podle Božího záměru. Praha: Návrat domů, 2005. ISBN: 80-7255-128-0.
Yancey, Philip. Proč se obtěžovat s církví? Praha: Návrat domů, 2003. ISBN: 80-7255-089-6.