Otisky prstů

Přesně před sto lety se začala rozvíjet věda, která pomohla odhalit statisíce zločinů. Ačkoli se metody vyšetřování značně zdokonalily a používají nejmodernější technologie, daktyloskopie zůstává první dámou kriminalistiky. Sedmnáctého října roku 1902 byl v pařížské ulici du FaubourgSaint-Honoré zavražděn sluha zubaře Joseph Reibel. K případu byl povolán vedoucí oddělení rejstříku zločinců Alphonse Bertillon. Syn statistika vychovávaný v obdivu k exaktním vědám, který začínal jako obyčejný kopista na prefektuře, se v té době už těšil značné vážnosti. Pro vyhledávání zločinců vynalezl novou metodu zvanou antropometrie. Spočívala v měření výšky a šířky obličeje, rozměrů pravého ucha a čísla levého chodidla. Díky údajům získaným touto technikou - označovanou jako bertillonáž - bylo možné odhalit recidivisty, kteří vystupovali pod falešnou identitou. V zájmu pořádku přidával Bertillon ke svým antropometrickým záznamům i čtyři otisky pravé ruky, ačkoli v úspěšnost daktyloskopie, kterou před ním zkoušeli již Angličan Herschel a Argentinec Vucetich, nevěřil. Z NOUZE CTNOST

V případu zavražděného Josepha Reibela nebyla Bertillonovi jeho metoda nic platná, protože neexistovali žádní podezřelí. Byl proto nucen použít otisky prstů z místa činu. Šlo o palec, ukazováček, prostředníček a prsteníček, které se otiskly na sklenici. Bertillon je porovnal se všemi otisky z rejstříku. Zjistil, že se shodují s otisky jistého Henriho Léona Scheffera zvaného „Dělostřelec George“. O šest dní později byl Scheffer zadržen v Marseille a k vraždě se přiznal. Použití daktyloskopie k objasnění zločinu znamenalo průlom v tehdejších vyšetřovacích metodách a vyvolalo velký ohlas. Ačkoli jsou v poslední době zaváděny nové techniky, například analýza DNA, daktyloskopie je stále metodou číslo jedna. KRESBA PRSTŮ

Existenci tohoto způsobu „podepisování“ objevili už v sedmém století Číňané. Člověk se potí. Jeho kůže se odlupuje. Přichází neustále do kontaktu s různými druhy špíny, s prachem, tukem, krví a podobně. Když se pak člověk dotkne nějakého předmětu nebo osoby, působí tato směs na bázi potu, která ulpívá na ruce, jako tiskařská barva. Konečky prstů po sobě zanechají otisky. Jde o reprodukci reliéfu kůže sestávajícího z drobných vystouplých čar zvaných papilární linie. Kresba papilárních linií je u každého jedince na světě jiná. Liší se dokonce i u jednovaječných dvojčat, na rozdíl od DNA, kterou mají stejnou.

Papilární linie nemají jen lidé, ale také primáti na všech čtyřech končetinách a některé opice i na vnitřní straně ocasu. Díky nim je kůže zdrsněná, umožňuje lepší zachytávání a zkvalitňuje hmat. Linie se vytvářejí ve škáře během vývoje plodu v děloze. Embryo je v lůně matky vystaveno množství nejrůznějších tlaků a drobných nehod, které ho nijak neohrožují, ale formují mimo jiné i povrch jeho kůže. Takto vzniklé papilární linie se po šestém měsíci těhotenství už dále nevyvíjejí. Zůstanou stejné po celý další život člověka. Mění se jen po hlubokém poranění. ZÁSLUHA POČÍTAČŮ

Daktyloskopie zásadně přispěla k odhalování zločinců, ale dlouhá léta byla identifikace pomocí otisků prstů velice pracná. Policisté museli ručně porovnávat tisíce složek rozesetých po celém území státu. Vše se změnilo s příchodem informatiky. Dnes se otisky získané na místě činu porovnávají s materiálem uloženým v počítačové kartotéce. Otisky se nepokládají přes sebe, ale vedle sebe a počítač porovnává určité charakteristické body. Provede první výběr a předloží soubor asi pětadvaceti až sta vzorků. Pak je řada na člověku. Policejní odborník porovnává vybrané vzorky se sejmutými otisky pouhým okem a rozhoduje, které dva se shodují. Podle statistik přispěla minulý rok tato metoda například ve Francii k objasnění 11 500 případů a identifikaci 7500 osob. ZPŮSOBY SNÍMÁNÍ

Úspěch závisí na kvalitě získaných vzorků. Opatrní zločinci si berou rukavice, aby nezanechali otisky, ale i ti nejchytřejší někdy udělají chybu. Jeden obtížný zločin byl odhalen díky otiskům na ubrousku od bagety, který pachatel nechal v autě použitém při loupeži. Jen deset procent stop je viditelných pouhým okem a v přirozeném světle. Ty ostatní jsou latentní, získávají se speciálními technikami. Právě v této oblasti učinila věda v poslední době největší pokroky. Daktyloskopická metoda dnes kombinuje chemii, fyziku a optiku s informatikou. Odebírání vzorků není jednoduché. Nelze jej provádět na většině tkanin s výjimkou hedvábí. Drsné a porézní materiály, jako polystyren, jsou už pro snímání otisků dostupné. Díky speciálním roztokům je také možné snímat otisky z předmětů, které byly delší dobu ve vodě. Problém představuje lidské tělo. Ale i z něj se již podařilo sejmout otisky pachatele. U drobnějších přestupků se odborníci spokojí s tradiční metodou: na dané místo se štětcem nanese prášek, bílý nebo černý podle barvy podkladu. Takto zvýrazněný otisk se sejme na zvláštní adhezní pásku a posléze je vyfotografován. Pro těžké zločiny se používají sofistikovanější prostředky. Každému podkladu odpovídá určitá chemická látka.

Nejpoužívanější je kyanoakrylát obsažený ve vteřinových lepidlech, který se rozprašuje na doličné předměty a zachycuje se na otiscích prstů. Další účinnou metodou je vakuová metalizace. Zkoumaný předmět se umístí do podtlakové komory. V ní jsou kovové destičky, na nichž se zahřívají kousky zlata a zinku až do úplné sublimace kovu. Drobné kovové částečky se pak usazují na otiscích prstů. Existuje i jiný způsob. Otisky jsou opatřeny luminiscenčním nátěrem a za pomoci speciálních brýlí zkoumány pod ultrafialovým světlem. Kromě toho se začínají objevovat i systémy numerického zpracování obrazu, které nabízejí možnost „vymazat“ rušivé prvky znesnadňující zkoumání otisků. Kupříkladu písmena na igelitové tašce ze supermarketu. JEDNA Z MNOHA

Otisky prstů představují jen jednu z mnoha částí vyšetřovacího řízení. Neposkytují nezvratný důkaz o vině, protože ještě neexistuje takové zařízení, které by určilo, zda vznikly před spácháním zločinu, během něj nebo až po něm. Někteří američtí advokáti začali jejich spolehlivost zpochybňovat. Poukazují zejména na to, že poslední fáze porovnávání závisí na lidském faktoru, který není neomylný. V evropských zemích neexistuje dokonce ani závazný minimální počet shodných bodů mezi porovnávanými otisky. Rozhodnutí závisí na policejním odborníkovi. Francie používá dvanáct shodných bodů, Velká Británie jich donedávna používala šestnáct, nyní tento standard opustila. Kvantitativní přístup je podle některých vědců nedostačující. Neexistují žádné statisticky ověřené údaje, podle nichž by bylo možné stanovit minimální počet bodů, na jejichž základě by odborník mohl prohlásit, že dva otisky se shodují. Vše závisí na kvalitě jeho pozorování. Vzhledem k těmto pochybnostem začali odborníci doplňovat klasickou daktyloskopii studiem pórů na prstech a otisky celých dlaní. Ty by měly v budoucnu tvořit součást zločineckých rejstříků. I jiné části těla mohou zanechávat své podpisy. Například uši. Tvar ušního boltce je stejně ojedinělý jako papilární linie. Liší se od člověka k člověku. Některé státy, například Švýcarsko, začínají už těchto poznatků využívat. Vracejí se tak vlastně zpět k Alphonsu Bertillonovi, který metodu měření uší prosazoval již před sto lety.