Historie Chodů

V raném středověku byly hranice Českého království chráněny horami a neproniknutelnými lesy. Do země se dalo vstoupit pouze zemskými stezkami, které byli chráněny tzv. strážemi. Tyto stráže udržovali zemské stezky a provázeli obchodníky přes hranice kvůli bezpečnosti i kvůli vybírání cla.

Tímto regionem procházely dvě důležité zemské stezky. Jedna směřovala z Chamu do Waldmünchenu, a pak dále přes Klenčí do Domažlic a druhá z Chamu přes Všerubský průsmyk opět do Domažlic. Tehdy se na místě, kde se obě stezky střetávaly, nacházelo hradiště Tuhošť, které bylo celním, správním a strážným střediskem kraje. Je doloženo již od 10. století. Již tehdy zde byly vsi, z nichž některé se zabývaly strážní službou na zemských stezkách /např. ves Stráž u Domažlic/.

Chodské vesnice vznikly později. V souvislosti s kácením hraničního lesa. Hranice Českého království tvořená pohořím Český les byla nejméně chráněna horami a navíc hraniční les po středověké kolonizaci zůstal široký jen několik kilometrů. Bavorské osídlení místy dosáhlo až k hranicím. Z tohoto důvodu byly založeny vsi, které přiléhaly těsně k hraničnímu lesu v podhůří Českého lesa, a to od Všerubského průsmyku až po Dyleň. Obyvatelstvo těchto vsí bylo nazýváno Chodové. Jejich úkolem bylo střežit a ochraňovat hranice, lesy a hory, bránit dalším škodám v lese /zjišťovali zda nedošlo k posouvání mezníků, těžbě dříví či k nedovolenému usazování bavorských kolonistů/. V době války zasekali les a drželi stráž na hranici. Chodské vesnice tedy vznikaly až ke konci 12. století nebo v 1.polovině 13. století, kdy se projevila nutnost ochrany hraničního lesa. Největší význam pro obranu země mělo fungování chodských vesnic ve 14. – 15. století.

Od jiných poddaných Chody odlišovala vedle jejich funkce hlavně jejich privilegia, jak písemně zaručená českými králi 14. a 15. stol., tak i zvyková /písemně nepotvrzená/ - např. užívání hraničního lesa k lovu i těžbě dřeva. První písemné privilegium získali od krále Jana Lucemburského. Postupně i další panovníci jim písemně potvrzovali některá ze zvykových práv /vždy ta, která jim byla momentálně upírána ze strany zástavní vrchnosti/. Tak postupně získali 24 privilegií. To se ale týká pouze Chodů domažlických. Chodové ze vsí, které spadaly pod Tachov a Přimdu, neměli svá zvyková práva písemně potvrzena a nikdy nedosáhli tolika svobod jako Chodové domažličtí. Ti měli i svůj praporec /na něm byl pár plstěných bot/ a svoji pečeť /byla na ní čakana a kolem ní hvězdičky/.

Toto období “pohody“ pro Chody /domažlické/ však trvalo jen do 16. století. V té době již nedostávají žádná další privilegia a panovník i zemské úřady respektují jen práva, která jsou písemně potvrzena. Změna v postoji k Chodům byla dána změnami celkovými - rozvoj vojenství /Chodové nejsou schopni zabránit vstupu vojsk na území království/, navíc po nástupu Habsburků na český trůn dochází k uzavírání hraničních smluv a kolonizaci hraničního hvozdu německým obyvatelstvem. Chodové a jejich strážní funkce se stává zbytečnou. Také dochází k nástupu feudálního velkostatku k režijnímu podnikání, tedy k narůstání robotních povinností. Chodové, které panovník již nepotřeboval, byli dáváni do zástavy a jejich zástavní vrchnost po nich chtěla plnění robotních povinností stejně jako od ostatních poddaných /Chodové byli občas zastavováni i dříve, ale vždy jen na krátkou dobu vzhledem ke své důležitosti pro krále/.

Již od počátku 16. století byli Chodové dáni do zástavy Švamberkům. Ti museli panovníkovi za zástavu zaplatit, a tak se snažili Chody donutit k robotě. Vzhledem k tomu, že Chodové měli některá práva písemně potvrzena panovníky, mohla jim být upírána pouze zvyková práva /písemně nedoložená/. Chodové se bránili stížnostmi a žalobami u soudu. Nikdy však neuspěli ač se se Švamberky soudili až do roku 1572. Tehdy se sami vykoupili ze zástavy /se svolením císaře/. Ale již v r.1579 byli opět zastaveni, tentokrát městu Domažlice. To se je opět snažilo přinutit k robotám a poddanským dávkám, ale Chodové se znovu začali soudit. Město Domažlice se účastnilo povstání českých pánů proti císaři, a proto mu po bitvě na Bílé Hoře byla zástava sebrána.

Přestože se Chodové povstání neúčastnili a do vojska domažlických nevstoupili, byli dáni opět do zástavy. Tentokrát Wolfu Vilému z Lamingen. Ten vlastnil sousední statky Bělou a Újezd sv. Kříže. Rovněž ten se snažil donutit Chody robotovat. I na něho podávali Chodové stížnosti a opět žádali císaře o svolení, aby se mohli sami vykoupit ze zástavy. Ale vzhledem k tomu, že probíhala třicetiletá válka , a že Lamingen půjčoval císaři peníze, nemělo jejich snažení žádný efekt. Dokonce v r. 1630 dal císař Lamingenovi Chody do dědičného držení (v podstatě je prodal).

K novým sporům mezi vrchností a Chody došlo po převzetí správy statků synem Wolfa Viléma – Wolfem Maxmiliánem z Lamingen. Chodové se opět bouřili proti narůstajícím robotním a poddanským povinnostem. Proto vydal císař reskript tzv. perpetuum silencium /věčné mlčení/, ve kterém Chodům přikazoval naprostou poslušnost Lamingenovi . Ani to nepomohlo a Chodové odpírali i nadále poslušnost, takže již r.1674 bylo několik z nich zatčeno a odsouzeno. V r. 1680 byla Chodům sebrána jejich písemná privilegia . Dvě však tajně uschovali, a na jejich základě začali další spor v r. 1692. Stěžovali si u císaře a uplatňovali svá stará práva. Přestali robotovat a platit dávky. Přestože se to česká komora snažila řešit smírnou cestou a vysvětlovala Chodům jejich situaci a nutnost plně poslouchat vrchnost, Chodové neustoupili. Nato bylo povoláno vojsko a deputace Chodů v čele s J.S.Kozinou byla zatčena. Vojsko postupně bez jediného výstřelu zabralo chodské vesnice a zajalo sedláky. Všichni Chodové pak slíbili Lamingenovi poslušnost. Soud vynesl nad hlavními viníky vzpoury rozsudek. Ten byl velmi mírný – Kozina, Selner a Hrubý byli odsouzeni na jeden rok nucených prací. Proti tomu se však postavil Wolf Maxmilián Lamingen. Chtěl přísnější potrestání, a proto nový rozsudek zněl – popravit všechny tři hlavní viníky. Císař tento rozsudek zmírnil. Nechal popravit pouze J.S.Kozinu. K popravě došlo v Plzni 28.11.1695.

2.11.1696 zemřel i Wolf Maxmilián Lamingen. Časová shoda obou úmrtí dala později podnět k vytvoření pověsti o vyzvání na boží soud.

Na jaře 1697 prodala vdova panství Stadionům. I jim se však Chodové odmítali podvolit a od r. 1706 opět docházelo ke sporům mezi nimi a vrchností o výši dávek a robot. Spory byly ukončeny až r. 1777 na základě přijetí nového robotního patentu.

Přimdští a tachovští Chodové se také bouřili proti svým vrchnostem, ale jejich boj neměl takový ohlas jako boj domažlických Chodů neboť se v období 16. a 17.století poněmčili a bojovali proti české vrchnosti.

Na Domažlicku vznikly prvé německé osady až v 16. století. Navíc privilegiem Karla IV. byli domažličtí Chodové chráněni proti usazování německé šlechty ve svých vsích. Přirozené centrum regionu – Domažlice patřily v období husitství k táborskému svazu a byly české. Takže domažličtí Chodové se neponěmčili a Chodsko bylo jedinou oblastí v Čechách, kde české obyvatelstvo sídlilo až u hranic s Německem. Ostatní pohraničí bylo poněmčeno a německé obyvatelstvo tam tvořilo většinu. A to i v sousední části tohoto sledovaného regionu – v oblasti bývalého horšovskotýnského okresu.

Udržení českého jazyka v této oblasti a služba Chodů ve prospěch vlasti /chránit les a hranice Českého království vůči sousednímu Německu/ způsobilo v 19. století obrovský vzrůst zájmu představitelů české kultury a obránců českého jazyka o tento region.

K.J.Erben a Božena Němcová založili slávu Chodska a udělali z něho symbol národní svébytnosti a nezdolnosti. Objevili však i národopisný svéráz zdejšího chodského obyvatelstva. Zejména B.Němcová oslavuje vitalitu a zachovalost lidové kultury - kroj, zvyky, písničky, pohádky…Zájem o zdejší region se ještě zvýšil po vydání Jiráskových Psohlavců, a to jak o historii, tak i o etnografii. Vycházely studie popisující hmotnou i duchovní kulturu chodského lidu /sběratelé chodských písní, dialektologové, jazykovědci/. Sběratelé nashromáždili obrovské množství materiálu, ze kterého je možné čerpat dodneška.

Zdůrazňování kozinovské a hraničářské tradice a národopisného svérázu mělo na Chodsku podíl na vzniku pocitu určité výlučnosti této oblasti a jeho obyvatelstva, a to zpětně ovlivnilo udržení kroje a zvyků /v některých případech až do dnešních dnů/. I dnes ještě hovoří lidé z chodských vesnic svým nářečím /zejména ti starší/ a nosí kroj /starší ženy i ve všední dny , mladší ženy a muži při slavnostních příležitostech či národopisných slavnostech – masopust, bály, národopisná slavnost Výhledy, Chodské slavnosti atd./. Také některé zvyky se stále ještě dodržují – velikonoce, masopust atd.