Atentát na Heydricha

Heydrich a jeho osobní život
V roce 1931, na druhý svátek vánoční, se oženil s Lindou von Osten, členkou NSDAP, narozenou 14. června 1911 v Avendorfu na ostrově Fehrman. Za jeho života mu porodila tři děti - dva syny a dcerku (čtvrté dítě se narodilo již jako pohrobek po Heydrichove smrti)- a byla mu až za hrob oddanou a obdivující manželkou.

Od 20. dubna byl pověřen ministerským předsedou a říšským maršálem Hermannem Göringem funkcí zástupce velitele gestapa (po sesazení Rudolfa Dielse, jeho zakladatele) a v roce 1936 se stal v Hitlerem nově vytvořené říšské policii šéfem bezpečnostního oddělení. Vedle kriminální policie mu byla podřízena i tajná policie. V roce 1940 si vysloužil jako stíhací letec v Nizozemí a v Norsku železný kříž II. třídy a bronzovou sponu frontového letce, jako stíhací letec se zúčastnil v roce 1941 i začátku německého tažení na východ a byl vyznamenán železným křížem I. třídy a stříbrnou sponou frontového letce.

"Hitlerovské ostruhy" si Heydrich vysloužil zejména svou účastí na likvidaci tvz. Röhmova puče (který byl jen záměrně vyvolanou fikcí, jež měla posloužit účelu - likvidaci SA). Akce proběhla 30. června (s dozvuky až do 2. července) 1934 a zapsala se do dějin pod názvem "Noc dlouhých nožů" (někdy bývá srovnávaná s tzv. bartolomějskou nocí - 16. století). Heydrich se tu v plném světle projevil jako mistr organizování provokací, využívání lží a polopravd, obstarávaní vymyšlených zpráv a padělaných dokladů.

Ozbrojené síly SA se pod vedením ambiciózního Ernesta Röhma, který si usmyslel učinit z nich masovou "lidovou armádu", staly pro Hitlera nepohodlné a nebezpečné. Röhmovo počínaní nevraživě sledovali i další lidé z Hitlerova okolí... Heydrich splnil ovšem svou roli, která spočívala ve shromáždění "usvědčujících" dokumentů a "zaručených" informací o chystaném Röhmově puči, naprosto perfektně. Připravil seznam "zrádců" ( po konečné Göringově úpravě obsahoval údajně 110 jmen!) a v ranních hodinách 30. června 1934 zorganizoval zatčení Röhma a dalších vůdců SA v penzionu Hanselbauer v lázních Wiessee (kam byli předtím lstivě pozvání na údajnou schůzku s Hitlerem). Ještě týž den bylo šest z nich v Mnichově popraveno. Další hromadná zatčení a popravy proběhly v Berlíně, kde se vraždilo až do 2. července, kdy prý Hitler slíbil prezidentu Hindenburgevi, že masakr skončí.

Zastupující říšský protektor
Heydrich nebyl vybrán na toto místo náhodně. Hlavním důvodem byla jeho již vícekrát projevovaná razantnost v prosazování nacistické politiky. Není však vyloučeno, že právě proto se ho chtěli v Berlíně zbavit. Zejména pak intrikán Himmler, kterému začínal Heydrich přerůstat přes hlavu. Vycítil v něm soka, který si brousí zuby na jeho místo a kterého začíná mít Hitler v daleko větší oblibě než jeho samotného. Lišácky tedy patrně sám navrhl Hitlerovi, aby poslal Heydricha - jakožto člověka nejschopnějšího - vyřešit krizi do protektorátu (hrozila revoluce) a pravděpodobně ho tak chytře "uklidil" z Hitlerova nejbližšího okolí.

SS-Obergrupenführer a generál policie Reinhard Heydrich se úřadu zastupujícího říšského protektora ujal neprodleně a neobyčejně vážně. Předně rozehnal dosavadní "zlenivělý" aparát úřadu říšského protektora a přivezl si do Prahy kompletní tým osobně vybraných , nacizmu oddaných spolupracovníků, dokonce i vlastní písařky a telefonistky.Poté vnutil prezidentu Háchovi novou (kolaborantskou) vládu: zredukoval počet ministerstev a do jejich čela postavil mimořádně pečlivě, vůči nacizmu bezvýhradně loajální představitele. Takto zastíněn se dal do plnění svého zásadního úkolu: nejprve zpacifikovat poměry a poté připravit půdu pro konečné řešení (Endlösung) tvz. České otázky - tedy jinými slovy "vyčistit" český prostor pro budoucí osídlení čistou německou rasou.

Heydrichova doktrína dělila české obyvatelstvo do tří skupin: první skupina českého obyvatelstva - dobře smýšlející Češi dobré rasy - splňující určité rasové předpoklady (zvláště děti) měla být převychována a poněmčena, druhá skupina - špatně smýšlející Češi špatné rasy - poněmčení neschopná, měla být vysídlena na východ, kamsi do nehostinných oblastí Ruska, a třetí skupina, střední vrstva, měla být důkladně prozkoumána a roztříděna na dobře smýšlející Čechy špatné rasy - ti měli být prakticky využiti, nasazeni na práci v říši a sterilizováni, aby se nemohli už dále množit, a špatně smýšlející češi dobré rasy - ti měli být nejvíce nebezpeční (rasově silná vůdcovská vrstva) fyzicky zlikvidováni!

S realizací své doktríny začal Heydrich ihned po svém nástupu do funkce. Vyhlásil (28. září 1941) výjimečný stav - stanné právo (trvalo až do 20. ledna 1942) a zahájil masové zatýkání a popravy. Teror, který takto rozpoutal, skutečně brzy téměř slibně se rozvíjející národní odboj - pokud činnost ilegálních odbojových organizaci nezlikvidoval úplně, pak ji přinejmenším na dlouhou dobu ochromil. Popravě neušla řada vynikajících českých osobností - do konce října přišlo o život přinejmenším 300 nevinných osob.

Počátkem roku 1942 pak brutalitu vystřídala promyšlená populistická demagogie - "bič" vystřídal po vzoru osvědčených příkladu z historie nejrůznějších totalitních režimů "cukr". Začal motivovat české zemědělce a dělníky, zastrašené hrůzovládou, k poslušnosti a usilovnějšímu pracovnímu nasazení pro válečnou mašinérii velkoněmecké říše zvýšenými příděly potravin (byly dokonce o něco vyšší než v samotném Německu!), různými příplatky a drobnými výhodami. A nutno říci, že s úspěchem - pracovní výsledky českých lidí ocenil v té době i sám vůdce Adolf Hilter.

Ruku v ruce s řešením tzv. české otázky přistoupil Heydrich i ke konečnému řešení tvz. otázky židovské - to bylo mnohem přímočařejší: Židé se totiž jako rasa zcela "podřadná" k převýchově "nehodili", jejich osudem se tedy měla stát postupná a totální fyzická likvidace. 16. října 1941 byl z Prahy vypraven první z dlouhé řady transportů Židů - tento do gheta v polské Lodži. V protektorátu bylo židovské gheto (jakási přestupní stanice na cestě do vyhlazovacích koncentračních táborů) zřízeno výnosem zastupujícího říšského protektora v pevnosti Terezín (celkem Terezínem prošlo bezmála 140 tisíc vězňů). Do konce války bylo v koncentračních táborech v rámci holocaustu umučeno téměř 80 tisíc českých Židů.

Příprava atentátu
Dne 3. října 1941 bylo na poradě předních představitelů londýnského odboje (se souhlasem jeho předsedy Dr. Edvarda Beneše) rozhodnuto, že zcela konkrétním terčem odplaty se stane zastupující říšský protektor Rienhard Heidrich. "Šedou eminencí", stojící v pozadí příprav atentátu, byl nepochybně plukovník generálního štábu v Londýně - šéf špionážní centrály - František Moravec.

Z jeho rozhodnutí byla zřízena na farmách Garramour a Cammus Darrah, nedaleko skalnatého pobřeží na severozápadním okraji Skotska, Special Training School pro k plnění mimořádných vojenských úkolů vybraných patnáct Čechoslováků. Z nich bylo sedm nejlepších vybráno ke splnění úkolu nejbližšího - k likvidaci Heydricha. Byli převezeni na zámeček Bellasis nedaleko Londýna a tady čekali na poslední pokyn. Rozděleni do tří skupin: Silver A (velitel skupiny nadporučík Alfréd Bartoš, krycím jménem Emil Sedlák - úředník z Brna, rotmistr Josef Valčík, krycím jménem Zdeněk Toušek - absolvent Obchodní akademie v Olomouci a radiotelegrafista Jiří Potůček - krycím jménem Alois Tolar učitel z Brna), během října a listopadu 1941 uskutečnila tato skupina tři neúspěšné pokusy o výsadek na území protektorátu (po jejich výsadku na ně měly v činnosti posloupně navázat další dvě skupiny) - z důvodu nepříznivého počasí se však po třikrát vrátily na zámek Bellasis. Další dvě skupiny byly pouze dvoučlenné: Silver B ( rotný Jaroslav Zemek a četař Vladimír Škácha a Antropoid ( rotmistr Jan Kubiš, krycím jménem Otto Strnad - dělník z Brna, a Slovák Josef Gabčík, krycím jménem Zdeněk Vyskočil - zámečník z Prostějova ).

28. prosince 1942 nasedalo do letounu Halifax - s devítičlennou posádkou pilota Flying Lieutenanta R. C. Hockeyho - všech sedm protagonistů věcí příštích. Rádiová stanice, která jim měla sloužit k budoucímu spojení, byla svěřena Bartošovi. Na sobě měli šaty a boty, které se nosily v protektorátu ( na prádle však britské firemní značky!), v kapsách ukrývali peníze pro potřeby odboje, v protektorátní občanské legitimace (ovšemže i britskou pistoli značky Colt a na diskrétním místě drobnou ampulku s jedem - pro použití v případě krajní nouze).

Tentokrát byl rozkaz nesmlouvavý: uskutečnit výsadek za každou cenu! A počasí znovu nepřálo. Výsadky tedy byly - za každou cenu! - realizovány na místech zcela mimo plán: Silver A dopadla někde u Poděbrad, Silver B na stromy u osady Kasaličky poblíž Přelouče a Antropoid uprostřed polí u Nehvizd poblíž Prahy (Gabčík si při pádu poranil nohu a první nucený úkryt našli s Kubišem v opuštěném lomu).
Atentát

Po pět měsíců jsou "doma". Bydlí po ilegálních bytech, připravují se na den D. Netuší, že v Londýně řeší představitelé exilové vlády nastalé dilema, ještě dokud je čas: atentát ano či ne? Proslýchá se totiž, že se Heydrichova služba úřadu zastupujícího říšského protektora chýlí ke konci, že má být převelen do Francie, na druhé straně se však v protektorátu množí sabotáže a protestní akce komunistů - sílí jejich vliv...A to definitivně rozhoduje: Je nutno londýnský odboj výrazně zviditelnit! Atentát je nezbytný!

Je slunečné ráno 27. května 1942.
DĚJIŠTĚ: Silnice v Libni, stoupající do kopce s ostrou zatáčkou pod Vychovatelnou - jezdívá tudy tramvaj č.3, která zahýbá vzhůru do Kirchmayerovy třídy, kde se spojuje s linkou č.14.
ČAS: 9:00. Tři muži na bicyklech se nenápadně rozmisťují kolem refýže tramvaje č.14. První muž (Gabčík) si v kleče připravuje ve své aktovce, přikryté balónovým pláštěm, rukama školeného střelce do pohotovostní polohy automatickou pistoli Sten-gun, ráže 9mm, nemá však možnost se přesvědčit, zda je náboj správně v hlavni (osudová chyba!). Druhý muž (Kubiš) čeká na chodníku pod Vychovatelnou, v ruce drží aktovku, v ní dvě bomby. Třetí muž (Valčík) přechází o sto metrů dál po Kirchmayerově třídě, v kapse zrcátko, jimž má dát znamení...

Čas se nesmírně vleče, uplynula více než hodina, protektor má proti svým zvyklostem zpoždění. KONEČNĚ! Je asi 10:30... Valčík spatřuje na horizontu Kirchmayerovy třídy mercedes. Vytahuje zrcátko, češe se, odrazem slunečních paprsků dává znamení těm dvěma. Gabčík - prostovlasý mládenec v hnědém obleku a baloňákem přes ruku - skáče z chodníku do jízdní dráhy před automobil, jakoby chtěl stihnout odjíždějící tramvaj. Skřípění pneumatik. Gabčík odhazuje baloňák a namíří Sten-gun proti Heydrichovi. Zbraň však nevystřelí!. Nejspíš se vzpříčil první náboj, což se u těchto automatických pistolí občas (!) stává. Heydrichův řidič Klein sahá po revolveru a pronásleduje Gabčíka, který mezitím vytahuje rezervní pistoli z náprsní kapsy - v divoké honičce Kleina postřelí a běží dál, aby se u Trojského mostu ztratil v davu. Heydrich se snaží vyprostit ze sedadla, když vstupuje na scénu Kubiš a jeho bomba. Ohlušující detonace, střepina bomby zasahuje do obličeje i Kubiše, který však nedbá na bolest a krev a mizí mezi zpanikařenými cestujícími, kteří se hrnou z tramvaje č. 3... Zasažený protektor se mátožně potácí a padá k zemi. Do nemocnice na Bulovce jej odváží stěhovací dodávka firmy Holan zastavená strážníkem.

Konečná diagnóza nejistá
V operační knize nemocnici na Bulovce stojí zápisy z roku 1942 pod číslem 1169 (pacient R. Heydrich) strohé sdělení: střelné poranění zad a ruptura (t.j. natržení) sleziny. Pamětník operace, která trvala asi 60 minut, lékař provádějící anestezii, MUDr. Alois Honě, vzpomíná, že rána byla silně znečištěna vycpávkou ze sedadla auta a jinými nečistotami, byl vyjmut mosazný předmět velikosti 4x2cm, plechový kousek karoserie Mercedesu, střepina anglické bomby... A odstraněna poškozená slezina, průběh operace byl zcela normální a pacient se ocitl mimo nebezpečí. Brzy se jeho stav začal zlepšovat 3. června údajně sám vsedě poobědval! V říši však českým lékařům nedůvěřují a vysílají do Prahy německé specialisty - přijíždí Himmlerův osobní lékař Dr. Gebhard (po válce odsouzený k trestu smrti jako mimořádně těžký válečný zločinec) a slavný německý chirurg profesor Sauerbruch. Oba odmítali další "odbornou posilu" - Hitlerova osobního lékaře MUDr. Morella (který si ostatně i v německých lékařských kruzích vysloužil pověst mastičkáře a šarlatána). Jakmile však převzali němečtí experti 3. června Heydricha do péče, jeho stav se nápadně rychle zhoršil. A 4. června ráno Heydrich zemřel.

Údaje konkrétní příčině Heydrichovy smrti se rozcházejí. Pitvu provedli němečtí profesoři - Hamperl a Weyrich, originál pitevního protokolu však záhodně zmizel.

Osud atentátníků
Na okresní četnickou stanici v Benešově byla dne 14. června 1942 doručena obálka s anonymním dopisem: "zastavte pátrání po pachatelích atentátu... , ježto pachateli jsou jistý Gabčík ze Slovenska a Jan Kubiš, jehož bratr je hostinským na Moravě... ". Tímto málem přehlédnutým psaním si vyrobil alibi bývalý český voják, neúspěšný člen výsadkové skupiny Out Distance, Karel Čurda. Zaměnil službu vlasti za soukromé zájmy, ze skupiny byl vyloučen a teď se policejně nehlášený ukrýval na půdě v domě své matky v Nové Hlině, okr. Třeboň. Hrozil mu (i jeho matce) trest smrti, v novinách se však 13. června 1942 dověděl, že pohrůžka zastřelením za přečiny proti říši (a pobyt bez policejního ohlášení mezi ně patří) se nevztahuje na osoby, které nejpozději do 18. června do 20:00 poskytnou gestapu údaje přispívající k objasnění atentátu... To je přece jedinečná šance na osobní amnestii.

Pachatele atentátu přece dobře zná - ještě z období parašutistického výcviku v Londýně. 16. června přichází dovršit osobní dílo zrady, započaté anonymem na Benešovské poště, na pražské ústředí gestapa. Výslech Čurdy provázený počáteční nedůvěrou a bitím, trval s přestávkami celou noc. Čurda vylíčil celý svůj životopis, udal jména parašutistů, s nimiž byl shozen, jména osob, u nichž dříve viděl předměty nalezené po atentátu na místě činu, jména všech přechovávačů, které znal. Věděl, že pistole jednoho z atentátníků byla v aktovce zabalena a přikryta trávou - tento fakt, jenž byl všeobecně známý, gestapáky přesvědčil, že Čurda ví, o čem mluví. Jediné, co nevěděl, bylo současné místo úkrytu atentátníků. To už však nebylo na základě udaných indícií těžké odhalit. Během 17. června bylo gestapem zajištěno asi deset nebo dvanáct rodin, jež měly podle Čurdy s atentátem něco společného, a ještě týž den večer už na gestapu věděli, že se pachatelé atentátu ukrývají v katakombách řecko-pravoslavného kostela Karla Boromejského (dnes Cyrila a Metoděje) v pražské Resslově ulici.

18. června ve 4:15 je kostel obklíčen jednotkami SS pod velením jejich Sturmführera Pannwitze. V poutech je převezen farář Čikl, aby kostel odemkl. V kryptě se tu ukrývá sedm mužů - tři atentátníci, nadporučík Adolf Opálka, který se měl postarat o zpáteční transport atentátníků do Anglie, a tři parašutisté (Jaroslav Švarc, Josef Bublík a Jan Hrubý), kteří byli vysazeni koncem dubna v prostoru Křivoklátských lesů jako záložní skupina. Nemají šanci utéct, ale nejsou ochotni se vzdát. Brání se střelbou z pistolí a granáty. Jsou přivoláni hasiči - stříkacími hadicemi naplňují oknem kryptu do výše 1m vodou (aby munice a výbušniny parašutistů, kterými se tak úporně brání proti přesile čtyř set mužů nahoře, nasákly vodou a byli neupotřebitelné). Poslední suchý náboj si ušetřil každý sám pro sebe. "Aktšlusu" před kostelem je přítomen sám státní tajemník K. H. Frank. Na oltářním koberci na chodníku je tu do řady poskládáno sedm mrtvých těl