Hledej:
iReferáty.cz je internetová databáze referátů. Referáty, seminární práce, životopisy a čtenářský deník pro střední a základní školy.

Husitství

Zařazeno: iReferaty.cz > Referáty > Dějepis > 301 > Husitství
 
Titulek: Husitství
Datum vložení: 13.6.2006

 

squareVClanku:
id='square-ir'
Brzy po Husově smrti se vytvořila široká fronta jeho přívrženců, kteří si začali říkat husité. Svůj program shrnuli v tzv. čtyřech artikulách pražských.
Artikuly požadovaly:
- příjímání pod obojí způsobou (tělo i krev Ježíše Krista - chléb a víno) – kalich hlavním symbolem husitů
- trestání smrtelných hříchů již na tomto světě (kritika prodeje odpustků, soudit církev mohou světští vládci)
- svobodné kázání slova božího (úloha kněze - morální + výklad bible, kritika církevní hierarchie)
- církvi nepřísluší světské panování (církev by měla být zbavena politické moci i svého majetku - nejdůležitější, ale neproveditelné).

Husité

Husité se dělili na několik skupin. První skupinou byli umírnění a konzervativní husité. K těm patřila většina vyššího kališnického panstva, část nižší šlechty, bohatí pražští měšťané ze Starého města a univerzitní vzdělanci, vesměs z okruhu spolupracovníků a žáků Jana Husa. Snažili se o prosazení církevní reformy v podobě, kterou by katolická církev tolerovala. Jejich cílem bylo také dostat se do zemských úřadů či alespoň omezit moc staré vysoké rodové šlechty a získat tím výhody pro svoji zájmovou skupinu bez ohledu na starší tradice. V zásadě se během revoluce soustředili na obranu získaných výsad a netoužili tak po zásadní změně společenských poměrů, jak tomu chtěli radikálové. To je často přibližovalo k pozicím tolerantní části katolické strany (někteří často přecházeli) a později vedlo ke vzniku panské jednoty. Mezi umírněné až konzervativní husity patřili osobnosti jako Kříšťan z Prachatic, Jan Příbrama. Pražský nejvyšší purkrabí Čeněk z Vartenberka (český zemský "premiér"), moravský hejtman Lacek z Kravař: už na podzim 1415 zorganizovali velkou protestní akci proti Husovu upálení (protestní listy s pečetěmi 452 šlechticů).
Praha a Pražané stáli mezi umírněnými a radikálními proudy husitství. Na počátku revoluce jako hlavní město království sehrála důležitou roli odporem proti Zikmundovi, později ale byli Pražené oslabeni spory mezi Starým Městem (spíše umírnění - Jakoubek ze Stříbra, Jan Rokycana) a Novým Městem (radikálové, chudina - Jan Želivský). Novoměstští také vybudovali polní vojsko, které spolupracovalo s radikály z Tábora a sirotky. Umírnění Pražané se spojili s katolíky a umírněnými husity ve Svatohavelskou koalici (panskou jednotu).
Poslední skupinou byly tři proudy radikálů - Orebité ve východních Čechách s centrem v Hradci Králové (kněz Ambrož, později Hynek Krušina z Lichtenburka); po smrti Jana Žižky se začali nazývat sirotci. Boží zákon chtěli prosadit zejména vojensky. Další radikální směr byli táborité, působící především v jižních a západních Čechách. Jejich centrem se stalo Hradiště hory Tábor, který měl být předsíní do Kristovy říše věčné blaženosti. Nově příchozí obyvatelé tohoto města museli odevzdat cennější předměty a peníze do kádí. Původní idea rovnostářské společnosti vzala za své z důvodu ekonomické nefunkčnosti a táborité byli nuceni začít od okolních vesnic vybírat dávky. V čele Tábora stáli čtyři hejtmani: Mikuláš z Husi, Jan Žižka z Trocnova, Chval z Machovic a Zbyněk z Buchova. Po vypuzení a vyvraždění (upálení) chiliastických a kacířských sekt r. 1421 postupně táborité vytvořili jakousi svébytnou církevní organizaci v čele se seniorem Mikulášem Biskupcem z Pelhřimova a knězem Václavem Korandou (udržela se až do r. 1452, kdy se poddala Jiřímu z Poděbrad). Táborité byli sice ochotni částečně vyjednávat, ale v otázkách víry byli neústupní. Nakonec jim Zikmund udělil v lednu roku 1437 zvláštní městská privilegia, která si Tábor udržel až do r. 1452. Pak se Tábor stal normálním královským městem. S tábory spolupracovala poslední radikální část husitů - severočeští husité. Jejich centry byla města Žatec a Louny a v jejich čele se pohyboval Jakoubek z Vřesovic. Postupem doby se tyto směry přeměnily ve vojenské svazy a vydržovaly stálá polní vojska.

Průběh husitské revoluce

Od roku 1417 probíhaly po celém území Čech poutě na hory, kde prostí lidé pod vedením venkovských kněží a kazatelů dávali najevo odpor vůči zvykům "hříšné katolické církve". Postupně narůstaly nepokoje a ozbrojené davy chudiny dokonce táhly na Prahu. Zde se stal mluvčím radikálních husitů a chudiny Jan Želivský, žák Mistra Jana Husa. 30. 7. 1419 procházelo Prahou procesí vedené Janem Želivským. Před Novoměstskou radnicí žádali na konzervativních radních propuštění vězněných stoupenců husitství. Po odmítnutí požadavků a zneuctění demonstrace novoměstskými konšely vnikli husité na radnici a přítomné hodnostáře vyhodili z oken ("první pražská defenestrace"), čímž dali bezprostřední podnět k vypuknutí husitské revoluce v Praze. Král Václav IV. sice převrat dodatečně schválil, ale již 16. 8. 1419 umírá v Hrádku u Kunratic. Na uprázdněný český trůn začíná uplatňovat nárok jeho bratr, uherský král a římský císař Zikmund Lucemburský. Husitská šlechta však jeho nárok odmítla. Zikmund tedy vyhlásil křížovou výpravu proti Praze. Na pomoc Praze se začali scházet kališníci z celých Čech. V březnu 1420 se Břeněk ze Švihova a Jan Žižka z Trocnova se 400 pěšáky, 9 jezdci a 12 vozy přesunovali z Plzně do Tábora. Pronásledovali je strakoničtí johanité a cestu jim odřízl další oddíl katolického panstva od Písku. U Sudoměře byli 25. 4. 1420 obklíčeni v terénu, který byl vhodný pro útok jízdy. Jedinou šanci skýtá pozice mezi dvěma rybníky, z nichž jeden byl vypuštěný. Napadení bylo možné pouze po hrázi , kterou husité přehradili vozy. Vyrovnali tak nevýhodu svého malého počtu. První útok těžké jízdy byl odražen, druhý útok vedli rytíři přes bahnité dno vypuštěného rybníka. Tam jejich koně uvázli, takže jezdci museli sesednout a útok byl dále veden pěšky. Mlha a večerní šero rozhodly bitvu ve prospěch husitů, kteří se omezili na odrážení protivníka. Nepřátele nepronásledovali, bez jízdy se o to ani nemohli pokusit. Dosáhli ostatně svého cíle, cestu na Tábor měli otevřenou. Husité v této bitvě využili nejen terénu, ale poprvé použili polní opevnění (vozovou hradbu). Padl Břeněk ze Švihova. První bitva mezi husity a křížovou výpravou proběhla na vrcholku Vítkově nedaleko Prahy. Pod vedením císaře Zikmunda se shromáždilo asi 30.000 křižáků, Praha měla okolo 9.000 obránců. Útočníci opanovali dvě strategická místa, Pražský hrad a Vyšehrad, a Prahu téměř zcela obklíčili s cílem ji vyhladovět. Zbýval Vítkov, který znemožňoval dokončit obklíčení města. Na něm nechal Jan Žižka vybudovat provizorní srubové opevnění s příkopy a zídkou. Výhodou bylo, že své postavení musel hájit pouze z jednoho směru, jinudy terén útok nedovoloval. Proto nebyl počet obránců nijak velký (26 mužů a 2 ženy). Zde se také Žižkovi lidé 14. 7. 1420 ubránili spojenému útoku míšenské a rakouské jízdy. Na bojišti zůstalo 144 mrtvých křižáků a neznámo kolik husitů, které v kritické chvíli zachránil zásah pěší zálohy. Křižácká vojska se postupně začala rozcházet, nicméně Zikmund se ještě 28. 7. 1420 nechal korunovat králem. Po neúspěšném pokusu o osvobození husity obleženého Vyšehradu 1. 11. 1420 (kdy velitel Vyšehradu nepodpořil Zikmundovu snahu, protože měl s husity uzavřenou dohodu, ve které slíbil, že se poslední den v říjnu vzdá) musel odtáhnout, aby se do Prahy vrátil až za šestnáct let. Husité Zikmundovo korunování neuznali. V červnu 1421 byl svolán zemský sněm do Čáslavi. Zikmund byl sesazen z trůnu a byla zvolena vláda dvaceti správců, ve které zasedlo 5 pánů, 7 zemanů a 8 zástupců měst. Tuto radu podpořil i pražský arcibiskup Konrád z Vechty, když předtím uznal čtyři artikuly pražské a přistoupil ke kalichu. Začalo se také uvažovat, kdo by měl být novým českým králem. Jakoubek ze Stříbra vystoupil s požadavkem, aby se jím stal nějaký umírněný český husita (došlo naplnění až roku 1452 - Jiří z Poděbrad z Kunštátu), některé radikálnější skupiny požadovaly člena polské dynastie Jagellonců či litevského Zikmunda Korybutoviče. Jednání s těmito kandidáty také prakticky probíhala po celou dobu válek. Praha se také vypořádala s radikály, když staroměstští konšelé 9. 3. 1422 zajali a popravili Jana Želivského. Konzervativci pak Prahu ovládali až do roku 1427, kdy byli svrženi převratem vyšlým z Nového města. V roce 1422 byla proti Čechám vyslána 2. křížová výprava. Již v létě 1421 ji připravili Zikmund s papežem Martinem V. Měla vpadnout do Čech současně ze dvou stran, křižácká vojska od západu Německa a Zikmundovy oddíly Uhrů, Slezanů a Rakušanů přes Moravu. Tyto údery však nebyly koordinovány, a tak se výprava daleko nedostala. Po překročení hranic v Krušných horách se Němci zdrželi obléháním Bíliny a Žatce, kde se doslechli o blížícím se husitském vojsku, a rozutekli se. Zikmund se pokusil o pokračování v boji vlastními silami. Uherské oddíly, páchající po cestě neslýchaná zvěrstva, pronikly až ke Kutné Hoře. Zde se měly spojit se slezskými oddíly. Proti nim vytáhli husité pod vedením Jana Žižky a po prvním neúspěchu je v několika bitvách v prostoru mezi Kutnou Horou a Německým (Havlíčkovým) Brodem porazili. Ke hlavnímu střetu zřejmě došlo 8. 1. 1422 u Habrů. Německý Brod, který pomáhal Zikmundovi, byl zničen. Zikmund se nato stáhl na Moravu a definitivně se vzdal dalších aktivity. Na podzim roku 1423 vznikla panská jednota. Bylo to hnutí, ve kterém se sešli většinou představitelé vyšší katolické šlechty a konzervativní představitelé umírněných husitů, obávajících se radikálů. Avšak ani oni (zatím) neuspěli. V roce 1424 se odehrává bitva u Malešova, jedna z nejkrvavějších bitev, které byly za husitských válek svedeny. Střetla se panská jednota s vojsky Jana Žižky. Žižkovy rozpory s Táborem během roku 1423 totiž zapříčinily odchod vojevůdce a jeho polních vojsk na území východních Čech, kde byl vytvořen tzv. "Menší Tábor". Současně však tyto rozpory umožnily obnovení činnosti panské jednoty, jejíž členové se dosud Žižky obávali, ale nyní doufali, že jej, zbaveného podpory táboritů, mohou porazit. Spojeným panským a pražským vojskům se po několika neúspěšných srážkách povedlo na jaře 1424 vystihnout správný okamžik. Žižka ustupoval ze západní hranice Čech směrem na Žatec, Louny a dále proti toku Labe. U Kostelce n. L. se panské jednotě podařilo Žižkova vojska sevřít. Díky pomoci Hynka z Poděbrad Žižka unikl a opevnil se na kopci u Malešova poblíž Kutné Hory. Dne 7. 6. 1424 zde došlo k mohutné bitvě. Žižkova výhoda spočívala jednak v tom, že si sám zvolil bojiště, jednak ve skutečnosti, že pronásledující nepřítel přicházel po částech a nemohl se v úzkém údolí rozvinout. Tak se podařilo nejprve porazit jízdní předvoj a poté i protivníkův šik. Vojsko Svatohavelské koalice bylo katastrofálně rozbito. Prameny uvádějí 1.200 až 1.400 padlých, z toho 330 pražských měšťanů. Proto není divu, že se z porážky Praha dlouho nemohla vzpamatovat. Navíc se pod vlivem válečného neúspěchu zcela rozpadl městský svaz, když Žižka hned druhého dne dobyl Kutnou Horu a poté se v rychlém sledu za sebou zmocnil i Nymburka, Českého Brodu a Kouřimi, když táhl na Prahu, aby ji potrestal za zradu. Rokycana jej však přesvědčil, že by tím jen zvýšil napětí, a proto po uzavření dohod ve Zdicích a na Špitálním poli se Žižka vydává na Moravu. Během cesty však Žižka umírá u Přibyslavi (24. 10. 1424). Velení nad husitskými vojsky se po Žižkově smrti ujal Prokop Holý. Právě on zavedl novou husitskou taktiku. Přenesl válečné operace do vedlejších zemí Koruny české, začaly se podnikat spanilé jízdy, které měly propagovat husitské hnutí i v zahraničí (zejména Polsko, Uhry, Německo). V roce 1426 byla konečně sestavena dlouho oddalovaná třetí křížová výprava, vyhlášená kardinálem Brandou už na říšském sněmu v Norimberku 4. 9. 1422. Tehdy se ale nikdo nepřihlásil. Až roku 1426 Zikmund přiměl saského kurfiřta Friedricha Bojovného k novému tažení. Saské vojsko překročilo Krušné hory obvyklou cestou. Proti husitům pod vedením Prokopa Holého mělo vojsko saských křižáků několikanásobnou převahu. Přesto utrpělo prážku v jediné rozhodující bitvě u Ústí nad Labem 16. 6. 1426., ve které bylo rozhodnuto o osudu celého tažení. Husité oblehli Ústí n. L., které bylo základnou Sasů ke vpádům do Čech. Akce se zúčastnily všechny husitské vojenské síly - polní vojska táboritů, sirotčího svazu i Pražanů, neboť existovalo podezření, že se nepřítel pokusí o vpád do země. Další vojska se totiž už shromažďovala u Freibergu. Jádro křižáků tvořili Sasové, Míšeňané a bojovníci z Durynska, Lužice a zřejmě i dalších německých území. Dne 14. 6. nepřítel překročil hranice a třemi proudy vkročil do země. Utábořil se u Chabařovic a připravoval se k boji. Husité zrušili obléhání Ústí n. L. a přehradili křižákům cestu. Rozbili tábor na mírném návrší v místě zvaném Na Běhání, asi 5 km severozápadně od Ústí n. L. Jejich síly odhadují něm. prameny na tisíc bojových vozů a asi 20.000-24.000 mužů spolu se silným dělostřelectvem, podle českých údajů mohlo být husitů přes 11.000. Díky přítomnosti šlechty se dá předpokládat i silná jízda. Nepřítel měl silnou početní převahu (minimálně 10.000 bojovníků). Dne 16. 6. 1426 Němci zahájili útok a podařilo se jim navzdory silné střelbě protrhnout první řadu vozů. Druhý řád však nepřítele zastavil. Pěchota podnikla protiútok čelně i z obou stran a nepřítel byl odražen. Zatímco jedna skupina křižáků byla zcela zničena, druhou husitská jízda pronásledovala až k hranicím. Počet padlých se na německé straně odhaduje 4.000, zatímco nepotvrzené údaje na husitské straně hovoří o pouhých 30 zabitých. Toto střetnutí bylo poslední bitvou husitské revoluce, v níž těžká jízda klasicky napadla vozovou hradbu.

Po tomto neúspěchu se i v Německu začaly objevovat pokusy o napodobení husitské taktiky a boje. Ztráty německého vojska byly tak veliké, že se po říši roznesla pověst o neporazitelnosti husitů. To sehrálo značnou roli při pozdějších spanilých jízdách. Čtvrtá křížová výprava byla poražena v roce 1427 u Tachova. Byla vyhlášena na říšském sněmu ve Frankfurtu a vedl ji anglický kardinál Jindřich z Winchesteru ve funkci papežského legáta. Připravovala se velmi pečlivě, byl přijat strategický plán i kázeňské ustanovení. Křižácká výprava se od předešlých lišila i tím, že napodobila husitskou taktiku s použitím bojových vozů. Snažili se zajistit si palebnou převahu v dělech. 80.000 křižáků překročilo hranice ve třech proudech a soustředilo se v prostoru města Stříbra, které začali obléhat. Husitské oddíly pod vedením Prokopa Holého jim vytáhly vstříc a v noci ze 3. na 4. 8. 1427 se jim podařilo obrátit nepřítele bez boje na útěk přes hranice. Ani sešikované zbytky křižáků husitům neodolaly a zanechaly vítězi celé ležení i se zbraněmi a zásobami. Deset dnů pak husité dobývali tachovský hrad, kde se zavřelo asi 1.000 nepřátel. Dne 14. 8. padl i Tachov a ihned se stal husitskou pevností proti dalším případným vpádům. Po této výpravě husité místo obrany zvolili opačnou taktiku. Největší ostudou skončila pro křižáky pátá křížová výprava. V létě 1431 se vydala křižácká výprava pod velením Friedricha Braniborského. Postupovala, a to velmi pomalu. Nezamířila ani k Praze, místo toho čekala mezi Tachovem a Domažlicemi na posílení oddíly Albrechta II. Habsburského. Tam také nepřátelská vojska zastihla husity pod velením Prokopa Holého připravená čelit nepřátelskému vpádu na Plzeňsku již v červnu 1431. Jejich čtyřicetitisícové vojsko se však rozešlo po zprávě o pomalém postupu křižáků, kteří se na útok připravovali již od jara. Válečný plán totiž počítal s vytvořením sedmi vojsk, ze kterých měla totiž utvořit pět útočných skupin. Termín mobilizace však nebyl dodržen, a proto musely být původní plány změněny. Na hlavním směru ze západu bylo utvořeno jen jedno útočné uskupení v Bavorsku u Weidenu. To překročilo pozemní hvozdy u Tachova až v srpnu a postupovalo jen velmi pomalu. Křižáci v síle asi 100.000 mužů poplenili krajinu a po 14 dnech postoupili jen k Domažlicím. Pokusili se je dobýt a město bylo již v kritické situaci. Husitská armáda složená z polních vojsk táboritů, sirotků, Pražanů, šlechtických oddílů i vojsk Zikmunda Korybutoviče nastoupilo urychleně k protiútoku. Křižáci nepředpokládali a nečekali tak rychlé spojení nepřátelských sil a vrchní velitelé, Fridrich Braniborský a papežský legát kardinál Julian Cesarini, byli až na drobné vzájemné spory zcela klidní. O to větší bylo překvapení křižáků, když se 14. 8. 1431 náhle přiblížili husité, oznamující svůj příchod zpěvem chorálu "Kdož jsú boží bojovníci". Friedrich Braniborský jako zkušený voják stáhl svoje oddíly trochu vzad, aby nebyly předčasně zpozorovány, a vyslal zvědy. Katastrofu však nešlo odvrátit. Převážná část křižáckých jednotek pochopila tyto pohyby jako ústup a vojko zachvátila panika. Většina se dala okamžitě na ústup a jen druhá část se pokusila o obranu. Soldateska loupila vlastní trén, bránili se jen pěšáci, zanechaní napospas ve vozové hradbě, a Cesariniho osobní stráž. Sám kardinál se zachránil útěkem, aby podle pověsti zanechal na místě svůj plášť a kardinálský klobouk. Zbytky vojsk opustily bojiště tak rychle, že na něm zůstala bohatá kořist. Sjednotit nepřátele kalicha ke křížové výpravě se již znovu nepodařilo. Ohlasem této porážky je báseň Vavřince z Březové Píseň slavné koruny české. Politickým výsledkem bitvy bylo pozvání husitů na jednání basilejského koncilu. V roce 1431 se sešel v Basileji koncil, na němž se mělo jednat o situaci v Čechách. Husité na setkání s legáty koncilu v Chebu v létě 1432 dohodli předběžný obsah jednání, pravidla pro jeho vedení. Při jednáních v Basileji na počátku roku 1433 se ale začal projevovat vnitřní rozdíl mezi radikálními husity, kteří nechtěli nic slevit ze svých požadavků a umírněnými, kteří byli ochotni vyjednat kompromisní řešení a ukončit tak vleklé války. Navenek však delegace vystupovala jako jednotná. Také se ukázalo, že očekávání a požadavky husitů, týkající se nápravy církve, budou splněna jen stěží (prakticky husité získali jen povolení přijímání z kalicha) a tak celkově jednání končí bez jasného vítěze. Radikálové chtěli, aby se čtyři artikuly vztahovaly na všechny obyvatele země (tj. na kališníky i katolíky), kdežto umírnění byli ochotni katolíky tolerovat. Rozpory mezi radikály a umírněnými, projevující se na koncilu jen nepatrně, začaly v Čechách nabývat na velikosti. Rozklad a spory v polních vojscích vedl k oslabení pozice Prokopa Holého. Z toho chtěla těžit šlechtická opozice, které se opět podařilo spojit s pražskými městy. Po zlomení odporu radikálů z Nového Města se začalo rýsovat zásadní střetnutí mezi oběma křídly husitů. Umírnění husité vytvořili koalici s českými katolíky, aby vrátili zemi klid a mohli uzavřít mírové dohody s koncilem v Basileji i s císařem Zikmundem Lucemburským. Tato jednání však vojenská aktivita radikálů (obléhání katolické Plzně a drancování jejího okolí) zásadně ohrožovala. Polní obce, ve kterých původní, pro víru bojující sedláky nahradili profesionální vojáci, by také po uzavření míru ztratily zdroj obživy. K rozhodující bitvě polních vojsk táboritů a sirotků pod vedením Prokopa Holého s oddíly panské jednoty v čele s Divišem Bořkem z Náletníka došlo 31. 5. 1434 u Lipan. Vojska táborská a sirotčího svazu se zformovala u Sedlčan a vyrazila ku Praze. Když se jim protivníka nepodařilo vylákat k boji, ustoupila ke Kolínu. Tam se u Lipan nedaleko Českého Brodu připravilo jejich 10.000 bojovníků na střetnutí se spojeným vojskem umírněných husitů a katolíků, které čítalo 12.000 mužů. Obě strany se opevnily vozovou hradbou. Ležení byla od sebe vzdálena asi kilometr, tedy více než na dostřel tehdejších palných zbraní. Radikálové měli ve svém vojsku asi jen 700 jezdců oproti dvojnásobku jezdců u nepřítele, který je i v pěších mírně početně převyšoval. Tuto slabinu vyvažovala takřka nedobytná pozice radikálů. Panské jednotě se však předstíraným útokem podařilo vylákat polní vojska z jejich vozové hradby a následně do ní vpadnout. Řež uvnitř vozové hradby, která se pro obránce stala pastí, byla velmi zuřivá. Rozhořčený boj trval od odpoledne až do nočních hodin, příslušníci polních vojsk kladli houževnatých odpor a snažili se zachránit alespoň holý život. Podařilo se to jen nemnohým, např. sirotčímu hejtmanovi Čapkovi ze Sám. Toho zhodnocení situace vedlo k názoru, že bitva je ztracena, a proto opustil bojiště. Pozdější kronikáři však hodnotili jeho útěk za zradu. Další z poražených však neměli takové štěstí - 700 až 1.000 zajatých sirotků bylo upáleno v okolních stodolách.
Bitva u Lipan byla jednou z nejkrvavějších bitev v průběhu celé husitské revoluce. Vítězové ztratili přes 200 mužů, počet zabitých na straně poražených byl mnohem vyšší. Přesto jsou údaje o 10.000 padlých přehnanou propagandou. Věrohodné zprávy hovoří asi o 1.300 mrtvých (i to však bylo dost, počty padlých při typických střetnutí té doby dosahovaly maximálně několika stovek, husitské bitvy tak byly opravdovou "krvavou lázní"). Vyslovená katastrofa postihla sirotčí polní vojsko, jež je prakticky úplně zničeno. Naproti tomu většina táborského polního vojska Lipany přežila. Osudové střetnutí sice neznamenalo přímé zlomení bojové moci radikálu, zasadilo jí tak těžký úder, že se z něj politicky ani mocensky již nevzpamatovali. K tomu přispěl i fakt, že padli rovněž Prokop Holý, Prokop Malý a další hejtmani. Porážka radikálů znamenala ukončení bojů trvajících téměř 15 let. Snahy o pokračování v boji se omezily na jednotlivce (Jan Roháč z Dubé). Ale i po Lipanech se jednání vlekla ještě dva roky. Teprve 7. 7. 1436 byla v Jihlavě vyhlášena basilejská kompaktáta, úmluva mezi husity, císařem a koncilem, která povolovala přijímání podobojí. Podmínkou vyhlášení kompaktát bylo přijetí Zikmunda na český trůn, a proto byla potvrzena korunovace z roku 1420. Papežský úřad kompaktáta neuznával, což byl zdroj problémů do budoucna. Ještě více než rok po vyhlášení kompaktát odolával náporům husitský hejtman Jan Roháč z Dubé, jehož hrad Sion byl dobyt až v září roku 1437 po dlouhém obléhání, k němuž Zikmund jen těžko přemlouval své vojevůdce, často bývalé husity (pro zákrok se Zikmund rozhodnul až poté, co mu Roháč ukořistil zásilku uherského vína). Exemplární poprava Roháče a jeho spolubojovníků v Praze vyvolala zděšení, protože přestože byl zemským škůdcem, přece jen byl aristokrat a jiní zemští škůdci vyššího původu (jako třeba Bedřich ze Strážnice) nejenže vyvázli bez trestů, ale i získali od Zikmunda potvrzení na majetky získané v revoluci.

Důsledky husitství

Husitství byl největší protifeudální a proticírkevní odboj v Evropě 15. století. Jeho důsledky však byly rozporuplné. K pozitivněji hodnoceným výsledkům patřilo, že v českých městech získal převahu český patriciát nad německým (poněkud jiná situace byla na Moravě, kde právě města zůstala baštou německého katolicismu), silně byla oslabena moc katolické církve a její vliv na politickou situaci (neúčast na sněmech, ztráta majetku), povolením přijímání pod obojí byla legalizována husitská církev. České království se sice stalo prvním státem "dvojího lidu" v Evropě, nicméně pověst kacířů zemi zůstala. Poddaní byli zbaveni většiny zátěží, které ve formě desátků a jiných poplatků platili církvi, došlo také k posílení národního sebevědomí. České země nastoupily cestu ke změně ve stavovskou monarchií. Došlo k rozšíření české literární produkce. Vliv husitů se také projevil ve vývoji zbraní a válečné taktiky (lehké palné zbraně, vozová hradba). Jako největší negativní důsledek husitství je chápáno přerušení obchodu i dalších důležitých kontaktů se zahraničím. České země se tak dostaly na pokraj hospodářského zhroucení, protože západní kupci většinou odmítali s kacíři spolupracovat. Ekonomika se proto musela obnovovat převážně z domácích zdrojů a jednotliví západní odvážlivci si mohli diktovat monopolní ceny. Navíc byl obchod kritizován husitskými kazateli jako hřích. Celková míra inflace na konci revoluce (1437) byla asi desetinásobná (tj. 1.000%) a prakticky znamenala dočasný konec vnitřního trhu, což bylo navíc podpořeno ražbou drobné měděné mince místo kvalitního stříbrného groše. Zemi postihla neúrodná léta a vlna následujících hladomorů, decimujících obyvatelstvo postižené a oslabené následkem válek, znamenala snížení počtu obyvatel asi o 40%. Pro toto ekonomické a populační oslabení, se kterým se země vyrovnávala velmi dlouho, se Český stát nezařadil mezi národní evropské velmocí, které začaly udávat tón v období "podzimu středověku". Díky snaze husitů o očistu církve a jejich obrazoborectví, bylo zničeno mnoho kostelů a klášterů (např. i Zbraslavský klášter), kde za své vzaly různé vzácné a staré knihy, kroniky, obrazy, stejně jako sochy a budovy /i když toto stanovisko bylo přeháněno katolíky v boji proti kališníkům/. Mnoho let shromažďované klášterní poklady byly ztraceny či rozchváceny. Opuštěná (a tedy neprodukující) klášterní území, přestože byla zabrána šlechtou, přispívala k celkové ekonomické depresi.





Hodnocení: (hodnotilo 321 čtenářů)

Ohodnoť tento referát:

(špatný)
(horší)
(průměrný)
(lepší)
(dobrý)



 
 


 
 
Referáty | Čtenářský deník | Životopisy |
Nastavení soukromí | Zásady zpracování cookies

© provozovatelem jsou iReferaty.cz (Progsol s.r.o.). Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
Referáty jsou dílem dobrovolných přispivatelů (z části anonymních). Obsah a kvalita děl je rozdílná a závislá na autorovi. Spolupracujeme s Learniv.com. Zveřejňování referátů odpovídá smluvním podmínkám. Kontakt: info@ireferaty.cz