Katedrála sv. Víta v Praze

Úvod

Od sklonku 20. let 10. století vznikalo uprostřed Pražského hradu stavební dílo, které postupem času přerostlo ideový i praktický rámec prvotního určení. Svatovítský chrám se z palácové kaple – předrománké rotundy Václavovy, stal chrámem kolegiátním, biskupským a později arcibiskupským. Umístění uprostřed knížecího a později královského sídelního hradu mu dodalo další významovou i funkční charakteristiku – stal se místem korunovačních obřadů, panovnických pohřbů, sňatků a křtin. Svou výstavností a také umístěním vysoko nad ostatními pražskými paláci se stal přirozenou dominantou a vizuálním symbolem Hradu i celé Prahy.

Rotunda Václavova

Když v letech 1911-1912 vyzdvihl architekt Kamil Hilbert dlažbu Parléřovy svatováclavské kaple ve Svatovítské katedrále, nalezl pozůstatky předchozích stavebních fází chrámu. , z nichž nejvýznamnější byly zbytky jižní apsidy a jejího napojení na kruhovou část lodi z počátku 10. století. V dalších letech (až do roku 1928) se mu podařilo postupně podařilo odkrýt i další nálezy zdiva, jež umožnily přibližně zrekonstruovat podobu nejstaršího Svatovítského kostela, založeného knížetem Václavem.
Šlo o centrální prostor s kruhovou lodí o průměru zhruba 13 metrů a podkovovitými apsidami na jihu, východě a severu. Pozůstatky zdiva na západě neumožňují spolehlivé určení této části stavby. Může jít o čtvrtou apsidu, uzavírající přísně centrální půdorys, nebo o věžovitou přístavbu. Rovněž krátký úsek kruhového zdiva na severu nelze spolehlivě rekonstruovat. Mohlo jít o chrámovou předsíň nebo schodiště spojující přízemí s knížecí tribunou v patře. Kostel byl postaven z tesaných kvádrů na vápno a obsahoval oltář sv. Víta (od roku 973 biskupský stolec), v severní apsidě byl oltář dvanácti apoštolů a v jižní apsidě oltář knížete Václava. V jižní apsidě byl nalezen světský hrob knížete Václava a za triumfálním obloukem byly poté odkryty další dva hroby, označené K1 a K2. Pozůstatky v nich byly uloženy v rakvích z dlabaných kamenů a patří představitelům nejvyšší vládnoucí vrstvy. Hrob K1 byl zachován úplně, z hrobu K2 zbyla pouze kostra pravé dolní končetiny.

Bazilika Spytihněvova a Vratislavova

Václavův kostel byl po necelých 140 letech stržen a roku 1060 začala z podnětu Spytihněva II. stavba nového chrámu. Dle Kosmovy kroniky bylo důvodem, že o svátku sv. Václava kostel nestačil pojmout četné davy poutníků. Je ale pravděpodobnější, že svátek zemského patrona byl spíše důstojnou příležitostí k vyhlášení již déle připravovaného záměru. Spytihněv ale po necelém půl roce od vyhlášení stavby umírá a stavitelem se stává jeho bratr a nástupce Vratislav II.
Vznikla trojlodní bazilika orientovaná podél vrcholu hradního ostrohu, která výrazně monumentalizovala panoráma Hradu. Její půdorys umocňoval klínovitý půdorys Hradu. Ve shodě se zvyklostmi a tradicí byl půdorys koncipován tak, aby v něm zůstala zachována místa světeckých hrobů. Nutnost respektovat na severu k původní Václavově rotundě přistavený Klášter kostela Pražského (Svatovítskou kapitulu) spolu se zachováním jižní apsidy s Václavovým hrobem vedly k vychýlení podélné osy baziliky o 10,5° severním směrem oproti původní orientaci rotundy. Tím bylo umožněno využít plně vzdálenost mezi závěrem stavby a komplexem biskupského paláce s domácí kaplí.
Celých 250 let vydržel klášter v nezměněné podobě. Stavební činnost v tomto období se omezila především na odstraňování následků škod. Ty byly způsobeny obléháním hradu (1142 obléhání vojsky Konráda Znojemského), požáry (1132 zapálil blesk věž kostela) a živelními pohromami (1280 podemlet břeh severního svahu a tím poškozena většina staveb na Hradě). v období vlády Přemysla Otakara II. dochází k intenzívní stavební činnosti a péči o výzdobu chrámu. Roku 1253 byl chrám vymalován, 1255 byly pořízeny nové varhany a roku 1264 byla vysvěcena nová kaple Všech svatých. Byla doplněna i knihovna svatovítské kapituly. 1276 dal opravit kostel biskup Jan III. Střecha byla pokryta cihlami, loď byla zaklenuta byly pořízeny dva pulpity a dvě velká malovaná okna s výjevy z Bible.

Katedrála Karlova

21. listopadu 1344 se odehrála velká církevní slavnost, při níž Jan Lucemburský se syny Karlem a Janem Jindřichem položili základní kámen nového kostela. Od této chvíle začíná stavební historie nynější Svatovítské katedrály. Její první rozhodující fáze trvala do roku 1419 a byla dílem tří generací stavitelů – Matyáše z Arrasu, Petra Parléře a poté jeho synů. Postupně jak rostla nová stavba katedrály, byla románská bazilika odbourávána. Rovněž byl demontován nedávno přebudovaný dům svatovítské kapituly – starobylé Claustrum Pragense.
O Matyášovi z Arrasu máme jen velmi málo zpráv. Povolán Karlem z Avignonu, byl mistr Matyáš architekt poplatný posklasické tradici jihofrancouzských katedrálních hutí. Bezprostřední svědectví o jeho přínosu podává pouze zjevná podoba započatého díla. Pětiboký závěr a dvojice pilířů dvou polí vysokého chóru, vyvedených do výše arkád, ukazují, že stavba byla započata jako bazilika katedrálního typu. Již v jeho dílně se zrodila základní dispozice katedrály (nikdy nerealizovaná) jež se jeví jako převzetí a slohová metamorfóza rozvržení kostela Spytihněvova. Způsob, kterým Matyáš založil chór, nevylučoval, ale ani zároveň nepodmiňoval pozdější uspořádání stavby Parléřovy.
Když roku 1352 umírá mistr Matyáš, padla volba na mladého stavitele Petra Parléře. Nastupuje k stavbě s radikalismem mládí, ale i s jasnou koncepcí, opřenou o školení v porýnské oblasti a patrně i dobře obeznámen se stavitelstvím anglickým. Poprvé na evropské pevnině se tu uskutečňuje dynamismus průniku prostoru a plastických prvků architektury, poprvé Parléř ruší rytmický sled klenebních polí hlavní lodi a spojuje je souvisle probíhajícím obrazcem síťové klenby. Rovněž tvarosloví katedrály se naplňuje novým životem. žebra, v Matyášově části stavby v profilaci vyschlá a suše lineární, se zaoblují. Nastupuje plastický, výrazně ornamentální dekor, uplatňující se jak v okenních kružbách, tak i na vnějšku chrámu. Stavitel využívá všech příležitostí ke zhybnění architektury, ať je to vybočení říms pod hlavní okenní plochou, či prosklení vnější strany triforia. Přitom je jeho navázání na Matyášovo tvarosloví plně přirozené.
Petr Parléř postavil chór katedrály, jižní předsíň (tzv. Zlatou bránu) a dolní části velké věže chrámu. Také zřídil prozatímní zeď, kterou oddělil chór (ten byl vysvěcen 1.10.1485 a již se užíval jako svatyně) od staveniště na západní straně. Toto provizorium pak zůstalo 550 let. Na severní straně byla v druhém a třetím poli chóru vybudována tzv. Stará sakristie – kaple sv. Martina. Dvě další, s ní sousedící pole, byla spojena v jediný útvar kaple sv. Zikmunda. Na jižní straně se nejvíce projevila atypičnost stavby, a to jednak orientací hlavního vstupu do chrámu, jednak respektováním světeckého hrobu sv. Václava. Stavitel sice rozšířil půdorys kaplí z pětiúhelníku na čtverec, ani to ale nevyhovovalo požadavku respektování hrobu. Svatováclavská kaple (vysvěcená roku 1367) je s ostatní stavbou katedrály vázána pouze severovýchodním nárožním pilířem, čímž ruší rytmus stavby. Tato kaple (zasvěcená zároveň sv. Václavu a Janu Evangelistovi) představuje architektonické ztvárnění Janovy vize Jeruzaléma z Apokalypsy a odpovídá půdorysu jižní věži. Mezi oba útvary byl vkomponován slavnostní vstup (Zlatá brána s mozaikou).
Stavebnímu programu Karla IV. odpovídala i bohatá a kultivovaná výzdoba interiéru i exteriéru chrámu. Plastická výzdoba byla organickou součástí stavby a vznikala pod vedením i za přímé účasti Petra Parléře. K jeho největšímu tvůrčímu vzepětí došlo po roce 1372, kdy byla stavba již natolik pokročilá (dokončena výzdoba svatováclavské kaple, jižní předsíň s mozaikou Posledního soudu), že bylo nutné přikročit k dalším demolicím románské baziliky. V následujícím roce byly přeneseny pozůstatky českých knížat a králů pohřbených v bazilice a uloženy v chórových kaplích, v roce 1374 pak byly přeneseny ostatky pražských biskupů a uloženy pod podlahou chórového ochozu. Na tyto hroby vymyslel koncepci sám stavitel, přičemž vytvořil i náhrobky. Karel zároveň s uctěním památky předků založil galerii portrétů současníků v triforiu chóru. Triforiu vnitřnímu odpovídalo i vnější, kde je série poprsí Krista, Panny Marie a zemských patronů. Na ně navázalo bestiárium – ozdobné prvky na opěrném systému. V dolním pásu kaple jsou malby s výjevy pašijí a ukřižování Krista. Ty pocházejí z roku 1372, kdy byla také dokončena výzdoba kaple, včetně inkrustace stěn drahokamy a vzniku rozměrné kompozice mozaikovitého obrazu Posledního soudu na stěně jižní předsíně Zlaté brány. Vznikla také řada dalších monumentálních malířských děl. Celkové působení interiéru dotvářela bohatá polychromie stavebních článků, světlo vnikající barevnými okny, a desítky oltářů v chóru i ochozových kaplích.
Za vlády Václava IV. postupovala stavba jen zvolna. 1385 byl vysvěcen chór, 1392 byl položen základní kámen lodi a 1396 byla založena velká věž. 13.7.1399 umírá Petr Parléř a v jeho díle pokračují jeho synové Václav a Jan po dalších dvacet let, než stavbu přerušila husitská revoluce.

30.7.1420 dobyl Hrad Zikmund. Nechal se korunovat na krále, den po ní nechal vyloupat všechno zlato, stříbro a drahé kameny z výzdoby kaple, oloupil i hrob sv. Václava a dokonce si sebou odnesl i svatováclavskou korunu (aby nemohl být korunován případný vzdorokrál). Den nato Hrad opustil. Další plenění chrámu nastalo 10.7.1421 po kapitulaci zbylé Zikmundovy posádky. Na čas stála katedrála stranou zájmu panovníků i společnosti. zájem o katedrálu se začíná projevovat od šedesátých let 15. stol. za vlády Jiřího z Poděbrad. Opět se objevují donátoři, roku 1465 byla darována ostatková deska známá jako Kolovratský plenář, doplňuje se i kapitulní knihovna. Od roku 1484 opět začínají stavební práce na katedrále. 1493 byla vytvořena královská oratoř spojená mostem s prvním patrem královského paláce. Vladislav II. Jagellonský, který v této době vládne, věnuje část výnosu kutnohorských stříbrných dolů na výstavbu a dozdobení chrámu. Následuje tvorba nástěnné malby v svatováclavské kapli. Na sklonku roku 1509 byl položen základ severní věže a pilířů hlaví lodi. Tato dostavba ale byla brzy zastavena.

Popudem k další stavbě na katedrále byl požár roku 1541, který zpustošil celý levý břeh Vltavy. V katedrále shořely krovy i zvonice ve velké věži, zvony se utrhly, zřítily a částečně roztavili v hořících troskách, oheň vnikl i dovnitř a zničil velkou část zařízení. Odstranění škod trvalo dvě desetiletí. 1550 – 1554 byl pořízen nový krov, položena měděná střecha a byly prováděny úpravy interiéru. První opravy prováděl Hans Tirol (do 1556), poslední dvě léta se svým nástupcem Bonifácem Wohlmutem (ten už do stavby zakomponoval prvky italské renesance).
Prvním dílem Wohlmutovým je nová hudební kruchta, kterou zbudoval v západním poli střední lodi chóru. Tribunu tvoří dvě velká patra arkád o třech obloucích, nižší je členěno pilastry, horní polosloupy. Horní tribuna je ukončena ve výši Parléřova triforia, na jehož balustrádu plynule navázal. Souběžně se stavbou kruchty prováděl Wohlmut opravu velké věže, započatou již Hansem Tirolem. Gotické zdivo věže bylo zvýšeno o arkádový ochoz a nad ním vztyčena měděná helmice se čtyřmi nárožními věžicemi. Ve zvonici velké věže byly osazeny nové zvony a v její helmici cymbály, odlité mistrem Tomášem Jarošem z Brna, na kruchtu byly v šedesátých letech 17. stol. postaveny nové varhany.
Další stavitel, Oldřich Avostalis, vybudoval v letech 1575 – 76 novou kapli sv. Vojtěcha nad světcovým hrobem. Tato elipsovitá stavba stála na nádvoří před západním průčelím gotické části dómu do r. 1879, kdy byla zbořena.
Za vlády Rudolfa II. se v chrámu opět soustřeďují umělecká díla, zvětšil se chrámový poklad a doplnila se výzdoba chrámu. Byla vybudována nová klenutá hrobka uprostřed chóru, do níž bylo přeneseno 11 rakví s pozůstatky českých panovníků, pohřbených původně v menší hrobce před hlavním oltářem. Nad touto hrobkou bylo r. 1589 vybudováno mauzoleum.1614 byly restaurovány nástěnné malby a vytvořena malba Nanebevzetí Panny Marie na západní stěně kaple sv. Zikmunda. Roku 1612 je v hrobce jako poslední panovník uložen Rudolf II.. 1619 byl chrám dán jako modlitebna kalvinistům, kteří jej pod vedením vrchního dvorního predikanta pustošili. Zničili hlavně symboly související s křesťanstvím – oltáře, obrazy, sochy. Po bitvě na Bílé Hoře byl chrám vrácen zpět katolické církvi a 28.1.1621 opět vysvěcen. V následujících letech byly odstraňovány a nahrazovány škody způsobené kalvinisty. 1631 byl vytvořen nástěnný obraz Ferdinanda II. a jeho rodiny, vzývajících Pannu Marii. Téhož roku byla opět osazena opravená kazatelna. Na sklonku třicetileté války byl Hrad okupován Švédy, a 1649 neopatrností vojáků vybuchl prach a poškodil řadu budov kolem chrámu i severní stranu katedrály.

Další podnět ke stavbě na katedrále dal Leopold I. U příležitosti sedmistého výročí pražské diecéze (1673) byly postaveny podle projektu Jana Dominika Orsiho de Orsini nové pilíře a zdivo. Orsini navázal na Parléřův chór pouze šíří hlavní lodi. Nová západní část chrámu byla pojata v duchu římského baroka jako centrála na křížovém půdorysu s krátkými rameny. Stavba však byla pro nedostatek financí opuštěna. Téhož roku dal arcibiskup Sobek zhotovit nový oltář do svatováclavské kaple, roku 1689 věnoval arcibiskup Breuner stříbrné bysty zemských patronů pro hlavní oltář. Vrcholný barok se chrámu dotkl pouze v interiéru, a to hlavně zásluhou několika vysoce kvalitních plastických děl a stříbrného náhrobku Jana Nepomuckého.
Roku 1729 předložil architekt Jan Ferdinand Schor návrh na dostavbu chrámu a zároveň se projektem zabýval i Kilián Ignác Dienzenhofer. Pozornost dvora se ale hlavně soustředila do Rakous, takže ze stavby sešlo. Při prudkém bombardování Prahy (1757) došlo i ke škodám na katedrále, jejíž střecha byla několikrát zapálena. 1760 byla bleskem zapálena báň velké věže, o deset let později ji Niccolo Pacassini upravil do dnešní podoby.

Význam chrámu (liturgická shromaždiště i národní svatyně) přerostl v době národního obrození charakter křesťanského chrámu, a stal se jako součást Hradu panteonem národní minulosti. Na počátku 19. stol. nabývají snahy po ideovém i hmotném zhodnocení chrámu stále určitější podobu, tím spíše, že zhoubný vliv času (neregulován stavební úpravou) začal vzbuzovat velké obavy.
První novodobý návrh na dostavbu chrámu (1834 architekt Řivnáč) předpokládal uzavření stavby vybudováním severní věže a mezi nimi sevřeného západního průčelí, tedy bez dostavby lodní části. Obě věže měly být ukončeny gotickými helmicemi. Již tehdy byl v relikviáři na okovy sv. Štěpána v kapli svatováclavské rozpoznán model vrcholové části věže.
Jednota pro dostavbu chrámu, založena r. 1844 kanovníkem Václavem Michalem Pešinou z Čechorodu, zahájila svou činnost po uplynutí dalších 15 let, roku 1859. Mezidobí vyplnil Pešina jednak prohloubeným studiem gotiky a cestami po Německu a Francii, jednak organizační a zvláště hospodářskou přípravou celé akce. Teprve r. 1859 byl dostatek prostředků k zahájení opravy staré části chrámu, jejímž řízením byl pověřen Josef Ondřej Kranner. V prvním období byla provedena celková stavební obnova gotické části, při níž se však již začala neblaze projevovat puristická doktrína, především v zásadně odmítavém vztahu k negotickým prvkům, do památky během jejího stálého vývoje vnesenými. Ve jménu čisté gotiky byl interiér chrámu zbavován pozdějších doplňků mobiliáře a výzdoby, aby tyto byly nahrazeny díly novými, vytvořenými v duchu gotiky. 1868 bylo započato se stavbou nového hlavního oltáře, byly tesány nové oltáře a osazována barevná okna do chórových kaplí. Mezitím Kranner pracoval na dostavbě chrámu. Jeho projekt ponechával katedrále pouze jedinou, původní parléřovskou věž, již ovšem v horní partii zcela zgotizoval. Ke starému chóru připojil trojlodí, opakující v půdorysu i řezu členění Parléřova chóru a západní průčelí bez věží ukončil portálem, opakujícím motiv Zlaté brány ze strany jižní.
Kranner umírá r. 1871, poté se do čela stavby staví Josef Mocker. Ten zakrátko vypracoval nový projekt dostavby. Jeho pojetí katedrály bylo poznamenáno důsledným purismem. Narozdíl od předchůdce dotváří chrám podle vzoru klasických katedrál s dvojvěžím v západním průčelí. V této době byly ukončeny opravy gotické části katedrály, a tak po schválení projektu mohl Mocker od roku 1876 přikročit k budování nové západní části. I na staré části docházelo k úpravám, zejména k zazdění průchodu v opěrných obloucích vnitřního a vnějšího triforia a rovněž k úpravám přízemí velké věže, jejíž arkády byly zazděny a také bylo zmenšeno velké jižní okno.
Když r. 1899 Josef Mocker zemřel, byl na jeho místo povolán architekt Kamil Hilbert. S ním je spojena závěrečná fáze stavby a rovněž zásadní proměna názoru. Radikální purismus Krannerův a Mockerův nahradil Hilbert prohloubeným poznáním památky a jejího vývoje. Přihlásil se k nové koncepci ochrany památek a místo korektury tvarů se snažil o poznání a pochopení smyslu památky. Snaha o dotvoření památky v jediném slohu je vystřídána respektem k hodnotám, které byly v průběhu staletí vytvořeny a jež jsou svědectvími minulých dob. Za Mockerova vedení pokročila stavba do té míry, že již nebylo možno ji podstatněji měnit. Hilbert zachoval renesanční helmice velké věže a kruchtu, které jeho předchůdci odsoudili k záhubě. Také provedl archeologický výzkum a dospěl k nálezům nejstarších kostelů. Hilbertovi se podařilo dovést stavbu k dokončení a slavnostnímu otevření u příležitosti svatováclavského milénia r. 1929. Jednota však ve své činnosti pokračovala dále. Vedle údržby chrámu bylo potřeba realizovat mnoho z výtvarného programu Hilbertova. Nicméně hospodářská krize a druhá světová válka ztenčily příliv prostředků a zpomalily tempo prací, klesl i počet pracovníků Jednoty. Její povinnosti převzal r. 1955 stát, kdy byl vládním nařízením 54/55 S. Pražský hrad vyhlášen chráněným územím.
Svatovítská katedrála je jako součást Pražského hradu předmětem soustavné péče státu, který ji udržuje jako klenot české architektury, dějiště významných událostí národních dějin a neopakovatelnou sbírku kulturních hodnot minulosti.