Pražský hrad

Počátky existence Pražského hradu lze nejspíš klást do závěrečných desetiletí 9. století, kdy sem kníže Bořivoj I. přenesl svoji rezidenci z Levého Hradce a určil tomuto místu roli sídla panovníka knížecích a posléze královských Čech. Kromě valového opevnění, zpevněného dřevěnou palisádou, zde stál panovníkův palác, patrně rovněž dřevěný, hospodářské budovy a v prostoru dnešního I. nádvoří, na místě starého pohanského obětiště, kamenná rotunda Panny Marie, což byla v době vzniku (kol. 880) druhá církevní a zároveň celokamenná stavba v Čechách. Vysvěcena byla nejspíš arcibiskupem moravsko – panonským Metodějem, působícím ve Velkomoravské říši. Další stavby brzy následovaly. V období kolem roku 920 vyrostla bazilika sv. Jiří a v období kolem roku 930 nechal kníže Václav, pozdější sv. Václav, postavit rotundu sv. Víta, pro níž obdržel světcovy ostatky od německého krále Jindřicha I. Ptáčníka. Obě stavby se do dějin Hradu, ale i celé země, zapsaly velmi významně, neboť při první byl v roce 973 zřízen první klášter v Čechách (klášter ženské odnože řádu benediktinů) a z druhé se stal v témže roce zřízením pražského biskupství katedrální chrám. Jedním z prvních biskupů (v 80. letech 10. století) byl sv. Vojtěch. O významu a podobě Hradu v tomto, tedy 10. století, přináší zajímavou zprávu židovsko – arabský obchodník a diplomat Ibrahím ibn Jakúb, který k roku 965 píše o městě „Frága, které je postavené z kamene“ a na jehož tržišti se lze setkat s velkým množstvím kupců a zboží. Archeologické doklady pro toto období hovoří jasně o tom, že tato zpráva se týkala bezpochyby Hradu, neboť to bylo jediné místo, kde se nacházely kamenné stavby ve větším množství, tedy zmíněné kostelíky, dále přízemí panovnické rezidence a vnější kamenné obložení hliněných valů. Ačkoli Ibrahím ibn Jakúb pocházel z té části Evropy, kde se bylo možno setkat s městy opravdu kamennými s několika desítkami ba i stovkami tisíc obyvatel, přesto mohla Praha, tedy Hrad a jeho podhradí, zapůsobit a to především svým bohatým tržištěm a množstvím kupců, kteří se zde dočasně nebo i natrvalo usazovali.
V následujících dvou stoletích, ačkoli její obchodní význam výrazně poklesl, prošla pražská knížecí rezidence významnou přestavbou ovlivněnou románským slohem. Jejím výsledkem byl celokamenný komplex s mohutným opevněním a palácem, splňujícím vysoké nároky panovníkova dvora, dále v románském slohu přestavěnou bazilikou sv. Víta s kapitulním domem, v tomtéž slohu rozšířenou bazilikou a klášterem sv. Jiří a biskupským palácem. Dřevěné tak zůstaly jen hospodářské budovy. Celá tato přestavba odráží postavení a aspirace soudobých českých panovníků jako byl Vratislav I. , Soběslav I. a Vladislav I., jejich společenské a příbuzenské vazby a rovněž kulturní úroveň země.

S 13. stoletím vstupuje do prostoru nyní již Českého dědičného království gotický sloh, jehož výraznými propagátory jsou poslední Přemyslovci, kteří budují hrady, zakládají kláštery a města v dosud nevídaném počtu. Rovněž Pražský hrad byl zasažen touto vlnou, avšak král Přemysl Otakar II. stačil při vší své politické vytíženosti přestavět nakonec pouze palác a zesílit opevnění. Na přelomu 13. a 14. století však přišla pohroma. Pražský hrad, resp. královský palác vyhořel. A poněvadž neutěšená politická situace následujících několika desetiletí 14. století (války, častá nepřítomnost prvního panovníka z dynastie Lucemburků Jana v zemi) neumožnila jeho opravu, zůstalo panovnické sídlo ve značně zchátralém stavu až do jeho přestavby císařem Karlem IV. (1346 – 1378). Počátky práce na obnově paláce spadají již do ranných 30. let, avšak teprve se začátkem velkolepé přestavby baziliky sv. Víta v arcibiskupskou katedrálu nabyly na dynamice. Karel IV. chtěl z královského paláce, potažmo celého Pražského hradu, udělat raprezentativní rezidenci, v jejíž podobě by se odráželo politické postavení jejího obyvatele, který byl nejen českým králem, ale od roku 1355 rovněž císařem Svaté říše římské. Do tohoto plánu zapadala i po založení pražského arcibiskupství v roce 1344 stavba katedrály sv. Víta. Při ní vynikla stavební huť, která pak prováděla veškeré stavby v prostoru Hradu, ale i na mnoha místech v Praze a Českém království. Od roku 1344 v jejím čele stál francouzský mistr M. z Arrasu kterého roku 1355 vystřídal mladý švábský stavitel P. Parléř, jehož novátorský přístup především při stavbě katedrály sv. Víta nebo palácové kaple Všech svatých učinil z Českého království významné ohnisko přechodu vrcholné gotiky do její pozdní fáze. Stavební ruch pokračoval i za panování krále Václava IV., přičemž se podařilo dokončit přestavbu paláce, kapli Všech svatých, zaklenout chór katedrály sv. Víta a začít se stavbou její věže. Bohužel ekonomické potíže státu na počátku 15. století a následně husitské války na dlouhou dobu znemožnily jakékoli stavební aktivity v prostoru Hradu.
Po mnoha letech, teprve v roce 1483, za panování krále Vladislava II. Jagellonského, se na Hradě začalo opět stavět. Panovníkův dvorní stavitel B. Ried (známý spíše pod svou počeštěnou formou přijímení Rejt) provedl několik významných úprav královského paláce v pozdně gotickém slohu s použitím prvků renesanční architektury, jako např. stavba tzv. Vladislavského sálu (ve své době největšího sálu ve střední Evropě), dále Jezdeckých schodů a konečně krásného raně renesančního Ludvíkova křídla královského paláce (z tohoto traktu byla provedena defenestrace královských místodržících v roce 1618). Kromě toho bylo zesíleno opevnění postavením mohutné věže v severní části, známé v současnosti jako Daliborka, a dále Bílé věže a Mihulky. Riedova huť, podobně jako Parléřova, pracovala na celé řadě staveb najednou a zanechala nesmazatelnou stopu v architektuře tohoto období, přičemž se snažila přistupovat k dosud převládajícímu gotickému slohu neotřelým způsobem (užití renesančních oken s pozdně gotickou klenbou v případě Vladislavského sálu aj.).

Renesance do prostoru Hradu definitivně vstoupila až s nástupem Habsburků na český trůn (roku 1526), Životní styl renesančních panovníků a šlechty byl velmi náročný na prostor. Vládnoucí třída opouštěla hrady a stavěla zámky, nacházela mimořádnou zálibu v zakládání zahrad, sbírkových galerií, zvaných kunstkomory, a letohrádků k odpočinku po náročných politických jednáních a válkách. Proto se Ferdinand I. rozhodl, přes stísněnost hradního prostoru, k výstavbě nových obytných budov v jižním prostoru dnešního III. nádvoří v sousedství Starého královského paláce a v severní části Hradu a dále v roce 1534 k založení tzv. Královské zahrady na druhé straně Jeleního příkopu, která byla v brzké době, spolu s okolním prostorem, zaplněna celou řadou funkčních i reprezentačních staveb, samozřejmě ve slohu renesance (Královský letohrádek, Velká míčovna aj.).
Výraznou měrou poznamnenala podobu Hradu éra panování Rudolfa II., který si Prahu vybral za své sídelní město. Pokračovaly jednak práce na stavbě královského paláce, resp. křídla, započatého za Ferdinanda I., započalo se se stavbou křídla, jež v současnosti odděluje II. nádvoří od III., dále se stavbou tzv. Letního paláce mezi dnešním. I. a II. nádvořím, spojeného krytou chodbou s kunstkomorou a na severní straně byly postaveny nové prostory jako Španělská stáj a nad ní tzv. Nový a Španělský sál, v nichž se nacházela za Rudolfova života podstatná část jeho sbírek. Vstup do Hradu byl, již po Rudolfově smrti, v roce 1614 opatřen novou branou – tzv. Matyášovou bránou, představující první ukázku raně barokní architektury v Čechách. Do rudolfínské doby spadá také vznik Zlaté uličky s typicky malými domky, v nichž bydleli hradní střelci a zlatotepci, a dále výstavba či přestavba některých úředních budov a paláců šlechty (Hradní purkrabství, dnešní Lobkowiczký palác aj.). Stavební konjunktura přilákala do Prahy a na Hrad množství architektů a stavebních mistrů, z nichž většina byla italského původu (např. U. Aostalli, G. M. Filippi, G. Ventura aj.).

V následujícím období, v 17. a 18. století, ovlivnily stavební činnost na Hradě politické a státoprávní poměry v Českém království. Habsburští panovníci si po potlačení českého stavovského povstání (bitva na Bílé hoře v roce 1620) za své sídlo definitivně zvolili Vídeň a Pražský hrad se tak octl stranou jejich pozornosti. Za několik staveb, jako Zimní jízdárna z konce 17. století na druhé straně Jeleního příkopu či výstavba nového paláce na místě Rudolfova tzv. Letního paláce na jižní straně mezi dnešním I. a II. nádvořím z let 1639 – 1642, lze vděčit patrně vlivu výstavby řady paláců české šlechty v Praze. V průběhu 17. století, za třicetileté války, se stal Pražský hrad obětí okupace a loupeží ze strany cizích armád. Za nejtěžší nelze ovšem považovat újmy na hradních budovách, nýbrž ztrátu způsobenou odvozem většiny rudolfinských sbírek švédskou armádou ze země v roce 1648.
Paradoxně byl stavební ruch na Hradě obnoven v období zesílené centralizace habsburské monarchie, kdy bylo České království de facto jen jednou z provincií a Praha jen jedním z velkých měst. Tehdy, za panování Marie Terezie, proběhla v letech 1753 – 1775 podle projektu dvorského architekta N. Pacassiho, mj. za účasti stavitele A. M. Luraga a sochaře I. F. Platzera, klasicistní přestavba, jíž se dostalo Hradu dnešní podoby. Bylo přestavěno a upraveno především I. a II. nádvoří, obě sevřená do klasicistních palácových křídel, v nichž našly své sídlo jednak úřední místnosti místodržitelství, ale rovněž reprezentativní prostory či Královská obrazárna, pozdější obrazárna Pražského hradu. Další, až do roku 1918 probíhající úpravy, se většinou týkaly interiérů, ovšem až na jednu, kterou byla v letech 1873 – 1929 novogotická dostavba katedrály sv. Víta pod vedením architektů J. Mockera a K. Hilberta. Po vzniku Československé republiky v roce 1918 v podstatě až dodnes probíhají s přispěním mnoha architektů a umělců (např. J. Plečnik) v areálu dílčí úpravy, jejichž cílem je učinit tento prostor maximálně reprezentativním, jakožto sídlo prezidenta státu, ale zároveň jej představit jako nádherný architektonický kompilát hodný pozoru jak laické tak odborné veřejnosti.
Jednotlivé objekty hradu v dnešní podobě jsou:
1 Španělský sál, Rudolfova galerie
2 Katedrála sv. Víta
3 Jižní zahrady
4 Královská zahrada
5 Královský letohrádek
6 Míčovna
7 Jízdárna
8 Prašná věž - Mihulka
9 Starý královský palác
10 Bazilika a klášter sv. Jiří
11 Zlatá ulička
12 Nejvyšší purkrabství
13 Lobkovický palác
14 Obrazárna Pražského hradu
15 Císařská konírna

Katedrála svatého Víta

Katedrála svatého Víta je největším a nejvýznamnějším pražským chrámem. Kromě bohoslužeb se zde odehrávaly i korunovace českých králů a královen. Je místem uložení ostatků svatých zemských patronů, panovníků, šlechticů a arcibiskupů.
Chrám je třetím kostelem stejného zasvěcení na témže místě. Kolem roku 925 zde kníže Václav I. založil románskou rotundu, která byla po roce 1060 přestavěna v trojlodní baziliku se dvěma věžemi. Význam katedrály vzrostl zejména po zřízení pražského biskupství (r. 973) a založení sboru kanovníků - kapituly svatovítské, pozdější významné kulturní i administrativní instituce.
Roku 1344 zahájil Karel IV. stavbu gotické katedrály. První stavitelé, Matyáš z Arrasu a později Petr Parléř, postavili chór s věncem kaplí, Svatováclavskou kapli, Zlatou bránu a spodní část hlavní věže.
Po staletí pak chrám zůstal nedokončen, přestože se někteří panovníci pokoušeli pokračovat ve stavbě. Hlavní věž byla završena renesanční helmicí a byla postavena hudební kruchta. Průčelí chrámu bylo provizorně uzavřeno.
Teprve ve 2. polovině 19. století zahájila Jednota pro dostavění chrámu sv. Víta opravu původní části a dostavbu katedrály v
novogotickém slohu. V roce 1929 byl chrám slavnostně vysvěcen. Ještě v pozdějších letech byl upravován interiér katedrály.
Návštěvníci vstupují do katedrály portálem v západním průčelí, proti průchodu mezi II. a III. nádvořím Pražského hradu.
Bronzové dveře jsou zdobeny reliéfy s výjevy z historie chrámu a z legend o svatém Václavu a Vojtěchu.
Novogotickou část katedrály tvoří hlavní loď a úzké boční lodi s postranními kaplemi a severní křídlo příčné lodi. Kaple jsou
osvětleny barevnými okny. Jižní velkou věž začal stavět Petr Parléř, ale nedokončil ji. Do původně zamýšlené výšky ji doplnila renesanční helmice ze 16. století. Do prostoru příčné lodi částečně zasahuje kaple svatého Václava. Odlišné pojetí architektury a nádherná výzdoba kaple zdůrazňuje její úlohu ústředního bodu celého chrámu. Ze III. nádvoří vede ke kapli slavnostní vstup do katedrály, Zlatá brána.
V chóru katedrály, před hlavním oltářem stojí královské mauzoleum a pod ním, v podzemí chrámu královská hrobka. Chór obklopuje věnec gotických kaplí. V některých z nich jsou pochováni panovníci a svatí patroni České země.
Kaple sv. Václava je kultovním centrem Svatovítské katedrály. Nádherná výzdoba a odlišné pojetí architektury zdůrazňuje výjimečnost kaple, ústředního bodu chrámu s hrobem nejvýznamnějšího zemského patrona. Obklad stěn z drahých kamenů a nástěnné malby pašijového cyklu jsou částí původní výzdoby kaple ze 14. století. Výjevy ze života sv. Václava, tvořící druhý pás výzdoby, jsou připisovány dílně Mistra litoměřického oltáře (cyklus je datován rokem 1509).
Dveře v jihozápadním rohu kaple vedou do korunní komory, v níž jsou uloženy české korunovační klenoty.

Zahrady Pražského hradu

Prstenec zeleně kolem Pražského hradu dnes tvoří sedm zahrad. Na severním předpolí se do délky prostírá historicky nejcennější z nich - zahrada Královská, dále k západu novodobé zahradní plochy u budovy Jízdárny a ještě dále Lumbeho zahrady, dnes vyčleněné hradnímu zahradnictví. K severním zahradám Pražského hradu se počítá i celý areál Horního a Dolního Jeleního příkopu. Souvislý zahradní pás pod jižním průčelím vytvářejí zahrady Rajská a Na Valech - i s přičleněnou miniaturní zahrádkou Hartigovskou. A na severozápadní hraně Hradu pak malý klenot - zahrada Na Baště.
Ze sedmi hradních zahrad jich lze v současnosti navštívit pět. Královská zahrada a jižní zahrady jsou v zimním období uzavřeny, zahrady Na Baště a Na terase Jízdárny jsou otevřeny po celý rok.Vstup do zahrad je volný.

Obrazárna Pražského hradu

Sbírka výtvarného umění obsahuje dnes téměř čtyři tisíce obrazů, kreseb a grafik různého stáří a kvality.
Historický vývoj současné sbírky byl dlouhý a složitý. Pověstná obrazová kolekce Rudolfa II. se bohužel nedochovala; část byla odvezena během třicetileté války do Vídně a většinu uloupili roku 1648 Švédové. Obrazárnu pak obnovil Ferdinand III. a zejména jeho bratr, arcivévoda Leopold Vilém v 17. století. Od 20. let 18. století se sbírka neustále ztenčovala odvozy do Vídně, později ještě prodejem do Saska a josefínskou dražbou. Jen někdy byl úbytek nahrazen přírůstky novými. Obrazy umístěné v různých místnostech Hradu jako dekorace zůstaly zapomenuty. Identifikovány a zhodnoceny byly až při průzkumu počátkem 60. let našeho století. Název Obrazárna Pražského hradu byl obnoven jako pojmenování prostor nově upravených pro galerijní instalaci nejvýznamnějších a nejcennějších obrazů hradní sbírky. Tato nová Obrazárna byla otevřena roku 1965.
Od roku 1991 byly prostory Obrazárny v rekonstrukci. Po dočasném zpřístupnění při příležitosti výstavy Rudolf II. a Praha je v Obrazárně od května 1998 umístěna stálá expozice sbírky obrazů.
Mezi obrazy, historicky spjatými se starou obrazárnou Pražského hradu, jsou významné práce proslulých umělců. Nejvíce je obvykle ceněna Tizianova Toaleta mladé ženy, Tintorettovo Bičování Krista nebo Rubensovo Shromáždění olympských bohů. Vysokou cenu mají však také obrazy Hanse von Aachen, Domenica Fettiho, Bartolomea Sprangera, Paola Veronese, Bassanů ad.