Osvícenství za Marie Terezie

Osvícenství za Marie Terezie
Osmnácté století naplněno jest převratnými myšlenkami církevními, vědeckými a politickými, Bylo pokračováním náboženské reformace, usilovalo o politickou reformaci, Jedním z předpokladů takové reformace bylo: zesadit s trůnu církve, především církev římskou. Zlomit její nadvládu nad státem i společností. Místo ní laická společnost brala řízení ducha i světa do svých rukou. Útokem na církev začala hnáti ve Francii společnost vynikajících mužů, kterým se říká podle pařížského kláštera, kolem něhož se soustředili, Portroyálští nebo podle zakladatele hnutí Jansenisté. To bylo ještě koncem 17. století.

Ve století 18. vzpoura rostla, až dohnala papeže k tomu, že Tovaryšstvo Ježíšovo roku 1773 zrušil, Nikdo nepochybuje - nejméně již církev a papežové, zejména Lev XIII., - že jansenism v 17. a odboj proticírkevní v 18. století jsou dílem reformace, pokračováním reformace.

Útok na jezovity byl útokem na Řím, jejž generálové jezovitští ovládali: "Černý papež" byl obecný název generálů těch. Jezovitská morálka (probabilism a kasuistika) stala se morálkou církve. Co Pascal začal, v tom osvícenci pokračovali. Byly proti jezovitům i námitky jiné nežli náboženské (v Portugalích), ale Francie byla veřejným míněním Evropy. Není pochyby, že když papež Klemens XIV. řád jezovitský rušil, hleděl zachránit už jen sebe a svou církev. Rušil řád "pro obnovení pokoje v křesťanstvu".

Společnost vzdělanců 18. století byla proticírkevní skoro šmahem. Proticírkevní, ne však protináboženská. Byl by omyl posuzovat osvícence dle Voltaira, ač ani Voltaire neznal se k atheismu; protestantský bohoslovec a historik Troeltsch ukázal, že osvícenci angličtí, francouzští i němečtí nebyli protináboženští. Také je významné, že úpadkem katolické církve protestantství nic nezískalo. Žádný z těch vynikajících odpůrců Říma církve katolické neopustil. Leč zůstávali-li osvícenci katolíky, byli to katolíci svého druhu; katolíci docela jiní, nežli jaké si naši historikové podle naší doby představují. To se právě v dějinách osvícenství důrazně musí vysvětlovat. Abych nechodil do ciziny pro příklady: proslulý český kavalír, vychovaný literaturou francouzskou, Kašpar Sternberg, když studoval bohosloví v Římě, uváděl v disputacích odpůrce své do rozpaků větami z učebnic protestantských. Když se stal kanovníkem v Řezně, dělil své přátelské styky stejně mezi katolické jako protestantské kavalíry a z nejasných narážek životopisce jeho jest znáti, že byl ve společnosti zednářů. Praví-li se v životopise Dobrovského, že některé předpisy noviciátu jezovitského v Brně vykonával s ironií, není to na újmu jeho karakteru. Ostatně i dnes mnozí novicové sotva jednají jinak a nezasluhují výtky leda u těch, kteří noviciátních nesmyslů neznají. Však o těch věcech povíme si více později. Jen všeobecně jsem tu chtěl napovědět, jaké bylo katolické ovzduší v 18. století všeobecně.

Bylo to ovzduší racionalismu. Rozum (ratio) stal se mírou a soudcem všech věcí. Nic neobstálo před vědomím lidí, co se protivilo rozumu a co se vyvyšovalo nad rozum. Uznávalo se jen to, co bylo pokládáno za přirozené, člověkovu rozumu dostupné, tedy přirozené nábožsenství, přirozená morálka, přirozené právo - vůbec přirozený stav. Společnost lidská chtěla mít svůj život založený na svém rozumu a na své vůli místo na řádu a řízení božím. Všecko myšlení a cítění 18. století tíhlo racionalismem k tomu, aby zavedlo přirozenost do celého života. Racionální prvek projevil se v reformaci: v 18. století přijali jej myslitelé katolických zemí. Pokud racionalism zasáhl zejména do náboženství, neznamenal úsilí odstranit nebo zničit křesťanství, nýbrž osvobodit je od všeho, co v něm bylo nadpřirozeného. Tedy vysvléci je z dogmatických soustav a zbavit ho nadpřirozených vlastností: zjevení, zázraků a mythů. Zato vážiti si v křesťanství ducha a mravních živlů jeho. Toho mohlo být dle osvícenského mínění dosaženo v katolicismu jako v protestantismu. Proto osvícenci nepřestupovali k žádné protestantské konfesi. A nedomnívejme se, že osvícenci pokládali své přirozené náboženství za něco méně důstojného a méně vznešeného než náboženství zjevené. Naopak náboženství, v němž důraz položen byl na mravnosti, bylo jim pokrokem proti náboženství, jež kladlo důraz na učení.

Jak racionalism provedl zesvětštění všeho života (zejména politiky), to patří už jinam. Čtenářům snad stačí toto upozornění na věci náboženské, aby pochopili, že osvícenci, byť někdy uštěpačně a pohrdavě mluvili o Římu, pokládali sebe za dobré katolíky, za katolíky uvědomělejší a pokrokovější nežli byl Řím, vychovaný v dogmatech a v učení jezovitském. Minula doba kacířů. Osvícenci stali se katolickými liberály, a zůstal po nich ve všech zemích liberalism (liberální strany) jako duchovní směr, jenž v 19. století pronikl vědu i umění, politiku i národní hospodářství. V duchu tohoto liberalismu křesťanství očištěné od nesnášelivosti mělo v budoucnosti plnit své poslání jen mravními zásadami. Mělo být prosto konfesijních sporů, nemělo bránit pokroku v žádném lidském oboru, mělo vydávat plody lásky k bližnímu, zamezovat války, pornáhat utištěným, odstraňovat rozdíly tříd a přispívat k rovnosti lidí a sváděti všecky národy a všecky díly světa ve svazek mocné sympatie, vzájemnosti a bratrství.

Když naši historikové a životopisci Dobrovského zaznamenávají, že Dobrovský jako novic jezovitský konal některé předpisy s ironií, že nebyl několik let vysvěcen na kněze, poněvadž byl podezřelý z kacířství, že konečně je patrno z mnohých okolností, že byl svobodný zednář; domnívají se, že tím vším eo ipso mohou nazývat Dobrovského theistou, osvícencem nevěreckým a liberálem v duchu francouzských osvícenců.

To je však omyl. Ironie v noviciátě neznamená nic. Že byl u hierarchie pražské vykřičen jako bludař, neznamená stejně nic, protože víme, jaký ten arcibiskup pražský byl obmezenec a protože víme, že za kacířství bylo Dobrovskému vykládáno i samo kritické odpravení legendy o zlomku evangelia sv. Marka, zato velmi mnoho znamená, že Dobrovský, neschopný přetvářky a nepravdy, dal se roku 1786 vysvětit moudrým biskupem hradeckým, že sloužíval mši a že poslední mši sloužil několik dní před svou smrtí v Brně 1829. Nade všecko však je významné, jak Dobrovský prozrazoval, co se skrývalo na dně duše jeho, když upadl v pomatenost. Vyznával víru v Boha, cítil v sobě ducha prorockého a v pošumavském kraji sloužíval mši (jaksi zkrácenou) v jazyce staroslovanském. Že se umí modlit, napsal za zdravého rozumu Zlobickému do Vídně.

Nejméně již za popření jeho náboženského smýšlení smí býti pokládáno jeho členství v zednářské loži. Jen katolická církev nechce vědět nic poctivého o zednářích.

Racionalism slavil v 18. století vjezd do zemí protestantských poněkud hladčeji, protože tam měl půdu připravenu. Velmi poučný pro nás je odstavec v J. Bingových Dějinách literatury norské. V Norsku byl průkopníkem osvícenství spisovatel Holberg. O něm praví Bing: "Přímo vyslovil Holberg své názory ve svých Morálních myšlenkách a Epištolách. Jsou to krátká pojednání o všem možném a zejména dotýká se v nich Holberg náboženských otázek. Holberg vždy věřil v boha; božské řízení bylo mu vysvětlením záhady světa; popírače boha snáší jen potud, pokud nečiní nic zlého; neboť nevěří-li v boha, nemáme záruky pro jeho morálku. Co se týče věrouky, míní, že se mají nechat věci vedlejší, aby se tím lépe hájily hlavní body; a nemůžeme přijímat nic, co stojí ve sporu s našimi smysly a naším rozumem - tu bychom proto, abychom byli křesťany, musili přestat býti lidmi. Nemůžeme také přijímat nic, co je ve sporu s boží svatostí, spravedlností, dobrotivostí, moudrostí atd.; v boha musíme totiž věřit pevně. A nesmíme nic věřit, aniž jsme to zkoumali; je lépe bloudit, než býti orthodoxním z pouhé lenosti. Ale nemůžeme žádat, abychom rozuměli všemu; nesmíme se pokládat za collegae a assesores v radě boží. Tak prostředkuje Holberg s umírněnosti své povahy mezi učením církve a časovou, nároků plnou kritikou." (Překlad Milady Lesné-Krausové.) Ejhle, protestantský osvícenec!

V jakém stupni jednotlivé církve a jednotliví národové přijímali hnutí osvícenské, to záviselo na stupni jejich civilisace. Nedotčen nezůstal ani jeden evropský národ. Ovšem v říších reakcionářských jako v Rakousku, ač strženy byly do víru, boj osvícenství s Římem byl tuhý. Také v zemích českých.

Marie Terezie zdědila po svých předcích stát zubožený, ze všech evropských států duševně nejtemnější a hospodářsky nejzpustlejší. Rakousko, nábožensky posuzováno, bylo od 17. století nástrojem protireformace a skončilo v 18. století jako vasalský stát Říma. Nositelé kultury vnitřní byli kněží a vojáci. Římské břemeno tísnilo již Karla VI., ale pokus uvolniti se ze jha římského stal se až za Marie Terezie.

Bezprostřední podnět dal papež Klemens XIII., veliký církevník a malý státník, jenž proti všem evropským dvorům podporoval jezovity ještě ve chvíli, když se už pod nimi bořila půda, když nejučenější mezi kardinály nesouhlasili s ním, když Řím roku 1761 byl už zaplaven hanopisy na Tovaryšstvo Ježíšovo. Papež vyvolal spor o Parmu, jenž se dotýkal Rakouska tak nepříjemně, že kancléř kníže Kounic v dobrém zdání o té věci navrhoval, aby Rakousko přerušilo všechno dopisování a všechny diplomatické styky se svatou stolicí (Arneth III, 21), Dle kancléřova mínění "v dnešních osvícenských časech je to jakási neslušnost", co papež dělá. A také spoluvladař matčin, císař Josef II., psal svému bratru Leopoldovi 1768: "Od té doby, co žijeme v osvícených stoletích, římská kurie nemá již tolik vlivu v politických věcech Evropy jako dříve." Byl dokonce rakouský biskup hrabě Thun, který byl nepřítelem římské kurie.

Rok 1768 znamená první roztržku mezi Římem a Vídní, Vzájemné styky mezi nimi zlepšily se sice za papeže Klimenta XIV., ale trhlina nezacelila se už nikdy.

Marie Terezie zřídila roku 1770 komisi z osob duchovních i světských, která jí měla radit ve věcech církevních. Komise dostala ihned do vínku návrh proslulého učitele církevního práva Pavla Rieggera, aby byl zmenšen počet církevních svátků. Už dříve vyjednala si Marie Terezie s Římem, že v její říši odpadlo 24 svátků. Riegger navrhoval jich zase řadu, protože je potřebí víc pracovat pro zlepšení zemědělství a průmyslu, aby byl získán v cizině úvěr a doma láce výrobků. Řím vyhověl.

V zápětí přišel kancléř Kounic s dobrým zdáním, že Rakousko má mnoho klášterů a mnichů. Jestliže - tvrdil - zůstane při tom v Rakousku i v jiných katolických státech, budou ony klesat ještě víc, nežli klesají, a nekatolické státy v moci a bohatství budou stoupat. Věc zůstala na odkladech.

V jiných případech Marie Terezie neměla rozpaků. Zrušila 1772 krejcarový poplatek za zpověď, nikdo nesměl být vyobcován z církve bez úrady s krajským úřadem, zrušeno vězení v klášteřích, zakázáno kněžím svědecky podpisovati testamenty a posílat peníze za hranice a všeliké nezpůsoby, které se nesrovnávají se stavem duchovním.

Velikou bolest způsobilo Marii Terezii roku 1773 zrušení řádu jezovitského, jež nařídil papež Kliment XIV. "pro obnovení pokoje v křesťanství", Neboť císařovna jezovity přímo milovala přes to, že vycházely na jevo jejich ošklivé peněžité rejdy (hässliche Dinge in Geldsachen). Nebylo však papeži možno odolat nátlaku jiných států katolických, Chtěl-li Řím v ohnivé palbě osvícenství aspoň sebe zachrániti, musil obětovat jezovity. A Marie Terezie nemohla odolat důvodům vlastní církevní komise, v níž převahu měli mužové osvícenští. Císařovna jich ráda neměla. Měla však v nejbližší blízkosti své tři osvícence nejhorlivějšího rázu: to byl vlastní syn a spoluvladař Josef II., do roku 1772 Gerhard van Swieten, profesor universitní a osobní lékař její, jehož císařovna zbožňovala pro jeho přímost a pravdomluvnost, a říšský kancléř Václav Kounic, jenž sice předkládal císařovně o velkonocích zpovědní lístek (1774), aby zachoval předpis, ale byl rozhodný jinak osvícenec, illuminát.

Katoličtí dějepisci dohodli se na tom skoro bez výjimky, že budou líčit osvícenství jako nevěru a vzpouru proti náboženství i Bohu. To je nesprávné. V západních zemích osmnácté století je, jak už řečeno, nábožensky a církevně dobou jansenismu a gallikanismu. Jansenism pravil, že lze býti pravým katolickým křesťanem a nenositi jha římského papežství a ovšem zamítati jezovitskou morálku. Gallikanism (dle učení biskupa Bossueta) pravil: Bůh dal sv. Petru a papežům i církvi samé moc ve věcech duchovních a věčného spasení, nikoli však ve věcech občanských a časných. Králové a knížata nejsou tedy ve věcech světských podrobeni církvi, nemohou býti sesazeni a jejich poddaní nemohou být papežem zbaveni věrnosti a poslušnosti svých poddaných. V Rakousku ujal se febroniasm, učení světícího biskupa Hontheima v Trevíru, jenž pod pseudonymem Febronius vydal 1763 spis De statu ecclesiae et de legitima potestate Romani Pontificis (O stavu církve a zákonné moci římského papeže). Spis věnoval papeži. V knize své učil, že papežství není v církvi nutné, že papež nemůže vydávat zákony, které by veškeru církev zavazovaly. Panovníci mají právo zkoumat papežské listiny dříve, nežli se v jejich státech prohlásí. Biskupové mohou vykonávat svou pravomoc bez ohledu na papeže, neboť mají stejná práva, a papežství slouží jen tomu, aby zachovávalo jednotu církve.

Spis Hontheimův byl ve Vídni třikrát zkoumán censurou a pokaždé pod vlivem Swietenovým propuštěn. Jak se mu mohla císařovna Marie Terezie ubránit, když vlastní syn její, arcivévoda Maxmilián, arcibiskup kolínský a jiní arcibiskupové s ním (mohučský, trevírský, solnohradský) postavili se na febrionianské stanovisko? Když van Swieten 1772 zemřel, převzal úlohu jeho vůči císařovně Josef II., jenž do svého kodexu osvícenského převzal ještě jednu zásadu; náboženskou snášelivost.

Jeho vlivem se stalo, že Marie Terezie před svou smrtí učinila silný průlom do protireformační soustavy svých předků. Přestala trestat kacíře. Uvolňovala-li pak dříve již posty, zakazovala-li pověry o čarodějnících a posedlých ďáblem, zvyky noci svatojanské a podobné nešvary i v oboru církevním, zakončila svá opatření předpisy o snášelivosti. Mám na mysli dva její handbilety; ze 14. listopadu 1777 a z 8. března 1780.

V tom prvním vyslovila myšlenku, která jí dělá čest. Vyslovila názor, že poznání pravé víry je dar boží. Proto se má dělat rozdíl mezi lidmi, kteří propadli náboženským bludům, jsou-li jen bludní jinověrci, kteří se však chovají pokojně a kteří plní jiné povinnosti svého stavu svědomitě, a lidmi, kteří svým chováním ruší neb aspoň rušiti mohou veřejný pokoj. Tito druzí nechť jsou trestáni dle všeobecných trestních nebo dle zvláštních zemských řádů. Ti první nechť jsou ponecháni "aspoň pro ten čas" péči duchovních úřadů a nevystižitelnému božskému milosrdenství; nedovoluje se jim ani pastor, ani vlastní místo k bohoslužbě, vůbec veřejné vyznání, ale když se scházejí ve svých vlastních domech rodiny k pobožnosti a třebas k nim docházejí přátelé a nevinní hosté, to nechť se nezakazuje a nestíhá. Trestné jsou pouze veřejné pobožnosti, které urážejí katolické náboženství, které od katolictví svádějí nebo hrozbami k přestupování donucují. Nebudiž však vynucováno na protestantech, aby chodili na mši, ke zpovědi a ku přijímání. S křesťanskou trpělivostí budiž to ponecháno boží vůli. Ale mají býti dodržováni, aby své děti dávali farářům katolickým křtít. S nejkrajnější shovívavostí a opatrností budiž hleděno k tomu, aby od katolických farářů byli poučováni, byť jich na cvičení chodilo co nejméně. Kněží i úřady ať přidržují jen děti k pilné návštěvě kázání a náboženských cvičení; stran těch, kteří překročili 18. rok, stačí, když aspoň někteří se dostaví.

Jak patrno, šlo již o toleranci mlčky uznávanou. Ba Marie Terezie povolila protestantům v Aši samostatnou konsistoř. Po čase Marie Terezie pokročila ještě dále. Dne 13. května 1780, v den posledních svých narozenin, byla od valašských protestantů vyrušena z klidu bouřlivým způsobem. Ve Lhotě při moravsko-uherských hranicích shromáždilo se na 4000 protestantů, lutherský kazatel z Trenčína povolaný jim kázal a konal veřejné bohoslužby. Osmičlenná četa vojska proti shromáždění vypravená nic nesvedla. Zatčen později kazatel i několik pořadatelů shromáždění, ale pro hrozivé smýšlení lidu vězňové zase propuštěni. Tyto nepokoje staly se přes to, že Marie Terezie vydala 8. března doplněk k onomu staršímu handbiletu, jehož obsah týkal se právě Valachů. Výslovně se v něm zakazovalo jakékoli tajné slídění, zdali lidé navštěvují katolické služby boží, zdali posílají děti do kostela nebo na náboženská cvičení, nebo konají-li služby boží doma. Úřady nemají si také všímat, jestliže kdo chodí do Těšína nebo do Trenčína na protestantskou bohoslužbu. A probošt mikulovský Háj znovu poslán zjednat pokoj ve valašských horách. Protože císař Josef II. byl v Rusku, císařovna odložila jakékoli jiné přísné rozhodnutí o lhoteckém shromáždění.

Tolerance náboženská byla na pochodu.