Přemyslovci

První Přemyslovci na českém území

První Slované, kteří přišli na naše území v 5. - 6. století, byli Slované z východní Evropy. Zdejší zem byla osídlena Germány, ale Slované postupně získávali převahu a původní obyvatelstvo buď odešlo, nebo splynulo s nově příchozími. V nejstarší české kronice, kterou napsal děkan pražské kapituly Kosmas, se vypráví o praotci Čechovi, o knížeti Krokovi, o jeho dcerách Libuši, Tetě a Kazi. Objevují se zde i jména historicky potvrzených předchůdců Přemyslovců, jedná se o bájného Přemysla Oráče, Nezamysla, Vojena, Vnislava, Křesomysla a Hostivíta. Tito hrdinové pověstí se nenachází v historických pramenech a pravděpodobně jsou smyšlenými postavami. Přemyslovci se postupně zmocňovali sousedních území buď mírovou cestou, ale ještě častěji válečnou. Důležitými opěrnými body v tomto období byla hradiště. K nejznámějším patřily Budeč, Libušín, Tetín a samozřejmě Levý Hradec, kde sídlili Přemyslovci. Nacházelo se vysoko nad Vltavou na sever od Prahy. Do dnešní doby se z něho však zachovalo jen málo. Po přesídlení Přemyslovců jižněji - do Prahy - hradiště ztratilo na významu. Prvním skutečně historickým přemyslovským knížetem je Bořivoj. Na našem území vládl na konci 9. století v době, kdy vládce Velké Moravy Svatopluk připojil Čechy ke svému panství. Bořivoj se svou manželkou Ludmilou přijali na Moravě od arcibiskupa Metoděje křest, čímž vyjádřili svou podřízenost sousednímu státu. Po Bořivojově smrti nastoupil na knížecí stolec jeho syn Spytihněv a poté kníže Vratislav, který se proslavil založením kostela sv. Jiří na Pražském hradě. Po smrti Vratislava měl vládnout jeho mladý syn Václav. Ten byl dán ještě za života Vratislava na výchovu ke své babičce Ludmile, u níž se blíže seznámil s křesťanskou věroukou a naučil se číst a psát. Po Vratislavově smrti roku 921 vládla za nezletilého Václava jeho matka Drahomíra, která nechala zavraždit Ludmilu. Samotný Václav začíná vládnout pravděpodobně v roce 922. Jako panovník udržoval dobré vztahy se sousedním saským panovníkem Jindřichem I. Ptáčníkem, který si na Čechách vynutil poplatek za mír. Václav umírá poté, co ho nechal zavraždit jeho vlastní bratr Boleslav. To se odehrálo v kostele ve Staré Boleslavi pravděpodobně v roce 935. Boleslav I. zvaný Ukrutný se za své vlády pokusil omezit vliv říše u nás a čtrnáct let bojoval s císařem Otou I. Po vyčerpávajících bojích nakonec uzavřel roku 950 mír. Za vlády Boleslava došlo k připojení Moravy a Krakovska k českému státu. Čechy se povznesly i hospodářsky a také se začali razit první mince – stříbrné denáry. Na sklonku života Boleslav usiloval o zřízení českého biskupství, neboť si uvědomil závislost na řezenské církevní diecézi, ale výsledky jeho jednání byly přisouzeny jeho synovi a nástupci - Boleslavu II. Boleslav II. nastoupil na knížecí stolec asi v roce 972. Země prosperovala, vládl zde mír a s říší panovaly přátelské vztahy. Řím konečně souhlasil se založením pražského biskupství. Prvním biskupem se stal Sas Dětmar, který dobře znal slovanský jazyk. Byl také založen první český klášter - benediktinský ženský klášter sv. Jiří na Pražském hradě. Nástupcem biskupa Dětmara se stal Vojtěch, pocházející z rodu Slavníkovců, kteří se chtěli Přemyslovcům vyrovnat. To se samozřejmě Boleslavovi II. nelíbilo, a tak se rozhodl zaútočit. Ozbrojené čety Přemyslovců, poslané knížetem Boleslavem II., přepadly opevněné slavníkovské hradiště v Libici nad Cidlinou. Všichni přítomní, včetně žen i malých dětí, byli vyvražděni a sídlo pobořeno. Po smrti Boleslava II. se trůnu zmocnil Boleslav III. zvaný Ryšavý. Ten však prchá do Polska, kde byl nakonec oslepen a opuštěn umírá. Poté se Čech zmocnil Polák Boleslav Chrabrý. Na trůn dosadil Vladivoje, o němž se v kronikách píše, že se upil k smrti a po jeho roční vládě byl na přemyslovský stolec dosazen Jaromír. Čechům však Jaromír příliš nepadl do oka, a proto došlo k povstání, do jehož čela se postavil Oldřich, který se roku 1012 stává českým knížetem. Podařilo se mu upevnit český stát a dobýt zpět Moravu, která už navždy zůstává součástí českého státu. Po Břetislavově smrti v roce 1035 se vlády opět ujímá Jaromír, ale brzy se panovnického stolce vzdává ve prospěch svého synovce Břetislava, syna Oldřicha a Boženy. Břetislavovi se přezdívalo Český Achilles, jelikož patřil k našim nejlepším válečníkům a k nejprozíravějším panovníkům. Roku 1039 uskutečnil výpravu do Polska, aby odčinil příkoří Přemyslovců v době, kdy se Čech zmocnil Boleslav Chrabrý. Dobyl Krakov a v tažení pak pokračoval směrem na Poznaň. Nakonec úspěšně dobyl i Hnězdno, kde ukořistil ostatky sv. Vojtěcha a dalších mučedníků. Zde nad Vojtěchovým hrobem vydává také tzv. Hnězdenská dekreta, v nichž se se všemi přítomnými zavazuje dodržovat v Čechách svátost manželskou, stíhat vraždy, potírat opilství v krčmách, zachovávat církevní předpisy o zákazu práce v neděli a svátcích a pochovávat mrtvé ve svěcené půdě na hřbitovech. V Polsku se nechtěli s Břetislavovým tažením smířit, a proto poslali stížnost papeži. Výbojná politika českého knížete se nelíbila ani římskému králi Jindřichu III., který se proto rozhodl, že českého knížete pokoří v bitvě. Roku 1040 vytáhl s velkou výpravou dvěma proudy do Čech. Břetislav nejdříve na jihu porazil samotného Jindřicha a zajal mnoho říšských hrabat. Pak se rychle obrátil na sever a zahnal i míšeňského markraběte Ekkeharta. Následující rok byl Jindřich při tažení do Čech opatrnější. Obešel hraniční záseky, poplenil zem a oblehl Břetislava v Praze. Břetislav zvažoval svou situaci a nakonec se mu podrobil. Jindřich na oplátku souhlasil s jeho vládou v Čechách, Moravě a Slezsku. Poté se český kníže rozhodl upravit nástupnický řád tzv. seniorát. Na stolec měl vždy nastupovat nejstarší, nejmoudřejší a nejzkušenější z rodu. Bohužel však ne vždy to bylo dodržováno.