ČECHY V DOBĚ POBĚLOHORSKÉ

Bitva na bílé hoře roku 1620 znamenala konec české samostatnosti a vstup do soustátí rakouského a zůstat jeho příslušníkem 298 let. Po bitvě na Bílé hoře byl zlomen odpor české šlechty a měst proti Habsburkům. Následuje útlak politický, národnostní i kulturní. Právně byl položen vydáním takzvaného Obnoveného zřízení zemského (1627 pro Čechy, 1628 pro Moravu), které zaručovalo Habsburkům dědičně český trůn, zrovnoprávňovalo s češtinou němčinu, povolovalo se jen katolické náboženství. Česky psaná literatura vymizela. Během 17. století se zde vystřídalo několik panovníků, kteří přinesli integraci do rakouského celku.
Zeměpisná určenost českých zemí prošla po Bílé hoře změnami v neprospěch Čech. Roku 1635 za to, že Sasové vystoupili ve třicetileté válce na straně císaře, museli jsme se vzdát Dolní a Horní Lužice v jejich prospěch. O 100 let později další úbytek územní přivodila Marie Terezie na počátku 40 let 18 století v důsledku prvních proher, ztráta Slezka. Na základě prohry v sedmileté válce (1756-1763) ztrácí pro české země vnější část Šumavy - hranice jde po Ostrým (ne už po Javoru). V oblasti náboženské pobělohorská doba způsobí vnitřní emigraci - bohatí na základě Obnovení zřízení zemského mohli zemi opustit, ale většina národa zde musela zůstat - emigrovat dovnitř státu (do svého srdce). Hlásila se ke katolickému náboženství, ale fakticky zůstávala věrná reformnímu náboženství minulosti. Věrnost reformní náboženské tradici byla doplňována i věrností k českému jazyku. Toto uchování bylo hodnotami, které se staly zažehnutím národně obrozeneckého zápasu v nové době. Pobělohorská doba přinesla pokles obyvatelstva v Čechách, České země měly kolem 4 milionů obyvatel, po Bílé hoře klesl počet na 3 miliony v důsledku emigrace, ztráty území z okrajových území. Lidé umírali bídou a hladem, nedostatkem a na choroby. Roku 1791 se nárůst obyvatel obnovil a české země na počátku 18 století měli opět 4 miliony obyvatel. Dochází k obrovskému omezení měst. Byla omezena jejich obchodní činnost na jejímž základě se rozvíjela. Kromě zničení nemovitostí došlo v českých zemích i k velkému úbytku movitého majetku způsobeného vývozem cenností bohatými exulanty i působením cizích armád (například švédské akvizice) Války které proběhly po Bílé hoře měly za následek i úpadek obyvatelstva v oblasti morální. Rozmáhalo se lupičství, zběhlí vojáci a agresivní tlupy žebráků působily svému okolí mnohé nesnáze. Bez mravních škod se často neobešel ani náhlý náboženský obrat, uvolnily se i vztahy mezi vrchností a poddanými, kteří vypovídali poslušnost, a to mnohdy i bez zvýšeného nátlaku shora.
V průběhu třicetileté války začala propukat první povstání poddaných a docházelo k rebeliím. Největší bouře, jejichž příčinou byly hospodářské poměry se vzedmuly v Čechách roku 1680. Zvyšování robotních dávek vedlo k úplnému odmítání roboty. V červnu 1680 vydal Leopold I. robotní patent, který potvrzoval maximálně třídenní roboty v týdnu, vyšší roboty při sklizních, a zároveň žádal vrchnost o laskavější chování k poddaným. V českých zemích po Bílé hoře vznikl osobitý výtvarný styl, který se běžně nazývá českým barokem. Přímé souvislosti má především s barokem bavorským a rakouským. Baroko bylo výtvarným stylem, který natrvalo poznamenal podobu našich zemí. Stavby prvořadého významu vznikaly hlavně na objednávku šlechty a církve. Umělci přicházeli především v první pobělohorské etapě ze zahraničí (hlavně z Itálie, Francie). Jsou známé celé umělecké dynastie jako byli Luragové, Brokoffové, Dientzenhoferové ad.
Osvícenskou panovnicí v Čechách a Rakousku po Karlu VI. je jeho nejstarší dcera Marie Terezie (1740-1780). Marie Terezie představuje přechod Rakouska i českých zemí od dob barokních k časům osvícenství a nové orientace.
Reformy jsou výrazem osvícenské doby 2.poloviny 18.století v jejímž rámci vznikají. Mezi reformy z roku 1749 patří měnová reforma, sčítání lidí, označování domů. Jsou zrušeny jednotlivé národní kanceláře v Čechách, správu a moc centralizuje do Vídně – germanizuje ji. Roku 1773 zruší jezuitský řád. Roku 1775 byl vydán všeobecný školní řád i robotní patent, který změkčoval nevolnickou normu. Roku 1781 krátce po smrti své matky, císař Josef II.vydává patent o nevolnictví, lidé si svobodně vybírají, kde chtějí žít a pracovat, ale stále byla ještě robota.
V závěru vlády Josefa II. na konci osmdesátých let probíhají počátky národního obrození. Začíná se rodit první obrozenecká generace kolem Krameriovy České expedice. Druhá fáze - bezejmení čeští kněží a učitelé na venkově. Hlavní je boj o jazyk, o jeho obnovení a oživení. Mezi významné propagátory českého jazyka patří Josef Dobrovský, bratři Thámové, Prokop Šedivý ad.
I přes smutnou stránku pobělohorských dějin se v českých zemích vytvořilo živé kulturní prostředí, působila zde řada vynikajících umělců, ať už rodáků, nebo asimilovaných cizinců. Mezi přední podporovatele patřila šlechta, církev, měšťané zůstávají v porovnání s předchozím obdobím poněkud v pozadí. Katolické církvi se dostalo prvořadého postavení, ať už z hlediska hierarchického rozvrstvení společnosti, nebo z hledisek ryze praktických. Kostel měl nezastupitelnou úlohu v životě člověka, byl i centrem umění a poučení. Školství se rozvíjelo opět především v souvislosti s činností církevních institucí, jeho kvalita snese srovnání se sousedními zeměmi a jinými katolickými státy. Na vyšších stupních vynikali mezi učiteli hlavně jezuité a piaristé, ale zároveň na pražské univerzitě zdárně prosperovala i světská právnická studia, bez významu nebylo ani zdejší lékařství.