Československé hospodářství 1918-1938

České země představovaly v Rakousko-Uhersku nejrozvinutější část, jelikož zaopatřovaly 60-70% průmyslové výroby. Na Slovensko připadla necelá pětina výroby Zalitavska. Podkarpatská Rus se svou agrární orientací nehrála tak důležitou roli. Ačkoli Československu (21% území s 26% obyvatel Rakouska-Uherska) připadla většina předválečného potenciálu, potýkalo se značnými problémy.
Po pádu monarchie byla převážná část průmyslu odkázána na export. Na někdejší odbytiště v ostatních nástupnických státech, kam vyvážely naše podniky ¾ své produkce, se drala západní konkurence. Textilní, chemický, kožedělní, obuvnický a hutnický průmysl trpěly chronickým nedostatkem surovin, jež se musely dovážet.
Několik let po válce strádalo Československo i deficitem v potravinách, o to tíživější bylo, že chyběly všude v Evropě. Na jaře 1919 nedostalo obyvatelstvo v řadě oblastí ani minimální příděly mouky, brambor a tuků. Úvěry od Američanů nebyly dostatečné. Úroda roku 1919 byla špatná – dosáhla 50% předválečné úrovně. Nedostatek panoval po celý rok 1920 a to hlavně na jižním Slovensku, kde muselo být vyhlášeno stanné právo. Vláda nakupovala, kde se dalo: v Argentině, Polsku, Francii či Švýcarsku pomocí úvěrů a deviz z vyvezeného cukru.
Léta 1918-21 byla charakteristická zasahováním státu do hospodářství – a to hlavně do zásobování: důležitými institucemi byly Československý obilní ústav a ministerstvo pro zásobování. Situaci v zemědělství oživila velmi dobrá úroda v roce 1921, kdy byly zrušeny potravinové lístky, což na druhou stranu vyvolalo zvýšení cen. Také průmysl velmi trpěl v letech 1919 a 1920. Vedle surovin chyběly peníze na nákup nových strojů, výrobky byly nekvalitní a pracovní morálka špatná. Průmysl se dostal do vleku českých i mezinárodních finančních skupin, které zajišťovaly tolik potřebné úvěry.
Průmysl se začal orientovat na nová progresivní odvětví: výroba lokomotiv, letadel, turbín, motorů a vše ohledně elektrotechniky. Ožila stavební činnost, ale byl redukován textilní průmysl. Do průmyslu nemohly přitéci další peníze, ježto stát oslabovaly obrovské sumy na vybudování armády, četnictva, dále různé podpory sociálně slabým a budování státních úřadů na Slovensku.
Centrem obchodu za monarchie byla Vídeň, kde měla většina podniků centrálu. Bylo proto nutné po válce oddělit průmysl, obchod a dopravu od center v Rakousku a Maďarsku. Již v roce 1919 byl přijat nostrifikační zákon požadující přenesení zahraničních sídel a hospodářských vedení podniků pracujících v Československu na jeho území a zde vytvořit samostatnou společnost. Nostrifikace trvala zhruba 10 let, ale hlavní vlna proběhla v letech 1921-24, kdy byly nostrifikovány největší fabriky. Celkem bylo nostrifikováno 235 podniků se základním kapitálem 2 mld. korun. Zvláštní formou nostrifikace bylo zřízení nových bank z filiálek několika vídeňských bank. Významný byl též přesun akcií – tedy kapitálových účastí do Československa. Probíhala také volným nákupem cenných papírů na vídeňské burze. Cizí vlastníci prodávali kvůli nízké rentabilitě a všeobecné poválečné nejistotě. Banky začaly prorůstat do průmyslu a zůstaly v něm po celé meziválečné období.

Rolnický charakter československého hospodářství z části posílila pozemková reforma. Hlad po půdě byl obrovský. 30% půdy v republice patřilo šlechtě a církvi. Schwarzenberkové vlastnili 248 000 ha půdy, Lichtensteinové 173 000 ha, pražská arcidiecéze 23 000 ha, banskobystrické biskupství 17 000 ha apod. Na jaře 1919 byl vydán záborový zákon, který postihoval velkostatky s výměrou nad 150 ha zemědělské půdy nebo 250 ha veškeré půdy. Podle zákona zabraná půda tvořila téměř 28% výměry půdy Československa. Kdyby byly každému majiteli ponechána jen zákonem stanovená výměra, zasáhly by vlastnické přesuny více než 4 mil. ha půdy. O způsobu rozdělení zabrané půdy pojednával přídělový zákon z ledna 1920. Půdu mohly získat nejen fyzické osoby, ale i stát, obce, družstva a podobně. Přídělový zákon doplňoval náhradový zákon, který určoval výši odškodnění původním majitelům. Za půdu se tedy platilo a ne málo. Akce trvala téměř celé meziválečné období, a přesto nebyla dovedena do konce. Zparcelováno bylo za 20 let pouze 44% veškeré zabrané půdy. Drobný příděl do 30 ha získalo 640 000 lidí. Pozemkový úřad však vytvořil 2 500 tzv. zbytkových velkostatků s celkovou výměrou 230 000 ha nejlepší půdy, kterou získaly zčásti osoby či společnosti spřízněné s agrární stranou. Ta držela celou akci pevně v rukou poté, co z ní vyšachovala sociální demokraty a těžila z ní politickou moc pomocí volební základny na venkově.

Přirozeně po převratu stále obíhala na území ČSR stará rakousko-uherská měna. Cedulová banka ve Vídni vydávala do oběhu nekryté bankovky, čímž zvyšovala inflaci. S přípravou měnové odluky se začalo v lednu 1919. Bylo rozhodnuto o okolkování starých bankovek a také přijato usnesení o zadržení 50% ke kolkování předložených peněz ve formě nucené jednoprocentní státní půjčky. Parlament přijal zákon 25. února 1919 a sama akce proběhla od 3. do 9. března a prováděly ji finanční ústavy všeho druhu. Během akce byly uzavřeny hranice. Podíl zadržených bankovek dosáhl 29% v celkové hodnotě téměř 3 mld. korun. Poměr ke staré měně byl stanoven 1:1. Od září 1919 začala výměna starých bankovek za nové. Měnová reforma vytvořila příznivé podmínky pro osamostatnění československého hospodářství v prvních letech, byla však pod vlivem německé marky a rakouské koruny.
V letech 1921-22 postihla ČSR poválečná hospodářská krize. V průmyslových částech Evropy vznikla z nadvýroby. U nás klesl vývoz, sílila koruna. Propadla se těžba uhlí a produkce oceli. V roce 1924 dosáhl těžký průmysl úrovně roku 1913. V roce 1926 vyrovnal veškerý průmysl předválečnou úroveň. V roce 1929 přesahovala průmyslová produkce rok 1913 o 30 až 40%. Ze sčítání obyvatelstva z roku 1921 vyplývá, že v průmyslu pracovalo 34% obyvatel a v zemědělství 39%, stav se vyrovnal až v roce 1930 na 35% pro každé odvětví. Toto ukazuje na průmyslově agrární charakter československého hospodářství. Před krizí bylo ČSR po Německu nejprůmyslovějším státem střední a jihovýchodní Evropy, kde zaujímalo 3. místo v těžbě černého uhlí, 2. v těžbě hnědého, 2. místo v produkci řepného cukru a výrobě textilií. V letech 1926-29 došlo ke konjunktuře v průmyslu, ale především v českých zemích. Na Slovensku stagnoval těžký průmysl, rozvíjel se pouze potravinářský a dřevozpracující.
V průmyslu se začaly prosazovat kartely s cílem posílit vlastní pozice a získat pokud možno dominantní vliv. Právní rámec dostaly kartely až v roce 1933. V třicátých letech byl hlavní průmysl z větší míry kartelizován, ovládán syndikáty a všemocnými bankami často se zahraničním kapitálem. Podle sčítání průmyslových odvětví v roce 1930 bylo nejvíce lidí zaměstnáno v kovoprůmyslu a textilním průmyslu. V poměru zaměstnaných osob převyšoval lehký průmysl těžký o 20% osob.

Ve dvacátých letech nejrychleji rostla výroba v průmyslu obuvnickém, chemickém a kovoprůmyslu (hlavně automobily a elektrotechnika). Pomalý růst vykazovala výroba spotřebního zboží. Rostla produktivita práce, klesala nezaměstnanost (nejnižší hodnoty byly v letech 1928-9), byl elektrifikován průmysl i většina domácností. Ve výši národního důchodu na obyvatele předstihla ČSR Rakousko, Maďarsko i Itálii.
Na konci října 1929 začaly padat ceny akcií na newyorské burze. Došlo k světové hospodářské krizi. Volný obchod a provázanost zahraničních kapitálů táhla ke dnu všechny vyspělé státy. Zvyšovaly se cla, ale samotný protekcionalismus prohlubování krize nezpomalil. Jednalo se o krizi z nadvýroby, trh na přehřátí světové ekonomiky nedokázal reagovat. Krize zasáhla ČSR plnou silou. Světový obchod slábl a s ním i český vývoz a konkurenceschopnost. Vysoká nezaměstnanost a snížení mezd vedly k nižšímu odbytu a k tomu se šířila též agrární krize, která začala již o rok dříve. Nejhlubší pokles zaznamenal český průmysl v březnu 1933, kdy klesl na 56% úrovně roku 1929. Pokles zasáhl všechna odvětví, i když ne ve stejné míře. Mimořádně silně klesla hutní a strojírenská výroba, lehký a potravinářský průmysl zase trpěly déle. Na Slovensku stagnovalo dřevařství, kožedělný a chemický průmysl. Vývoz poklesl na třetinu předkrizového stavu, nezaměstnanost vzrostla až na 978 000 osob v březnu 1933. V řízení hospodářství se prosadily rozsáhlé státní zásahy: zvýšily se agrární cla, byl regulován vývoz i dovoz, usměrňovány byly úvěrové poměry. K prosazení protikrizových opatření zmocňoval vládu zákon o mimořádné moci z 9. června 1933, který dovoloval vládě ignorovat parlament.
Po roce 1933 přišlo období deprese, které trvalo asi 2,5 roku. Teprve ke konci roku 1936 došlo k významnému oživení výroby. Ekonomika byla držena v depresi silnými monopoly a malými investicemi. K oživení došlo v chemii, elektrotechnice a strojírenství. Mohutný impuls k rozšiřování průmyslové výroby dalo zbrojení a přípravy na válku a to hlavně od roku 1936. Problém překonání krize a deprese závisel na obnově a rozšíření zahraničního obchodu. To se však moc nedařilo kvůli špatné struktuře průmyslu. Oživování bylo pomalé a vedlo k zaostávání za západní Evropou. Zbrojní výroba táhla nahoru hutnictví, cementárenství, konfekční a obuvnický průmysl, dále chemický a strojírenský.
Krize v textilním průmyslu dolehla těžce hlavně na pohraničí. Export textilií v roce 1937 byla o 58% nižší než v průměru let 1927-29.
Na Slovensku rostla odvětví tažená zbrojením a těžba rud a hnědého uhlí. Situaci nahrávaly také nižší mzdy – až o 20%. Krizím však nebyl konec. Další se objevila v letech 1937-38. Postihla hlavně textilní a sklářský průmysl. Po vypuknutí krize zrušilo výrobu úplně 23 podniků. Zbrojní průmysl pomohl překonat stagnaci, nebyl s to ale zabránit krizi a nadto vyvolat konjunkturu jako např. v Německu.

Literatura:
Kolektiv autorů: Přehled hospodářského vývoje Československa v letech 1918-1938. Praha 1963
Lacina, V.: Formování československé ekonomiky 1918-1923. Praha 1990
Kolektiv autorů: Hospodářské dějiny Československa v 19. a 20. století. Praha 1974
Kubů, E., Pátek, J.: Mýtus a realita hospodářské vyspělosti Československa mezi světovými válkami. Praha 2000