1. SVĚTOVÁ VÁLKA (1914-1918) časový přehled událostí

Vyvrcholení sporů mezi evropskými velmocemi, sdruženými od přelomu 19. a 20. století do dvou obranných bloků: trojspolku (Německo, Rakousko-Uhersko a Itálie; 1879-1882) a trojdohody (Velká Británie, Francie a Rusko; 1894-1907).

Příčiny války: snaha některých států o rozpínavost a zisk koloniálního území (př. Německo a Itálie); nevyřešené problémy na Balkáně (napjaté vztahy Ruska a R-U s tamními národy pod tureckou nadvládou); v závěru 19.století vzedmuté národnostní a nacionální napětí, spojené s hospodářským boomem evropských států, hlavně Německa (zbrojení…). Záminkou rozpoutání konfliktu byl atentát na R-U následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este v Sarajevu 28.6.1914, spáchaného srbskou organizací Černá ruka.

I. Vstup do války a válečné události do konce r. 1914
Rakousko-Uhersko požadovalo vyšetření okolností atentátu do jednoho měsíce. Když tento termín vypršel, vyhlásilo R-U Srbsku 28.7. válku. Srbsko bylo podpořeno jejich spojencem Ruskem; následně se do války zapojily zbylé státy: Německo vyhlásilo válku Rusku a Francii; Velká Británie, Francie a Rusko vypověděly válku Německu a Rakousko-Uhersku. Stranou zůstala pouze Itálie. V srpnu vstoupilo do války s Německem i Japonsko; na podzim pak Rusko vyhlásilo válku Turecku.
V srpnu 1914 proběhla ve všech státech mobilizace armád. Na konci srpna spustili Němci tzv. Schlieffenův plán, postavený na bleskové porážce Francie a následné válce s Ruskem, o němž se předpokládalo, že nebude schopno rychle zmobilizovat. Rusko ale vyrazilo do boje ještě před dokončením mobilizace, a tak byly v létě 1914 otevřeny naráz tři evropské fronty: západní, východní a jižní (tzv. Balkánská).

Západní fronta: V září jsou Němci zastaveni v tzv. 1. bitvě na řece Marně (asi 100 km od Paříže) – následuje pozvolný přechod k tzv. zákopové válce; v listopadu se nepodařil německý pokus o průlom v bitvě u Ypres (ve Flandrech v Belgii).

Východní fronta: Rusové se při postupu na západ zastavují u pevnosti Tannenberg; v říjnu 1914 R-U a Německo odrážejí ruskou ofenzívu v Haliči (jihovýchodní Polsko a západ Ukrajiny).

Jižní fronta: Listopad-Prosinec 1914 - Rakousko-Uhersko ztroskotalo ve snaze o dobytí srbského Bělehradu (začátek zákopové války).

Ostatní bojiště: Od počátku války se bojovalo na moři – v Severním moři u ostrova Helgoland (SZ Německa) a ve Středozemním moři soubojem britských a německých lodí, které našly útočiště v tureckých vodách, což přivedlo Turecko do války s Trojdohodou na straně Centrálních mocností. Vstupem Turecka do války byly otevřeny další fronty: sinajská (Tur x VB) a kavkazská (Tur x Rus). V ponorkové válce probíhající mezi VB a Něm v Atlantiku potopily německé ponorky 3 britské křižníky, následně začala námořní blokáda něm. přístavů britskými plavidly.
Při bojích v Tichomoří byly britskými a australskými vojsky obsazeny tamní německé kolonie.

II. Válečné události 1915 – 1916
Na všech bojištích probíhá zákopová válka se střídavými úspěchy obou stran. Do války vstupuje v dubnu 1915 Itálie na straně Trojdohody. Západní fronta: Během r. 1915 přebírá aktivitu Trojdohoda (bitva na řece Sommě v červenci 1915), Němci předtím poprvé použili bojové chemické plyny - duben 1915 ve 2. bitvě u Ypres. Ale oboustranné neúspěchy přivedly bojující strany na počátku r. 1916 do bitvy o pevnost Verdun, která trvala od února do prosince 1916. Tato bitva byla soubojem „cti“, postaveným na snaze dohnat protivníka k nasazení všech vojáků a bojových prostředků a přivést jej k totálnímu vykrvácení, aby přistoupil na jednání o příměří či přímo kapituloval.

Východní fronta: Zde zaznamenávají Němci první úspěchy a podaří se jim prolomit frontu (bitva u Gorlice v květnu 1915). Rusko odpovědělo až následujícího roku tzv. Brusilovovou ofenzívou v létě 1916, která vrátila něm. a r.-u. armády o cca 150 km na západ a přinesla také jisté ulehčení západní frontě. Tím se ovšem definitivně Rusové vyčerpali a byli donuceni uvažovat o příměří.

Jižní fronta: Trojdohoda podpořila tamní boje vyloděním na Gallipoli (SZ pobřeží poloostrova Malá Ásie) v dubnu 1915, ale bez většího úspěchu. R. 1916 vstupuje do války Rumunsko na straně Trojdohody, ale jejich válečné akce naprosto ztroskotávají. Ostatní bojiště: V rámci tzv. neomezené ponorkové války Němci potopili 12. května 1915 civilní americký parník Lusitania (1200 obětí) - USA, které stály do této doby stranou válečného dění, začaly podporovat finančně a materiálně (zbraně, střelivo, proviant) státy Trojdohody. V létě 1916 potvrdila VB svou námořní převahu porážkou něm. lodí u pobřeží Dánska (tzv. bitva u Skagerraku).

III. Válečné události v letech 1917-1918
Na většině bojišť pokračovala zákopová válka, situaci ale výrazně proměnily dvě události – v dubnu 1917 vstupují do války USA a v březnu 1918 končí svou účast ve válce Rusko.

Západní fronta: Stagnaci bitevních aktivit způsobenou totálním hospodářským vyčerpáním všech zemí narušil vstup USA do války 2.dubna 1917 na straně Trojdohody.

Jen s obtížemi se ale dařilo překonávat demoralizaci francouzských a britských vojsk, v nichž vypukly v r. 1917 řetězové vzpoury. Dohodové armády tak uskutečnily pouze tzv. Nivellovu ofenzivu v dubnu 1917 a na podzim téhož roku Britové nasadili poprvé do boje tanky (v bitvě u Cambrai na fr.-belgické hranici).
Poté, co v březnu 1918 skončily boje na východní frontě, provedli Němci tzv. Ludendorffovu ofenzívu, při níž pronikli za celou válku nejhlouběji na francouzské území. Francouzi spolu s Brity a Američany stačili ještě do léta odpovědět protiútokem, který vyvrcholil v červenci a srpnu 1918 tzv. 2.bitvou na Marně, kde byli Němci poraženi. Na italské frontě (která procházela Pádskou nížinou a Benátskem) se výrazných úspěchů dočkala německá vojska až v r. 1917, následujícího roku se boje přenesly do Alp (bojovalo se ve výšce nad 2000 m.n.m.), v červnu 1918 byla r.-u. vojska poražena v bitvě na řece Piavě. Východní fronta: Na tamní situaci se podepsala jednak totální vyčerpanost ruské armády, a pak hlavně domácí politické události v Rusku – v únoru 1917 padla vláda cara Mikuláše II., v říjnu provedli bolševici v Petrohradě socialistický převrat (s předchozí podporou centrálních mocností, které dopravily do Ruska z neutrálního Švýcarska bolševického vůdce Lenina) a začali jednat o míru s Německem, který byl podepsán 18.března 1918 v Brestu Litevském.

Ostatní bojiště: Na jižní frontě a na frontách blízkého východu přešla Trojdohoda po vstupu USA do ofenzívy, ale boje zde trvaly většinou až do podzima 1918.

IV. Závěr války a její bilance
Nepříznivá situace na bojištích spolu se zhroucením hospodářství přivedly Německo a R.-U. k jednání o příměří v říjnu 1918. R.-U. přitom využilo nabídky amerického prezidenta Wilsona, kterou učinil již v lednu 1918 předložením tzv. 14-ti bodového programu poválečného uspořádání světových poměrů. Na německé straně doporučili císaři Vilémovi II. jednání o míru jeho generálové Ludendorff a von Hindenburg. Císař váhal až do okamžiku vypuknutí revoluce v Německu, která smetla císařství. Německá generalita podepsala mír 11.listopadu 1918 ve štábním vagóně vrchního velitele dohodových vojsk francouzského maršála Foche (čti foše) v Compiégne (čti kompiéň).
Bilance: 10 miliónů mrtvých v boji, 7 miliónů zemřelo na následky válečných útrap (hlad, nemoci). Dodnes přesně nevyčíslené materiální škody. Zničená země (oblast severní Francie, Beneluxu, Německa, severní Itálie, Balkánu, Polska). Morální a humanitární šok, válka je chápána jako konec tzv. belle epoque (tj. „krásných časů“ 19.století); v literatuře (př. Remarque) se objevuje pojem tzv. ztracené generace, tj. lidí, kteří prošli 1. sv. válkou a měli problémy s návratem do normálního života (byli dokonce ostatní společností odmítáni). Poválečným uspořádáním poměrů v Evropě a ve světě se zabývala Pařížská mírová konference, která probíhala na několika místech ve Francii v letech 1919-1920. V jejím průběhu byly podepsány mírové smlouvy mezi tzv. spojenci (státy Trojdohody + další) a všemi poraženými státy (Něm., Rakouskem, Maďarskem a Tureckem). Výsledkem jednání byl tzv. Versailleský mírový systém – v této podobě vytrvala Evropa až do poloviny 30.-tých let.