Stalingrad

Když se Němcům nepodařilo vyhrát ruskou válku hned v roce 1941, doufali, že nový nápor v létě 1942 jim přinese vítězství a vyčerpaní Sověti uzavřou s Němci mír. Jejich plán měl několik útočných linií - z Kursku na Voroněž a poté podél proudu řeky Volhy na Stalingrad, z Charkova k Rostovu a Stalingradu, z Krymu na Kavkaz. Předcházející ruská zima a strádání bylo již dávno zapomenuto. Situace se stabilizovala, jednotky se doplnily čerstvými silami a letní ofenzíva probíhala prozatím úspěšně, nacisté mohli být spokojeni. Mapka německé letní ofenzívy.

Hitler přeložil svůj hlavní stan do Vinice v srdci Ukrajiny. Určujícím pro Hitlerovo rozhodnutí přemístit se na jih, bylo něco, co pro něj bylo určující poměrně často, a to nikoli strategická, ale hospodářská situace. Američané neustále dodávali Rusům materiál přes Persii, Irán, Kaspické moře a Volhu - tudy procházelo zásobování. Kdyby ho Němci dokázali zastavit, získali by velice cennou strategickou výhodu a těžce by poškodili Rusy. Navíc tato oblast byla bohatá na surovinové zdroje včetně ropy. Z toho vznikl plán dobýt Stalingrad a obsadit důležitá ropná pole. Kdyby se nacistům nepodařilo dosáhnout těchto cílů, museli by si poprvé připustit myšlenku, že možná válku nevyhrají.

Zpočátku probíhaly německé operace lépe, než se očekávalo, protože Stalin byl posedlý obranou Moskvy a myslel si, že německá ofenzíva bude zaměřena tímto směrem. Když si uvědomil svůj omyl, přesunul své jednotky a Sověti zahájili květnu velký útok jižně od Charkova. Rusové tak předběhli Němce v jejich vlastní ofenzívě. Tento útok byl však Němci rychle zachycen a zlikvidován rychlými manévry německých tankových jednotek. Poté Němci zaútočili na hnízda odporu na Krymu, a tak si v červnu otevřeli cestu pro rychlý nápor směrem na východ. Až v červenci se začaly v německých operacích objevovat trhliny. Bylo jich zpočátku málo, ale postupně rostly do té míry, že se hlavního stanu zmocňoval pocit nejistoty. Hitler prohlásil, že chce postupovat na co nejširší frontě, ale tím se armáda příliš roztáhla do šířky a byla zranitelnější, zejména pak v horském terénu na Kavkaze. 23. srpna zahájila útok od západu Paulusova 6. armáda (300 tisíc mužů). Došlo k masovému leteckému bombardování, které zničilo většinu předměstí, ale zároveň pomohlo Rusům stáhnout se na střední obrannou linii. V době stalingradské bitvy nevěděly sovětské jednotky stále ještě nic o jemnější taktice vedení bitev. Jejich zuřivé a opakované protiútoky, které měly vyhnat vetřelce z města, zaznamenaly jen nepatrné úspěchy.

Přes těžké ztráty se Rusům dařilo hájit obrannou linii a změnili bitvu v brutální boj dům od domu, v němž byla německá technika k ničemu. Z města se staly rozvaliny a bylo totálně zničené. Trumfem Rusů se stala jejich odvaha a vytrvalost pěšího vojska. Koncem prvního týdne v září Hitler utrpěl krizi důvěry, když si uvědomil, že jeho ofenzívě se nepodařilo hladce prorazit přes nepřítele. Již v roce 1942 dokázal sovětský průmysl výrazně zvýšit produkci bojové techniky: bylo vyrobeno 25 436 letadel, 24 446 tanků, přes 158 000 děl a minometů, 15 lodí hlavních tříd. Milióny Sovětů včetně žen bylo zmobilizováno k válečné výrobě. V továrnách za Uralem se pracovalo 24 hodin denně. Dělníci tam žili jako zvířata a příděly jídla měli minimální.

Hitler rozdělil své síly směrem na kavkazská ropná pole a zároveň Stalingrad. Bylo nad síly Wehrmachtu dobít oba tyto cíle najednou, na což Hitlera jeho generálové marně upozorňovali. Koncem srpna však ofenzivě na Kavkaze doslova a do písmene došel benzín. V srpnu 1942 stála přes to všechno šestá armáda pod vedením Fridricha Pauluse na Donu a koncem srpna začala útok na město které nese Stalinovo jméno.
Paulus byl připraven k rozhodujícímu úderu. Přemístil německé jednotky z křídel na svou frontu výměnou za Rumuny. To samozřejmě velice oslabilo jeho obranu, o té ale Paulus v té době moc nepřemýšlel. V polovině října zahájil soustředěný útok, pět zcela nových a dvě obrněné divize udeřily na pět kilometrů dlouhé frontě. Útok zahájila obrovská minometná a dělostřelecká příprava podpořená 2000 bojovými vzlety luftwaffe. Kvůli prachu a dýmu nebylo vidět na víc než pět metrů. I přes to se Paulusově armádě podařil postup jen asi o dva kilometry. Boje byly tak těžké, že obě strany maximálně vyčerpaly, avšak únava vždy více dolehne na útočníka.
Německé bombardéry a dělostřelectvo měnily Stalingrad v hromadu rozvalin. Město v troskách je ale bezpochyby výhodnější pro obránce než pro útočníky. Zřícené budovy se stávají labyrintem jeskyní a úkrytu ostřelovačů. Střelba z ručních zbraní byla proti dobře ukrytým snajprům neúčinná a každé další bombardování jen poskytovalo víc úkrytů pro Sověty. Němečtí vojáci byli zvyklí na manévrování v terénu, útoky na opevnění ve volném prostoru, nikdy předtím ale neprošli tak krvavými pouličními boji proti nepříteli, kterého jak se zdálo nic neodradí.

Teprve 19. září dospěla k Volze 4. tanková armáda a až 18. října se 6. armádě podařilo obsadit traktorový závod. Zdá se ale, že u Hitlera při dobytí Stalingradu šlo hlavně o politický význam jména, v boji Hitlera proti Stalinovi by to byl jeden z jeho velkých politických triumfů, které chtěl oslavit. Neboť obsazením Stalingradu sice mohl být přerušen tok ropy z Baku a americké pomoci do Moskvy, ale toho mohlo být dosaženo i mimo Stalingrad, o kus dál po proudu Volhy. Hlavně byl Stalingrad pro Rusy symbol, bylo to jejich město postavené za jejich časů a neslo jméno samotného vůdce sovětského lidu, (i když ne všemi milovaného) Stalina.
Fronta ve Stalingradu probíhá ulicemi nebo přetíná domy, stávalo se že fronta se měnila od patra k patru budovy nebo i od místnosti k místnosti. Sovětské velení vydalo svým vojákům rozkaz, aby bojovali do posledního dechu a zakázalo jakýkoli ústup. Na to dohlížely takzvané zarážecí jednotky, které nedovolovaly ustupovat za žádnou cenu a v případě nutnosti stříleli do vlastních řad. Sověti si navíc osvojili umění infiltrace a objevovali se najednou v německém týlu. Pravda ale je, že německá fronta byla obsazena jen jednou divizí na třicet kilometrů. Generál V.I.Čujkov řekl své 62.armádě: "Za Volhu nesmíte ustoupit. Existuje jen jediná cesta, a to je ta, která vede vpřed. Stalingrad musíte buď zachránit nebo s ním padnout!".

Mnoho týdnů se šestá armáda snažila dobýt město, výsledek však byl jen takový, že se sama opotřebovala. Začátkem listopadu začíná v ruské stepi zima, teplota klesala na mínus třicet stupňů a zásobování armády je čím dál obtížnější. Šesté armádě dochází munice a potraviny, asi polovina vojáků nemá teplé zimní oblečení. Němci přitom pořád nesmyslně pokračovali ve frontálních útocích, někdy se jim dočasně podařilo postoupit. Například se jim podařilo proniknout do traktorového závodu, ale jejich úspěchy byly opravdu jen lokální a dočasné. Sovětské útoky zase trpěly značnou stereotypností, vždy útočily na stejném místě a vždy použily stejnou dělostřeleckou přípravu, jakoby jim chyběla představivost. Začátkem října 1942 je Stalingrad téměř celý v německých rukou až na "nepatrná" ohniska odporu. Obsadit celé město se nepodaří nikdy, ačkoli německý týdeník opakovaně píše o dobytí Stalingradu.

V Stalinově hlavním stanu znají situaci šesté armády a plánují, jak pomoci Stalingradu. Žukov plánuje využít Paulusových slabých křídel na kterých stojí nedostatečně vyzbrojené svazy Italů a Rumunů, plánuje obklíčit Stalingrad. Stalin byl zpočátku proti, neboť měl obavy jestli je Rudá armáda natolik silná k takovému manévru. Stalin chtěl jen zesílit tlak kolem Stalingradu. Nakonec se ale dal přesvědčit svým pravděpodobně nejlepším generálem Žukovem k plánu obklíčit Stalingrad. 19. listopadu 1942 byl zahájen protiútok. Dva tisíce tanků T-34 zahajují útok, najíždějí z obou stran šesté armády. Italové a Rumuni nemají čím klást odpor. Němci chtěli svoje křídla dodatečně vybavit protitankovými děly, což bylo stejně málo a Němcům se nepodařilo dopravit materiál včas. Rumuni vlastnili stará děla ráže 37mm, kterým se říkalo klepadla na dveře, ta na T-34 v žádném případě nestačila. Sověti nejdříve zničili dvě rumunské armády, čímž zanechali široké trhliny na obou stranách Paulusovy armády. Tak se jim 23. listopadu podařilo obklíčit celou 6. armádu, od které si Hitler tolik sliboval.
Německému armádnímu štábu přestaly chodit hlášení, nikdo nevěděl, co se děje. Nastal zmatek, ve štábu postřehli ruský útok až 20. listopadu, kdy Rusové byli již v Golubince. Armádní štáb ve zmatku ustoupil před blížícími se Rusy. Sovětské divize jsou v takové převaze, že ji nečiní větší potíže rozdrtit spojence wehrmachtu. Síla sovětského útoku je do té doby nevídaná. Po čtyřech dnech se Rusům podařilo uzavřít obklíčení Stalingradu u Kalače a tím dostat do pasti více než 260 tisíc vojáků wehrmachtu. Paulus několikrát žádá Hitlera o svolení okamžitě ustoupit. Hitler pokaždé odpoví: udržet Stalingrad je pro válku rozhodující. Snad ani netuší jak mocný a silný je ruský úder. Hitler po poradě z Goringem slibuje šesté armádě přísun zásob letecky.

Generálové šesté armády však nechtějí čekat, Zeitzler žádá o odepření poslušnosti, doslova řekl Paulusovi: "Zahoď všechna rádia a vůbec je neposlouchej, tady musíš jednat sám na vlastní pěst", o tom se snažil Pauluse přesvědčit. Na pomoc šesté armádě je povolán od Leningradu Manstein, je zpočátku optimistický, potom ale i on přesvědčuje Hitlera, že je nutné ustoupit. Hitler odmítá a jmenuje Mansteina velitelem nově vzniklé skupiny armád Don, jejímž úkolem bylo odlehčit Paulusovi. Tato skupina armád měla ke Stalingradu dorazit z jihozápadu. Manstein namítl Hitlerovi, že by pro Pauluse bylo lepší pokusit se o průlom na západě, zatímco on udeří dolů ze severovýchodu. Hitler to opět odmítl a nařídil Mansteinovi spojit své jednotky s Paulusovou armádou ve Stalingradu a město udržet.

Manstein potom nařídil generálu Hermanu Hothovi, aby se svou 4. tankovou armádou prolomil sovětský kruh. Do 21. prosince 1942 se Hoth přiblížil ke Stalingradu na padesát kilometrů.
8. ledna 1943 nabízí Rudá armáda 6. armádě kapitulaci. Paulus žádá Hitlera o svolení ke kapitulaci, Hitler to odmítá a tvrdí, že 6. armáda váže na frontě obrovské uskupení ruských vojsk a pomáhá tím wehrmachtu. Paulus nařizuje zahnat vyjednavače palbou. Denní příděl 6. armády 12. ledna 1943 byl padesát gramů chleba, fašisté se rovněž potýkají s nedostatkem munice. Paulus posílá za Hitlerem mladého důstojníka mise - kapitána Winricha Behra, chtěl podniknout vše, aby vůdcův hlavní stan přiměl k tomu, aby Stalingradu pomohl. Paulus byl zoufalý, ale ovládal se, řekl : "Behre pokuste se o nemožné". (Behr má také odevzdat Paulusově rodině dopis na rozloučenou). 24. ledna 1943 padlo poslední polní letiště 6.armády.
Pak tvrdil, že tato tanková armáda urazila 400 kilometrů vánicí a sněhem a každou chvíli osvobodí Stalingrad. Byl to samozřejmě nesmysl. 30. ledna 1943, v den desátého výročí Hitlerova nástupu k moci přichází ze Stalingradu poslední radiogram: "Ještě vlaje nad Stalingradem vlajka s hákovým křížem, buďte zdráv, můj vůdče, generálplukovník Paulus". 31. ledna Hitler povýšil Pauluse na polního maršála, protože věděl, že ještě nikdy nepadl do zajetí německý polní maršál, Hitler doufá, že se Paulus nevzdá a radši zvolí smrt. Paulus se dal přesto zajmout i s celým armádním štábem.

10. ledna 1943 Rusové rozštěpili 6. armádu na dvě části. Severní izolovaný prostor byl definitivně rozdrcen 31. ledna a v jižním ustaly boje 2. února 1943. Jednotky polního maršála Fridricha Pauluse koncem ledna kapitulovaly a během dvou dnů se vzdali i zbývající němečtí vojáci. Když se Hitler dozvěděl, že Paulus a celá šestá armáda kapitulovala, došel k závěru, že vojáci zklamali. Neměl pro tyto vojáky, které sám svou tvrdohlavostí přes všechny rady svých generálu vehnal do náruče strašné smrti, ani slovo obdivu nebo soucitu. Od té doby byli Němci po celý zbytek války už jen v defenzívě.