Slovenské národní povstání

Psal se rok 1944, v Československu byly stovky ilegálních národních výborů a partyzánských skupin, které měly široké zázemí a sympatie. Lidé viděli velkou naději v armádních odbojových skupinách. Vojáci pomáhali civilnímu odboji v rádiovém spojení s Londýnem. Slovenská národní rada pověřila náčelníka štábu pplk. Goliana vedením příprav vojenského povstání proti Německu, takové pověření dostal i od Beneše z Londýna.
Plán vycházel z postupu Sovětské armády k severním hranicím Slovenska. Na východě byly dvě slovenské divize, po dohodě se Slovenskou armádou se měly zmocnit karpatských přechodů. Vojsko, partyzáni a národní výbory se měly ujmout vlády na celém území Slovenska a tak umožnit rychlý přechod sovětských vojsk do Podunajska a k Vídni. Pro případ, že by Němci ještě před Slovenským národním povstáním chtěli obsazovat Slovensko, měli se povstalci zmocnit a bránit aspoň jádro, střední Slovensko.
Slovenské národní povstání z r. 1944 bylo největší ozbrojenou vzpourou proti nacistické moci. Odehrálo se uvnitř území, které nacisté kontrolovali. Vzniknout mělo, až když se sovětská armáda přiblíží ke slovenským hranicím, aby Slovákům pomohla. V průběhu jara a léta 1944 začalo na Slovensku růst a sílit partyzánské hnutí. Tehdejší prezident Jozef Tiso dostal z této situace strach a 29.8.1944 povolal na Slovensko nacistické armády, aby nárůst partyzánského hnutí rozrušily nebo alespoň zmírnily. Stal se pravý opak. Ten den ve 20:00 velitel vojenského ústředí Ján Golian vyhlásil z vysílače v Banské Bystrici slovenské národní povstání. Slovenský lid povstal a rozhořel se osvobozenecký boj. 1.9.1944 Slovenská národní rada vydá svou deklaraci a zdůvodní význam i cíle slovenského národního povstání.
Od samotného počátku mělo slovenské národní povstání dvě stránky, politickou a vojenskou.

Politická stránka
Politická stránka představovala dvojí cíl našeho osvobozeneckého hnutí, promítaly se v ní dvě tendence:
• Londýnská - chtěla Československou republiku obnovit na bázi charakteru 1.československé republiky. Zastáncem byl Beneš a Šrámkova vláda. Vyslali delegaci na čele s Němcem a Drtinou.
• tendence moskevských komunistů - jako součást slovenského národního povstání a národně osvobozovacího zápasu Slováků chápali boj za obnovení republiky na sovětských principech. Vyslali svou delegaci na čele se Švermou a Slánským. Švermův úkol byl politický - hájil mezi Slováky pozice komunistů. Slánský pracoval na ústředním štábu partyzánského hnutí.
Dvojí pohled na slovenské národní povstání ukazoval, že naše emigrace není jednotná a stvrzoval, jak těžké bude poválečné budování Československé republiky.

Vojenská stránka
Proti sobě stála německá nacistická moc v čele s generálem Höflem a slovenští povstalci - pravidelná armáda v počtu 60 000 mužů a 20 000 partyzánů většinou pod sovětským velením. Na stranu Slovenska se postavili i Francouzi, Jugoslávci a Američané. Letiště, které přiváželo posily, se nazývalo Tri Duby.
Zklamaly dvě východoslovenské divize generála Augustina Malára, které se nepřipojily. Hlavní posilou se proto stal náš paradesantní = parašutistický sbor. Slovenská armáda vedla urputné boje. Zpočátku se obrana kolem Banské Bystrice dařila. Od 20.10.1944 se povstalecké území začalo zmenšovat. Slovenské národní radě nezbylo než stáhnout se do Donovalů. Když 28.10.1944 přišli Němci do poloopuštěné Banské Bystrice, Slovenská národní rada ukončila svoji činnost. Všichni včetně Jána Goliana a Rudolfa Viesta se začali stahovat přes Prašivou do Nízkých Tater. Slovenské národní povstání je poraženo a 30.10.1944 Tiso na náměstí v Banské Bystrici děkuje esesákům za osvobození. Konec slovenské ho národního povstání neměl povahu prohrané války, ale prohrané bitvy - většina povstalců za zimy přestála v horách a dočkala se příchodu sovětské armády a našeho sboru.