Ponorková válka 1939-45

Ponorková válka 1939-45
Druhá část bitvy o Británii se odehrávala na moři. Podobně jako bitva letecká, ani tato bitva se nepodobala žádné jiné bitvě druhé světové války. V určitém slova smyslu to ani nebyla bitva, ale mořské tažení, které trvalo 5 let, ale mělo konkrétní rozhodující moment.
Pro Spojence to byla zároveň jedna z nejdůležitějších bitev druhé světové války. Kdyby spojenci tuto válku ne-vyhráli, tak by Hitlerovy jednotky nadále mohli kontrolovat západní Evropu a středozemní moře. A navíc Británie by byla odříznuta od jakýchkoliv vojenských jednotek, bez kterých by se asi v době tvrdé obrany neobešla.

26. dubna 1939 Hitler vypovídá námořní smlouvu s Británií. Zamínkou je Britský přístup k okupaci Českoslo-venska a jeho záruka podpory v Polsku. Raeder se staví proti myšlence boje na moři proti Británii. Stálo by to mnoho ekonomického úsilí. Efektivnější jsou ponorky. Dönitz souhlasí s Raederem a je přesvědčen, že flotila nových 300 ponorek, 700 000 tun obchodního loďstva, má dostat Brity na kolena. Když se tyto informace dostaly na ministerstvo vnitra, tak se vláda obávala toho nejhoršího a to, že Hitler vypověděl Anglicko-Německou námořní smlouvu a to nevěstilo nic dobrého. Admiralita uvedla královské námořnictvo do stavu pohotovosti a nařídila revizi počtu ponorek.
V polovině června probírá Raeder s generálním štábem zprávu zaslanou starším kapitánem Wernerem Fresdorfem, kde upozorňuje na to, že ponorky budou v jakékoliv válce neúčinné, pokud nebudou mít vzdušnou podporu luftwaffe a podstatně nezlepší svoje proti-sonarové vybavení. Na konci schůzky vyjádří velitel Kriegsmarine předsvědčení, že k válce nedojde, protože Hitler chce dosáhnout dohody s Brity. Jeho podřízený Dönitz má jiný názor a trvá na tom, aby se postavilo dalších 300 nových ponorek, se kterými by bylo možné během 1,5 roku zničit obchodní nepřátelské loďstvo.
1. září 1939 začala okupace jejíž důsledkem je 2. světová válka. Rychlý spád událostí zastihl německé námořnictvo nepřipravené. Plán Z byl teprve v počátcích a námořnictvo teprve vlastnilo 2 bitevní lodě, 8 křižníků, 3 bitevní lodě a 21 torpédoborců. Ponorkové loďstvo v té době vlastní 57 ponorek o 9 více než připouštěla Anglicko-Německá smlouva z roku 1935. Pouze 22 z nich TYPE VII, IX, IA byly ponorky použitelné v oceánech, zbytek jsou malá 250 tunová plavidla, která mají krátký bojový dosah a jsou vhodná pro výcvik a pro vykonávání úkolu poblíž pobřeží. Od konce srpna jsou jejich kapitáni v bojové pohotovosti a ponorky jsou strategicky rozmístěni kolem Británie. Na Britské straně však byla flotila, kterou tvořilo 15 bitevních lodí, 62 motorových lodí, 7 letadlových lodí, 178 torpédoborců a 56 ponorek. Tento nepoměr vedl nacistickou vládu, aby převzala iniciativu podle návrhu Dönitze. 1. září 1939 v 13.30 hod. obdržel vrchní velitel příkaz začít bez odkladu s nepřátelskými vojenskými akcemi proti Británii. Jeho ponorky měli využít jakýchkoliv prostředků a pokusit se odříznout dodávky distribuované na ostrov, aby dosáhli totální blokády, která by přiměla britskou vládu ke kapitulaci. Ve stejnou dobu byl Dönitz varován, že důstojníci ponorek musí postupovat podle protokolu z roku 1936, která přísně posuzuje právo válečních lodí při obsazování, prohledávání a potápění lodí, aby se vyhnuli situaci, která by přiměla jiné země vstoupit do konfliktu. Nepřítelem je zatím jen Británie. Dönitz naplánoval pro ponorky válečnou strategii, která rozšiřovala a zlepšovala rejstřík postupů, který se používal v 1. světové válce. Pokud se mají ponorky dostat do svých strážních zón, musí
ze svých základen v Německu proplout Severním mořem podél norského pobřeží do Arktidy a odtud kolem Islandu vplout do Severního Atlantiku. 3. září Francie a Británie vyhlásí Německu válku a začíná to co Dönitz nazývá 1 dějstvím války ponorek. Okolo 20 hod. večer ponorka U-30 vypátrá britskou loď Athenia , vypálí 3 torpéda a potopí ji asi 200 mil severozápadně od irského pobřeží. Život ztratí 118 lidí, včetně 28 Američanů. Velitel ponorky Fritz-Julius Lemp je předvolán před nejvyšší velení. Ospravedlňuje se tím, že si Athénii spletl s lodí přepravující vojsko, ale Hitler ho přísně pokárá a nařídí mu, aby vytrhl z lodního deníku stránku, která popisuje potopení Athénie. Hitlerovy obavy z opakování událostí z roku 1915 týkající se Lusitanie, které vedly k rozvázání diplomatických vztahů s Američany a pozdějšímu vstupu USA do války, aby vydal nařízení, že ponorky nesmí útočit na žádné osobní lodě i kdyby byly součástí konvoje. Tento rozkaz zůstal platný do června 1940, ačkoliv skutečnost byla úplně odlišná. Od 4. září začala Britská admiralita dohlížet na pohyb obchodního loďstva, které bylo vyzbrojeno střelnými zbraněmi a hlubinnými pumami.
5. Září ponorka U-48 pod velením Herbert Schultze potopila loď Royal Sceptre a pak poslala Britům nezakó-dovanou zprávu o poloze lodi, aby mohli zachránit ty, které přežili. 11. září udělal Schultze to samé s nákladní lodí Firby, ale tentokrát byla zpráva, která udávala polohu lodi a žádala o záchranu posádky, adresována přímo prvnímu lordu admirality Winstonu Churchillovi. Schultzeho styl boje ho proslavil jak v Německu, tak v Británii.
Na západ od Irska a Britanie v Severním a Baltském moři pokračují Dönitzovi Šedí vlci v potápění lodí. Ve stejné době ponorky TYPE II podminují přístupy k Britským přístavům a některé kapesní bitevní lodě se požívají jako pirátské lodě proti námořním trasám nepřítele. Námořní válka předběhla plán Z a Kriegsmarine musela vynaložit velké úsilí, aby si v námořních bitvách udržela iniciativu.
14. září ponorka U-39 pod vedením Gerhard Glattes zaměří letadlovou loď HMS Ark Royal. Tiše se přiblíží a vypálí 3 magnetická torpéda.Glattes je velice zklamán, když torpéda explodují dříve a její doprovodný torpédoborec sleduje trasu ponorky a určí její polohu a pomocí hlubinných min ponorku potopí. Členy posádky, kteří přežijí zachrání Královské loďstvo a U-39 se stane první ponorkou o kterou přišla třetí říše.
19. září U-29 pod velením kapitána Otto Schuhart se ujme úkolu pozvednout morálku U Boat tak, že potopí letadlovou loď HMS Courageous 300 mil západním směrem od Lands End. Churchill okamžitě nařídí stažení všech letadlových lodí.
28. září se setkává Hitler s Dönitzem velitelem U Boat, který se snaží Hitlera přesvědčit, že v prvním měsíci války potopili 52 spojeneckých lodí a sami přišli jen o 1 plavidlo. Znovu žádá o 300 nových ponorek.
13 - 14. října U-47 TYPE VII B kapitána Günthera Priena vypálila 2 torpéda na starou letadlovou loď Pegasus a značně ji poškodila. Potom vypálila torpéda na HMS Royal Oak a loď je rozmetána na kusy a způsobí četné požáry pobřežních zařízení a naprostý zmatek v řadách britských námořníků. 17. října přivítají Raeder a Dönitz jako hrdinu Priena na základně ve Wilhelmshavenu a udělí mu Železný kříž.
Špatné počasí v prosinci 1939 znemožňuje pokračovaní námořní války. Mnoho přístavů zamrzne a mnoho ponorek uvízne v ledu.
1940
U-31 se stala první, která byla potopena nepřátelskými letadly. Došlo k tomu 11. března 1940 poblíž základny ve Wilhelmshavenu. Potopilo ji britské letadlo Bristol Blenheim, celá posádka zahynula.
5. května 2 hydroplány Arado zaměří britskou ponorku, která najela na minu a pluje na hladině, aby našla útočiště na Švédském pobřeží. Hydroplán Arado ponorku bombarduje a pak přistane u ponorky a žádá kapitána o kapitulaci. Kapitán se stal jediným velitelem plavidla, který kapituloval. Ponorku odvezli na leteckou základnu, kde zkoumali její mechanizmus, ačkoliv jeho posádka ponorku z velké části poničila.
V létě 1940 nacisté okupují Norsko a staví si tam nové základny, ale dobití Francie jim nabízí využití nejlepší části francouzského loďstva, čtvrtého největšího na světě. Zřizují nové základny ponorek ( Brest, Lorent, La Rochlle, atd.). Mají lepší manévrovací schopnost a jsou asi o 500 námořních mil blíže k Atlantiku, který se teď stává hlavním dějištěm válečných akcí ponorek.
Na začátku června přemístí Dönitz své velení z Wilhelmshavenu do Paříže dokud nebude dokončena rekonstrukce jeho nového velitelství u Concarneau mezi Brestem a Lorietem. Dönitz je spokojen se statečností svého mužstva a s tím, jak stoupá výkonnost jeho ponorek.
Konvoje, většinou plující ze severní Ameriky jsou doprovázena Kanadskými plavidly až do prostředku Atlant-ského oceánu a po zbytek cesty je doprovází jen několik torpédoborců, které může postrádat Britské námořnic-tvo. Od této chvíle začnou německé ponorky útočit bez přestání. Při jedné příležitosti potopí více jako 20 lodí. Velitelům ponorek nastávají zlaté časy. V Německu se z nich stávají celebrity: U-30 Lemp, U-99 Kretschmera, U-47 Priena, U-100 Schepkeho, U-37 Oehernea, U-46 Endrasse, U-48 Bleichroda jsou známí po celém Němec-ku a po celé okupované Evropě. Churchill nešťastný ze ztráty tolika lodí se rozhodne vyjednávat s Americkým prezidentem o dodávce 50 torpédoborců. Jako půjčku na oplátku Američanům pronajímá vojenské základny: na New Plymouth, Bermudách a v Karibiku na dobu 99 roků.
12. srpna začíná bitva o Británii a 15.srpna nařizuje Hitler svému nejvyššímu velení, aby se bez odkladu zaměřili na totální blokádu Britských ostrovů. Německé ponorky zachycují zprávy o shromažďování konvojů a utočí ve skupinách zvaných Vlčí smečky. Neustále pak decimují spojenecké lodě plující severním Atlantikem. Na konci prvního roku války se naštěstí pro Británii může U-Boat spolehnout na 57 ponorek, což je stejný počet, jako na začátku konfliktu. Během této doby dostalo ponorkové loďstvo 28 nových strojů, ale stejný počet jich ztratilo. 1. září 1940 je akce schopných 27 z 57 ponorek.
21. září zaměří Prienova U-47 konvoj plující ze Severní Ameriky. Prien s dalšími 5 ponorkami pluje ke konvoji velice rychle. Pošlou 11 obchodních lodí ke dnu a mnoho dalších velmi poškodí.
Od května do října 1940 zničily akce ponorek, miny a bombardéry s dlouhým doletem 287obchodních lodí a okolo 15 doprovodných torpédoborců, zatímco Německo ztratilo pouze 6 ponorek.
V listopadu přichází ke slovu Dönitzův plán. Začíná 2 fáze boje o Atlantik a ponorky pokračují ve svých úto-cích, ačkoliv Británie posílila svoji obranu.
3. listopadu potopí ponorka U-99 při riskantní operaci poblíž Britského pobřeží 3 ozbrojené obchodní lodě po-tom, co na ně útočila celou noc. Za to Kretschmera osobně vyznamená Hitler.
5. listopadu je Roosevelt bezprecedentně zvolen prezidentem na 3 období. Churchill mu blahopřeje a píše mu, že potřebují zbraně, letedla a lodě. Přiznává, že pokladna je prázdná a všechny naděje Britů se upínají k velkorysosti Amerického lidu, za který taky bojují.
Na konci roku se Dönitz stěhuje na svoje nové velitelství na západ Francie.
1941
Na začátku ledna 1941 navštíví Churchill Harry Hopkins, jeden z Roosveltových poradců. Naše vláda rozhodla, že válku vyhrajeme společně. Hopkins informuje Churchilla o plánu postavení prvních 200 obchodních lodí, zvané LIBERTY CHIPS ( lodě svobody ). Jsou to sériově stavěné lodě, které je možné postavit v takovém množství, že je Němci nemohou stihnout všechny potopit. Výroda je tak rychlá, že výroba jedné lodi trvá necelý týden. Námořní doprava do Británie je tak výrazně posílena.
Radar typu 286M a značný pokrok ve vývoji ASDIKU, tedy sonaru který začíná přinášet ovoce.
6. března 1941 torpédoborce, které plují se skupinou korvet jako ochrana konvoje zaměří ponorky U-47 a U-99, po mnoha hodinovém stíhání se Kretschmerovi s U-99 podaří uniknout, ale Prienova U-47 zmizí i s celou posádkou v okolí Islandu. Přesný důvod, proč se potopila, je nejasný. Během posledních 3 měsíců se mohl Dönitz spoléhat jen na 18 akce schopných ponorek a 26 italských ponorek.
17. března je U-99 pod vedením Otto Kretschmer napadena Britským torpédoborcem HMS Walker jihovýchodně od Islandu, je zasažena mnoha hlubinnými minami, které vážně poškodí její konstrukci. Otto Kretschmer a jeho posádka musí opustit plavidlo a vzdát se kapitánu Britské lodi. Otto Kretschmer, muž, který vyhlásil akci 1 torpédo, 1 loď největší eso U-Boat, ve 2. světové válce, který potopil 47 lodí a zůstává až do roku 1947 v Kanadském vězení. V roce 1955 vstupuje do nové budované Bundesmarine v roce 1965 se stává admirálem flotily Nato na odpočinek odchází v roce 1970.
Na jaře roku 1941 na pobřeží Freetownu v Sierra Leoně v jedné z oblastí, v které provádějí ponorky své nejú-činnější bojové operace, protože zde leží největší dopravní tepna z Jižní Ameriky a Orientu. Po dlouhých několika týdnech i zde Německé ponorky doprovázené tankery s palivem potopí 74 spojeneckých lodí, což Němce stojí ztrátu 7 ponorek. Dönitzův zeď Günter Hessler velitel U-107 sám potopí 14 obchodních lodí.
V polovině dubna Američtí vojáci obsadí Grónsko, aby nepadlo do rukou Němců, zřídí zde meteorologické stanice, aby zde mohli pozorovat povětrností podmínky a rozšířit akční rádius spojenců v bojích proti ponorkám.
8.května je ponorka U-110, která je součástí skupiny útočící na konvoj plující přes Atlantik do Británie, zamě-řena jeho doprovodnou lodí, pokouší se vyhnout hlubinným minám, ale je vážně poškozena a nucena vyplout na hladinu.Velitel ponorky Fritz-Julius Lempa jeho posádka před očima posádek torpédoborců HMS-BULDOG a HMS-BROUDWEY nucen opustit plavidlo. Aniž ztrácí čas skupina mužů z Buldogu proniká na palubu U-110 dřive než se ponorka potopí, když Lempt uvidí, co se děje, pokusí se dostat zpět na palubu, aby zabránil spoje-neckým vojákům převzít nad ní kontrolu a je Brity zastřelen. Mužům z HMS-BULDOG se na palubě podaří získat mapy a lodní záznamy spolu s kódy a jedním přístrojem ENIGMA, což má významný vliv na průběh námořní války. Ponorky táhnou Britové 200 mil k pobřeží. U Islandu se však přes snahu Britů potopí. Zajetí U-110 dostalo kódové jméno operace PETRKLÍČ a bylo jedním z velkých válečných tajemství a Roosevelt se to dokonce dozvěděl od Churchilla až v lednu 1942, o 8 měsíců po té.
Nejslavnější lodi Německa je Bismarck které velel Günther Lütjens. 24. května po prudkém boji potopí Britskou bitevní loď HMS HOOD a vážně poškodí HMS Prince of Wales, v boji utrží také 3 vážné zásahy, které poškodí nádrže nafty, což jeho kapitána přiměje k návratu z bojové mise. 25. května změní kurz a z důvodů docházejícího paliva pluje do severní Francie, do okupovaných přístavů Saint-Nazaire nebo Brestu. Admirál dostává rozkaz potopit Bismarck za každou cenu. Lütjens udělá za této situaci vážnou chybu, pošle 2 dlouhé zprávy, které prozrazují jeho polohu, ale tyto zprávy neumožní přesnou lokalizaci Bismarcku. 26. května ho ráno zaměří náhodně hydroplán Catalina pobřežní stráže. Admiralita okamžitě nařizuje Britské útočné skupině, která je na cestě do pohybu Bismarcku. Za soumraku vyrazí nad rozbouřené moře torpédonosné letouny Swordfish z letadlové lodi HMS ARK ROYAL v pátrání po Bismarcku. Jakmile zaměří cíl Britská letadla shodí torpéda a poškodí příď a záď lodi, poškodí její pravé směrové kormidlo. Bismarck je fatálně poškozen. 27. května 5 bitevních lodi, 5 křižníků, 2 letadlové lodi a 2 torpédoborce, které tvoří stíhací skupinu útočí všemi zbraněmi na bezmocnou loď Třetí říše, která se už nedá ovládat a pluje v kruzích.Po 2 hodinách pekla se na palubě bitevní lodi začínají hromadit stovky mrtvých a zraněných členů Německé posádky.Posádky ponorek U-556, U-98 a U-34 jsou sice na blízku, ale nemohou jim pomoci, protože jsou zcela bez munice. Po mnoha hodinách se Bismarck potopí. Život ztratí 2000 mužů a jen 110 námořníků se podaří zachránit torpédoborcem Královského loďstva, který urychleně opouští místo katastrofy po objevení Německé ponorky. Zbylí námořníci Bismarcku musí ponechat na místě.
22. června začíná invaze do Sovětského svazu ( operace Barbarosa ). U-Boat přemístí 8 ponorek do Baltského moře, kde mají útočit na Sovětské lodě.
Anglie nezahálela a díky Americké podpoře byla schopna zlepšit a rozšířit systém na detekci ponorek pokrýva-jící oblast od Shetlandských ostrovů až k jihozápadnímu výběžku Anglie na sever ke Grónsku a na západ k Newfoundlandu. Tak se pokryla velká část severního Atlantiku, což spojencům poskytuje více příležitostí za-chycovat zprávy, které si posílají Německé ponorky, omezovat pohyb ponorek a snižovat účinnost jejich útoku.
4. září ponorka U-652 pod velením Georg-Werner Fraatz omylem zaútočí na Americký torpédoborec USS Greer, stane se to čeho se Hitler obával. Roosevelt popíše toto v rozhlase jako akt agrese a nařídí admirálu Erenstu Kingovi veliteli atlanské flotily, aby zaútočil na všechny německá plavidla, která zaměří. Tím Američa-né vstoupí do boje o Atlantik. Dönitz nařídí svým mužům, aby operovali poblíž amerického pobřeží.
10. září Kanadské korvety HMCS Chambly a HMCS Moosejaw potopí U-501. Přežije 37 členů posádky včetně velitel Hugo Förstera . Později je odvezou na pevninu a uvězní. V odpovědi na tuto událost zaútočí na jihu Grónska německé ponorky na americký konvoj a zničí 16 plavidel.
13. listopadu U-81 potopí letadlovou loď HMS ARK ROYAL, která pluje na Maltu.
23. listopadu německý pomocný křižník Atlantis se nachází v Atlantiku jižně od rovníku mezi Freetownu a Cape town, kde dodává palivo ponorce U-126. Při čerpání paliva hlídky vyhlásí poplach, protože spatří loď. Je to Britský křižník HMS Devonshire přibližující se plnou rychlostí, podle údajů, které mu předalo Britské hlídkové letadlo. Druhý důstojník U-126 dá rychlý povel k ponoření, přičemž za lodí nechá brázdu paliva a svého velitele na palubě Atlantisu. Devor šír dvakrát vypálí na pravobok a levobok lodi, aby ji varovala. Loď odpoví zprávou, ve které identifikuje jako obchodní loď Polifemus plující pod Holandskou vlajkou. Podezíravý kapitán čeká na potvrzení. O hodinu později obdrží zprávu, že loď v jeho palném dosahu má falešnou identitu. HMS Devonshire okamžitě začne pálit a více jak 30 granáty pošle německou loď ke dnu. Kapitán se obává, že je v dosahu německých torpéd a okamžitě odpluje, aniž by čekal na ty, kteří přežili. Námořníky z Atlantisu zachrání ponorka U-126 a zásobovací loď pro ponorky ta se sama za několik dnů stává obětí HMS Devonshire.
7. prosince 1941 po bombardování Pearl Harboru v Pacifickém oceánu vstupuje Amerika do války s Japonskem.
11. prosince vyhlásí Německo Spojeným státům válku. Ponorky operující v Atlantiku musí pokrýt novou frontu amerických vod.
14. prosince 1941 hlásí německé výzvědné služby, že z Gibraltaru vyplul konvoj 32 obchodních lodí, které se vracejí ze Středozemního moře zpět do Británie a je doprovázen 13 válečnými plavidly, korvetami, torpédoborci a eskortní letadlovou lodí HMS Audacity, což byla původně německá osobní loď ukořistěná v roce 1940. 15. prosince ponorka U-127 pod velením Bruno Hansman konvoj zaměří a sleduje, informuje Dönitzovo velitelské stanoviště. Skupina ponorek pod názvem Pirát tvořena 12 ponorkami okamžitě zaútočí. Ráno 17. prosince zaměří bojový letoun ponorku U-131 pod velením kapitána Arenda Baumanna potopí ji válečné doprovodné lodě, které zachrání přeživší německé námořníky. Britská válečná plavidla se obávají, že mají co dočinění s VLČÍ SMEČKOU a nervózně patrolují ve vodách kolem konvoje. 18. prosince zaměří a potopí U-434 s kapitánem Wolfgang Heyda. V časných ranních hodinách 19. prosince loď HMS Stork potopí ponorku U-574 Dietrich Gengelbach, která před tím torpédovala loď HMS Stanley. 28 členů posádky klesne ke dnu i se svojí ponorkou. Hodiny plynou a německé ponorky bez ustání útočí. Odpoledne 22. prosince ponorka U-567 Engelberta Endrasse potopí loď Annavore a U-751 Gerharda Bigalka vypálí 3 torpéda na letadlovou loď HMS Audacity a vážně ji poškodí. Bigalk si uvědomuje, že smrtelně zranil nejcennější z doprovodných lodí. A vyřídí ji dalšími 2 torpédy a pošle ji na dno. S příletem bombardéru B-24 Liberátor se ponorky na Dönitzův příkaz stáhnou. Bitva skončí aniž by Němci dosáhli jednoznačného vítězství, protože ztratili 5 ponorek.
22. prosince se Roosevelt a Churchill setkávají ve Washingtonu a dohodnou se na společném výboru velitelů pod jednotlivým velením, aby mohli koordinovat přesun amerických sil do Británie a připravit se tak na budoucí invazi do severní Evropy. Před tím než budou pokračovat, musí zničit hrozbu, kterou představují německé ponorky.
1942
Na začátku roku 1942 začala operace Paukenschlag (uder bubnů) německé ponorky tiše hlídají pobřeží Ameriky a Kanady, aby mohli útočit na námořní dopravu v oblasti. Zářící města na pobřeží jim umožňují snadno zaměřit své cíle. První válečné akce v téhle oblasti zaznamenávají velký úspěch proto, že obchodní lodě plují bez účinných bezpečnostních opatření. Admirál Ernest King ze začátku rady Britů ignoruje a komunikace mezi plavidly je nechráněná tak, že ji německé ponorky zachycují bez problémů a můžou útočit. Dönitz využije situace a požádá Hitlera o schválení konstrukce ponorek nového typu IX tyto ponorky zvané dojná kráva umožňují ponorkám hlídkovat na pobřeží Severní Ameriky delší dobu a potopit více plavidel. Ve stejné době Dönitz posílá do Karibiku dalších 5 ponorek, aby pokrývaly oblast od ostrovů Aruba u pobřeží Venezueli až k Mexickému zálivu a potopili co nejvíce tankerů ve snaze přerušit dodávky surové ropy.
V lednu ponorky zaznamenají ohromný úspěch, potopí 72 nepřátelských lodí. Hitler viceadmirálovi Dönitzovy gratuluje a oznámí jeho blízké povýšení, je potěšen počtem potopených lodí kolem amerického pobřeží.
Nové změny kódu enigma ukončily únik informací spojencům a přinesly U-Boat nové zlaté časy.
Hitler se však obává Britského vylodění v Norsku a požádá velitele U-Boat, aby nejdéle do února přeorganizo-val svou flotilu na pokrytí norského pobřeží a Bárensova moře, protože tudy plují spojenecké dodávky na pomoc Rudé armádě do přístavu Nurmansk a Archandělsk na severu Sovětského svazu. Dönitz posílá 20 ponorek, ale bdělost spojeneckého letectva a špatné počasí, že musí své akce omezit na noční hodiny. Nemají valné výsledky, ale rozmísťování ponorek na východním pobřeží Severní Ameriky pokračuje. Je mezi něma i zařazena i skupina italských ponorek, která v krátké době potopí 21 spojeneckých plavidel. Od New Yorkského pobřeží po mis Hetteras v severní Karolíně na hladině a poblíž pláží, kde je max. hloubka 100 metrů. Ponorky podnikají své nastávající noční výpady. Tváří v tvář žádá Roosevelt Ernesta Kinga vysvětlení, ten nařizuje zatemnění pobřežních měst a požádá Brity, aby poslali 24 takzvaných KVĚTINOVÝCH LODÍ vybavené protiponorkovou technologií.
Zatímco si velitelé gratulují k úspěchu ponorkové války u amerického pobřeží, překvapí je událostí v Biskajském zálivu. Skupina ponorek, která zaměří nepřátelský konvoj, rychle zahájí útok, ale tři z nich U-82, U-587, U-252 jsou v krátké době potopeny doprovodnými loděmi. Jak se to stalo? Jak mohla být jejich poloha tak snadno objevena? Odpovědí je, že úzká spolupráce Britů s Američany umožnila zaměření ponorek krátko-vlnnou detekcí.
V dubnu Dönitz obdrží řadu nových tankovacích ponorek mezi nimi U-459, pošle ji na moře pod velením kapitán poručík Georg von Wilamowitz-Möllendorf s nákladem 460 tun paliva, což je dostatečné množství paliva pro 5 zaoceánských ponorek. Několik týdnů Wilamowitz křižuje od Karibiku k misu dobré naděje a zásobuje ponorky, které hlídkují v oblasti. Ke konci měsíce počet potopených lodí dosáhne 75. Mezi nimi je i mexických tanker Potrero del Llano, který torpédovala ponorka U-564 Mexiko kvůli tomu vyhlásí Německu válku.
14. května vypluje na moře U-213 první ponorka typu VIID o 10 metrů delší než její předchůdci navrženi v podstatě k pokládání min. Ve stejnou dobu technici U-Boat hledají způsoby, jak zmařit spojenecký postup a vybaví skupinu ponorek Koboldovým systémem, který se potopí, vypouští chemické bubliny a stává se tak návnadou, která obdrží echo sonaru a dezorientuje nepřátelské lodě.
V červnu britské pobřežní velitelství vybaví svá letadla zařízena Let light silným reflektorem, který pomáhá v noci vyhledávat německé ponorky a nutí je v noci se přemísťovat pod vodou. V srpnu byly ponorky vybaveny novým detektorem radaru Metoxem, díky kterému je lodě se starým radarovým systémem nemohly zaměřit.
Odpoledne 12. září 1942 zaměří ponorka U-156 pod velením Wernera Hartensteina chráněnou britskou loď Laconia. Po setmění ponorka vypluje na hladinu a ponorka vypálí 2 torpéda. Britská loď začne hořet, vysílá SOS a kapitán Hartenstein zjistí, že loď převáží 1 800 italských zajatců a dalších 800 pasažérů včetně žen a dětí britských vojáků. V časných ranních hodinách 13. září obdrží zprávu z francouzského velitelství, které velitel U-156 žádá o rozkazy vůdce. U-Boat nařídí všem ponorkám v oblasti, aby zachránili životy lidí z Laconie ale nevystavujte ponorky riziku. Kromě U-156 se v oblasti pohybují U-506 a U-507. Se záchrannými loděmi plných lidí. Ráno 16. září Hartenstein pomalu pluje na hladině a táhne za sebou 4 záchranné čluny se 260 lidmi v poledne přiletí do oblasti americký bombardér B-24 Liberátor z letiště na ostrově Ascension. Pilotuje ho James Harden, když vidí vlajku červeného kříže, kterou mezi tím vyvěsil Hartenstein, žádá pomocí radiového spojení o rozkazy. Velitel základny mu nařídí ponorku potopit, Liberátor několikrát přeletí nízko nad ponorkou a shazuje bomby, které dopadají okolo ponorky a záchranných člunů. Hartenstein se rozhodne opustit zachráněné a U-156 plnou rychlostí opouští scénu. Když je Dönitz informován o situaci zakáže velitelům ponorek provádět záchranné akce.
Na konci října dostane Dönitz nové ponorky typu IX D2, které hned při svých prvních bojových akcích potopí 24 nepřátelských lodí.
70 000 vojáků ze Severní Ameriky a Velké Británie přeplulo Atlantik a 8. listopadu provedli operaci Torch (po-chodeň) vylodili se ve městech Safi, Casablanca, Oran a Alžíru v Severní Africe. Všechny ponorky v Biskajském zálivu ty, které operují okolo Kapverdských ostrovů a v severním Atlantiku dostanou rozkaz plout do Středozemního moře a zabránit spojencům v invazi. Spojenecká plavidla nacházející se u Alžírského a Marockého pobřeží téměř dokonale chrání torpédoborce a letedla. Německé ponorky musí operovat ve vodě mělčí než 100 metrů. To nezabrání ponorce U-150 typu IID v potopení 3 nepřátelských lodí, ačkoliv riskuje, že najede na mělčinu, ve vodě hluboké jen 25 metrů.
15. listopadu ponorka U-155 pod velením Adolf Cornelius Piening zničí západně od Gibraltaru letadlovou loď HMS Avenger, která se vrací do Skotska potom, co byla jako doprovodná loď při operaci Torch. Obrovská loď klesne ke dnu v pouhých 2 minutách a přitom ztratí život 500 členů jejich posádky.
1943
V Německu se zatím stupňují neshody mezi Raederem a Hitlerem. Hitler viní admirála z toho, že nedokázal za-stavit konvoje plující severními vodami na pomoc Sovětskému svazu. Velké lodi, které tak Raeder vehementně obhajuje, Hitler považuje za neefektivní a vyřazuje je ze služby. Raeder se proti tomu postaví a v tváří v tvář Hitlerovi neústupnosti požádá o propuštění ze svého místa a Hitler se dvakrát nerozmýšlí. 30. ledna jmenuje hlavou Kriegsmarine Karla Dönitze. Dönitz si podrží velení na U-Boat za pomocí kontra admirála Götha velitele generálního štábu. Na konci února 1943 má Německo 219 akce schopných ponorek, 164 z nich operuje v různých částech Atlantiku, 24 ve Středozemním moři, 24 v Severním moři, 3 v Černém moři a 7 v Indickém oceánu. Navzdory náletům a nedostatku surovin a pracovníků v loděnicích dokáže Dönitz přesvědčit nového ministra strojního průmyslu, aby přijal závazek k výstavbě 40 ponorek s přednostní konstrukcí strojů XXI a XXII.
Během dubna 1943 dosáhnou ponorky dobrých výsledků v okolí Freetownu, ale v Biskajském zálivu postrádají ochranu, protože zde Němci nemají přístup do vzdušného prostoru. Kdykoliv se vynoří, aby si dobili baterie, spojenci na ně okamžitě útočí. Po kruté zimě v Severním Atlantiku dávají najevo svou přítomnost posílená spojenecká vojska a ztráty německých ponorek prudce vzrostou. V polovině března se jejich počet vyšplhal na 31. Ačkoliv se velitelé ponorek odvažují vynořit a dobít baterie pouze v denních hodinách a útočí v noci, aby je nemohla zahlédnout letadla s nočním viděním. Rozmístění spojeneckých leteckých sil jejich mise znemožňuje. Dönitz svým ponorkám naprosto věří, ale musí čelit současně situaci, aby potopil 1 500 000 tun plavidel, které jsou spojenci schopni vybudovat. Potřeboval by nejméně 200 dalších ponorek a to je prostě nereálné. Porážka v námořní válce je jen otázkou času. Neexistuje jiné řešení než se vzdát Severního Atlantiku a uchýlit se do centrální zóny okolo Azorských ostrovů. Dönitz je toho názoru, že dlouhá a vyčerpávající bitva už je prohraná, ačkoliv se nedokáže přimět k tomu, aby to na setkání 31. května v Berchtesgadenu sdělil i Hitlerovi.
Dönitz napjatě čeká na novou generaci ponorek XXI, která je 77 metrů dlouhá a akční rádius, 16 000mil a mnohem lépe vybavená než její předchůdci. Stavba těchto ponorek vázne a několik se jich dostane do konce války do služby. Dönitz také pokračuje ve strategii obtěžování konvoji se svými 110 akce schopnými ponorkami.
25. července 1943 italský král Viktor Emanuel odvolává z funkce premiéra Mussoliniho. Středozemní moře se pro ponorky osy stalo skutečnou pastí, možnosti úniku jsou zablokované a není, kde se skrýt. Na začátku srpna přijdou Němci o dalších 10 ponorek a ohrožení ze strany spojenců jsou od 18. srpna ještě větší, protože Britská vláda podporována Američany podepíše smlouvu s Portugalskem o zřízení základen na Azorských ostrovech. 3. září podepíšou Italové se spojenci příměří. 7. září opustí jejich flotila přístavy, aby se přemístila pod britským dohledem na Maltu. 13.října vyhlásí Padoliova vláda Třetí říši válku a flotila italských ponorek je teď k dispozici spojencům. Z 62 ponorek vyslaných do Středozemního moře v roce 1941 zmizelo 48 při srážkách z nepřítelem na moři a 11 zničila nepřátelská letedla na kotvištích.
Dönitz se může spolehnout jen na několik akce schopných skupin operujících v izolovaném Atlantiku, Indickém oceánu a Černé moři, kde po porážce u Stalingradu převážejí zásoby na Criema (Crimský) poloostrov. Velitelé ponorek už si začínají uvědomovat, jaký je čeká osud. Už nejde o dosažení vítězství, ale aby bojovali a zemřeli se ctí.
1944
Na začátku roku zaznamenávají spojenecké zpravodajské služby významný úspěch v dešifrování zpráv kódované přístrojem Enigma, neboť rozluští poslední používaný kód, zatímco jejich ozbrojené síly ničí německé ponorky. V lednu se mezi veliteli U-Boat šíří poraženecká nálada. Oskar-Heinz Kusch velitel U-154 v záchvatu vzteku zničí fotografii Hitlera a křičí: “My tady nebudeme uctívat žádné idoly“. Krátce poté ho udá jeho zástupce Dr. Ulrich Abel, který byl před vstupem do námořnictva soudcem. Kusch je obviněn ze vzpoury a poraženectví a je okamžitě popraven.
13. března ponorka U-852 pod velením kapitána Heinz-Wilhelm Eck potopí řeckou obchodní loď Pelleus na příkaz německého velitele jsou členové posádky kteří přežili zastřeleni.
16. března vyrazí U-505 pod velením kapitána Haralda Langeho na hon na nepřátelské lodě a o několik hodin později ji zajme spojenecká letadlová loď a 5 torpédoborců ji odtáhne na Bermudy a udržují její zajetí v tajnosti, protože mezi zabavenou dokumentací jsou kódovací knihy s nejnovějšími kódy enigma, které velice napomohou práci spojeneckým specialistům. Ztráty ponorek se vrší od začátku roku do 1. června je to dalších 37 ponorek a více jak 1 500 mužů.
6. června 1944 se dosud největší flotila ponorek shromáždí na pobřeží severní Francie. 45 ponorek, některé vy-bavené ventilačním systémem šnorchl, který jim umožňuje zůstat déle pod vodou se pokoušejí zmařit nejvý-znamnější vylodění v historii. Při vylodění v Normandii obří ponorky na francouzských a norských základnách dostaly rozkaz potopit všechny spojenecká plavidla, která spatří. Potopte je i kdyby to znamenalo, že musíte vstoupit na palubu, přikazuje Dönitz. Neústupné posádky ponorek vyřadí z činnosti 28 spojeneckých plavidel, ale ztráty při této operaci činí 20 ponorek a 1 200 mužů.
Oprátka kolem Třetí říše se utahuje v září podepíše Finsko s Moskvou příměří a Švédsko přeruší Německu do-dávky. Ve Francii přinutí postup Pattonových vojsk na Avranches Němce, aby se vzdali svých základen, pono-rek v severní Francii. V posledních měsících byl Dönitz svědkem toho, jak z jeho seznamu ponorek zmizelo 84 strojů. 11. září nařídí svým velitelům ponorek, aby se uchýlili k obraně. Útočte pouze, pokud si budete jisti, jinak se boji vyhněte, přikazuje. Ve Středozemním moři nyní nejsou žádné akce schopné německé ponorky,všechny podlehly spojeneckým útokům, ačkoliv ještě předtím stačili potopit 37 válečných a 133 obchodních lodí a usmrtit 8 000 lodí.
1945
Na začátku roku ztrácí U-Boat 112 strojů. Nyní přebírá iniciativu více jak 700 jednomístních ponorek Molch a Biber, které se pokradmu pohybují v Severním a Baltským mořem a ukrývají se poblíž pobřeží a ústí řek. Protože se dají obtížné najít. Provádějí náhlá přepadení a kryjí základní mořské trasy do Německa. Během jednoho měsíce jsou vysláni na hlídku 250 krát a potopí 15 spojeneckých lodí a přitom ztratí 30% svých strojů. Zarputilost němců vyvolává u spojeneckých velitelů obavy z toho, že by Třetí říše mohla zkonstruovat nové typy ponorek schopné znovu převzít iniciativu. Proto se jednou z priorit stává bombardování loděnic a přístavů. Navzdory spojeneckým útokům dokážou v únoru německé loděnice dokončit první ponorku typu XXI. Jsou vybavené nejmodernější technologií, operují ve velkých hloubkách a dosahují jak na hladině, tak pod vodou vysokých rychlostí. Jejich úspěchy by mohly být značné, ale role ponorek je již omezena na jednotlivé hrdinské akce. Námořní válka je prohraná od okamžiku, kdy se ponorky musely stáhnout z Atlantického oceánu.
Postup spojenců na východě a západě Německa směřující do srdce Třetí říše donutí nacisty opustit námořní základny a loděnice. Velký počet ponorek pošlou Němci na východní frontu, zatímco ostatní kotví v nechráněných přístavech a jejich posádky jsou zařazeny k pěchotě.
Hitler vydává směrnice pro taktiku spálené země, aby povzbudila čest námořnictva. Nařídí Kriegsmarine operaci “Regen Bogen”, ve které mají posádky se svými loděmi a ponorkami vyplout na moře a tam se potopit. Rozkaz je odvolán, protože jeho zrušení je jednou z podmínek kapitulace, kterou spojenci zaslali Německu 5. května. Dönitz vlastně nikdy operaci nenařídil, ale podle jeho administrativního důstjníka před svými nejbližšími spolupracovníky připustil, kdybych byl velitelem ponorky věděl bych, co mám dělat. Zdá se, že spousta velitelů zprávu obdržela a když Dönitz nařídí ukončit ponorkovou válku na všech frontách, mnoho jeho mužů, kteří k němu chovají velkou úctu se přesto rozhodnou uskutečnit operaci Duna a opustí přístavy a základny, aby své ponorky potopili na otevřeném moři. Dönitz musí poslat zprávu, ve které oficiálně odvolává operaci Duna, ale mnozí velitelé ponorek se přesto rozhodnou svoje ponorky potopit několik hodin před tím, než kapitalace Německa 8. května 1945 nabude platnosti. Zbytek ponorek postupně přechází do rukou spojenců, některé jsou však potopeny, protože odmítají kapitulovat.
15. května 1945 zajme americký torpédoborec ponorku U-234 pod velením kapitána Johann-Heinrich Fehler plující s Norska do Japonska. Američané jsou překvapeni, že ponorka převáží zbraně používající nejpokročilejší technologii. Rozebraný Messerschmitt 262 a 560 kilogramů štěpivého oxidu uranu 235. Japonci už od roku 1941 provádí jaderný výzkum.
Odvážní velitelé ponorek vstoupili do historie a stali se náměty legend. Otto Kretschmera, Günthera Priena, Fritz-Julius Lempta, Engelberta Endrasseho, Heinricha Bleichrodta, Joachima Schepkeho a další zůstavají v paměti spíše pro svojí odvahu, než proto, že byli součástí režimu, se kterým v mnoha případech nesouhlasili. Ze 40 000 mužů většinou dobrovolníků, kteří tvořili posádky 820 ponorek z celkových 1 150 zařazených do služby ve 33 flotilách. Jich 30 000 leží na dně oceánu spolu se 785 ztracenými ponorkami. Během konfliktu potopili vice než 3 000 obchodních lodí a 200 válečných lodí včetně 6 letadlových. Velká nezodpovězená otázka zní. Co by se stalo, kdyby Hitler odsouhlasil konstrukci všech ponorek o které žádal Dönitz?