šplhavci

Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Podkmen: obratlovci (Vertebrata)
Třída: ptáci (Aves)
Podtřída: letci (Neognathae)
Řád: šplhavci (Piciformes)

Šplhavci (Piciformes) je řád ptáků. Obsahuje čtyři recentní čeledi.

Recentní čeledi

medozvěstkovití (Indicatoridae)
tukanovití (Ramphastidae)
vousákovití (Capitonidae)
datlovití (Picidae)


Popis
Šplhavci mají obvykle nápadný zobák: ten však může nabývat různých forem zejména v závislosti na typu přijímané potravy. Např. tukani mají notoricky známý velký zobák, určený k získávání a manipulaci plodů.
Šplhavci, kteří se živí hmyzem, mají dlouhý jazyk s malými háčky. Prsty jsou u některých známých druhů přizpůsobené ke šplhání po svislých kmenech. Dva prsty v tom případě směřují dopředu a dva dozadu. Jejich silný a pružný ocas jim poskytuje oporu při šplhání a tlumí údery zobáku.
Šplhavci obývají celý svět kromě Austrálie, Papuy-Nové Guiney a Madagaskaru. Žijí hlavně v lesích. Známo je asi 380 druhů. V ČR žije 10 druhů; všechny druhy jsou chráněné.

Příklad:

Datel černý
Zvučné, melodické a daleko slyšitelné volání datla černého můžeme slyšet nejen v Boubínském pralese, ale i v pražské Stromovce či Královské oboře. Právě výrazné hlasové projevy nás na přítomnost datla černého v lese nejspíše upozorní. Je to totiž pták velice plachý a opatrný. Najdeme ho všude tam, kde se nalézají alespoň trochu větší komplexy lesů, pokud možno se zastoupením starších lesních porostů, ve kterých hnízdí.


Datlík tříprstý
Pokud byste chtěli spatřit datlíka tříprstého, museli byste se vypravit buď na Šumavu, nebo do Moravskoslezských Beskyd; v ostatních horách České republiky se vyskytuje jen zcela ojediněle. Datlík tříprstý je totiž především obyvatelem pásu severského jehličnatého lesa, tajgy, který se táhne v souvislém areálu od Skandinávie napříč celým euroasijským kontinentem i Severní Amerikou. V Evropě, jižně od souvislého areálu, se vyskytuje ostrůvkovitě především ve smrkových a smíšených horských lesích Alp, Karpat a pohoří Balkánu. V těchto územích je považován za relikt z poslední doby ledové.

Krutihlav obecný
Krutihlav je svým zjevem nenápadný, šedohnědě zbarvený pták velikosti většího vrabce s patrným příčným i podélným vlnkováním. Přitiskne-li se ke kmeni stromu, splyne s ním tak, že vypadá jako malý suchý pahýl.

Strakapoud malý
Strakapoud malý není o moc větší než vrabec. Kvůli své velikosti a strakatému zbarvení je často nazýván stráček. Jeho bubnování je oproti ostatním strakapoudům rychlejší, ale také méně hlasité.

Strakapoud prostřední
Na jaře se samec strakapouda prostředního ozývá naříkavými táhlými zvuky, někdy klesajícími, někdy stoupajícími, které nelze zaměnit s hlasy jiných strakapoudů. Svým zbarvením se podobá strakapoudu velkému, ovšem samec, samice i mláďata mají jasně červené temeno a odlišnou kresbu na hlavě a krku. Podocasní krovky nejsou jasně červené, ale jen růžové a pozvolna přecházejí v bělavé břicho, které má po stranách tmavé podélné skvrny. Bubnuje méně často než ostatní druhy strakapoudů.

Strakapoud velký
Zbarvení strakapouda velkého je na první pohled podobné jako u jiných strakapoudů. Jde o kombinaci zejména černých, bílých a v menší míře červených ploch. Samec má na rozdíl od samice červenou skvrnu v týle, mladí mají červené celé temeno. Dobrým rozlišovacím znakem jsou bílé skvrny v černém poli po stranách krku, které nesouvisejí s bílými lícemi.

Žluna šedá
V prvních předjarních slunečných dnech, často již v únoru, nemůžeme přeslechnout při procházce lesem nebo městským parkem zvláštní, daleko slyšitelný drnčivý zvuk, ozývající se nejčastěji z korun stromů. Při pátrání po původci tohoto zvuku často zaslechneme, jak opodál na tento zvuk odpovídá kdosi stejným způsobem. Jde o velmi originální metodu, jakou vyznačují své hnízdní okrsky datli: bubnování na rezonující suchou větev nebo na obdobný předmět.


Žluna zelená
Není divu, že si čas od času někdo splete po zemi poskakující žlunu zelenou s cizokrajným papouškem. Její velikost, zeleně zbarvené tělo a vršek křídel, esteticky doplněné zářivě červenou čepičkou ji k tomuto omylu dokonale předurčuje. Ve skutečnosti ale nemá žluna zelená s papoušky vůbec nic společného, patří totiž společně s datly a strakapoudy do řádu šplhavců. Se žlunou zelenou se můžeme potkat téměř po celém uzemí naší republiky, marně bychom ji ale hledali ve vyšších nadmořských výškách a v rozsáhlých zemědělských oblastech bez dostatečného množství vzrostlých stromů. Žluna zelená není vázána jen na souvislé lesy, můžeme dokonce říci, že rozsáhlým lesním komplexům se spíše vyhýbá. Potkáme ji spíše v malých remízcích, starých alejích, stromových porostech okolo řek nebo v sadech či v zahradách. Během jara samečkové dávají najevo svou přítomnost hlasitým mnohoslabičným křikem, který je oproti příbuzné žluně šedé o poznání veselejší a v naprosté většině případů ke konci neklesající.