1. O původu a vývoji českého jazyka

Všechny jazyky mají společný základ = jazyky indoevropské.
Jazyky indoevropské dělíme na několik skupin:
a) jazyky indoíránské – jazyky indické a jazyky íránské (perština aj)
b) jazyky řecké - řečtina
c) jazyky italské – latina, z lidové latiny vznikly dnešní jazyky románské: italština, francouzština, španělština, portugalština, rumunština
d) jazyky keltské – irština, bretonština
e) jazyky germánské – němčina, holandština, angličtina, dánština, islandština, norština, švédština
f) jazyky baltské – litevština a lotyština (jazyky podobné slovanských)
g) jazyky slovanské
Kromě těchto skupin patří mezi jazyky indoevropské i další: např. arménský, albánský…
Maďarština, finština a estonština mezi jazyky indoevropské nepatří. Jsou to jazyky ugrofinské.

Okolo roku 2000 př.n.l. se vyčlenil jazyk praslovanský:
a) jazyky západoslovanské – čeština, slovenština, polština, lužický jazyk
b) jazyky východoslovanské – ruština, ukrajinština, běloruština
c) jazyky jihoslovanské – slovinština, srbochorvatština, makedonština, bulharština
Památky o pravoslovanštině se mimo jiné získávají ze znalostí jazyka staroslověnského, který vznikl na podkladě nářečí bulharsko-makedonského. Užívali ho v 9.století Konstantin a Metoděj a šířili jím křesťanství ve Velkomoravské říši. Pro staroslovanštinu sestavil Konstantin písmo – hlaholice, poté vzniklo písmo jednodušší – cyrilice a obměnou cyrilice vznikla nynější – azbuka.

Vznik některých hláskových rozdílů mezi slovanskými jazyky v pravoslovanském jazykovém celku:
a) pravoslavné hláskové skupiny –or, -ol, -er, -el mezi souhláskami se ve slovanských jazycích vyvíjeli různě, např.:
pravoslovanština: čeština: ruština:
gord hrad gorod
golva hlava golova
melko mléko moloko
b) pravoslovanské hláskové skupiny –dj a tj se vyvíjeli různě, např.:
pravoslovanština: čeština: ruština:
medja mez meža
světja svíce sveča
nokt noc noč
c) pravoslovanské hláskové skupiny –dl, -tl zůstaly zachovány pouze v západoslovanských jazycích, tedy i v češtině. Ve východoslovanských jazycích se časem zjednodušily na l, např.:
pravoslovanština: čeština: ruština:
křídlo krylo
sádlo salo
Vznik dalších znaků češtiny na rozhraní pravoslovanského období a na počátku samostatného vývoje českého. Ještě před vznikem našeho písemnictví došlo k těmto hláskovým změnám:
a) stahování tj. splývání dvou samohlásek mezi nimiž byla souhláska –j v jedinou samohlásku dlouhou
pravoslovanština: čeština: ruština:
nová novaja
dobrá dobraja
b) zvláštní krátké pravoslavné samohlásky zvané jery z části zanikly a z části byly nahrazeny jinými samohláskami,
liché jery, počítáno od konce, zanikly, sudé jery se v češtině změnily v –e, v ruštině se sudý jer změnil v –o, lichý měkký jer v měkké –e
pravoslovanština: čeština: ruština:
d þn þ den den
d þne dne dnja
c) pravoslavné nosové samohlásky –e a –o se změnily v samohlásku ústní
pravoslovanština: čeština: ruština: polština:
peta pata pjata pieta
vodo vodou vodoj woda
d) pravoslovanský přízvuk byl volný a pohyblivý. Takový je dosud v ruštině. V češtině a ve slovenštině se přízvuk ustálil na první slabice. V polštině na slabice poslední.
e) v pravoslovanštině byly samohlásky krátké a dlouhé. Rozdíl se zachoval např. v češtině a slovenštině. V ruštině se všechny délky zkrátily.

Hláskový a tvaroslovný vývoj češtiny:
1. z vývoje českých souhlásek:
a) dřívější změkčené –r se ve 13. století na českém území změnilo v –ř /repa x řepa/
b) souhláska –g se v češtině ve 13. století změnila v – h /gora x hora/
2. z vývoje českých samohlásek:
12. – 14. století:
a) a --> ě /duša --> duša/
b) u --> i /dušu --> duši/
c ie --> e /dušie --> duše/
14. – 16. století:
d) ó --> ou --> ů /kóň --> kuoň --> kůň/
e) ú --> ou /súd --> soud/
f) ý --> ej /mlýn --> mlejn/ - tato změna nepronikla do spisovné češtiny
g) ie --> í /viera --> víra/
h) é --> í /obilé --> obilí/
i) aj --> ej /vajce --> vejce/
3. z vývoje českého tvarosloví:
a) ve staročeském skloňování i časování bylo kromě jednotného a množného ještě číslo dvojné = duál. Do dnešní doby se zachovaly duálové tvary např. u číslovek dva, dvě stě, obě, oběma
b) podstatná jména rodu mužského se podle životnosti nerozlišovala. Tvar 4.pádu byl shodný s tvarem 1.pádu. V 1.pádu množného čísla byla u podstatných jmen rodu neživotného koncovka -i nebo –ové /koláči, hradové…/
c) byla bohatší soustava slovesných časů /aorist, imperfektum, plusquamperfektum/
d) slovesa měla v 1.osobě jednotného čísla koncovku –u.