Starověké Řecko a Řím

4) STAROVĚKÉ ŘECKO
1) Rané období- (2000 – 5. Stol. př. n. l.): osídlení Řecka, mykénské, homérské, archaické období
2)Klasické období- ( 5. -4. St. Př. n. l.)
3) Helénistické období- (4. -2. Stol. př. n. l.)
1) rané období-Řecké kmeny Helénové a Achájové osídlili řeckou (egejskou) oblast = jih Balkánského poloostrova, ostrovy v Egejském moři, Kréta, Kypr, pruh pobřeží Malé Asie, pod vlivem krétské kultury (hl. město Knóssos, viz pověst o Minotaurovi)
Vytvořena mykénská kultura (podle hradu Mykény : mohutné hrady z velkých kamenných kvádrů, uvnitř prostorné patrové budovy)
Růst obyvatelstva = 1. Řecká kolonizace (1000 let př. n. l.) na pobřeží Malé Asie a přilehlé ostrovy (Trojská válka, Ílias a Odysseia)
2. Řecká kolonizace (8. -6. Stol. př.n. l.) na pobřeží Černého moře a jihu Itálie
Lidé zpočátku žili v kmenech (fýly) v čele s králem (Bazileus), později vznikala města a městské státy (polis), v nichž se někdy zmocnili vlády jednotlivci - tyranové a odstranili vládu rodové šlechty
V 10. Stol. př. n. l. byl Dóry obsazen nejjižnější cíp Peloponésu a vytvořen městský stát Sparta, obydlen peroiky (svobodné, politicky bezprávné obyvatelstvo), héilóty (zotročené obyvatelstvo) a nepracujícími plnoprávnými obyvateli – asi desetina, důraz byl již od dětství kladen na výchovu k vojenství, v čele stáli dva králové, voleni ze dvou nejmocnějších rodů, rada starších (gerusie), sbor dohlížitelů (efoři) a lidové shromáždění (Apélla), snahou vynutit si podporu jiných států a ovládnout další území vytvořila Sparta v 8.-7. St. Př. n. l. peloponéský spolek, později byla přestižena jinými řeckými státy
V průběhu 8. St. Př. n. l. sjednotilo hornatou Attiku město Athény, v jehož čele stálo 9 nejvyšších úředníků – archontů, s rozvojem řemesla a obchodu vznikly rozbroje mezi aristokracií a démem (reformy Archónta Drakóna, Solóna, základy athénské demokracie položeny Kleisthenovými reformami roku 508 př. n. l.)
2) klasické období-Pomoc Athén řeckým městům v Malé Asii proti perské nadvládě (iónské povstání v čele s městem Milétos v letech 500 – 499 př. n. l.) vyprovokovala řecko-perské války
Řecko-perské války : bitva u Marathonu (490 př. n. l.)
U Thermopyl (480)
U Salamíny (480)
U Platají (479) – celkově zvítězili Řekové
Athény založili 1. Athénský námořní spolek (478) – docílení celkového osvobození maloasijských měst, staly se námořním hemegonem a prožily vrchol demokracie za vlády Perikla
Rozpory mezi Athénami a Spartou vyústili v peloponéské války (431 -404) – oba městské státy oslabené vzájemnými konflikty nezabránili úpadku – r. 338 Athény a Théby porazila Makedonile (Fillip II.) a nastolila svou vládu
3) helénistické období-Za vlády makedonského krále Fillipa II. (359 – 336) bylo vytvořeno silné vojsko – základ tvořila tzv. makedonská falanga
V letech 338 – 337 postupně vznikl korintský spolek, sjednocující téměř celé Řecko
Filipův syn Alexandr Veliký připojil k Makedonii celou perskou říši (334), uspořádal vojenské tažení do Egypta (332 založena Alexandrie), a do Indie. Po jeho smrti byl veden dlouholetý boj o dědictví, jehož výsledkem bylo ustanovení helénistických říší Makedonie, Sýrie, Egypta

KULTURA STAROVĚKÉHO ŘECKA-Navázala na vyspělou kulturu staroorientálních států (Egypt, Kréta, Novobabylonská říše atd.), položila základ kultuře dnešní
TECHNIKA: známo zpracování železa, používal se čep, využíval se rotační pohyb (kladka, šroub), vyrábělo se foukané sklo, pumpy, čerpadla
ARCHITEKTURA: od 7. Stol. př. n. l.se utvářela architektura architrávového typu (architráv = kamenný trám, položený na hlavicích sloupů)
Vznikaly: a) stavby odvozené z megara (megaron = dům s pravoúhlým půdorysem, s otevřenou předsíní na dvou sloupech)
b) řecké architektonické styly : dórský – sloup s polštářovou hlavicí, ostrým žlábkováním, hladkým architrávem, kratší, silnější, bez patky (Diův chrám v Olympii)
ionský - sloup s volutovou hlavicí, tupým žlábkováním, členěným architrávem, vyšší, štíhlejší s patkou (Artemidin chrám v Efesu)
korintský – sloup zakončen bohatou květinovou výzdobou, tupé žlábkování
SOCHAŘSTVÍ : zájem o krásu, vytvoření ideálu člověka (kúra, koré) v 5.stol. př. n.l., zachycení pohybu (Myrón, Feidiás)
MALÍŘSTVÍ: ozdobné pásy rostlinných ornamentů, zvířata na vázách, figurativní keramika (čené a červené postavy v profilu), později monumentální malba
LITERATURA: hrdinský epos (Homér), Didaktický epos (Hésiodos), lyrika (Solón, Sapfó),bajky (Ezop), tragédie (Aischylos, SSofokles, Euripidés), komedie (Aristofanés)… zakládání knihoven – např. v Alexandrii, Pergamu, Efesu
VĚDA: Pythagorás a jeho škola, Hipokratés – rozvoj lékařství, Aristotelés – rozdělení vědních oborů z filozofie
NÁBOŽENSTVÍ: neexistoval ucelený teologický systém, božstva měla lidské vlastnosti a nadlidské schopnosti (Zeus, Héra, Athéna, Hermés, Afrodité, Hádes, Poseidón…); existovaly věštírny – Delfy; každý 4. Rok se v Olympii konaly olympijské hry –od 776 př. n. l.























5) STAROVĚKÝ ŘÍM
1) doba předřímská (od 2. Tis. Př. n. l. kdy Apeninský poloostrov osidlují italické kmeny, např. Latinové)
2)doba královská (8. Stol. – 510 př. n. l.)
3)doba republiky (510 – 31 př. n. l.)
4)doba císařství (27 př. n. l. – 476 n. l.)
2)doba královská -Roste význam Itálie, v jejímž vývoji se především uplatňují etruská města (S – Etrurie, řecké kolonie na J – Kyné, Megara, Syrakúsy) a Latium ve střední Itálii, osídlené obyvatelstvem latinského původu
V 8. St. Př. n. l. došlo spojením několika nevelkých sídlišť k položení základů města Řím (753, pověst o Romulovi a Removi), ve kterém po sobě vládlo 7 králů, obyvatelstvo tvořili patriciové = příslušníci původních římských kmenů, plnoprávní, svobodní; plebejové = obyvatelé podmaněných oblastí, přistěhovalci bez politických práv; otroci; po vypuzení posledního krále byly nastoleny podmínky republikánského zřízení
3) doba republiky-V rané fázi stáli v jejím čele 2 konzulové, volení z patricijských rodů poradním sborem = senátem – na dobu 1roku, v době války vládl půl roku diktátor, rozdíly mezi patricii a plebeji se vyrovnávaly, byl zřízen úřad tribuna lidu („obhájce“ plebejů) a krystalizovala nová společenská vrstva – nobilita= uplatňující se ve správě státu, rozmach republiky byl spojen s výbojnými válkami (podrobení latinských měst, Kampánie, poražení Galové, Etruskové, roku 265 př. n. l. ovládnut prakticky celý poloostrov)
V době vrcholu republiky se expanzivní snahy již středomořské velmoci Říma střetly se stejně silným soupeřem, zprostředkujícím obchod ve Středomoří Kartágem(Hannibal), spory vyústily ve tři punské války, zakončené úplným zničením Kartága a vytvořením římské provincie Africa z kartaginského území – krizi republiky předznamenaly sociální rozpory v římské společnosti (povstání otroků, nejvýznamnější Spartakovo roku 73-71 př. n. l.); udělování mimořádných mocí politikům (Sulla, Pompeius, Caesar) a rozpory mezi optimáty = přívrženci senátní oligarchie a populáry = skupina napadající samovládu senátu, které vyústili do občanských válek, (první 88-82 př. n. l.) skončila vítězstvím vůdce optimátů Sully, který se stal diktátorem s absolutní pravomocí, po jeho smrti byla obnovena republika a zápas pokračoval; roku 60 př. n. l. se dohodli na společném postupu 3 státníci = vznikl 1. Triumvirát – Caesar, Pompeius, Crassus, jehož výsledkem bylo roku 59 zvolení Caesara konzulem a poté prokonzulem Galie, ve druhé občanské válce se utkal senátem podporovaný Pompeius s Caesarem, ten podnikl vítězné tažení až do Egypta (zde řešení dynastického sporu mezi Ptolemaiem a jeho sestrou Kleopatrou) a po dalších vítězstvích a návratu do Říma (r.45) se stal doživotním diktátorem, z obav z jeho velkého vlivu byl 15.3. 44 př. n. l. v senátě zavražděn
2. Triumvirát – Antonius, Lepidus, Octavianus, který vznikl roku 43 př. n. l., byl poznamenán rozpory mezi Octavianem a Antoniem, ty vyústily do 3. Občanské války (32 -31) z níž vítězně vyšel Octavianus
4) Doba císařství-Jeho ranou fázi poznamenal Octavianus Augustus, tvůrce tzv. principátu = kdy existuje státní forma spojující absolutní monarchickou moc se zachováním republikánských institucí; stejně jako on, tak i jeho nástupci pokračovali spíše v obraně impéria než v útočných válkách
Za Claudia, Nerona a Traiana doznala říše územního rozmachu
V důsledku nedostatku pracovních sil (počet otroků z obav před vzpourami klesal, propuštění) se od počátku císařství rozvíjel tzv. kolonát = drobný nájem velkostatkářské půdy kolónům (chudým rolníkům a bezzemkům)
V době pozdního císařství byl Diokleciánem vytvořen tzv. dominát = vládní forma, kdy císař je pánem všeho obyvatelstva bez rozdílu stavu, jeho další reformy správní oblast, vojenství atd. ; prohloubil Konstantin I. Zcela novou cestu v náboženské politice nastolil edikt milánský (313 n. l.) = znamenal zařazení křesťanství mezi povolená náboženství a sloužil dokonce jako sjednocující prvek země
Po smrti císaře Theodosia I. Velikého byla říše podle jeho závěti rozdělena na Říši západořímskou a východořímskou; pád západořímské předznamenaly rozpory, lidové vzpoury, útoky barbarských kmenů atd. a její rozklad byl zakončen roku 476 n. l. sesazením posledního císaře Romula Augusta skirským germánským náčelníkem Odoakerem, východořímská (byzantská říše) si udržela samostatnost do roku 1453

KULTURA STAROVĚKÉHO ŘÍMA
TECHNIKA: napodobovala a zdokonalovala helénistické způsoby
ARCHITEKTURA: rozvíjela se v návaznosti na etruské umění, římský sloh spojil řecké sloupoví s klenbami a oblouky, vznikly užitkové stavby : stoky (kloaky), vodovody (akvadukty), dlážděné silnice, mosty, reprezentační stavby: fóra, baziliky, kolonády, triumfální oblouky (Konstantinův v Římě), císařské paláce, chrámové stavby (Pantheon), mauzolea, amfiteátry (Koloseum), lázně atd.
SOCHAŘSTVÍ : představovali portréty významných osobností, vznikaly řezby ve slonovině, plastiky, reliéfně zdobené nádoby
MALÍŘSTVÍ: převzalo obsah i formu řeckého umění, výzdoba staveb – mozaiky, nástěnné malby
LITERATURA: od roku 240 př. n. l. se předkládalo pro římské divadlo řecká dramata; (Plautus, Cato, Cicero, Seneca, Petronius) – rozvoj řečnictví
NÁBOŽENSTVÍ: díky přístupnosti k cizím kultům došlo ke sblížení římských a neřímských (etruských, řeckých) představ, a po vydání nařízení císaře Caracaly, které smazalo poslední rozdíly mezi cizími a římskými božstvy, se stále více šířilo křesťanství