Literatura druhé poloviny 14. století

Literatura druhé poloviny 14. století

Slovesná tvorba doby Karla IV. je proto neobyčejně členitá, vedle převažujících veršovaných útvarů se objevují díla prozaická, vedle duchovní lyriky se prosazuje lyrika světská.
V tomto období vládnou po sobě dva vládci a to Karel IV. a Václav IV.

Václav IV.

Už několik měsíců po Václavově narození uzavřel Karel IV. dohodu s norimberským purkrabím Fridrichem V. o budoucím sňatku Václava s Fridrichovou dcerou Alžbětou. Tento sňatek měl být uzavřen do deseti let, a pokud by jedno z dětí zemřelo, na řadě byli další sourozenci Václava nebo Alžběty.
15. června 1363 byl teprve dvouletý Václav korunován Arnoštem z Pardubic na českého krále. Karel diplomacií a penězi zabezpečil synovi i německý trůn, Václav byl 10. června 1376 zvolen za německého krále a 6. července 1376 v katedrále v Cáchách korunován.
Po smrti otce v roce 1378 byl Václav celkem aktivním panovníkem. Dvorských úřadů se ujali představitelé nižší šlechty, o které se Václav opíral, kteří ale postrádali evropský rozhled. Snad i díky nim začal král upřednostňovat lovy a pitky před povinnostmi a dostal se do sporu s vyšší šlechtou i arcibiskupem Janem z Jenštejna. Střet vyvrcholil roku 1393 umučením Jana Nepomuckého a Jenštejnovou rezignací.
V říši rostla nespokojenost s nečinností římskoněmeckého krále a Václav se postupně stahoval do klidnějších českých zemí.
V roce 1394 se spojili představitelé vyšší šlechty s moravským markrabětem a přešla do přímého útoku: krále zajali, když mu předtím přednesli stížnosti na nepořádky ve správě země i říše, na opomíjené nároky panstva a libovůli králových oblíbenců.
Obdobně jako v Čechách předložili v prosinci 1397 i porýnští kurfiřti Václavovi soupis požadavků a stížností. Týkaly se Václavovy nedůslednosti v řešení říšských problémů
Václav IV. zpočátku podporoval Jana Husa, což vyvrcholilo roku 1409 Dekretem kutnohorským. Kritika prodeje odpustků, který znamenal přínos také pro královskou pokladnu, je odcizila - roku 1412 Václav zaštítil prodej odpustků.
Ani odsouzení Husa jako kacíře a naléhání koncilu i Zikmunda, aby zasáhl proti „sílícímu kacířství“ v Českém království, nedokázaly Václava IV. vyburcovat k jednoznačnému postoji. Stále více se uchyloval do ústraní, kde ho také zastihla zpráva o první pražské defenestraci. To u něj vyvolalo záchvat mozkové mrtvice nebo snad epilepsie. Druhá Václavova manželka Žofie nechala pohřbít jeho pozůstatky na Zbraslavi.


Ve druhé polovině 14. stol. se začali v literatuře uplatňovat vzdělanci z řad měšťanstva; laicizace přechází v proces demokratizace. Tento vývoj ovlivnilo založení Karlovy univerzity v r. 1348. Vedle duchovní literatury se ve slovesné tvorbě světské objevují také díla satirická či společensko-reformní.

Satira - označení pro umělecký, zejména literární žánr, využívající komičnosti, výsměchu, karikatury a ironie ke kritice nedostatků a záporných jevů
a) Žákovská
b) Sociální
c) Veganská

Podkoní a žák - satirická skladba psaná formou sporu - žák a podkoní se hádají v hospodě o tom, kdo má lepší společenské postavení a koho má společnost ve větší úctě, vše vyvrcholí rvačkou – autor odchází z hostince a nechává čtenáře, aby si určil vítěze
Píseň veselé chudiny - s ironií a vtipem vypráví o chudobě nejnižších vrstev
Hradecký rukopis - soubor satir z 2. poloviny 14. stol., veršovaný, autor je neznámý, rukopis byl nalezen v okolí Hradce
Desatero kázanie Božie - autor, pravděpodobně z chudší vrstvy, zde útočí na všechny hříšníky. Zvláštní pozornost věnuje okrádání a šizení všeho druhu; 1196 veršů, autor často používá přirovnání
Ukázka: „Trúp ziedá cuzé úsilé,
líbo málo, líbo velé;
a když sě léto skonává,
tehdy sě zle trúpóm stává,
že jě včely ven vypudie,
s sobú bydliti nedadie.“

Satiry o řemeslnících a konšelích - Jedná se o 7 krátkých satir (cca 100 veršů). Autor útočí na řemeslníky (řezníky, pekaře, ševce, kováře, lazebníky a sladovníky) a na městské úředníky (konšele), vytýká jim přestupky a hrozí peklem.
Bajka o lišce a džbánu - autorem je neznámý měšťan. Jedná se o jedinou původní staročeskou bajku. Bajka je o lišce, která chce utopit džbán, ale sama při tom zemře.
Svár vody s vínem – próza
Smil Flaška z Pardubic - alegorie Nová rada - zvířata radí lvovi, jak má vládnout; jejich ideál lva-panovníka odpovídá představě šlechty o ideálním vládci; satira na to, jak všichni šlechtici prosazují u dvora své zájmy
Světská epika - Původní tvorba prakticky neexistuje, dochází k vytváření českých verzí německých rytířských eposů, např.:

Vévoda Arnošt
Tandariáš a Foribella
Tristan a Isolda

Světská lyrika - Rozvíjí se především milostné lyrika - tzv. svítáníčka (též alba, milostné písně, jejichž tématem je loučení milenců za svítání):

Stratilať sem milého
Dřěvo sě listem odievá
Otep myrrhy
Přečekajte všie zlé stráže
Jižť mne vše radost ostává

Drama - Vzniklo ze scének vkládaných do mše, děj se však časem vzdaluje od církve a scénky se předvádějí mimo kostel.
Mastičkář - fraška(komedie s obhroublou komikou); zesměšňování středověkého trhu; zlomek velikonoční hry (latinský podklad); vychází z velikonočních her, ze hry o třech Mariích, o ženách, které se vydaly k Ježíšovu hrobu, aby balzamovaly mrtvé Ježíšovo tělo; tyto ženy najdou prázdný hrob a uvěří v zmrtvýchvstání Ježíše; tento příběh je založen na líčení příhod na středověkém tržišti, hlavní postavou je prodavač zázračných mastí a léků, který se snaží přesvědčit zákazníky o zázračnosti svých léčiv, o výhodnosti nákupu, ve spolupráci se svým společníkem Severínem vychvaluje svoje zboží a namístě ukazuje jeho zázračné účinky


První kritici společnosti a církve


Konrád Waldhauser - byl kazatel, spisovatel a církevní reformátor; V Praze se poprvé objevil roku 1363, neví se, proč přijel, nezdržel se ani měsíc, přesto na Pražany udělal velmi dobrý dojem. Právě proto mu, ještě téhož roku, Karel IV. nabídl faru Všech svatých v Litoměřicích, Waldhauser místo přijal, v Litoměřicích nebyl příliš úspěšný, proto se přesunul do Prahy; V Praze začal kázat 29. září 1363 v kostele u svatého Havla. Jeho kázání byla velmi populární (chodili na ně i židé), kázal proti lakotě a pýše Pražanů.
Jan Milíč z Kroměříže - byl český kazatel; Narodil se v Kroměříži a navštěvoval katedrální školu v Olomouci. Nemá mistrovský titul, což bude patrně proto, že v době zřízení Karlovy univerzity byl již se studiem hotov. Díky svým stylistickým schopnostem se dostal do šlechtických a knížecích kanceláří; Milíč byl jako kazatel velmi populární a snaha farářů poškodit Milíče vedla k nespokojenosti, kterou Češi začali dávat najevo - pravděpodobně v této době začaly vznikat podmínky pro husitství. Obracel se především na chudinu, kázal česky. Jeho kázání byl jakýsi soubor poučení o světě. Jeho žáci a následovníci se soustředili v Betlémské kapli - 1391.
Je pochován ve francouzském městě Avignon.
Matěj z Janova - byl český kazatel a spisovatel, řazený mezi „Husovy předchůdce“; Byl žákem Jana Milíče, na rozdíl od něho však neprosazoval ideál života v chudobě. Studoval teologii v Paříži; promoval 1380. Roku 1381 podnikl cestu do Říma, snažil se získat nějakou obživu, to se mu povedlo až 1388, kdy získal faru ve Velké Vsi. Do té doby působil jako kanovník v Praze a žil velmi nuzně, což ovlivnilo jeho názory. Kázal latinsky – pro učence, propagoval studium Bible.
Tomáš Štítný ze Štítného - byl český šlechtic (chudá větev Benešoviců), spisovatel, církevní reformátor, překladatel a kazatel. Psal o náboženských otázkách – česky. Je považován za prvního českého klasika. Ve svých kázáních a dílech se obrací především na nižší šlechtu, která by měla působit na lidi. Překládal z latiny, jeho překlady jsou považovány za nepřesné.
Díla: Knížky šestery o obecných věcech křesťanských - sborník o některých nezbytných křesťanských věcech. Obrací se ke šlechtě a chce napravit její chyby (ať již skutečné či domnělé). Šlechta má vládnout podle zákonů, které popisuje poměrně široce, tj. má být spravedlivá, moudrá, nelakotná, žít v souladu s Bohem atp.
Řeči besední – forma rozhovoru otce a dětí o základních křesťanských pravdách
Řeči sváteční a nedělní – výklad evangelií rozepsaný na jednotlivé neděle a svátky v roce

Mistr Jan Hus
(asi 1369/1370 Husinec – 6. července 1415 Kostnice)
římskokatolický kněz, český středověký náboženský myslitel, reformátor a kazatel; mistr a rektor pražské univerzity.
Hus studoval na pražské univerzitě, kde získal hodnost bakaláře a roku 1396 mu byl propůjčen titul mistr svobodných umění. Již jako univerzitní profesor byl vysvěcen na kněze a začal kázat v kostele sv. Michala a od 14. března 1402 v Betlémské kapli.
Je s největší pravděpodobností také autorem reformy pravopisu, která odstranila spřežky a zavedla do české abecedy diakritiku
Ve svých náboženských pracích kritizoval mravní úpadek, v němž se ocitla katolická církev
Velmi se nechal inspirovat anglickým reformátorem Johnem Vicklifem; přejal některé jeho myšlenky
Na kostnickém koncilu byl odsouzen jako kacíř a vydán světské moci k upálení na hranici, když odmítl odvolat své učení
Datum jeho upálení je český státní svátek
Byl vydán dekret Kutnohorský Václavem IV.

Dekret Kutnohorský - je listina omezující vliv cizinců na pražské univerzitě vydaná 18. ledna 1409 za vlády Václava IV.; Podle dekretu obdržel český národ na univerzitě tři hlasy, ostatní národy (saský, bavorský a polský) jeden. Dekret se týkal pouze třífakultního učení, ne právnické univerzity. Za dob husitství rozdělila diskuse o Wyklifových spisech univerzitu na skupinu českých mistrů kolem Husa, kteří byli pro reformu, a na zahraniční (zvláště německé) profesory, kteří byli proti ní.

Spor se přiostřuje, když Hus vystoupí proti vyhlášení křížové výpravy vyhlášené roku 1412 Janem XXIII. proti králi Ladislavu Neapolskému. V této bule papež vyhlásil odpustky každému, kdo se bojů zúčastní; ve wyklifovských kruzích byl odpor proti odpustkům již delší dobu zakořeněn. Hus 17. června napadl odpustkovou bulu a nazval papeže antikristem.
Na Husa však nyní Jan XXIII. vyhlásil klatbu, stejně jako na všechny, kdo se s ním stýkali; zároveň nařídil, že má být Hus zajat a souzen podle církevních zákonů a že má být zbořena Betlémská kaple. V tomto okamžiku se od papeže Hus odvolává ke Kristu jako „nejvyššímu soudci“. Je vyhlášen interdikt na místech, kde Hus pobýval, na podzim dochází k uskutečnění zákazu bohoslužeb. Hus proto opouští Prahu, aby se uchýlil na venkov. Občas se přesto do Prahy vracel, většinu doby prožil od dubna 1413 v okolí Kozího Hrádku pod ochranou pána Jana z Ústí. Zde též sepisuje své hlavní dílo De ecclesia.
Koncil, který svolal 30. října 1413 Jan XXIII. po naléhání římského krále Zikmunda do Kostnice u Bodamského jezera, měl ukončit neúnosný stav rozkolu západní církve, reformovat církev a odstranit současné hereze.
Hus se na pozvání krále Zikmunda 11. října (dosud bez královského glejtu) vydal na koncil v domněnce, že mu bude umožněno svobodně disputovat o jeho nauce a víře, avšak neuvědomil si, že již od začátku s ním byl v Kostnici veden právní proces, navazující na nedokončený proces předešlý. Glejtem, který na cestu Husovi vystavil král Zikmund, nemohl – jak to souhlasí i s jeho zněním – zaručit nic víc než bezpečnou cestu svým územím do Kostnice; církevní soud koncilu se vymykal králově pravomoci.
Král Zikmund po svém příjezdu do Kostnice žádal kardinály o Husovo propuštění, avšak ti pohrozili, že se sněm rozejde. Král kvůli zachování důležité věci odstranění rozkolu v církvi nakonec na nátlak 4. ledna 1415 ustoupil, dostalo se mu však slibu, že Husovi bude zajištěno veřejné slyšení.
Byl přečten průběh procesu a Husovy nauky, označené za heretické. Hus se chtěl znovu hájit, avšak byl umlčen, protože obsahem jednání již nebylo slyšení, ale vynesení rozsudku.
Jan Hus byl obviněn z šíření Wyklifových nauk, ze snahy bránit odsouzení jeho článků, učení jeho nauky. Husovy knihy bylo nařízeno spálit a Hus byl prohlášen za zatvrzelého kacíře. Podle církevního práva měl být degradován. Hus znovu odmítl odvolat. Sněm prohlásil, že s Husem již nemá nic do činění a předal jej světskému rameni s žádostí, aby bylo ušetřeno jeho života.
Král Zikmund, zastupující svého bratra Václava, odevzdal Husa místnímu pánu, který jej vydal k provedení rozsudku radě města Kostnice. Popraviště mělo být za městskou branou na cestě k hradu Gottlieben. Hus cestou zpíval mariánskou píseň Christi virgo dilectissima a přesvědčoval lid, že neučil bludům. Poté, co byl přivázán k hranici, přijel Zikmundův maršálek a nabídli Husovi z králova rozkazu odvolání, aby si zachoval život. Hus odmítl a hranice byla zapálena. Hranice i s Husovými ostatky byla po shoření vhozena do Rýna.
Díla: a) latinská - O církvi (De ecclesia) - Hus pojímá církev jako společenství předurčených ke spáse, předzvědění k zavržení k církvi patří jen vnějškově. Za příslušníka církve považuje toho, kdo žije podle Kristových přikázání, a tím dokazuje opravdovou lásku k Bohu. Kdo svými skutky jedná proti Písmu, není pravým křesťanem, a Boha nemiluje. Hlavou církve není papež, ale Kristus, který ji svrchovaně řídí. Pokud papež jedná v rozporu s Božím slovem, pak nemá oprávnění nazývat se zástupcem Kristovým. Věřící pak nejsou povinni jej uznávat. Křesťan nemá poslouchat příkazy, které jsou v rozporu s biblí, každý křesťan má právo kontroly náboženského učení. Měřítkem pravosti učení je bible. Opírá se o Wykliefovo učení, často jej opakuje i v jiných česky psaných spisech.
O českém pravopise (De orthographia bohemica) - Odstranil spřežky a zavedl diakritická znaménka, píše o snahách změnit (zjednodušit) jazyk. Měkkost se měla naznačovat tečkou (punctus rotundus), délku měla určovat čárka (virgula) namísto zdvojených hlásek. Nepřesně bývají Husova diakritická znaménka označována za nabodeníčko krátké a nabodeníčko dlúhé. V samotném spisu se tyto pojmy ale neobjevují.

b) česká - Výklad Viery, Desatera a Páteře - Páteř znamená modlitbu Otče náš (Pater noster), jedná se o výklad víry, desatera Božích přikázání a Otčenáše. Hus odlišuje „věřit v Boha“ a „věřit Bohu“ - věřit v existenci Boha ještě neznamená, že člověk je křesťanem. Být pravým křesťanem znamená věřit Bohu, tzn. Božímu slovu a jednat podle něho. Věřit Bohu znamená také důvěřovat mu a milovat jej.
Postila - soubor kázání, vznikl po jeho nuceném odchodu z Prahy
Knížky o svatokupectví - kritika soudobé církve, napsáno po zákazu působení v Betlémské kapli. Za svatokupectví považoval, pokud někdo vymáhal poplatky za církevní obřady (křty, pohřby, mše, modlitby apod.), nehledě na chudobu věřících. Je pro odebrání majetku církevním hodnostářům, neříká však, komu by měl patřit.
O šesti bludiech - zamýšlí se nad vztahem mezi církví a světským světem. Je psána ve dvou verzích (latinská byla objevena v r. 1945 na zdech Betlémské kaple)
Dcerka - navazuje na Štítného, vysvětluje dívkám jak žít v souladu s božím slovem (jedná se o náboženskou výchovu)


Sermo de pace (řeč o míru) - Kázání M. Jana Husa, které zamýšlel přednést na kostnickém koncilu. Text prvního slavnostního kázání, které mu nikdy nebylo dáno proslovit, Řeč o míru, vychází z perikopy čtené zpravidla o svátku Šimona a Judy, který v roce 1414 připadl na poslední říjnovou neděli. Souběžný latinsko - český text.


Literatura doby husitských bojů

Smrt mistra Jana Husa přinesla velkou nevoli mezi pražské kazatele; rok po upálení Husa byl upálen na stejném místě další muž – Jeroným Pražský
Situace v Praze se rok od roku vyostřovala (radikalizace), vyvrcholila v
Když se Václav IV. dozvěděl o první pražské defenestraci, umřel

Husitské revoluční hnutí

představuje hnutí vzešlá z reformního proudu v katolické církvi, které odvozuje svůj původ od učení Mistra Jana Husa a žádá dalekosáhlou reformu církve. Husité sami se nazývali kališníci, teprve později začali používat i označení husité
Situace se vyhrotila hlavně v Praze, kde se vůdcem radikálně smýšlejících husitů stal kazatel Jan Želivský, který dosáhl svými strhujícími kázáními rychle velké obliby. Václav IV. se ještě pokusil vzestupu revolučních nálad zabránit a na radnici Nového Města pražského dosadil nové konšely, kteří zatkli několik novoměstských husitů. Netrvalo dlouho a husité pod vedením Želivského napadli Novoměstskou radnici a konšely vyházeli z oken (podle latinského výrazu pro okno se tato událost nazývá defenestrace) a několik z nich ubili. Kronikáři uvádějí, že po zprávě o této události postihl Václava IV. na Novém hradu záchvat hněvu (asi mrtvice), pod jehož vlivem mu rychle ubývalo sil, během několika týdnů zemřel; První pražská defenestrace byla počátkem husitské revoluce, která přerostla v dlouholeté války.
Čechy zachvátily revoluční nepokoje; Tzv. vedlejší země Koruny české, Slezsko a Lužice, zůstaly věrné katolické církvi, komplikovanější se ukázala být situace na Moravě.
Část radikálních husitů se uchýlila na strategicky výhodný ostroh, nazývaný hradiště nad řekou Lužnicí a vybudovala tady nové město. Dostalo biblický název Tábor.
Vzájemně se nazývali bratry a sestrami a po příchodu do města odevzdávali svůj majetek do kádí umístěných na náměstí; ten měl posloužit celé komunitě, aby dokázala překonat první kritický rok existence, kdy ještě nebyly ukotveny vztahy s okolním venkovem. V čele táborů stáli kněží, o vojenské záležitosti se starali čtyři hejtmani.
Jedním z nich se stal muž se zkušenostmi ze záškodnických válek Jan Žižka z Trocnova, který se následně osvědčil jako vynikající vojevůdce. Nebyl nikdy poražen, přestože poslední léta svého života velel vojenským akcím husitů jako úplně slepý.

Zápory: pálení katolických kostelů, knih, památek a soch; zabíjení mezi prostým lidem
Klady: sjednocení části národa za rovnoprávnost, svobodu, vlastní myšlenky; nárůst vzdělání mezi prostým lidem

Díla: Jistebnický kancionál - sbírka duchovních písní v latině i češtině z 15. století; Tento kancionál je památkou, která umožňuje nahlédnout do husitského liturgického zpěvu; je pojmenován podle vesnice, kde byl nalezen
Povstaň, povstaň, veliké město pražské - je jedna z nejkrásnějších husitských válečných písní. Vznikla na počátku husitských bouří pod vlivem kázání Jana Želivského. Je tendenčně zaměřena proti králi Zikmundovi, má tvrdý rytmus, bojovně výrazný a radikálně táborský charakter.
Žižkův vojenský řád - byl soupis pravidel a ustanovení, podle kterých se měla řídit husitská polní vojska. Vznikl roku 1423 krátce po bitvě u Hořic, za autora či spoluautora bývá považován samotný Jan Žižka
Píseň o vítězství u Domažlic - Husitská kronika (autor: Vavřinec z Březové)
Budyšínský rukopis - sborník veršovaných, prozaických skladeb proti Zikmundovi Lucemburském. Jeho název je odvozen podle místa nálezu, německého Budyšína. Autorství rukopisu bývá často neprávem přisuzováno Vavřinci z Březové.
Obhajuje skladby: Žaloba Koruny české
Porok Koruny české
Hádání Prahy s Kutnou Horou

Doznívání husitských ideálů

Petr Chelčický
spisovatel, překladatel a radikální český náboženský myslitel
Jméno Petr Chelčický je jen literárním pseudonymem. Český historik F. M. Bartoš jej ztotožnil se zemanem ze Záhorčí u Chelčic
Pocházel z nižší venkovské šlechty (prakticky byl sedlák), zastával názor, že správný křesťanský život může člověk vést pouze prací v zemědělství. Chelčický nebyl příliš vzdělaný (byl samouk), ale uměl latinsky a ve svých literárních dílech vedl kritický dialog s vůdčími mysliteli své doby.
Ovlivnilo ho především učení Jana Husa a Jana Viklifa, ale i Tomáše Štítného.
Ve svých teologických a sociálních názorech byl Petr Chelčický značně radikální a v mnoha směrech předběhl svou dobu, kritizoval například feudální systém nebo klerikalizaci církve, byl proti náboženskému zdůvodňování války, vystupoval proti trestu smrti atd. Jeho kritika, zdůvodňovaná a podávaná v náboženských souřadnicích, nicméně odráží hlubokou sociální a sociologickou myšlenkovou práci i dobrou intuici.

Díla: O boji duchovním - neuznává násilí, odmítá všechny války, včetně husitských, protože se řídí zásadou - nezabiješ. Hlásá křesťanskou pokoru, boj proti ďáblovi.
O trojím lidu - odsoudil dělení společnosti na tři stavy (duchovenstvo, vojáci, prostý lid). Základem byla Bible, kde se hlásala rovnost lidí.
Postila - sbírka kázání, podobně jako v Sieti viery pravé odmítá jiný než duchovní boj proti představitelům zla.
Sieť viery pravé - traktát, síť symbolizuje náboženství a církev, ty mají chránit věřící. Síť trhají králové, papež a císař – popsáni jako velryby. Líčí zde svojí ideální církev. Dílo je složeno z asi 50 malých traktátů, které se vztahují k určitým osobám, kritika míří na konkrétní osoby a patří k nejradikálnějším ve své době.

Jednota bratrská
vznikla v Čechách v období husitských válek, těsně před nástupem Jiřího z Poděbrad na český trůn. Je to období, kdy radikální „táborské“ husitství bylo poraženo a umírněná církev podobojí vedená Janem Rokycanou hledala cestu kompromisu s katolickou církví.
Členové Jednoty bratrské zdůrazňovali trojí ideál víry, lásky a naděje, se silnějším důrazem na praktický křesťanský život než na učení nebo církevní tradici, od části Chelčického nauky, která odmítala prakticky veškeré vzdělávání, se ale postupně vzdálila.

Myšlenky:
- odmítají účast na světském životě
- odmítají světské zákony
- odmítají války (vojenskou službu)
- preferují manuální práci
- zpočátku odmítají vyšší vzdělání






Václav Šašek z Bířkova
český spisovatel a šlechtic; původem byl zeman, později byl povýšen na rytíře. Účastník poselstva krále Jiřího z Poděbrad
S tímto poselstvem dojel do Anglie, Nizozemí, Francie, Španělska a Portugalska, dostal se až na mys Finisterre „Konec Země“, který byl až do Kolumbovy výpravy považován za západní konec obyvatelného světa

Díla: Deník Václava Šaška z Bířkova o jízdě a putování Lva z Rožmitálu z Čech až na konec světa v letech 1465-67 - psáno česky, nezachovalo se, zachoval se pouze latinský překlad, pořízený olomouckým biskupem Stanislavem Pavlovským. V tomto deníku je realisticky popisováno poselství krále Jiřího z Poděbrad. Lze říci, že autor se zajímal o zvyky, život a zeměpis navštívených zemí. Toto dílo inspirovalo Aloise Jiráska k napsání jeho díla - „Z Čech až na konec světa“.


Zámořské objevy

Bartolomeo Diaz
byl portugalský mořeplavec, který jako první obeplul mys Dobré naděje
tak objevil nejnižší bod Afriky

Vasco de Gama
je jedním z nejvýznamnějších portugalských mořeplavců a objevitelů
Svými třemi cestami do Indie položil základy k pozdějšímu utvrzení Portugalska jako koloniální moci

Kryštof Kolumbus
byl italský mořeplavec, novodobý objevitel Ameriky
Během let se z něho stal zkušený mořeplavec. Došel k názoru, že Země je kulatá, a byl přesvědčen, že indických a japonských břehů lze dosáhnout západním směrem, přeplutím Atlantiku. Aby tuto teorii mohl dokázat, potřeboval štědrého sponzora, který by tuto výpravu financoval. Když neuspěl v Portugalsku, přestěhoval se roku 1485 do Kastilie, kde se trpělivě snažil o svém plánu přesvědčit královský dvůr.
Po sedmi letech se mu konečně podařilo získat pro jeho plán kastilskou královnu Isabelu a jejího chotě aragonského krále Ferdinanda.
Po dlouhé a velice náročné plavbě přistál dne 12. října 1492 u ostrova, kterému dal jméno „San Salvador“. Ačkoliv šlo o Bahamy, Kolumbus se domníval, že přistál v Indii. Proto zdejší obyvatele nazval Indios – Indové, odtud Indiáni. Téhož roku objevil pobřeží Kuby, Haiti a další ostrovy. Když se vrátil do Španělska, dostalo se mu bouřlivého uvítání.
Při druhé výpravě doplul k Portoriku, Malým Antilám a Jamajce. Při dalších výpravách konečně dospěl ke břehům Jižní Ameriky
Z poslední cesty se Kolumbus vrátil 17. listopadu 1504. Zanedlouho na to, 20. května 1506 zemřel v Valladolidu obklopen svými syny. Dodnes historici vedou spory o to, zda umíral v přesvědčení, že plavbou na západ dosáhl břehů jihovýchodní Asie, či zda si ke konci života uvědomil, že objevil nový kontinent.
Jako první pochopil, že nejde o Indii Amerigo Vespucci, a proto je nový kontinent pojmenován po něm.