Středověk

Středověk je obvykle ohraničen pádem Západořímské říše v roce 476 a objevením Ameriky Kryštofem Kolumbem roku 1492
Evropa se stává namísto Středomoří těžištěm veškerého politického, ekonomického a kulturního dění
Na podkladech antické kultury vzniká nová společnost, která má své duchovní kořeny v křesťanství. Středověkou kulturu obohacuje antické hmotné dědictví, křesťanská duchovnost, ale také nové prvky, které jsou často „barbarského“ původu (kultura germánská, slovanská).
Na základě křesťanství je středověká společnost učením o trojím lidu rozdělena mezi duchovenstvo (církev), šlechtu a rolnický lid.

Křesťanství

První počátky křesťanství lze spatřovat v nedlouhém veřejném působení židovského proroka Ježíše z Nazaretu kolem roku 30 n. l.
Křesťanství původně vzniklo jako židovská sekta v římské provincii Judea.
Během prvního tisíciletí své existence se křesťanská církev rozdělila na několik vyznání:
Římskokatolická (První církev; Představitel sv. Petr)
Koptská (Založena v Egyptě; představitel sv. Marek)
Východní ortodoxní (vznik v Konstantinopoli; patří sem i řeckokatolická a ruská pravoslavná církev)
Nestoriánská (Založena biskupem Nestoriosem)


Románský sloh

umělecký sloh, který se ve středověku rozšířil ve stavitelství a výtvarném umění v západních zemích
Název toho uměleckého slohu je odvozen od slova Řím = Roma (je inspirován stavbami římského impéria); Vzniká v Itálii a odtud se šíří do Evropy
Charakteristické znaky: těžká klenba (půlkruh nebo křížová), silné, hrubě opracované zdivo, silné pilíře a sloupy, malé okenní i dveřní otvory, malá členitost a vznosnost
Typy staveb: Rotunda (půdorys kruhu, čtverce)
Bazilika (půdorys kříže) např. Bazilika sv. Víta a sv. Prokopa
Hrady (sídla panovníka a šlechty)
České nejvýznamnější stavby románského slohu:

Bazilika sv. Víta, Pražský hrad, benediktinský klášter sv. Jiří

Evropské nejvýznamnější stavby románského slohu:

Chartnes (Francie), Miláno (Itálie), Notre Dame (Francie), Salisbury (Anglie), Štrasburk (Francie), Westminster Abbey (Anglie), aj.


Orientální literatura středověku
Čína

Li Po (Li Paj) – vlastním jménem Li Tchaj-po

nejpopulárnější klasický čínský básník období Tchang
Byl velmi známý svou náklonností k alkoholu, což mu ovšem neubíralo na talentu a schopnostech v okamžiku tvořit mistrovská díla
Existuje o něm množství legend, včetně smrti, když se prý opilý pokoušel obejmout měsíc v řece
Jeho lyrické básně opěvují, víno, přírodu, krásy života a přátelství, často se však pouští i do úvah o smyslu lidského života

Díla: Putování
Sám pod měsícem víno popíjím
Hvězda vína apod.

Tu fu

čínský básník a humanista. Je uznáván jako mistr klasických forem i poezie lidového tónu. Z jeho díla se zachovalo asi 1500 básní.
První polovina Tu Fuova života se vyznačovala cestováním a bezstarostnými básněmi. Ve druhé půli života byl ovlivněn strádáním a vyhnanstvím

Díla: Kam spěchají ty květy
Zpěvy staré a nové Číny
Li Po


Arabská literatura

Literární památky: Korán - svatá kniha islámu, která podle muslimů obsahuje doslovné zjevení Mohamedovi. Mohamed tvrdil, že súry koránu nepocházejí od něj, ale že mu je diktoval sám archanděl Gabriel; Korán je základem islámského vyznání; obsahuje asi 650 básní neboli súr a pět základních morálních zákonů: Šaháda (vyznání víry), Salát (modlitba), Zakát (očistná daň), Saum (půst), Hadždž (pouť do Mekky)
Pohádky tisíce a jedné noci - středověká arabská anonymní sbírka lidových pohádek, bajek, anekdot a dalších příběhů; podává věrný obraz společenských poměrů, mravů a zvyklostí tehdejšího arabského světa; Její rámec tvoří příběh o perském králi, který má ve zvyku každou svou ženu nechat po svatební noci popravit, neboť mu jeho první žena byla nevěrná. Teprve Šahrazád ho dokáže přelstít: každou noc začne vyprávět poutavý příběh, který úmyslně dokončuje až druhý den a poté začne vyprávět příběh nový. Po tisící a první noci se král svého zvyku vzdá.
Nejznámější pohádky: Pohádka o ebenovém koni, Dobrodružství Sindibáda Námořníka, Alí Baba a čtyřicet loupežníků, Aládín a kouzelná lampa

Evropská náboženská literatura

Nejčastější žánry: Modlitby (duchovní písně)
Legendy
Náboženské hry (Pastorály – narození Krista; Pašije – ukřižování Krista)

Literární památky: Nový zákon - je soubor 27 knih, tvořících druhou část Bible. Jejich obsahem jsou:
1. Evangelia – radostná zpráva (Marek, Matouš, Lukáš, Jan) - působení a kázání Ježíše z Nazaretu, jeho mučení a vzkříšení
2. Skutky Apoštolů - vznik křesťanské Církve
3. Epištoly - 13 listů apoštola Pavla jednotlivým církevním obcím a jejich představeným; 8 listů apoštolů Pavla, Petra, Jakuba a Jana
4. Apokalypsa – zjevení Janovo

Rytířská epika

Charakteristika – psáno ve verších, později přepracováno do prózy; hrdina – rytíř, šlechtic, statečný, věrný králi až za hrob, věrný Bohu a vlasti, opěvuje krásu žen
Známé literární památky: Píseň o Rolandovi (Francie)
Píseň o Cidovi (Španělsko)
Píseň o Nibelunzích (Německo)

Slovanská bohatýrská epika

Charakteristika – hrdinství projevené v obraném boji
Patří sem ruské byliny, ukrajinské dumy, bulharské bugarštice a jihoslovanské junácké písně
Často vypravuje o boji proti Tatarům a Turkům

Dvorská lyrika

Poprvé se objevila v jižní Francii, kde potulní zpěváci chodili od hradu k hradu a zpívali o lásce. Nazývali se Trubadúři, v severní Francii Truvéři a v Německu Minesengři

Měšťanská literatura

Nový epický žánr středověké měšťanské literatury, obzvláště francouzské
z lat. fabula, povídky veršované, nejčastěji osmislabičně, s rýmy sdruženými, vyprávějící příběhy obyčejně žertovného rázu, čerpané z všedního života, s nádechem satirickým
Dochovalo se jich celkem asi 150

Literární památky: O bleduli a Hněduli
Román o Lišákovi – zvířecí epos


Česká středověká literatura a kultura
Velká Morava

Velkomoravská říše byla prvním známým západoslovanským státem, ve své době nejmocnějším a nejsilnějším ve střední Evropě. Existovala převážně na českém, slovenském a maďarském území




Konstantin a Metoděj

Bratři pocházeli z řecké Soluně, z rodiny hodnostáře byzantského císařství
Metoděj se původně věnoval, jako jeho otec, činnosti ve státní správě; svého povolání se však zřekl, odešel do bithýnského kláštera a stal se mnichem
Konstantin vystudoval teologii, filozofii a literaturu v Cařihradu a stal se profesorem filozofie. Po ukončení studií byl vysvěcen na kněze. V roce 855 připojil k Metodějovi a také vstoupil do kláštera
V roce 862 vyslal kníže Velké Moravy Rostislav poselství k byzantskému císaři Michaelovi III. s prosbou o vyslání duchovních, kteří by vedli bohoslužby v slovanské řeči a položili tak základy vlastní církve na Velké Moravě. Obyvatelé Velké Moravy se již v té době sice seznámili s církevním učením misionářů z východofranského království, ale kníže Rostislav se obával politického a náboženského vlivu německých kmenů a tak ze země nechal latinsky mluvící kněží vyhnat
Na Velkou Moravu dorazili bratři v roce 863 (Konstantin pravděpodobně v hodnosti biskupa a Metoděj patrně jako diákon). Pracovali zde s velkými úspěchy, protože vedli kázání i vyučování bratří ve staroslověnštině
Roku 867 se rozhodli Konstantin s Metodějem spolu s duchovními, které osobně učili odjet do Cařihradu kvůli jejich vysvěcení; protože cesta přes Balkán byla obtížná, rozhodli se cestovat do Benátek a odtud lodí do Cařihradu; o jejich prodlévání v Benátkách se dozvěděl Mikuláš I. a tak je pozval do Říma; Při jejich cestě do Říma však Mikuláš I. zemřel a jeho nástupcem se stal Hadrián II. V Římě Konstantin a Metoděj obhájili staroslověnštinu před papežským dvorem a papež vydal Bulu (In excelsis Deo - Sláva Bohu na výsostech), ve které slavnostně staroslověnštinu povolil jako bohoslužebný jazyk
Při pobytu v Římě zemřel 14. února roku 869 těžce nemocný Konstantin vyčerpaný neustálými hádkami s místními kleriky, kteří nesouhlasili se sloužením bohoslužby ve staroslovenštině
Před svojí smrtí, v době, kdy již věděl, že zemře, vstoupil Konstantin do kláštera a přijal řeholní jméno Cyril
Do velmi politicky složité doby se vrací Metoděj na Moravu pokračovat ve své misijní činnosti. Po příchodu na Moravu je v roce 870 povolán na církevní sjezd do Řezna, kde je sesazen, zatčen a odsouzen na doživotí
Po třech letech věznění je na příkaz papeže Jana VIII. propuštěn a znovu dosazen do čela arcidiecéze. Nedlouho poté je ale obviněn německým knězem kacířství a znovu povolán do Říma. V Římě před papežem Janem VIII. použití staroslověnštiny obhájil a papež staroslověnskou liturgii posvětil, ale s podmínkou že epištola a evangelium musí být čteny nejdříve v latině a až poté ve staroslověnštině
Po té se Metoděj vrací znovu na Moravu, kde dokončuje překlad Písma svatého. Těžce nemocný Metoděj po dokončení překladů jmenuje svým nástupcem Slovana Gorazda a 6. dubna roku 885 umírá.

Díla: Moravsko-panonské legendy
Život Konstantinův (napsal Metoděj)
Život Metodějův (napsali žáci)
Proglas - jedná se o jedinou dochovanou slovanskou báseň – veršovaná předmluva k staroslověnskému překladu Bible; Autorem je údajně sám svatý Cyril; autor se obrací k Slovanům a zdůrazňuje význam vzdělanosti, jako symbol mu slouží kniha.

Vytvořili: Staroslověnštinu - nejstarší slovanský spisovný jazyk; spisovná norma vznikla na základě nářečí používaného v okolí Soluně
Hlaholici - nejstarší, dnes již neužívané slovanské písmo; Písmo tvořilo základ kultury a vzdělanosti Velké Moravy, později se rozšířilo do jiných slovanských zemí, kde se nejdéle udrželo v Chorvatsku; Během 10. století Slované přešli buď k latince nebo cyrilici (která má na hlaholici nezávislý původ); byla použita písmena řecké abecedy

Studenti později zjednodušili hlaholici a vytvořili cyrilici

Období zápasu dvou jazyků
(střední Čechy 10. – 12. Století – vláda prvních Přemyslovců)

Staroslověnština postupně zaniká; posledním střediskem je Sázavský klášter; kulturním jazykem se stává latina
Literárními útvary této doby jsou hlavně Modlitby, Anály (letopisy) – předchůdci kronik, Legendy (z lat. To co má být řečeno)

Přemyslovci

Dynastie Přemyslovců byla první českou knížecí a královskou dynastií
Zakladatelem rodu Přemyslovců byl Přemysl Oráč, pocházející ze Stadic, kterého si vyvolila za manžela Krokova dcera Libuše
Jejich následníky měli být dle pověstí Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan a Hostivít. Hostivítovým synem měl být první historicky doložený český kníže Bořivoj I.
Přemyslovci v Čechách vládli nejméně 434 let (historicky doložení panovníci), na trůně se jich vystřídalo pravděpodobně 30, z toho sedm králů
Královská linie rodu Přemyslovců skončila nečekaně zavražděním mladého Václava III v Olomouci dne 4. srpna 1306


Čeští svatí

Svatá Ludmila

Svatá Ludmila, dcera knížete Slavibora z kmene Pšovanů, sídlícího na levém břehu Labe, byla manželkou historicky prvního českého knížete Bořivoje I. Spolu s ním přijala někdy kolem roku 882 na Velké Moravě z rukou svatého Metoděje křest. Byla babičkou Václava I, kterému věnovala velkou péči a kterého vychovávala v křesťanské víře. Po smrti knížete Bořivoje a synů Spytihněva I. a Vratislava I. se knížetem stal Václav I., syn Vratislava I. a Drahomíry. Pravděpodobně z popudu Drahomíry, která byla snachou Ludmily a zároveň matkou Václava I, byla Ludmila roku 921 na hradě Tetíně zavražděna – zardoušena závojem. Za její smrtí mohl stát pomyslný boj křesťanství, jehož byla sv. Ludmila zastánkyní s pohanstvím, které reprezentovala Drahomíra. Pravděpodobnější však zůstává boj o moc a žárlivost Drahomíry na vliv, který měla Ludmila na jejího syna Václava I. Nedlouho po její smrti byla lidmi uctívána jako mučednice. Její vnuk, svatý Václav nechal její ostatky převést do Prahy a uložit v chrámu sv. Jiří.
Svatá Ludmila je patronkou českých zemí, vinařů, babiček a vychovatelů. Bývá zobrazena s dlouhým pláštěm, korunkou a závojem.

Svatý Václav

Svatý Václav se narodil kolem roku 907 jako starší syn Vratislava I. Jeho výchovu si vzala na starost jeho babička svatá Ludmila, která za něho v době jeho nedospělosti, kdy měl převzít vládu po svém zemřelém otci, vládla.
Svatý Václav byl, díky své křesťanské výchově a jeho dobročinným skutkům, velmi oblíbený mezi chudými a utlačovanými. Jeho úzká spolupráce se západní církví vyvolala odpor u stále ještě pohanské šlechty, ke které byl velmi přísný a jeho mladšího bratra Boleslava, který velmi toužil po vládě. V roce 929 byl poražen německým králem Jindřichem I. Saským a tím pádem byly české země nuceny platit poplatek za mír, čímž si opozici ještě více znepřátelil.
Mezi oběma bratry vznikl konflikt, který vyvrcholil pozváním Václava na svěcení kostela do Boleslavi, kde byl na popud Boleslava I. nakonec svatý Václav ráno dne 28. září roku 929 zavražděn.
Hned po jeho smrti se stal Boleslav I. českým knížetem. Poté co se ujal vlády, nechal převézt ostatky Václava do Prahy do Václavem založeného chrámu sv. Víta na Pražském hradě, kde zůstaly ve Svatováclavské kapli uložené dodnes.
Od 10. století je kníže Václav uctíván jako světec. Nejprve tomu tak bylo v Čechách, teprve později byl uctíván i v dalších zemích.
Od druhé poloviny 11. století je svatý Václav chápán jako vládce a ochránce českého státu, čeští panovníci jsou bráni lidem jen jako jeho zástupci. Dokonce i „otec vlasti“ Karel IV. Podporoval svatováclavský kult a jemu zasvětil české korunovační klenoty – Svatováclavská koruna.

„Ty jsi dědic české země, rozpomeň se na své plémě,
nedej zahynouti nám ani budoucím.“

Svatý Václav je patronem především České republiky, ale i vinařů a sládků. Bývá zobrazen s korouhví, někdy s orlem a holí

Svatý Vojtěch

Vystupoval proti některým jevům v tehdejší společnosti, které se neslučovaly s církevním učením, zejména proti pohanství, obchodování s otroky, kněžskému manželství a velmi rozšířenému alkoholismu. Kromě toho se zasloužil o rozvoj domácího latinského písemnictví, zároveň však respektoval staroslověnskou kulturní tradici
Je mimo jiné pokládán za autora nejstarších českých a polských duchovních písní, např. známé písně Hospodine pomiluj ny. Jeho působení bylo komplikováno krizí českého státu, která se mimo jiné projevovala i rostoucími spory mezi Přemyslovci a Slavníkovci.
Dvakrát pro spory s knížetem opustil zemi, druhý odchod, ke kterému došlo krátce před vyvražděním Slavníkovců, se ukázal být definitivním. Zemřel mučednickou smrtí, když působil jako misionář mezi pohanskými Prusy.

Svatý Prokop

byl původně světský kněz a později poustevník, zakladatel Sázavského kláštera.

Svatá Kateřina

Podle křesťanské legendy doložené od 10. století byla Kateřina vzdělanou egyptskou princeznou a stala se křesťankou pod vlivem jistého místního poustevníka. Během pronásledování křesťanů císařem Maxentiem vystoupila na obranu své víry a v disputaci přesvědčila o své pravdě padesát pohanských filozofů (císař je za to dal upálit). Maxentius – fascinovaný její osobností – jí nabídl místo po svém boku, ona však odmítla, protože se zasvětila panenství.
Proto ji zhrzený vládce nechal umučit. První pokus o popravu však byl neúspěšný: Hořící kolo, na něž měla být vpletena, zasáhl blesk. Proto jí císař nechal uřezat prsy a stít hlavu. Ze žil světice namísto krve prýštilo mléko a andělé zanesli mrtvé tělo na posvátnou egyptskou horu Sinaj. Zde byly ostatky později nalezeny a vystavěn dodnes stojící klášter sv. Kateřiny.


Hymnické písně

Hospodine, pomiluj ny - je nejstarší známou českou duchovní písní. Vznikla zřejmě na přelomu 10. a 11. století. Jedná se o chorál jednoduché formy s 8 verši, bez rýmu a strofického členění; za vlády Karla IV. A za života J. Husa plnila funkci hymny
„Hospodine, pomiluj ny!
Jezukriste, pomiluj ny!
Ty, spase všeho mira,
spasiž ny i uslyšiž,
Hospodine, hlasy našě!
Daj nám všěm, Hospodine,
žizn a mír v zemi!
Krleš! Krleš! Krleš!“
Svatováclavský chorál - česká církevní hymna, jejíž kořeny sahají patrně až do 12. století; Původně měla tři pětiřádkové slohy neumělých, sdružených rýmů, ukončené refrénem „Kyrie eleison“. Obsahem byla prostá modlitba k sv. Václavu, vévodovi a patronovi české země, aby se přimluvil za svůj národ u Boha, pomohl mu od příkoří a zajistil mu spasení; původně měla jen 3 sloky, později byly přidělány další a nyní je jich celkem 9
„Svatý Václave, vévodo české země,
kníže náš, pros za nás Boha, svatého Ducha!
Kriste, eleison.
Ty jsi dědic české země, rozpomeň se na své plémě,
nedej zahynouti nám ni budoucím, svatý Václave!
Kriste, eleison.
Pomoci my tvé žádáme, smiluj se nad námi,
utěš smutné, zažeň vše zlé, svatý Václave!
Kriste, eleison.“


Kosmas

byl prvním známým českým kronikářem; Takřka všechny informace, které jsou dnes o Kosmovi známé, pocházejí z jeho kroniky, kde se několikrát zmínil o sobě a svých příbuzných
zakladatel českého dějepisectví; Kosmas založil tradici našeho dějepisectví. Jeho kronika má základní důležitost jako historický pramen, ale je třeba je cenit i jako dílo umělecké. Kosmas se projevuje jako vynikající vypravěč
Kosmas žil na přelomu 11. a 12. století, byl příslušníkem vrstvy českých vzdělanců. Vzdělání získal na pražské katedrální škole a v belgickém Lutychu, existují však domněnky, že navštěvoval řadu dalších evropských škol
Jeho zdrojem byla bájivá vyprávění starců, hodnověrné zprávy svědků a jeho vlastní zážitky. Význam kroniky měl upevnit český stát; zachycuje úspěchy Přemyslovců
Kronika (od slova chronos = čas) – literární útvar zachycující události v chronologickém sledu

Díla: Kronika česká (Chronica Boemorum) - v přesném překladu Kronika Čechů; Původní text byl napsán latinsky; Kronika stojí na úplném počátku české historiografie a je obecně považována za jedno z nejvýznamnějších literárních děl, které v českých zemích ve středověku vzniklo. Zároveň je to jeden z nejdůležitějších historických pramenů pro poznání českého raného středověku; Kronika je rozdělena do tří knih; začíná stavbou babylonské věže a vznikem Čechů a chronologicky postupuje až do Kosmovy současnosti

Rozvoj česky psané literatury

Za vlády posledních Přemyslovců (Jan Lucemburský); vrcholné období česky psané literatury je obdobím vlády Karla IV.

Znaky literatury této doby:

1. Počeštění – po vymření Přemyslovců dochází k bojům mezi českou a německou šlechtou; česky psané památky slouží jako opora pro Čechy (výraz národa)
2. Laicizace - částečný ústup náboženských témat dobovým problémům
3. Anonymnost
4. Obtížná datace (asi počátek 14. století)
5. Zlomkovitost – texty zachované jen z určité části
6. Nepůvodnost – opis knih
7. Poezie – dominantní forma

Památky reagující na politickou situaci na počátku 14. Století

Alexandreis - rozsáhlá epická, světsky a česky psaná báseň z konce 13. století. Hlavním hrdinou je Alexandr Veliký, který se pro své vojenské schopnosti stal vzorem středověkého rytíře, jeho osobnost byla součástí mnoha hrdinských eposů po celé západní Evropě; Tento hrdinský epos obsahoval asi 9000 veršů; Autor je neznámý, usuzuje se, že šlo o vysoce postaveného inteligentního a vlasteneckého šlechtice

Dalimilova kronika - nejstarší česky psaná veršovaná kronika, jedno ze stěžejních děl českého písemnictví. Pochází z počátku 14. století, záznamy končí rokem 1314, existuje několik pozdějších dodatků. Podle svého nejdůležitějšího zdroje bývá označována též jako Kronika Boleslavská. Označení přívlastkem „Dalimilova“ se objevuje až v 17. století. Již ve 14. a 15. století bylo vytvořeno mnoho jejích opisů a překladů. Pro své silně vlastenecké ladění byla předmětem zvýšeného zájmu vždy v dobách národního útisku; Boleslavský kanovník Dalimil Meziříčský není historicky doloženou postavou

Karel IV.

byl jedenáctý český král, lombardský král, římský král a císař, arelatský král a hrabě lucemburský z dynastie Lucemburků
Karel IV., křtěný jménem Václav, se narodil jako syn Elišky Přemyslovny a Jana Lucemburského. Vzdělání se mu dostalo na francouzském dvoře, kde se také oženil s první ze svých čtyř manželek Blankou z Valois
Jako český král stál u zrodu Nového Města pražského a dal zbudovat Karlův most. Roku 1348 vydal zakládací listinu Karlovy univerzity. Na jeho popud byla zhotovena Svatováclavská koruna. Zanechal po sobě několik spisů, mezi nejznámější patří autobiografie Vita Caroli.
Také založil 10. června 1348 hrad Karlštejn pro uložení říšských korunovačních klenotů; Roku 1348 bylo dále z Karlovy iniciativy založeno a vyměřeno jako hlavní veřejné a obchodní prostranství nově zakládaného Nového města pražského – dnešní Karlovo náměstí (byl tehdy dobytčí trh). Za osobního dohledu Karla IV. bylo vyměřeno také dnešní Václavské náměstí (bývalý koňský trh).
Českým králem se Karel stal po smrti svého otce v bitvě u Kresčaku 26. srpna 1346; Jako český panovník Karel téměř ve všem navazoval na přemyslovskou tradici a po desetiletích rozbrojů uklidnil rivalitu mezi králem a šlechtou
Na Hod boží velikonoční 5. dubna 1355 byl Karel v Římě korunován římským císařem
Zlatá bula Karla IV. potvrzovala výjimečné postavení českého krále v rámci říše, jak bylo ustanoveno roku 1212 v Zlaté bule sicilské, a dále je rozšiřovala.
1. srpna 1348 Karlovi zemřela první žena Blanka. V březnu 1349 uzavřel sňatek s Annou Falckou a připojil tak Horní Falc (Nové Čechy), ta však zemřela již 2. února 1353. Dne 27. května 1353 se Karel oženil s Annou Svídnickou, díky které připojil Horní a Dolní Lužici a která mu porodila prvního syna, budoucího krále Václava IV. Anna Svídnická zemřela při porodu 11. července 1362. Karel IV. se počtvrté oženil 21. května 1363 s Alžbětou Pomořanskou.

Potomci: 1. manželka Blanka z Valois
- Markéta Lucemburská
- Kateřina Lucemburská
2. manželka Anna Falcká
- Václav (1350 – 1351)
3. manželka Anna Svídnická
- Alžběta Lucemburská
- Václav IV - český a římský král
4. manželka Alžběta Pomořanská
- Anna Lucemburská
- Zikmund Lucemburský
- Jan Zhořelecký
- Karel (1372 - 1373)
- Markéta Lucemburská
- Jindřich (1377 – 1378)
- Vilém (levoboček)