Antika - Řím

Antika

Řím

Řím vznikl v době vzestupu moci sousedních Etrusků. Název Roma je snad podle etruského rodu Ruma. V roce 509 př. n. l., kdy byla zřízena římská republika, byli Etruskové vyhnáni.
Do roku 270 př. n. l. republika postupně zabrala většinu území Apeninského poloostrova a pak obrátila pozornost k zámořským državám.
Starověký Řím byla civilizace vzešlá z města Říma, založeného na Apeninském poloostrově
Forma vlády Říma se v průběhu staletí proměnila nejprve z království na republiku a nakonec v císařství. Římské území bylo obýváno různými národy s rozličnými jazyky, náboženstvím a kulturou. Přesto se zde v průběhu existence císařství rozvinula univerzalistická myšlenka jediné a jednotné římské říše – imperium sine fine („říše bez hranic“).
Římská kultura se dělí na tři období:
Archaické (3. -2. stol. př. n. l.)
Vrcholné (1. stol. př. n. l. až 0) – zlaté období
Stříbrné (do r. 100 n. l.) – doznívání vlivu

Archaické období

V tomto období vznikalo mnoho překladů řecké literatury, díky nimž latina získávala nová slova a obraty. Díky tomu se postupně stávala výhodnou pro uměleckou tvorbu.
Prvním významnějším autorem, který je s římskou literaturou spojen je Lucius Livius Andronicus, který uvedl několik překladů řeckých her a přeložil Homérovu Odysseiu.

Představitelé komedie

Titus Maccius Plautus

Římský dramatik; společně s Terentiem (římský dramatik a básník) je nejvýznamnějším římským autorem komedií; z Plautových her čerpali náměty např. Molière nebo Shakespeare.
Pravděpodobně pocházel z plebejského prostředí; v mládí odešel do Říma, kde začal pracovat u divadla; Později se rozhodl věnovat podnikání, ale nepřálo mu příliš štěstí a přišel téměř o všechny peníze. Musel se pak živit jako nádeník ve mlýně. Během této práce začal psát své komedie, které se staly brzy velmi populární, a proto se Plautus mohl vrátit zpět k divadlu
Plautus často přejímal komedie od řeckých autorů (např. čerpal z Nové řecké komedie, kterou psal Menandros). Nejednalo se ale přímo o překlady, protože Plautus většinou děj her libovolně měnil.

Díla: Lišák Pseudolus - Calidorus (syn starce Simona) se dozvídá, že jeho milenka (otrokyně kuplíře Balliona) má být prodána makedonskému vojákovi, který již složil zálohu. Jediná naděje na záchranu je složit celou částku dříve, než si ji (milenku) voják odvede. Otrok Pseudolus Calidorovi slibuje, že peníze sežene a zároveň mu nabulíkuje, že má dokonalý plán, který však nemá. Zajde tedy za starým Simonem a všechno mu řekne, ten mu peníze přislíbí pouze v případě, že otrok dokáže dívku od kuplíře odvést. Celý problém nakonec vyřeší šťastná náhoda. Přichází totiž vojákův posel Harpax a přináší zbylou část peněz. Pseudolovi (vydává se za kuplířova otroka) se podaří vylákat vojákovu pečeť a za pomoci falešného Harpaxe Balliona oklame a podaří se mu dívku odvést. I když byl kuplíř varován Simonem, klidně mu slíbil dívku i peníze, pokud Pseudolus uspěje. Nakonec musí částku vyplatit.
Komedie o hrnci - Eukliův dědeček zakopal v domě hrnec zlaťáků, protože byl lakomý a nechtěl, aby je zdědil jeho syn. Euklio žil tedy v bídě, až jednoho dne hrnec se zlatem našel. Začal se o peníze bát, před každým svůj nález tajil a každého podezíral, že mu chce peníze ukrást.
Jeho dceru Fédrii si chtěl vzít starý a bohatý Megadorus a Euklio svolil. Dceru však už předtím svedl Megadorův synovec Lykonides a teď spolu čekali dítě. Lykonides přesvědčil Megadora, aby si Fédrii nebral. Mezitím otrok Strobilus Eukliovi hrnec ukradl a Euklio se z toho skoro zbláznil. Strobilus slíbil, že peníze vrátí, jen když dostane svobodu a Euklio mu vyhověl. Nakonec se Fédrie a Lykonides vzali a Euklio jim peníze věnoval. - Touto komedií se nechal inspirovat Moliére, který napsal hru Lakomec

Vrcholné (zlaté) období

Toto období je považováno za vrchol římské literatury a to jak v próze, tak i v poezii
Próza dospěla ke svému vrcholu dříve než poezie. V této době se velmi rozvíjelo řečnictví a část politických i jiných projevů nám zůstala zachována
V řečnictví se prosadily tři známé slohy:
1. asiaticum dicendi genus (asijský) – C. Hortensius, Marcus Antonius
2. genus atticum (attický – střízlivý) - Gaius Julius Caesar, Marcus Iunius Brutus, C. Rufus
3. genus rhodium – Marcus Tullius Cicero
Toto období bývá občas nazýváno obdobím Ciceronovým, protože by šlo říci, že literaturu této doby ovlivnil nejvíce právě Marcus Tullius Cicero, kterého lze považovat za jednoho z nejvýznamnějších řečníků vůbec




Představitelé řečnictví

Marcus Tullius Cicero

římský řečník, politik a spisovatel; pocházel z nepříliš bohaté rodiny, první vzdělání získal v Arpinu, později se vzdělával ještě v Římě. Studoval především rétoriku, ale i právo a filosofii. V době studií překládal z řečtiny
Cicero se ve svých projevech a spisech poměrně často zmiňoval (většinou okrajově) o výchově; dožadoval se rozvoje mravnosti a lidských schopností
jeho řeči vynikaly logickou stavbou, působivými řečnickými otázkami, pečlivým stylem, jeho tvorba se stala vzorem dokonalé latiny v období humanismu – ciceronská latina
Projevy: Z jeho projevů se jich úplně zachovalo 57, za nejlepší z nich jsou považovány - De lege agraria, In Catilinam, Filipiky

Spisy: Mnoho jeho spisů je psáno formou dialogu, tato forma vychází z Platónových děl. Jeho latina a sloh je považována za vzor. Napsal několik spisů o rétorice, ve kterých přibližuje nejen řeckou teorii, ale i vlastní praxi. -De oratore, Orator, Brutus

Představitelé memoárové literatury

(memoárová literatura/ memoirs - literární vyprávění událostí a vzpomínek založených na autorově účasti v nich či osobním svědectví o světě, osobách, událostech)

Gaius Julius Caesar

byl římským vojevůdcem a politikem a jedním z nejmocnějších mužů antické historie. Sehrál klíčovou roli v procesu zániku římské republiky a její transformace v monarchii.
Caesar byl již za svého života pokládán za jednoho z nejlepších římských řečníků a autorů prózy – dokonce i Cicero se vyjadřoval pochvalně o Caesarových rétorských schopnostech.
Vojenští historikové hodnotí Caesara jako jednoho z největších stratégů a taktiků v dějinách vojenství a řadí ho po bok vojevůdců, jako byl Alexandr Veliký, Hannibal, Čingischán nebo Napoleon Bonaparte.
Caesarovy výboje v Galii rozšířily římskou moc hluboko na sever. Caesar také jako první Říman pronikl do Británie a za řeku Rýn.
Významným činem bylo zavedení Juliánského kalendáře v roce 45 př. n. l. - Tento kalendář byl reformou starořímského kalendáře a byl koncipován jako sluneční kalendář. Juliánský kalendář respektoval větší část římských zvyklostí (jako je počet dní jednotlivých měsíců), které tak vlastně přešly i do Gregoriánského kalendáře.

Díla: Commentarii de Bello Gallico (Zápisky o válce galské) - tažení v Galii sepsal Caesar v sedmi knihách = podklad pro Caesarovy každoročně posílané zprávy senátu o vývoji války; zápisky patří dodnes kvůli své jednoduché a snadno srozumitelné formě (v díle je použito jen asi 1300 slov) k literatuře užívané při výuce latiny; Caesar ve svém díle detailně popsal osm let bitev a tažení, v nichž jeho vojsko zdecimovalo galské kmeny. Kromě toho zachytil řadu postřehů týkající se životních poměrů a zvyků Galů, Germánů a Britanů
Commentarii de Bello Civili (Zápisky o válce občanské)
Výroky: „Alea iacta est“ - „Kostky jsou vrženy“
„Veni, vidi, vici“ - „Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem“

Představitelé básnictví

Publius Vergilius Maro

nejslavnější římský básník Augustovy doby, která je označována za zlatý věk římské literatury

Díla: Bucolica (Zpěvy pastýřské)- Jedná se o pastorálních 10 idyl (nyní nazývaných eklogy); Mnoho věcí je zde psáno z vděku svým ochráncům při jeho finančních problémech. S jeho špatným finančním stavem mu pomohl až Maecenat, který mu tím umožnil věnovat se pouze literární činnosti.
Georgica (Zpěvy rolnické) – didaktický epos; V tomto díle jsou shrnuty základní poznatky o zemědělství této doby. Tento jeho spis je považován za nejlepší z jeho spisů. Nejedná se o vědecké dílo, výklad je podáván zábavnou formou. Zvláště slavné partie jsou tu hymnus na Itálii a chvála venkovského života.
Aeneis - hrdinský epos; básník změřil své síly s Homérem, spojil mýtus s historií a vytvořil epos, kterým se natrvalo zapsal do dějin; Dvanáct zpěvů (knih) líčí útěk trójského hrdiny a legendárního praotce římského národa Aenea z hořící Tróje, jeho bloudění po moři a konečně šťastné přistání v Latiu; V prvních šesti zpěvech hledá Aeneas se svými druhy na příkaz bohů novou vlast a pronásledován hněvem bohyně Juno bloudí léta po mořích; v sedmém až dvanáctém zpěvu postupuje boje s italskými kmeny, aby v Latiu založil novou Tróju a římský národ; Vergilius chtěl toto dílo spálit, ale byl přemluven, aby je odkázal přátelům, kteří mu slíbili, že jej nevydají. K tomuto slibu nebylo přihlíženo a téměř dokončené dílo bylo pouze zredigováno a vydáno.
Publius Ovidius Naso

římský básník
pocházel z bohatého rodu, který patřil k jezdeckému stavu. Velmi brzy byl poslán na studia do Říma, kde studoval na přání svého otce právo a rétoriku
po ukončení studia odjel do Řecka a po návratu se vzdal veřejné práce a věnoval se pouze literatuře
Roku 8 Augustus vydal rozkaz, aby Ovidius opustil Řím a usídlil se v Tomech (malé město v Rumunsku); Své vyhnanství nesl velmi těžce; Své vyhnanství nesl velmi těžce; (o to ho prosil nejen v dopisech, ale i ve svých básních). Tyto prosby nebyly vyslyšeny a nebylo mu splněno dokonce ani přání, aby byl pohřben v Římě.
Ovidius byl velmi nadaný básník, psal lehce a plynule, jeho básně obsahují nečekané obraty a jsou velmi čtivé, proto dosáhl již za svého života značné popularity. Po jeho odchodu do vyhnanství byly jeho knihy staženy z veřejných knihoven po celé říši, ale přesto se dále hrály v divadlech a různí řečníci je předčítali lidu; Ovidius zjemnil a i jinak vylepšil nejen daktylský hexametr, ale i pentametr.

Díla: Ars amatoria(Umění milovat) - 3 knihy ve kterých jsou rady mládeži, jak získat a udržet lásku. Toto dílo je vrcholem jeho erotické poezie
Tristia (Žalozpěvy) - 5 knih, popisuje, jak zle mu je, a prosí o zlepšení této situace.
Metamorphoses (Proměny) - 15 knih, jedná se o jeho hlavní dílo; Je to epická báseň psaná v hexametrech. Obsahuje celou řadu mýtů (asi 250) popisujících různé proměny podoby. Své dílo začíná na začátku světa a končí proměnou Caesara v kometu. Čerpal z řeckých a římských bájí a pověstí.

Niobin pláč – Královna Niobé, pyšná a hrdá matka se posmívá bohyni a jejím dětem Appolónovi a Artemidě, že je víc než oni, protože má více dětí (7 dcer a 7 synů). Byla potrestána vyvražděním všech svých dětí a její manžel spáchal sebevraždu ze zármutku. Když Niobé pláče a truchlí devět dní a nocí, Zeus dojat jejím žalem ji promění v její rodné Frygii na hoře Sipylos v sochu.

Ukázka: „Sirá uprostřed mrtvol svých dcer a synů i chotě
usedla, neštěstím svým pak strnula. Nečechrá vlasy
vánek, barva tváře je bez krve, nehnutě hledí
oči z truchlivých lící – nic živého v podstatě není.
Ba, sám jazyk uprostřed úst a půnebí ztvrdlé
Zkamení, cévy v těle jí navždy přestaly býti;
Šíji nelze již ohnout, je neschopna pohybu paže,
nemůže kráčeti noha – i v útrobách všechno je kámen.
Pláče však přec.“

Pygmalion – Sochař, který vytvořil sochu dívky, do které se zamiloval, se vyhýbal ženám. Poprosil Afroditu, jestli by mu neseslala ženu takovou jako je jeho socha. Když přišel domů, zjistil, že jeho socha ožila.
Filemon a Baucis – Je příběh o starých lidech, kteří chtěli umřít společně a tak se nakonec proměnili ve stromy a jejich větve se stále láskou proplétali.
Daidalos a Ikaros - je v řecké mytologii největší řecký stavitel, vynálezce, také sochař a malíř. Byl synem Athénského umělce; Daidalos měl v Athénách velkou sochařskou a malířskou dílnu, jeho díla byla dokonalá. Když však Daidalos pozoroval, že jeho synovec Talós má ještě větší nadání, svrhl to z athénské Akropole. Při pohřbívání mrtvoly byl viděn a odsouzen k smrti. S pomocí bohů uprchl z vězení a spolu se synem se dostal na Krétu a získal azyl u krále Mínóa. Na jeho zakázku pak vystavěl rozlehlý složitý labyrint, v němž král ukryl Minotaura, obludu s tělem muže a hlavou býka. Král Mínós chtěl Daidala udržet na Krétě, aby tajemství labyrintu zůstalo zachováno, avšak Daidalos chtěl opak. Věděl, že z ostrova se po vodě kvůli královskému loďstvu nedostane, tak mu zbývala cesta vzduchem. Sestrojil dva páry křídel z ptačích per, které pracně a důkladně slepil voskem a spolu se svým synem vzlétli nad moře. Jeho syn však toužil i přes otcovo varování vyletět výš, až se přiblížil ke slunci, které roztavilo vosk, křídla se rozpadla a Ikaros se zřítil do moře, kde utonul. Nešťastný Daidalos nemohl nic udělat.
Narkissos - Byl to mladík poněkud plachý, ale krásný tak, že mu nadbíhaly ženy, ale i krásné nymfy. On však o žádnou z nich nestál, byl hrdý na svou krásu a dával přednost osamělým toulkám po lesích. Jeho odmítání, domýšlivost a sebeláska popouzely zejména nymfy, takže prosily bohyně Afroditu i Nemesis, aby ho potrestaly. Pak se do Narkissa zamilovala nešťastná nymfa Echó, kterou bohyně Héra ze msty zbavila hlasu a odsoudila ji k tomu, že Echó přestala mluvit a opakovala jen poslední slova, která zaslechla od lidí či jiných tvorů. Osamělá Echó se zoufale zamilovala do krásného Narkissa, ten však celé dny jenom pozoroval svůj obraz, který se odrážel na vodní hladině. Tak se dlouho se nakláněl nad hladinu, až se nakonec ve studánce utopil. Jeho tělo nebylo nalezeno, prý bylo proměněno ve žlutý květ narcisu. V Řecku byl narcis považován za květinu smrti.

Stříbrné období

Řím zůstává ještě do 2. st. n. l. prosperujícím státem; společenský a kulturní vývoj má sestupnou tendenci




Představitelé satirické prózy

Gaius Petronius Arbiter (Titus Petronius)

římský patricij na dvoře císaře Nerona; Často bývá označován za autora Satirikonu.
Prokonzul Titus Petronius byl osobním přítelem císaře Nerona, který jej učinil „rozhodčím ve věcech vkusu“ (arbiter elegantiarum)

Díla: Satyrikon - Autor zde vypráví o putování tří mladíků po Itálii. Tito mladíci zažívají mnohá dobrodružství a jejich zážitky jsou obrazem tehdejších společenských poměrů. Vše je psáno zábavnou a ironickou formou. Nejdelší zachovalou částí je Hostina u Trimalchiona. Hlavním hrdinou této epizody je neotesaný zbohatlík otrockého původu. Průběh hostiny poskytuje barvitý obraz života tehdejší provinční smetánky.

Představitelé satirické filozofie

Lucius Annaeus Seneca

římský filozof, dramatik, básník a politik
Narodil se v Hispánii. V mládí přišel do Říma a za otcova dohledu získal rétorické a filosofické vzdělání. Stejně jako jeho bratři byl deklamátor (přednašeč, recitátor) a propagátor delimací, které postupně prostoupily celou římskou literaturou
Seneca byl jedním z nejplodnějších autorů, psal prózu i poezii. Jeho věty byly krátké a styl byl trochu komediální. Byl přívrženec nového, bujarého tzv. asijského stylu psaní a často napadal starší autory (neměl rád antický styl)
Jeho filosofická díla nemají velkou vědeckou cenu, ale vyznačují se hlubokými, jasně definovanými myšlenkami a velkou znalostí lidí. Tato díla byla spíše populární než vědecká, ale přiblížil jimi lidem spoustu složitých myšlenek, které se mu podařilo vtěsnat do jedné jasně formulované věty

Díla: O klidu duševním
O prázdnu
O šťastném životě…




Představitelé historické prózy

Publius Cornelius Tacitus

významný římský historik, právník a senátor, považovaný za jednoho z největších antických dějepisců
Tacitus byl považován za jednoho z nejvýznamnějších řečníků své doby;
Tacitus ve svých stěžejních, tedy dějepisných dílech projevil velké dramatické nadání. Dokázal rozepsat psychologická dramata, v nichž líčil motivy jednajících postav.

Díla: Letopisy (Annales) - vylíčil římské dějiny od smrti Augustovy do smrti Neronovy