iReferáty.cz je internetová databáze referátů. Referáty, seminární práce, životopisy a čtenářský deník pro střední a základní školy.
Vytištěno ze serveru www.iReferaty.cz 
Česká literatura v 60. a 70. letech 19. století (Májovci,Ruchovci, Lumírovci)
Zařazeno: iReferaty.cz >
Referáty
> Maturitní otázky
> 500
> Česká literatura v 60. a 70. letech 19. století (Májovci,Ruchovci, Lumírovci)
Titulek: Česká literatura v 60. a 70. letech 19. století (Májovci,Ruchovci, Lumírovci)
Datum vložení: 1.7.2008
squareVClanku:
id='square-ir'
id='square-ir'
Česká literatura v 50. – 70. Léta 19. století
– 50. léta: Bachův absolutismus potlačil výsledky revolučního roku 1848 - dopad na kulturní život, málo česky psané literatury, zaniká většina novin a časopisů (jediný časopis, který vychází, je Lumír), odmlčují se známí spisovatelé (exily, vězení, vyhnanství), umírá Kollár, Čelakovský, Havlíček a Tyl, germanizace, národnostní a sociální útlak, cenzura => úpadek kulturního a společenského života, rozvoj průmyslu; hlavně studenti diskutovali o veřejných poměrech, jejich ručně psané časopisy se později stávají základem časopisů veřejných, koncem 50. let vedl vývoj v Itálii k odvolání Bacha a tím i k pádu absolutismu =>uvolnění režimu v Čechách
- 60. léta: vydán Říjnový diplom Josefem I. (slib, o uznávání politiky a práv českého národa), hospodářský vzestup měšťanstva, nastává velký rozkvět kultury, vznik Sokola (zakladatel M. Tyrš), pěveckého spolku Hlahol, Umělecké besedy, rozvíjí se žurnalistika i literární časopisy - Květy, Svatobor, Národní listy, Čas, Lumír, 1862 otevřeno Prozatimní divadlo (zadní trakt Národního divadla), 1864 zde byl uveden k Shakespearovu výročí cyklus jeho her, 1868 položen základní kámen k Národnímu divadlu (architekt J. Zítek, výzdoba M. Aleš, F. Ženíšek, J. V. Myslbek, V. Hynais, hudební skladatelé B. Smetana, A. Dvořák, Z. Fibich), dokončeno roku 1881 - vyhořelo, znovuotevřeno roku 1883 - to bylo projevem síly národa (kulturní a politická manifestace), zakládají se Daňkovy strojírny, Škodovy závody v Mladé Boleslavi, národní strana se štěpí na staročechy (konzervativnější, opírají se o šlechtu a velkostatkáře: F. L. Rieger, F. Palacký, novinář Jan Stanislav Skrejšovský) a mladočechy (pokrokovější, opírají se o lidové vrstvy: Karel Sladkovský, bratři Eduard a Julius Grégrové), vzniká také politická strana dělnictva - Sociálně demokratická strana => společnost je názorově nejednotná
-Josef Václav Frič - po návratu z vězení v čele skupiny mladých demokraticky smýšlejících literátů, vydali almanach Lada Niola
Průmyslová revoluce v Čechách
- Byla to historická etapa, rozvoje výrobních sil, jejichž výrazem byl přechod od Manufaktur založených zejména na ruční práci, ke strojní průmyslové velkovýrobě.
- Proces průmyslové revoluce začíná řadou vynálezů a jejich užitím jako pracovních strojů a dovršuje se strojovou výrobou strojů, tj. rozvinutím strojové velkovýroby.
- Hlavním důsledkem průmyslové revoluce bylo definitivní vítězství kapitalistického způsobu výroby nad feudálním.
- Průmyslová revoluce přinesla výrazné zvýšení produktivity práce, její zespolečenštění, zároveň vyšší způsob dělby práce v průmyslu.
- V českých zemích se rozvíjí strojová výroba v textilním a později i v potravinářském průmyslu (např. cukrovarnictví) a těžbě uhlí. Dochází k rozvoji železnic, urychluje se proces likvidace feudálních vztahů, a upevňuje se pozice buržoazie.
- Za konjunktury v 60. a 70. letech 19. století převládla tovární výroba.
Májovci
- koncem 50. let se objevují první pokusy o oživení literatury, začíná nová etapa české literatury
- 1858 vydán almanach Máj
- na almanachu se podíleli Neruda, Vítězslav Hálek, Adolf Heyduk, Rudolf Mayer, Karolína Světlá, Jakub Arbes, Karel Sabina, Erben, J. V. Frič, G. P. Moravský - tzv. skupina Májovců
Program Májovců:
- přihlásili se k odkazu Máchy a jeho revolučnímu romantismu
- demokratičnost tvorby a její angažovanost
- reakce literatury na současné spol. problémy, zájem o sociální otázky
- uplatňovali realistické postupy
- povznesení české literatury na evropskou úroveň
- publicistická tvorba
- bojovali proti sociálnímu a národnostnímu útisku
Jan Neruda
Pocházel z Malé Strany, z ulice Ostruhová, která se později přejmenovala na Nerudovu, z domu U Dvou slunců, kde prožil celý život. Od roku 1845 studoval na malostranském gymnasiu a od r. 1850 na Akademickém gymnasiu. Po maturitě se neúspěšně pokoušel, na nátlak otce, studovat práva. Prošel několik úřednických zaměstnání, kde byl nespokojen, proto zkusil, tentokrát z vlastní vůle, opět neúspěšně studovat filosofii.
Jako novinář začínal v Národních listech – listu mladočechů, později působil v časopisech Obrazy domova a Čas. Přispíval i do časopisu Květy, spolu s V. Hálkem vydával časopis Lumír.
Roku 1871 byl prohlášen za zrádce národa. V této době podnikl několik cest do Německa, Francie, Maďarska, Itálie, Řecka a Egypta. O těchto cestách si vedl záznamy, které jsou zajímavým svědectvím o životě této doby, s velmi zajímavými postřehy, které ukazují Nerudovy kvality dobrého pozorovatele.
Jan Neruda se nikdy neoženil, ale své první lásce – Anně Holinové to pravděpodobně nabídl. Anna Holinová byla jeho celoživotní láska, věnoval jí řadu svých básní, ostatní ji nazývají věčnou Nerudovou nevěstou. Jeho druhou láskou byla Karolína Světlá, kterou považoval za ideální ženu. Jeho třetí milenkou byla Terezie Macháčková – zemřela. Jako starý se zamiloval do Boženy (příjmení je neznámé), která v tu dobu byla velmi mladá.
Jan Neruda se celý život cítil zneuznán a od toho se odvíjel jeho často až záporný vztah k lidem. Měl problémy s alkoholem. Většinu života prožil v nouzi. Byl pochován na Vyšehradském hřbitově v Praze.
Neruda je zakladatelem českého fejetonu. Jako novinář byl oblíben a zvláště jeho fejetony (často podepisované rovnostranným trojúhelníkem) patřily ve své době k nejčtenějším. První opravdové zaměstnání měl v německy psaném časopise Tagesbote aus Böhem. V roce 1859 vstoupil do redakce Vilímovských Obrazů domova. Roku 1861 zase do redakce Krásova Času a odtud společně s Karlem Sladkovským a dalšími demokratickými novináři do časopisu Hlas.
Jeho prozaické dílo, ačkoli zdaleka nedosahuje kvalit jeho poezie, bylo oceňováno již za jeho života. Jeho dílo je spjato s Prahou. Patří k nejvýznamnějším autorům české literatury vůbec.
Jeho básnické dílo je plné skepse a pesimismu, který občas zachází až k hranicím nihilismu. Jazyk Nerudova díla je bohatý, používá archaismy, zastaralé gramatické tvary a obraty. Často převrací slovosled. Zdůraznění děje provádí opakováním výrazů. Příslovce dává na konec věty a zkracuje tvary přídavných jmen. Nerudovo básnické dílo bylo pro svůj pesimismus nepochopeno a kvality tohoto díla začaly být běžně uznávány až zhruba dvacet let po jeho smrti. Pravdou však zůstává, že literární kritika a ostatní básníci se k jeho dílu začali vracet o něco dříve.
Sbírky:
Hřbitovní kvítí (1857) – velmi pesimistická.
Neruda zde vyjadřuje zklamání z tehdejšího života, kritizuje morálku. Objevuje se tu i sociální otázka, zabývá se chudobou. Nedůvěřuje lásce ani lidem. Cítí se velmi osamělý, roztrpčený. Tato sbírka je určitým protestem proti pokoře. Smutek je tu doplňován pocitem vzpoury proti pokoře.
Knihy veršů (1867) – obsahují verše z let 1857–1867, plus výbor ze sbírky Hřbitovní kvítí.
Dílo je rozděleno na tři části:
- Kniha veršů výpravných (básně se sociální tematikou – Před fortunou milosrdných, Dědova mísa)
- Kniha veršů lyrických a smíšených (intimní lyrické básně, věnováno Otci, Matičce – láska k rodičům – a Anně (Holinové) – láska milenecká)
- Kniha veršů časových a příležitostných (politická a vlastenecká poezie – pesimismus z Bachova absolutismu)
Neruda zde umírňuje svůj pesimismus, nachází smysl svého života – v práci a obětování se celému národu. Projevuje zde lásku k rodičům a lidem vůbec. Tato sbírka je podstatně čtivější než sbírky ostatní, básně jsou kvalitní. I zde však nalézáme jeho chmurné sociální balady.
Písně kosmické (1878) – v této básnické sbírce Neruda opět objevuje smysl svého života, snaží se být optimistou, reaguje na rozvoj vědy a techniky. Oslavuje kosmická tělesa a lidskou touhu po poznání. Objevuje se tu materialistické chápání světa, polidšťuje vesmír. Vlastenecké verše spojuje s vesmírnými tělesy. Toto dílo vyjadřuje pocity všech Májovců.
Balady a romance (1878–1883) – Neruda zde zaměňuje balady s romancemi, takže mnohdy vyznívají opačně.
V baladách často zpracovává národní tematikou náměty z Bible, nebo starých legend, objevuje se téma vztahů mezi matkou a synem.
- Balada štědrovečerní – historické příběhy
- Balada dětská – forma dialogu
- Balada zimní
- Balada májová
- Balada pašijová – historické příběhy
- Balada česká
- Balada stará-stará!
- Balada o Palečkovi
- Romance o Karlu IV. – přirovnává českou povahu k vínu
- Romance italská
- Balada o duši K. H. Borovského – líčí pouť tří duší do ráje, první dvě jsou zbožné, jsou vpuštěny ihned dovnitř. Třetí je hříšná – do ráje je vpuštěna za modlitbu k Janu Nepomuckému.
Prosté motivy (1883) – jedná se o Nerudův intimní deník. Zde se u Nerudy objevuje přírodní tematika. Život člověka přirovnává ke koloběhu ročních období. Jaro = mládí, léto = dospělost, podzim = stáří, zima = smrt. Tato období i popisuje.
Zpěvy páteční (1896) – vrchol Nerudovy tvorby, tato básnická sbírka vyšla až po jeho smrti, k vydání ji připravil Jaroslav Vrchlický. Život národa je srovnáván s Velkým pátkem, projevuje víru, že přijde vzkříšení. Vyslovuje se zde k velké lásce k národu a přemýšlí nad naší historií – obrací se k husitství.
- V zemi kalichu
- Anděl strážný
- Ecce homo (Ejhle, člověk) – vyzývá k boji proti rozdělení národů
- Láska – vyjadřuje víru v budoucnost Čech.
Próza:
Arabesky – jeho první prozaická kniha. Jedná se o povídky a obrázky z pražského života koncem 50. a počátkem 60. let 19. století.
Různí lidé – studie a obrázky povah a osudů lidí, jež potkal v cizině.
Trhani
Pražské obrázky
Pařížské obrázky
Menší cesty
Povídky malostranské (1877) – jsou považovány za Nerudovo vrcholné prozaické dílo. Vytvořil zde obraz Malé Strany, v době před rokem 1848, na základě svých vzpomínek. Zobrazuje zde typické postavy českého měšťanstva. S humorem líčí jejich vlastnosti, kritizuje místní život.
Používá formu novelisticky uceleného příběhu, jindy se jeho vyprávění skládá z řady drobných záběrů všedního života. Hrdinové jsou přesně charakterizováni, každý z nich má jiný projev. Neruda uměl skvěle typizovat. Místo slova povídka používá slovo arabeska, nebo črta (tzn. něco mezi fejetonem a povídkou).
Přivedla žebráka na mizinu, Hastrman, Doktor Kazisvět, Svatováclavská mše, O měkkém srdci paní Rusky, U Tří lilií, Pan Ryšánek a pan Schlegl, Psáno o letošních dušičkách, Večerní šplechty, Týden v tichém domě, Figurky, Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku, Jak to přišlo, že dne 30. srpna 1849 o půl jedné s polednem Rakousko nebylo rozbořeno
Divadelní hry:
- Jeho divadelní pokusy nejsou příliš kvalitní a nebyly úspěšné.
Ženich z hladu
Prodaná láska
Fejetony:
Jeho fejetony byly sebrány do knížek:(napsal jich 2200)
Žerty dravé a hravé
1. máj 1890
Kam s ním
Studie krátké a kratší
Menší cesty
Proti srsti
Obrazy z ciziny
Novinařina:
Jako žurnalista napsal:
Obrazy ze života
Rodinná kronika
Zajímavostí jeho díla je, že si roku 1863 přivezl z Paříže knihu J. Verna Pět neděl v balóně, kterou považoval za kuriozitu, a proto ji pod pseudonymem J. Drn přeložil, kniha vyšla v edici Levné knižnice, vydala Matice lidu (ročník VIII č. 3; 1874).
Studie:
Pro strach židovský - antisemitské pojednání z roku 1869, v němž útočí především na „židovský“ vztah k penězům. Toto bylo dílo později využíváno antisemity k diskriminační propagandě.
Zhudebněné dílo:
Radůza na svém albu V salonu barokních dam (2007) zhudebnila Nerudovu Píseň kosmickou (zpěv XXX. Variace II.).
Vítězslav Hálek
Spisovatel, novinář literární a divadelní kritik, fejetonista, básník a dramatik, organizátor kulturního života své doby.
Vítězslav Hálek (1835-1874) se narodil 5. 4. 1835 v Dolínku u Prahy. Vystudoval Akademické gymnázium v Praze. Humanitní předměty a studentské prostředí, kde se utvářeli literární kroužky, probudili v Hálkovi touhu po umělecké činnosti. Rodiče si sice přáli mít syna kněze, ale to Hálek odmítl. Vystudoval filozofickou fakultu, ale studia nedokončil – rozhodl se, že bude spisovatelem.
Od založení Národních listů roku 1861 byl jejich redaktorem. Aktivně pracoval v Akademickém čtenářském spolku a v Umělecké besedě. Redigoval edici původních a přeložených románů Slovanské besedy a po Mikovcovi časopis Lumír, který přeměnil v Zlatou Prahu – toužil vytvořit nový český list. S Janem Nerudou začal vydávat Květy, v letech 1867-72 je řídil sám. Dále s Nerudou vydával časopis Lumír. Spolu s Nerudou a F. Schulzem byl pověřen řízením sbírky Poezie světová. Zemřel náhle a brzy na zápal plic 8. 10. 1874 v Praze.
V Hálkově tvorbě převládá optimismus a snaha harmonizovat vztahy mezi lidmi. Jeho tvorba měla velký ohlas, protože odpovídala náladám a myšlenkám tehdejší doby. Vynikl jako lyrik citové touhy a smyslového okouzlení.
Jeho básně jsou ovlivněny A. S. Puškinem, K. J. Erbenem a K. H. Máchou, jsou optimistické a dobře se čtou.
Hálkův život naplňovalo především umění: na literární tvorbu vsadil své osobní naděje i ctižádost a s literaturou spojil i svou vůli sloužit národu. Chtěl být „věštcem“, který by zušlechťoval svým zpěvem charakter lidí a ukazoval lepší cesty celému lidstvu; toužil se stát „písničkářem“, který by zpíval jako lidový improvizátor to, co se líbí posluchačům, a který by reagoval na jejich nálady a působil na jejich city. Na rozdíl od Jana Nerudy, jenž prožil takřka celý svůj život v Praze a jehož životní postoj byl poznamenán sociálními starostmi městských vrstev, byly Hálkovy názory i celé jeho vnímání skutečnosti ovlivněny léty strávenými na venkově. Jeho kořeny tkvěly v klidnějším, vyrovnanějším a tradičnějším vesnickém společenství a v přírodě, jež spoluutvářela jeho představu životního řádu. V jeho tvorbě převládaly optimistické tóny a snaha harmonizovat vztahy mezi lidmi. Rovněž toto zaměření přispívalo k tomu, že se Hálek stal záhy vedoucím básnickým představitelem své generace.
Poezie
Alfred (1858) – prvotina
Večerní písně (1859) – soubor básní, ve kterém byly vydány později, většina z nich byla uveřejněna v časopisech, atd. Tento soubor sestavil Hálek. Knížka je plná optimismu a radosti, je napsána lehkou zpěvnou formou. Hlavním a vlastně jediným tématem těchto básní je čistá a šťastná láska, básně jsou psány pro jeho lásku – Dorotku. Sloky tvoří čtyřverší s pravidelným rytmem a rým. Tato kniha se velmi dobře čte.
V přírodě – přírodní lyrická sbírka, která pochází z posledních let Hálkova života. Sbírka je velmi optimistická. Hálek, zde popisuje krajinu – Mělnicko. Nejčastějším tématem je jaro.
Pohádky z naší vesnice (1874) – poslední Hálkova sbírka, vyšla měsíc po jeho smrti. Zajímá se o život vesnického lidu. Dějištěm je středověká vesnice na Mělnicku. Upozorňuje na sociální rozpory, ale i na rozpor mezi mládím a stářím.
Krásná Leila – dílo je ovlivněno romantismem. Jedná se o lyrickoepickou skladbu.
Balad a romancí řada druhá – napsáno 1912
Pohádky z naší vesnice (1874)
Pohádky z naší vesnice jsou epickou sbírkou obsahující výjevy z české vesnice. Nechybí jak básně humorné (Husar, Šotek…), tak tragické (Dražba, V lomech…).
Divadelní hry
Tyto divadelní hry jsou spíše básně, ale on je pojímal jako hry, nebyly úspěšné.
Carevič Alexej
Záviš z Falkštejna
Král Rudolf
Král Vukašín - zahájení činnosti Prozatímního divadla (1862)
Amnon a Tamar
Próza
Psal povídky s vesnickou tematikou. Zaměřoval se na kontrasty (vztahy rodičů a dětí, …). Většina jeho povídek končí tragicky. Hálek zde kritizuje finanční vztahy a touhu po penězích. Hlavním motivem je nutnost jednat a žít v souladu s přírodou a to pro něj znamená posuzovat člověka podle jeho vnitřních hodnot. Objevuje se v nich snaha vychovávat.
Hálkova próza se kvalitou ani zdaleka nepřibližuje jeho poezii.
Muzikantská Liduška (1861) – dílo pojednává o sociálních poměrech na vesnici, kde začínají vládnout peněžní vztahy a touha po bohatství. Příběh dívky, které rodiče bránili ve sňatku se svým milým a nutili ji do svazku s bohatým člověkem. Tím v ní vyvolali psychickou poruchu a dívka zešílela.
Kovářovic Kačenka
Jiřík
Muzikant
Převozník
Náš dědeček
Na vejminku
Na statku a v chaloupce (1871) - idyla
Domácí učitel
U panských dveří
Pod pustým kopcem
Pod dutým stromem
Mladá vdova a starý mládenec
Kterak se pan Suchý rozhněval na svět
Komediant
Poldík rumař (1873) – psychologický obraz prostého člověka, který se stará o dítě svého soupeře v lásce.
Literární kritika
Básnictví české v poměru k básnictví vůbec – stať o literatuře
Karolína Světlá
Karolina Světlá, vlastním jménem Johanna Rottová, provdaná Mužáková, (24. února 1830 Praha – 7. září 1899 Praha) byla česká spisovatelka. Je považována za zakladatelku českého románu. Představitelka májovců.
Byla vzdělaná, kromě němčiny a češtiny ovládala také francouzštinu. Její dílo a život velmi ovlivnilo přátelství s Janem Nerudou (s kterým měla milostný vztah) a s Boženou Němcovou. Dále její tvorbu ovlivnila Georgie Sandová.
Roku 1852 se vdala za svého učitele hry na klavír Petra Mužáka, který ji také uvedl do kruhů české společnosti, kde se sblížila s Boženou Němcovou. Literárně začala tvořit koncem 50. let, kdy překonávala krizi způsobenou smrtí svého jediného dítěte, dcery Boženky (1853). Manželovo rodiště Světlá pod Ještědem bylo inspirací pro její pseudonym, a život v Podještědí, kam jezdila na léto, pro její tvorbu.
Od roku 1878 trpěla oční chorobou a musela svá díla diktovat. Její sekretářkou a společnicí byla její neteř Anežka Čermáková-Sluková.
Karolina Světlá byla členkou několika emancipačních spolků. Roku 1871 založila tzv. Ženský výrobní spolek český, který pak i několik let řídila; cílem spolku byla pomoc dívkám z chudých rodin, vzděláním a prací. Spoluzaložila Americký klub dam.
Působila i jako novinářka, jejím hlavním tématem bylo postavení ženy ve společnosti.
Byla ovlivněna Boženou Němcovou. Pokud ve svých dílech narážela na sociální tematiku (činila tak poměrně často), uvažovala o služkách jako o členech rodiny. Zpočátku psala o pražském měšťanském prostředí, z něhož pocházela. K. Světlá vytvořila několik tzv. pražských próz, ale nebyly zdaleka tak úspěšné, jako její prózy venkovské.
Černý Petříček – líčí zde staropražský život obchodníka na trhu
Upomínky – pojednává o svém životě a o životě typické pražské rodiny 30. a 40. let 19. století.
Zvonečková královna – výrazně protikatolicky zaměřený román
První Češka – román o těžkém prosazování českého vlastenectví v pražské poněmčilé společnosti
Její nejslavnější prózy jsou z Podještědí, kam 30 let jezdila každé léto – tzv. ještědské prózy. Snažila se v nich podat charakteristiku venkovského lidu a zároveň řešit určité morální otázky, které považovala za důležité. Největší pozornost věnovala vztahu muže a ženy – jejími literárními hrdiny jsou vždy ženy, které jsou mravně a morálně silné. Tyto ženy jsou schopny obětovat svou lásku vyšším ideálům. Její hrdinky většinou nejsou spokojeny se svým životem a nenacházejí štěstí. Na jejich postavách Světlá demonstruje svou základní ideu: skutečné štěstí nelze dosáhnout porušením mravních zákonů.
Následujících 5 románů nazýváme Ještědské romány. V těchto románech staví venkovskou společnost na vyšší mravní úroveň než pražské měšťáky.
Vesnický román – tragédie manželství bez lásky. Ukazuje tu příklad nerovného manželství. Antoš Jírovec, který pracuje na statku, si po rychtářově smrti vezme rychtářku. Rychtářka se snaží Arnoštovi líbit, ale ten na ni kvůli práci na statku nemá čas. Rychtářka pojme podezření, že má jinou ženu. Najme si služku Sylvu, která se s Antošem velmi sblíží. Když rychtářka odejde ze statku, aby se od svých dětí nenakazila neštovicemi, Sylva se o ně i o Antoše stará. I když rychtářka umírá, Sylva si Antoše vzít nemůže, protože rychtářce před smrtí slíbila, že Antoš zůstane jejím.
Kříž u potoka – Hlavní hrdinka Eva bojuje za rovnoprávnost, končí tragicky. Obětuje svou lásku, aby zachránila manžela.
Nemodlenec – proti katolickému náboženskému fanatismu, relativita hodnot (sama často hájila a oslavovala ve svých dílech příslušníky jednoty bratrské)
Frantina – Frantina byla zvolena rychtářkou, ve vůdci loupežníků pozná svého vyvoleného a zabije ho sama
Kantůrčice – problém postavení ženy ve společnosti
Hubička a jiné ještědské povídky – Povídku Hubička zpracovala Eliška Krásnohorská jako libreto ke stejnojmenné opeře Bedřicha Smetany.
- Mladý chlapec Lukáš se ožení bez lásky, ale stále myslí na svou lásku Vendulku. Po smrti své manželky se chce oženit s Vendulkou, ale ta odmítá předsvatební polibek s tím, že by to jeho ženu mrzelo. Lukáš jí začne dělat naschvály a ona odchází ke své tetě, překupnici pašovaného zboží. Lukáš ji hledá, a po delším čase ji najde. Vendulka ho pak políbí a vezmou se.
V knize jsou i další povídky, které nedosáhly významu Hubičky (Přišla do rozumu, Selka, Večer u koryta, Námluvy, …)
Povídky
Kromě těchto knih napsala celou řadu povídek (Společnice, Skalák, Cikánka, Lesní panna, …) uveřejněných v mnoha časopisech (Světozor, Lumír, Máj, Kresby, Květy, …)
Korespondence
Dále se nám zachovala její rozsáhlá korespondence, již udržovala se svou sestrou Sofií Podlipskou, se svou mladou přítelkyní Eliškou Krásnohorskou, ale i s Janem Nerudou.
Jakub Arbes
Český spisovatel, významný novinář a znalec dělnické otázky, prozatér a tvůrce romaneta, satirik, divadelní kritik a kulturní historik.
Jakub Arbes (1840 – 1914) se narodil 12. 6. 1840 v Praze v rodině ševcovského mistra. Vystudoval reálku (byl žákem J. Nerudy. J. Neruda byl pro Arbese vzorem, později přítelem), snažil se uplatnit se ve vědecké práci.
Studia polytechniky přerušil kvůli žurnalistice, která ho v šedesátých letech nadchla. Roku 1868 se stal odpovědným redaktorem Národních listů. Bylo to v době, kdy vrcholilo hnutí za politické zrovnoprávnění Čechů s Uhry v rámci monarchie. Ve funkci odpovědného redaktora stál Arbes několikrát před soudem, často se ocitl ve vyšetřovací vazbě. Nakonec ho roku 1873 odsoudil německý soud v České Lípě k třináctiměsíčnímu vězení.
V této době měl Arbes za sebou první umělecký úspěch – romaneto Svatý Xaverius. Pobyt ve vězení využil pro literární práci. Po návratu z vězení pracoval v méně politicky orientovaných rubrikách Národních listů. Jakub Arbes se ale nadále aktivně věnoval otázkám dělnického hnutí, dokonce se zúčastnil založení Spolku českých žurnalistů. To vedlo k tomu, že byl Arbes z redakce Národních listů roku 1877 na Štědrý den propuštěn.
Od té doby do smrti pracoval Arbes jako volný literát. V letech 1876-79 působil jako dramaturg Prozatímního divadla. V letech 1880-1 Jakub Arbes spolu s Mikolášem Alšem vydával satirický časopis Šotek. Vydávaní tohoto časopisu bylo rakouskou cenzurou brzy zastaveno. Ke konci života Arbese, trápí vážné existenční problémy, k nimž se později přidala i postupná ztráta zraku. Zemřel v Praze 8. 4. 1914.
Jakub Arbes se věnoval próze. Zaměřoval se na témata soudobé Prahy, uplatňoval autobiografické zážitky. Často užíval formy vyprávění v první osobě. Arbesa uchvátili povídky E. A. Poea, kde autor s uměním vystupňoval nepravděpodobné situace a poté je vysvětlil jako vymoženost nebo problém vědy.
Volil náměty ze současného pražského života. Jako člověk byl velmi svérázný a podle toho vypadají i některá jeho témata.
Zavedl nový způsob literární tvorby – romaneto, tj. obsáhlejší povídka s dobrodružným, napínavým dějem. Jsou zde dramatické zápletky s překvapivým zakončením.
Námětem jsou neobvyklé jevy, tajemnost, která nakonec najde reálné vysvětlení. Vychází z rozporu mezi dokázanými věcmi a věcmi mezi nebem a zemí. Hlavními postavami jsou vědci nebo studenti. Připomíná romantismus.
Romaneta
Ďábel na skřipci (1865)
Elegie o černých očích (1865 – 1867)
Svatý Xaverius (1872) – Vyprávění spisovatelova přítele, který chtěl rozluštit tajemství Balkova obrazu, ve kterém má být zakreslena mapa k pokladu. Nechává se zavřít v kostele přes noc a pak jdou spolu vykopat poklad na Smíchov.
Akrobati (1878) - Líčí příběh setkání autora s umělci – akrobaty -, kteří s vášní propadli svému druhu umění a staví jej výše než cokoli jiného ve svém životě a jsou pro možnost toto umění provozovat ochotni obětovat mnoho ze svého života.
Zborcené harfy tón (1885 – 1886)
Lotr Gólo (1886) - Zachycuje životní příběh a složitý umělecký vývoj nadaného kočovného herce Sunkovského, kterého ubíjí nezájem a nepochopení publika i malá víra ve vlastní schopnosti a okolní svět.
Duhový bod nad hlavou (1889)
Duhokřídlá Psýché (1891)
Sivooký démon
Zázračná madona
Newtonův mozek
Ukřižovaná
Etiopská lilie
Romány
Moderní upíři – pohled do života pražských podnikatelů a měšťanstva
Štrajchpudlíci – román z prostředí smíchovských tiskařských dělníků, líčí zde jejich existenční problémy.
Mesiáš
Anděl míru – kritika společnosti
Kandidáti existence
Český Paganini
Záhadné povahy
Z duševní dílny básníků
Publicistika
Epizody
Pláč koruny české neboli Nová persekuce
Své povídky uveřejňoval v mnoha časopisech (Lumír, Světozor, Květy,…)
Dále se zachovalo velké množství novinových článků, které se týkaly především významných světových osobností v literatuře. Zabýval se mj. K. H. Máchou a K. Sabinou.
Ruchovci
Je to skupina autorů, kteří společně vystoupili almanachem Ruch. Ten vyšel v roce 1868 na počest položení základního kamene k Národnímu divadlu.
Ruchovci jsou ovšem jako literární skupina dost iluzorní. Almanach měl asi dvacet přispěvatelů, z nichž zůstalo literatuře věrných jen velmi málo.
Vlastně jen tři z autorů Ruchu se stali skutečnými jmény české literatury: redaktor almanachu J. V. Sládek, básník a překladatel Ladislav Quis a autor nejhodnotnější básně almanachu, Husita na Baltu, Svatopluk Čech a Eliška Krásnohorská.
Společenské podmínky:
- politicky rozporuplná doba; nejistota v kladné výsledky národního zápasu
- nové literární časopisy
- převaha poezie
- konflikt mladočeši x staročeši
- rozvoj buržoazie a ostatních tříd
- situace po Rakousko-uherském vyrovnání
- nazývají se podle almanachu Ruch (1868)
- na počest ND
- program se v mnohém shoduje s Májovci
- je více zdůrazněna sociální stránka
- navazují na domácí lit.
- mnoho patetických a zvolacích veršů
- návrat k historickým námětům a k slovanské vzájemnosti
Eliška Krásnohorská
Autorka známá svou poetickou tvorbou, překladem světové poezie, literární kritikou a psaním libret ke Smetanovým operám.
Vlastním jménem Alžběta Pechová. Narodila se v rodině pražského řemeslníka. Otec však záhy zemřel a rodina se ocitla ve svízelné situaci. Přesto se u Pechů žilo bohatým kulturním životem, jehož ráz určovali dva nejstarší bratři, malíř a hudebník.
Také Krásnohorská už v mládí projevovala všestranné umělecké nadání, ale nevyléčitelná nemoc kloubů, která ji postihla v šestnácti letech, ji zabránila věnovat se hudbě.
Její zájem o literaturu, projevující se rozsáhlou četbou českých i světových autorů, tím ještě zesílil a proměnil se v aktivní tvůrčí účast na českém literárním dění.
Neúnavně se věnovala i ženskému hnutí, pro něž ji získala Karolína Světlá. Pracovala zejména v redakci Ženských listů a v Ženském výrobním spolku.
K jejím zásluhám patří, že v roce 1890 bylo v Praze založeno první české dívčí gymnázium Minerva a že bylo ženám povoleno studovat na vysoké škole.
Zemřela v Praze 26. listopadu 1926.
Básnické dílo
Z máje žití (1871) - neproblematická popěvková lyrika životního optimismu
Ze Šumavy (1873) - též optimismus
K slovanskému jihu (1880) - k lyrice se připojila i epika, podnícená osvobozeneckým bojem balkánských národů proti Turkům
Bajky velkých (1889) - satira, která s mírným, úsměvným humorem sleduje vady soudobého českého politického a společenského života
Operní libreta
Pro K. Bendla a Z. Fibicha: Blaník (1881)
Pro B. Smetanu: Hubička (1876), Tajemství (premiéra 1878), Čertova stěna (premiéra 1882), Viola - tu skladatel již nedokončil
Překladatelská činnost
Soustředila se nejvíce na klasická díla evropského romantismu.
Nejvíce překládala Puškina (např. veršované drama Boris Godunov), z polštiny k nám uvedla klasické dílo A. Mickiewicze Pan Tadeáš a z angličtiny Byronovu Childe Haroldovu pouť.
Těmito pracemi se řadí mezi přední překladatele své doby, po bok Vrchlického a Sládka.
Prozaická činnost
Četné prozaické a dramatické pokusy zůstaly od počátku ve stínu její básnické, libretistické a překladatelské tvorby.
V jejich vykonstruovaných dějích a mlhavých, nepřirozených postavách a situací se odrážel nedostatek zážitků a životních podnětů způsobených autorčinou nemocí a uzavřením do pražského kulturního světa.
Z celého jejího prozaického díla si uchovalo největší hodnotu několik svazků vzpomínek a pamětí: Z mého mládí (1921), Co přinesla léta (1927)
Svatopluk Čech
Narodil se 21. 2. 1846 v Ostředku u Benešova.
Jeho otec, správce panství, byl horlivý zastánce vlasteneckých a demokratických idejí r. 1848. Byl to on, kdo Svatoplukovi četl verše Kolára a Máchy, v jeho knihovně nacházel Svatopluk svazky romantických básníků.
Svatopluk Čech studoval v Praze a v Litoměřicích, stal se právním koncipientem ve Slaném u Prahy. Později se ale věnoval pouze literatuře.
Za svých studií působil krátce v redakci politického deníku Pokrok, kde se blíže seznámil s politickým děním. Pravidelně publikoval v měsíčníku Květy.
Hodně cestoval, pro jeho tvorbu byla velmi důležitá cesta k Černému moři a na Kavkaz, do Chorvatska a do Dánska.
Zemřel v Praze 23.2 1908.
Je pohřben na vyšehradském hřbitově.
Epika
Husita na Baltu – historický epos, který srovnává dobu husitských válek s bouří v lidských a přírodních vztazích.
Adamité
Žižka
Václav z Michalovic – příběh z Pobělohorské doby
Dagmar
Roháč na Sioně
Evropa – symbolické eposy. Mají podobný motiv – děj se odehrává na moři. Na lodi při bouři, dojde ke vzpouře. (Revolucionáři na lodi Evropa). Hlavní myšlenkou je spojení Slovanů.
Slávie – obdoba Evropy
Lešetínský kovář – veršovaná povídka, téma národního a sociálního boje
Ve stínu lípy – idylický epos návratu Čecha na venkov, do české krajiny – návrat domů. Ve skutečnosti jde o vzpomínky autora, který několik let v dětství prožil na Peruci.
Sekáči
Zpěvník Jana Buriana
Václav Živsa
Bouře
Step
Do světa širého
Lyrika
Jitřní písně – sociální lyrika, jedná se o veršované satiry. Staví se v nich do role mluvčího národa. Básně mají meditativní charakter, vycházejí z básníkových úvah.
Nové písně
Písně otroka – 23 básní, z r. 1895, jsou reakcí na politické události. Chtěl povzbudit národ, protože měl pocit, že se národ cítí ponížený. Dílo je alegorií boje za práva národa a bylo velice úspěšné a velice často vydáváno.
Satira
Hanuman – líčí opičí stát, satira na politický režim Rakouska-Uherska.
Kratochvilná historie o ptáku Velikánu Velikánoviči – satira na Rusko.
Petrklíče
Šotek
Próza
Povídky:
Povídky, arabesky a humoresky (1878-83)
Několik drobných povídek (1884)
Humoresky, satiry a drobné črty (1887)
Různé črty žertovné i vážné (1887)
Několik povídek a různých črt (1888)
Pestré cesty po Čechách (1891)
Jestřáb kontra Hrdlička (1897)
tzv. Broučkiády
Pravý výlet pana Broučka do Měsíce (1888)
Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV. století (1888) – cyklus fantasticko-humoristických a satirických vyprávění o Matěji Broučkovi. Brouček je typický měšťák – chamtivý, závistivý. Dostává se mezi husity, kde se projevuje jeho zbabělost. Husitství je zde velmi oceňováno.
Matěj Brouček na výstavě (1892)
Lumírovci
Soustředili se kolem časopisu LUMÍR - založen roku 1872, jeho zakladateli byli vedoucí básníci družiny Májovci, Vítězslav Hálek a Jan Neruda, ti však jeho vedení brzy odevzdali do rukou literátů mladších.
Lumírovci se orientovali na domácí problematiku, kritizovali maloměšťáctví. Spojovala je myšlenka obohacení české literatury, překládali významné díla světových autorů. Jejich snahou bylo povznést českou literaturu na světovou úroveň.
Často se dostávali do sporů s tzv. směrem národním, jehož tribunou byl časopis Osvěta. Svou mnohostrannou tvorbou, udávající ráz české literatuře 70. a 80. let, prokázali lumírovci, jak oprávněný a pro další rozvoj českého básnictví potřebný, jejich program svébytnosti umění.
- seskupení kolem časopisu Lumír, který vydával J. V. Sládek. Programem bylo povznést českou literaturu na světovou úroveň a navazování na Evropské tradice.
- Vrchlický, Zeyer, Sládek
- překlady i vlastní díla
- z románské a anglosaské literatury
- svoboda literární tvorby
Josef Václav Sládek
Básník, překladatel, organizátor literárního života.
Narodil se 27. 10. 1845 ve Zbiroze, otec byl zednický mistr. Po ukončení Akademického gymnázia začal studovat přírodní vědy, vedle toho cizí jazyky a literaturu.
Oblíbil si poezii Baronovu, Burnsovu.
Spolu se Svatoplukem Čechem psal do almanachu Ruch. Vedle ohlasů lidové poezie s milostnou tématikou, psal J. V. Sládek do Ruchu i básně vlastenecké.
Roku 1868 podnikl cestu do Ameriky – dostal nabídku učit syna chicagského obchodníka češtině.
Zde pobyl dva roky. Po návratu působil v redakci Národních listů a jako profesor angličtiny.
Roku 1873 se oženil s Emilií Nedvídkovou, ale po roce Emílie umírá po porodu mrtvého dítěte.
Po několika letech osamění se J. V. Sládek oženil podruhé. V novém manželství nalezl pohodu a podporu, která mu pomáhala v těžkých chvílích.
Od roku 1877 se stal redaktorem časopisu Lumír. Kolem časopisu soustředil básnickou skupinu v čele a Jaroslavem Vrchlickým aj. Zeyerem (Lumírovci). Nervová nemoc a sled událostí se odráží v jeho verších až do konce.
Zemřel 28. 6. 1912 ve Zbiroze.
Sládkovým typickým tématem je český venkov, kde se postava rolníka (oráče), stává symbolem národa a jeho odolnosti. Ve svých dílech hledá lidské hodnoty, častým námětem je pro něj domov, dětství, rodný kraj.
Láska k venkovu a lidovým postavám vedla až k ohlasovému rázu jeho poezie – starosvětské písně a české znělky. Sládek si venkovský svět zidealizoval s blízkostí přírody. Venkovský život mu připadá poetičtější než život ve městě. Sládek si uvědomuje i stinné stránky venkovského života, uvědomuje si cenu práce a váží si ji.
Jeho verš je jednoduchý, rytmický a melodický. To vedlo k jeho zhudebnění (Karel Bendl, Josef Bohuslav Foerster), dobře se čte. Lze o něm říci, že je poměrně moderní a že jeho tvorba je zajímavá i pro dnešního čtenáře
Sbírky z Ameriky
Na hrobech indiánských – zde vyjadřuje své okouzlení americkou přírodou, především ale ohromení nad demokracií, která pro dolar neváhá nemilosrdně likvidovat původní obyvatelstvo
Básně (1875)
Americké obrázky
Tvorba zaměřená na Čechy
Jiskry na moři (1880)
Světlou stopu (1881)
Na prahu ráje (1883)
Ze života (1884)
Sluncem a stínem (1887)
České znělky – obrací pozornost na českého sedláka, který symbolizuje mravní hodnoty českého národa, vyšlo spolu se Selskými písněmi.
Selské písně (1890)
Starosvětské písničky (1891) – intimně lyrická poezie, básník zde přiznává hluboký vztah k matce. Inspiraci k tomuto dílu, čerpal z lidové poezie. Tato sbírka patří k nejlepším dílům, nejen Sládkovým, ale i celého tohoto období české literatury.
Směska (1891)
České písně (1892) - v této sbírce projevil své vlastenectví, některé básně byly zhudebněny.
V zimním slunci
Nové selské písně
Za soumraku
Velké, širé, rodné lány
Léthé a jiné básně
Pro děti
Zvony a zvonky
Zlatý máj
Skřivánčí písně
Divadelní činnost
Práce
Písně pohřební'
Vědecká literatura
Anglická čítanka se slovníčkem
Překlady
Jeho překlady z angličtiny jsou považovány za velice kvalitní a některé nebyly dosud překonány.
Přeložil 33 dramat od Williama Shakespeara. Dále překládal Roberta Burnse, Henry Wadsworth Longfellowa, Francis Bret Harte, George Gordon Byron, …
Překládal i z dalších jazyků (dánština, švédština, polština, maďarština, španělština, …), tyto překlady už nejsou tak kvalitní jako překlady z angličtiny a byly pro Sládka poněkud okrajovou záležitostí.
Dále se zachovalo velké množství novinových a časopisových článků a fejetonů, častým námětem těchto článků je jeho pobyt v USA.
Jaroslav Vrchlický
Pocházel z Loun, jeho otec byl kupec. Dětství strávil v Ovčárech u Kolína. Gymnázium studoval ve Slaném (od r. 1862), Praze a Klatovech, po jeho ukončení (1872) studoval, na přání rodičů, bohosloveckou fakultu. Již v r. 1873 přestoupil na filozofickou fakultu v Praze. Studoval dějepis, filozofii a francouzskou literaturu, kterou později také překládal.
Na studiích se seznámil s Winterem, Sládkem a Jiráskem a spolu založili skupinu lumírovců (Jirásek záhy přešel k ruchovcům).
Od roku 1875 působil jako vychovatel a tajemník hraběcí rodiny v Itálii.
Po svém návratu působil jako učitel a r. 1877 byl jmenován tajemníkem na české technice, později se stal profesorem moderních věd a získal čestný doktorát.
Roku 1879 se oženil s Ludmilou Podlipskou, s níž projel téměř celou Evropu.
V roce 1901 ho, spolu s Antonínem Dvořákem, císař jmenoval členem Panské sněmovny říšské rady ve Vídni, zde vystupoval a obhajoval požadavek všeobecného hlasovacího práva. Jako člověk byl nesmírně činný, mj. byl členem Královské akademie v Padově, člen tovaryšstva polského v Paříži a samozřejmě čestným občanem mnoha českých měst. Na univerzitě přednášel literaturu, byl jedním z prvních členů České akademie věd.
Byl nominován na Nobelovu cenu za literaturu.
Jeho dílo obsahuje přes 200 svazků, mj. přes 80 básnických sbírek a 50 divadelních her. Jeho sbírky a dramata jsou poměrně čtivá. Vrchlický se snažil dokázat, že čeština může vyjádřit všechno, což skutečně lze, ale někdy tyto tvary působí podivně a nehezky.
Pozdější generací (generace 90. let 19. století) byl velmi kritizován až odsuzován. Proti jeho dílu vystoupili například Tomáš Garrigue Masaryk a F. X. Šalda. Až další generace básníků (Dyk, Blatný, Rilke, Seifert) si uvědomila kvalitu jeho díla a nyní bývá považován za jednoho z nejvýznamnějších českých básníků.
Vrchlický svým dílem připravil půdu pro symbolismus. Cílem jeho díla bylo vytvořit poezii, která by se vyrovnala evropskému básnictví a ztělesňovala harmonický ideál člověka. Zabýval se historickými náměty, především vývojem lidstva a pokoušel se o sbírky zachycující jeho vývoj. Vycházel z Legendy věků od Victora Huga. Při tomto mapování historie nacházel největší inspiraci v antice.
Básnické sbírky
Lyrika
Z hlubin
Dědictví Tantalovo
Brevíř moderního člověka
Eklogy a písně – osobní lyrika
Poutí k Eldorádu – milostná a přírodní lyrika
Dojmy a rozmary – láska k ženě, přírodě a lidem
Hudba v duši
Moje sonáta
Zlatý prach
Okna v bouři – Psáno v krizi, jednak v tuto dobu (90. léta) probíhal spor s ruchovci a jednak procházel manželskou krizí.
Meč Damoklův – psáno ve stejné době jako Okna v Bouři
Písně poutníka – psáno ve stejné době jako Okna v Bouři
Pavučiny – psáno ve stejné době jako Okna v bouři.
Korálové ostrovy
Strom života (Co tkví v kořenech)
Co tkví v haluzích (Co zní v koruně)
Má vlast – vlastenecká lyrika
Mýty – zpracovává legendu o svatém Prokopovi.
Sonety samotáře
Démon láska
Skvrny na slunci
Píseň klasů – báseň, v níž klasy vypráví, o životě chudých venkovských lidí. Popisuje zde jejich práci na poli.
Modlitba na Řípu – v této básni se sedláci modlí k dědu Čechu, aby dal otcům sílu a dětem dobrý život a aby svatý Jiří ochránil českou zemi.
Epika
Duch a svět – kolísání mezi optimismem a pesimismem. Dává zde do souvislosti umění a rozum, Starověké Řecko je symbolem optimismu. Volá po harmonii s přírodou. Věří v lidské poznání a sílu rozumu.
Zlomky epopeje – cyklus epických nebo lyricko-epických básní
Nové zlomky epopeje
Kytka balad
Fresky a gobelíny
Selské balady – jedná se o sociální baladu na téma skutečných událostí z přelomu 17. a 18. stol. (hrabě Breda). Zachycují lidovou bouři. Vrchlický zachycuje především mezní okamžiky. Idea tohoto díla spočívá v myšlence, že člověk nikdy nesmí vzdát svůj boj. Člověk musí stát za svými názory. Ze sbírky vyplývá, že každé zlo musí být potrestáno. Chce vzbudit národ k boji za svá práva.
Sbírky reagující na politiku
Panteon
Hlasy v poušti
Próza
Jeho povídky jsou ironické a sentimentální.
Barevné střepy – román, obsahuje mnoho autobiografických prvků
Loutky
Povídky ironické a sentimentální
Divadelní hry
Jeho divadelní hry byly psány pro Národní divadlo.
Trilogie Drahomíra, Bratři a Knížata
V sudu Diogenově
Soud lásky
Noc na Karlštejně – komedie z českého prostředí, postava Karla IV. Vrchlický zde použil informaci, že Karel IV. stavěl Karlštejn jako hrad, kam nesměly ženy. Tato informace mezi lidmi zdomácněla, ale není pravdivá. Dílo bylo zfilmováno.
Smrt Odyssea
Hippodamie – trilogie, zhudebnil ji Zdeněk Fibich
1. Námluvy Pelopovy (1890)
2. Smír Tantalův (1891)
3. Smrt Hippodamie (1891)
Svatá Ludmila
Literární kritika
Básnické profily francouzské
O poezii Jana Nerudy
Poezie francouzská nové doby
Dále se zachovala korespondence s jeho ženou Ludmilou Podlipskou z dob jeho pobytu v Itálii. Vede zde filosofické a literární úvahy. Uveřejněna byla až po jeho smrti, nyní je vydávána jako literární dílo.
Mimo to se zachovala celá řada článků v mnoha časopisech (Máj, Česká revue, Světozor, …).
Překlady
Vrchlický patří k nejvýznamnějším českým překladatelům jak rozsahem a časovým rozpětím, tak koncepcí, kdy překlad považoval za osobité tvůrčí dílo, které se má prosadit vedle originálu. V některých případech však tento koncept setřel osobitost a nuance původního díla.
Překládal z 18 národních literatur – nejvíce z francouzštiny (Victor Hugo, Charles Baudelaire, Arthur Rimbaud, Guy de Maupassant), italštiny (Dante Alighieri, Francesco Petrarca, Torquato Tasso), španělštiny (Pedro Calderón de la Barca), angličtiny (William Shakespeare, George Gordon Byron, Percy Bysshe Shelley, Edgar Allan Poe, Walt Whitman) a němčiny (Johann Wolfgang von Goethe, Friedrich Schiller), dále například z polštiny (Adam Mickiewicz), maďarštiny (Sándor Petőfi, János Arany, Imre Madách) nebo norštiny (Henrik Ibsen).
Překládal především poezii, a to jak klasickou, tak moderní. Lze o něm říci, že si k překladům vybíral náročná a kvalitní díla (Faust, Božská komedie, Květy zla, Tři mušketýři, Andersenovy pohádky…).
Julius Zeyer
(26. duben 1841 Praha – 29. ledna 1901 Praha) byl český prozaik, dramatik a epický básník. Odborníky bývá většinou řazen k lumírovcům a je rovněž označován za jednoho z nejvýraznějších českých novoromantiků. V české literatuře a poezii stojí ve skutečnosti mimo hlavní literární proudy.
Náměty čerpal nejčastěji z dávné historie, mytologie, bájí a pověstí, a to nejen českých, ale i francouzských nebo ruských.
Jeho poezie je převážně epická a má často nostalgický ráz. Ve svém literárním díle, ať už se jedná o prózu či poezii, si vysnil vlastní svět, který měl s realitou jen málo společného. Tento fiktivní svět byl i se svými hodnotami a pravidly pravým opakem tehdejšího provinciálního českého maloměšťáctví, se kterým přicházel Zeyer denně do styku a které tolik nenáviděl.
V jeho díle se také často objevuje motiv silného, citového přátelství mezi muži (např. Román o věrném přátelství Amise a Amila ) a až eroticky laděné popisy krásy mladých mužů (např. Vyšehrad, úvod Ondřeje Černyševa nebo postava Inulta ze Tří legend o krucifixu).
Na základě těchto faktů a pečlivého rozboru jeho díla došla řada literárních vědců a historiků k závěru, že Julius Zeyer byl s největší pravděpodobností homosexuál či snad bisexuál (viz např. článek Poetika homosexuality v české literatuře, časopis Neon, březen 2000, autor doc. Mgr. Martin C. Putna, Dr.).
Této teorii nasvědčuje i Zeyerova osobní korespondence, v níž se opakovaně zmiňuje o jakémsi svém velkém a strašném tajemství, o svých pocitech osamělosti, smutku a vyděděnosti ze společnosti.
Pravdou je také to, že se nikdy neoženil a není ani známo, že by měl vážný partnerský vztah se ženou. Mezi jeho velmi blízké přátele však patřilo hned několik žen, s nimiž si velmi dobře rozuměl – zde je třeba zmínit především Annu Marii Stoneovou, slečnu Kershawovou nebo Annu Lauermannovou Mikschovou.
Julius Zeyer byl synem Jana Zeyera a jeho ženy Eleonory. Otec pocházel ze staré francouzské šlechtické rodiny ze Štrasburku a matka z židovské rodiny, která se ale již delší čas hlásila ke katolictví. Jan Zeyer byl velkoobchodník s dřívím, ale po jeho předčasné smrti se vedení podniku ujala Eleonora a svého syna Julia od té chvíle pečlivě připravovala na budoucí převzetí rodinné firmy. Julius studoval na obchodní reálce, poté zkusil techniku, ale nakonec vypomáhá své matce v závodě.
Ve svých dvaceti letech odchází na zkušenou nejprve do tesařské dílny ve Vídni a následně procestuje Německo, Švýcarsko a Francii. Po návratu domů se matka Eleonora rozhodne podporovat svého milovaného syna v jeho literární kariéře, po které on sám již léta toužil. Julius Zeyer sice neodmaturuje, ale na filozofické fakultě se zapisuje na přednášky z filozofie, estetiky, etiky, logiky a dějin filozofie, které však navštěvuje tak, jak to jemu osobně vyhovuje. Intenzivně se také věnuje studiu jazyků, naučí se anglicky, francouzsky, italsky, španělsky, rusky a polsky. Údajně si osvojil také základy sanskrtu a koptštiny.
Próza
Ondřej Černišev – román z konce 18. stol., odehrávající se na ruském dvoře. Osobnost je historicky pravdivá, prostředí je romantické.
Román o věrném přátelství Amise a Amila – z Francie
Jan Maria Plojhar (1891) – sociální román. Objevuje se zde výjimečný hrdina, dílo obsahuje autobiografické prvky, je zklamán společností.
Tři legendy o krucifixu (1895) - tři samostatné legendy, které spojuje náboženská tematika a kricufix (kříž s ukřižovaným Ježíšem Kristem).
Trojí paměti Víta Choráze – novela
Radúz a Mahulena - pohádkové drama, scénickou hudbu ke hře zkomponoval Josef Suk
Dům U tonoucí hvězdy – Hlavním hrdinou je český lékař působící v Paříži, který obdivuje Dům U Tonoucí hvězdy. Poté se v nemocnici setká s dalším hrdinou Slovákem Rojkem. Novela končí tragicky - dům vzplane a uhoří v něm hrdina Rojko a další obyvatelky - stařeny z „klece tří pomatených“. Je zde líčena beznaděj, souchotiny. Celá novela je ponurá a mystická.
Báje Šošany
Stratonika a jiné povídky
Maeldunova výprava
Poezie
Vyšehrad – z historie Čech
Čechův příchod – z historie Čech
Zpěv o pomstě za Igora
Karolínská epopej – Chtěl vytvořit epopej o historii lidstva. Týká se hlavně rytířské doby (statečnost, věrnost, čestnost).
Kronika o sv. Brandanu
Z letopisů lásky
Ossianův návrat
Divadelní hry
Legenda z Erinu
Libušin hněv
Šárka
Neklan
Radúz a Mahulena
– 50. léta: Bachův absolutismus potlačil výsledky revolučního roku 1848 - dopad na kulturní život, málo česky psané literatury, zaniká většina novin a časopisů (jediný časopis, který vychází, je Lumír), odmlčují se známí spisovatelé (exily, vězení, vyhnanství), umírá Kollár, Čelakovský, Havlíček a Tyl, germanizace, národnostní a sociální útlak, cenzura => úpadek kulturního a společenského života, rozvoj průmyslu; hlavně studenti diskutovali o veřejných poměrech, jejich ručně psané časopisy se později stávají základem časopisů veřejných, koncem 50. let vedl vývoj v Itálii k odvolání Bacha a tím i k pádu absolutismu =>uvolnění režimu v Čechách
- 60. léta: vydán Říjnový diplom Josefem I. (slib, o uznávání politiky a práv českého národa), hospodářský vzestup měšťanstva, nastává velký rozkvět kultury, vznik Sokola (zakladatel M. Tyrš), pěveckého spolku Hlahol, Umělecké besedy, rozvíjí se žurnalistika i literární časopisy - Květy, Svatobor, Národní listy, Čas, Lumír, 1862 otevřeno Prozatimní divadlo (zadní trakt Národního divadla), 1864 zde byl uveden k Shakespearovu výročí cyklus jeho her, 1868 položen základní kámen k Národnímu divadlu (architekt J. Zítek, výzdoba M. Aleš, F. Ženíšek, J. V. Myslbek, V. Hynais, hudební skladatelé B. Smetana, A. Dvořák, Z. Fibich), dokončeno roku 1881 - vyhořelo, znovuotevřeno roku 1883 - to bylo projevem síly národa (kulturní a politická manifestace), zakládají se Daňkovy strojírny, Škodovy závody v Mladé Boleslavi, národní strana se štěpí na staročechy (konzervativnější, opírají se o šlechtu a velkostatkáře: F. L. Rieger, F. Palacký, novinář Jan Stanislav Skrejšovský) a mladočechy (pokrokovější, opírají se o lidové vrstvy: Karel Sladkovský, bratři Eduard a Julius Grégrové), vzniká také politická strana dělnictva - Sociálně demokratická strana => společnost je názorově nejednotná
-Josef Václav Frič - po návratu z vězení v čele skupiny mladých demokraticky smýšlejících literátů, vydali almanach Lada Niola
Průmyslová revoluce v Čechách
- Byla to historická etapa, rozvoje výrobních sil, jejichž výrazem byl přechod od Manufaktur založených zejména na ruční práci, ke strojní průmyslové velkovýrobě.
- Proces průmyslové revoluce začíná řadou vynálezů a jejich užitím jako pracovních strojů a dovršuje se strojovou výrobou strojů, tj. rozvinutím strojové velkovýroby.
- Hlavním důsledkem průmyslové revoluce bylo definitivní vítězství kapitalistického způsobu výroby nad feudálním.
- Průmyslová revoluce přinesla výrazné zvýšení produktivity práce, její zespolečenštění, zároveň vyšší způsob dělby práce v průmyslu.
- V českých zemích se rozvíjí strojová výroba v textilním a později i v potravinářském průmyslu (např. cukrovarnictví) a těžbě uhlí. Dochází k rozvoji železnic, urychluje se proces likvidace feudálních vztahů, a upevňuje se pozice buržoazie.
- Za konjunktury v 60. a 70. letech 19. století převládla tovární výroba.
Májovci
- koncem 50. let se objevují první pokusy o oživení literatury, začíná nová etapa české literatury
- 1858 vydán almanach Máj
- na almanachu se podíleli Neruda, Vítězslav Hálek, Adolf Heyduk, Rudolf Mayer, Karolína Světlá, Jakub Arbes, Karel Sabina, Erben, J. V. Frič, G. P. Moravský - tzv. skupina Májovců
Program Májovců:
- přihlásili se k odkazu Máchy a jeho revolučnímu romantismu
- demokratičnost tvorby a její angažovanost
- reakce literatury na současné spol. problémy, zájem o sociální otázky
- uplatňovali realistické postupy
- povznesení české literatury na evropskou úroveň
- publicistická tvorba
- bojovali proti sociálnímu a národnostnímu útisku
Jan Neruda
Pocházel z Malé Strany, z ulice Ostruhová, která se později přejmenovala na Nerudovu, z domu U Dvou slunců, kde prožil celý život. Od roku 1845 studoval na malostranském gymnasiu a od r. 1850 na Akademickém gymnasiu. Po maturitě se neúspěšně pokoušel, na nátlak otce, studovat práva. Prošel několik úřednických zaměstnání, kde byl nespokojen, proto zkusil, tentokrát z vlastní vůle, opět neúspěšně studovat filosofii.
Jako novinář začínal v Národních listech – listu mladočechů, později působil v časopisech Obrazy domova a Čas. Přispíval i do časopisu Květy, spolu s V. Hálkem vydával časopis Lumír.
Roku 1871 byl prohlášen za zrádce národa. V této době podnikl několik cest do Německa, Francie, Maďarska, Itálie, Řecka a Egypta. O těchto cestách si vedl záznamy, které jsou zajímavým svědectvím o životě této doby, s velmi zajímavými postřehy, které ukazují Nerudovy kvality dobrého pozorovatele.
Jan Neruda se nikdy neoženil, ale své první lásce – Anně Holinové to pravděpodobně nabídl. Anna Holinová byla jeho celoživotní láska, věnoval jí řadu svých básní, ostatní ji nazývají věčnou Nerudovou nevěstou. Jeho druhou láskou byla Karolína Světlá, kterou považoval za ideální ženu. Jeho třetí milenkou byla Terezie Macháčková – zemřela. Jako starý se zamiloval do Boženy (příjmení je neznámé), která v tu dobu byla velmi mladá.
Jan Neruda se celý život cítil zneuznán a od toho se odvíjel jeho často až záporný vztah k lidem. Měl problémy s alkoholem. Většinu života prožil v nouzi. Byl pochován na Vyšehradském hřbitově v Praze.
Neruda je zakladatelem českého fejetonu. Jako novinář byl oblíben a zvláště jeho fejetony (často podepisované rovnostranným trojúhelníkem) patřily ve své době k nejčtenějším. První opravdové zaměstnání měl v německy psaném časopise Tagesbote aus Böhem. V roce 1859 vstoupil do redakce Vilímovských Obrazů domova. Roku 1861 zase do redakce Krásova Času a odtud společně s Karlem Sladkovským a dalšími demokratickými novináři do časopisu Hlas.
Jeho prozaické dílo, ačkoli zdaleka nedosahuje kvalit jeho poezie, bylo oceňováno již za jeho života. Jeho dílo je spjato s Prahou. Patří k nejvýznamnějším autorům české literatury vůbec.
Jeho básnické dílo je plné skepse a pesimismu, který občas zachází až k hranicím nihilismu. Jazyk Nerudova díla je bohatý, používá archaismy, zastaralé gramatické tvary a obraty. Často převrací slovosled. Zdůraznění děje provádí opakováním výrazů. Příslovce dává na konec věty a zkracuje tvary přídavných jmen. Nerudovo básnické dílo bylo pro svůj pesimismus nepochopeno a kvality tohoto díla začaly být běžně uznávány až zhruba dvacet let po jeho smrti. Pravdou však zůstává, že literární kritika a ostatní básníci se k jeho dílu začali vracet o něco dříve.
Sbírky:
Hřbitovní kvítí (1857) – velmi pesimistická.
Neruda zde vyjadřuje zklamání z tehdejšího života, kritizuje morálku. Objevuje se tu i sociální otázka, zabývá se chudobou. Nedůvěřuje lásce ani lidem. Cítí se velmi osamělý, roztrpčený. Tato sbírka je určitým protestem proti pokoře. Smutek je tu doplňován pocitem vzpoury proti pokoře.
Knihy veršů (1867) – obsahují verše z let 1857–1867, plus výbor ze sbírky Hřbitovní kvítí.
Dílo je rozděleno na tři části:
- Kniha veršů výpravných (básně se sociální tematikou – Před fortunou milosrdných, Dědova mísa)
- Kniha veršů lyrických a smíšených (intimní lyrické básně, věnováno Otci, Matičce – láska k rodičům – a Anně (Holinové) – láska milenecká)
- Kniha veršů časových a příležitostných (politická a vlastenecká poezie – pesimismus z Bachova absolutismu)
Neruda zde umírňuje svůj pesimismus, nachází smysl svého života – v práci a obětování se celému národu. Projevuje zde lásku k rodičům a lidem vůbec. Tato sbírka je podstatně čtivější než sbírky ostatní, básně jsou kvalitní. I zde však nalézáme jeho chmurné sociální balady.
Písně kosmické (1878) – v této básnické sbírce Neruda opět objevuje smysl svého života, snaží se být optimistou, reaguje na rozvoj vědy a techniky. Oslavuje kosmická tělesa a lidskou touhu po poznání. Objevuje se tu materialistické chápání světa, polidšťuje vesmír. Vlastenecké verše spojuje s vesmírnými tělesy. Toto dílo vyjadřuje pocity všech Májovců.
Balady a romance (1878–1883) – Neruda zde zaměňuje balady s romancemi, takže mnohdy vyznívají opačně.
V baladách často zpracovává národní tematikou náměty z Bible, nebo starých legend, objevuje se téma vztahů mezi matkou a synem.
- Balada štědrovečerní – historické příběhy
- Balada dětská – forma dialogu
- Balada zimní
- Balada májová
- Balada pašijová – historické příběhy
- Balada česká
- Balada stará-stará!
- Balada o Palečkovi
- Romance o Karlu IV. – přirovnává českou povahu k vínu
- Romance italská
- Balada o duši K. H. Borovského – líčí pouť tří duší do ráje, první dvě jsou zbožné, jsou vpuštěny ihned dovnitř. Třetí je hříšná – do ráje je vpuštěna za modlitbu k Janu Nepomuckému.
Prosté motivy (1883) – jedná se o Nerudův intimní deník. Zde se u Nerudy objevuje přírodní tematika. Život člověka přirovnává ke koloběhu ročních období. Jaro = mládí, léto = dospělost, podzim = stáří, zima = smrt. Tato období i popisuje.
Zpěvy páteční (1896) – vrchol Nerudovy tvorby, tato básnická sbírka vyšla až po jeho smrti, k vydání ji připravil Jaroslav Vrchlický. Život národa je srovnáván s Velkým pátkem, projevuje víru, že přijde vzkříšení. Vyslovuje se zde k velké lásce k národu a přemýšlí nad naší historií – obrací se k husitství.
- V zemi kalichu
- Anděl strážný
- Ecce homo (Ejhle, člověk) – vyzývá k boji proti rozdělení národů
- Láska – vyjadřuje víru v budoucnost Čech.
Próza:
Arabesky – jeho první prozaická kniha. Jedná se o povídky a obrázky z pražského života koncem 50. a počátkem 60. let 19. století.
Různí lidé – studie a obrázky povah a osudů lidí, jež potkal v cizině.
Trhani
Pražské obrázky
Pařížské obrázky
Menší cesty
Povídky malostranské (1877) – jsou považovány za Nerudovo vrcholné prozaické dílo. Vytvořil zde obraz Malé Strany, v době před rokem 1848, na základě svých vzpomínek. Zobrazuje zde typické postavy českého měšťanstva. S humorem líčí jejich vlastnosti, kritizuje místní život.
Používá formu novelisticky uceleného příběhu, jindy se jeho vyprávění skládá z řady drobných záběrů všedního života. Hrdinové jsou přesně charakterizováni, každý z nich má jiný projev. Neruda uměl skvěle typizovat. Místo slova povídka používá slovo arabeska, nebo črta (tzn. něco mezi fejetonem a povídkou).
Přivedla žebráka na mizinu, Hastrman, Doktor Kazisvět, Svatováclavská mše, O měkkém srdci paní Rusky, U Tří lilií, Pan Ryšánek a pan Schlegl, Psáno o letošních dušičkách, Večerní šplechty, Týden v tichém domě, Figurky, Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku, Jak to přišlo, že dne 30. srpna 1849 o půl jedné s polednem Rakousko nebylo rozbořeno
Divadelní hry:
- Jeho divadelní pokusy nejsou příliš kvalitní a nebyly úspěšné.
Ženich z hladu
Prodaná láska
Fejetony:
Jeho fejetony byly sebrány do knížek:(napsal jich 2200)
Žerty dravé a hravé
1. máj 1890
Kam s ním
Studie krátké a kratší
Menší cesty
Proti srsti
Obrazy z ciziny
Novinařina:
Jako žurnalista napsal:
Obrazy ze života
Rodinná kronika
Zajímavostí jeho díla je, že si roku 1863 přivezl z Paříže knihu J. Verna Pět neděl v balóně, kterou považoval za kuriozitu, a proto ji pod pseudonymem J. Drn přeložil, kniha vyšla v edici Levné knižnice, vydala Matice lidu (ročník VIII č. 3; 1874).
Studie:
Pro strach židovský - antisemitské pojednání z roku 1869, v němž útočí především na „židovský“ vztah k penězům. Toto bylo dílo později využíváno antisemity k diskriminační propagandě.
Zhudebněné dílo:
Radůza na svém albu V salonu barokních dam (2007) zhudebnila Nerudovu Píseň kosmickou (zpěv XXX. Variace II.).
Vítězslav Hálek
Spisovatel, novinář literární a divadelní kritik, fejetonista, básník a dramatik, organizátor kulturního života své doby.
Vítězslav Hálek (1835-1874) se narodil 5. 4. 1835 v Dolínku u Prahy. Vystudoval Akademické gymnázium v Praze. Humanitní předměty a studentské prostředí, kde se utvářeli literární kroužky, probudili v Hálkovi touhu po umělecké činnosti. Rodiče si sice přáli mít syna kněze, ale to Hálek odmítl. Vystudoval filozofickou fakultu, ale studia nedokončil – rozhodl se, že bude spisovatelem.
Od založení Národních listů roku 1861 byl jejich redaktorem. Aktivně pracoval v Akademickém čtenářském spolku a v Umělecké besedě. Redigoval edici původních a přeložených románů Slovanské besedy a po Mikovcovi časopis Lumír, který přeměnil v Zlatou Prahu – toužil vytvořit nový český list. S Janem Nerudou začal vydávat Květy, v letech 1867-72 je řídil sám. Dále s Nerudou vydával časopis Lumír. Spolu s Nerudou a F. Schulzem byl pověřen řízením sbírky Poezie světová. Zemřel náhle a brzy na zápal plic 8. 10. 1874 v Praze.
V Hálkově tvorbě převládá optimismus a snaha harmonizovat vztahy mezi lidmi. Jeho tvorba měla velký ohlas, protože odpovídala náladám a myšlenkám tehdejší doby. Vynikl jako lyrik citové touhy a smyslového okouzlení.
Jeho básně jsou ovlivněny A. S. Puškinem, K. J. Erbenem a K. H. Máchou, jsou optimistické a dobře se čtou.
Hálkův život naplňovalo především umění: na literární tvorbu vsadil své osobní naděje i ctižádost a s literaturou spojil i svou vůli sloužit národu. Chtěl být „věštcem“, který by zušlechťoval svým zpěvem charakter lidí a ukazoval lepší cesty celému lidstvu; toužil se stát „písničkářem“, který by zpíval jako lidový improvizátor to, co se líbí posluchačům, a který by reagoval na jejich nálady a působil na jejich city. Na rozdíl od Jana Nerudy, jenž prožil takřka celý svůj život v Praze a jehož životní postoj byl poznamenán sociálními starostmi městských vrstev, byly Hálkovy názory i celé jeho vnímání skutečnosti ovlivněny léty strávenými na venkově. Jeho kořeny tkvěly v klidnějším, vyrovnanějším a tradičnějším vesnickém společenství a v přírodě, jež spoluutvářela jeho představu životního řádu. V jeho tvorbě převládaly optimistické tóny a snaha harmonizovat vztahy mezi lidmi. Rovněž toto zaměření přispívalo k tomu, že se Hálek stal záhy vedoucím básnickým představitelem své generace.
Poezie
Alfred (1858) – prvotina
Večerní písně (1859) – soubor básní, ve kterém byly vydány později, většina z nich byla uveřejněna v časopisech, atd. Tento soubor sestavil Hálek. Knížka je plná optimismu a radosti, je napsána lehkou zpěvnou formou. Hlavním a vlastně jediným tématem těchto básní je čistá a šťastná láska, básně jsou psány pro jeho lásku – Dorotku. Sloky tvoří čtyřverší s pravidelným rytmem a rým. Tato kniha se velmi dobře čte.
V přírodě – přírodní lyrická sbírka, která pochází z posledních let Hálkova života. Sbírka je velmi optimistická. Hálek, zde popisuje krajinu – Mělnicko. Nejčastějším tématem je jaro.
Pohádky z naší vesnice (1874) – poslední Hálkova sbírka, vyšla měsíc po jeho smrti. Zajímá se o život vesnického lidu. Dějištěm je středověká vesnice na Mělnicku. Upozorňuje na sociální rozpory, ale i na rozpor mezi mládím a stářím.
Krásná Leila – dílo je ovlivněno romantismem. Jedná se o lyrickoepickou skladbu.
Balad a romancí řada druhá – napsáno 1912
Pohádky z naší vesnice (1874)
Pohádky z naší vesnice jsou epickou sbírkou obsahující výjevy z české vesnice. Nechybí jak básně humorné (Husar, Šotek…), tak tragické (Dražba, V lomech…).
Divadelní hry
Tyto divadelní hry jsou spíše básně, ale on je pojímal jako hry, nebyly úspěšné.
Carevič Alexej
Záviš z Falkštejna
Král Rudolf
Král Vukašín - zahájení činnosti Prozatímního divadla (1862)
Amnon a Tamar
Próza
Psal povídky s vesnickou tematikou. Zaměřoval se na kontrasty (vztahy rodičů a dětí, …). Většina jeho povídek končí tragicky. Hálek zde kritizuje finanční vztahy a touhu po penězích. Hlavním motivem je nutnost jednat a žít v souladu s přírodou a to pro něj znamená posuzovat člověka podle jeho vnitřních hodnot. Objevuje se v nich snaha vychovávat.
Hálkova próza se kvalitou ani zdaleka nepřibližuje jeho poezii.
Muzikantská Liduška (1861) – dílo pojednává o sociálních poměrech na vesnici, kde začínají vládnout peněžní vztahy a touha po bohatství. Příběh dívky, které rodiče bránili ve sňatku se svým milým a nutili ji do svazku s bohatým člověkem. Tím v ní vyvolali psychickou poruchu a dívka zešílela.
Kovářovic Kačenka
Jiřík
Muzikant
Převozník
Náš dědeček
Na vejminku
Na statku a v chaloupce (1871) - idyla
Domácí učitel
U panských dveří
Pod pustým kopcem
Pod dutým stromem
Mladá vdova a starý mládenec
Kterak se pan Suchý rozhněval na svět
Komediant
Poldík rumař (1873) – psychologický obraz prostého člověka, který se stará o dítě svého soupeře v lásce.
Literární kritika
Básnictví české v poměru k básnictví vůbec – stať o literatuře
Karolína Světlá
Karolina Světlá, vlastním jménem Johanna Rottová, provdaná Mužáková, (24. února 1830 Praha – 7. září 1899 Praha) byla česká spisovatelka. Je považována za zakladatelku českého románu. Představitelka májovců.
Byla vzdělaná, kromě němčiny a češtiny ovládala také francouzštinu. Její dílo a život velmi ovlivnilo přátelství s Janem Nerudou (s kterým měla milostný vztah) a s Boženou Němcovou. Dále její tvorbu ovlivnila Georgie Sandová.
Roku 1852 se vdala za svého učitele hry na klavír Petra Mužáka, který ji také uvedl do kruhů české společnosti, kde se sblížila s Boženou Němcovou. Literárně začala tvořit koncem 50. let, kdy překonávala krizi způsobenou smrtí svého jediného dítěte, dcery Boženky (1853). Manželovo rodiště Světlá pod Ještědem bylo inspirací pro její pseudonym, a život v Podještědí, kam jezdila na léto, pro její tvorbu.
Od roku 1878 trpěla oční chorobou a musela svá díla diktovat. Její sekretářkou a společnicí byla její neteř Anežka Čermáková-Sluková.
Karolina Světlá byla členkou několika emancipačních spolků. Roku 1871 založila tzv. Ženský výrobní spolek český, který pak i několik let řídila; cílem spolku byla pomoc dívkám z chudých rodin, vzděláním a prací. Spoluzaložila Americký klub dam.
Působila i jako novinářka, jejím hlavním tématem bylo postavení ženy ve společnosti.
Byla ovlivněna Boženou Němcovou. Pokud ve svých dílech narážela na sociální tematiku (činila tak poměrně často), uvažovala o služkách jako o členech rodiny. Zpočátku psala o pražském měšťanském prostředí, z něhož pocházela. K. Světlá vytvořila několik tzv. pražských próz, ale nebyly zdaleka tak úspěšné, jako její prózy venkovské.
Černý Petříček – líčí zde staropražský život obchodníka na trhu
Upomínky – pojednává o svém životě a o životě typické pražské rodiny 30. a 40. let 19. století.
Zvonečková královna – výrazně protikatolicky zaměřený román
První Češka – román o těžkém prosazování českého vlastenectví v pražské poněmčilé společnosti
Její nejslavnější prózy jsou z Podještědí, kam 30 let jezdila každé léto – tzv. ještědské prózy. Snažila se v nich podat charakteristiku venkovského lidu a zároveň řešit určité morální otázky, které považovala za důležité. Největší pozornost věnovala vztahu muže a ženy – jejími literárními hrdiny jsou vždy ženy, které jsou mravně a morálně silné. Tyto ženy jsou schopny obětovat svou lásku vyšším ideálům. Její hrdinky většinou nejsou spokojeny se svým životem a nenacházejí štěstí. Na jejich postavách Světlá demonstruje svou základní ideu: skutečné štěstí nelze dosáhnout porušením mravních zákonů.
Následujících 5 románů nazýváme Ještědské romány. V těchto románech staví venkovskou společnost na vyšší mravní úroveň než pražské měšťáky.
Vesnický román – tragédie manželství bez lásky. Ukazuje tu příklad nerovného manželství. Antoš Jírovec, který pracuje na statku, si po rychtářově smrti vezme rychtářku. Rychtářka se snaží Arnoštovi líbit, ale ten na ni kvůli práci na statku nemá čas. Rychtářka pojme podezření, že má jinou ženu. Najme si služku Sylvu, která se s Antošem velmi sblíží. Když rychtářka odejde ze statku, aby se od svých dětí nenakazila neštovicemi, Sylva se o ně i o Antoše stará. I když rychtářka umírá, Sylva si Antoše vzít nemůže, protože rychtářce před smrtí slíbila, že Antoš zůstane jejím.
Kříž u potoka – Hlavní hrdinka Eva bojuje za rovnoprávnost, končí tragicky. Obětuje svou lásku, aby zachránila manžela.
Nemodlenec – proti katolickému náboženskému fanatismu, relativita hodnot (sama často hájila a oslavovala ve svých dílech příslušníky jednoty bratrské)
Frantina – Frantina byla zvolena rychtářkou, ve vůdci loupežníků pozná svého vyvoleného a zabije ho sama
Kantůrčice – problém postavení ženy ve společnosti
Hubička a jiné ještědské povídky – Povídku Hubička zpracovala Eliška Krásnohorská jako libreto ke stejnojmenné opeře Bedřicha Smetany.
- Mladý chlapec Lukáš se ožení bez lásky, ale stále myslí na svou lásku Vendulku. Po smrti své manželky se chce oženit s Vendulkou, ale ta odmítá předsvatební polibek s tím, že by to jeho ženu mrzelo. Lukáš jí začne dělat naschvály a ona odchází ke své tetě, překupnici pašovaného zboží. Lukáš ji hledá, a po delším čase ji najde. Vendulka ho pak políbí a vezmou se.
V knize jsou i další povídky, které nedosáhly významu Hubičky (Přišla do rozumu, Selka, Večer u koryta, Námluvy, …)
Povídky
Kromě těchto knih napsala celou řadu povídek (Společnice, Skalák, Cikánka, Lesní panna, …) uveřejněných v mnoha časopisech (Světozor, Lumír, Máj, Kresby, Květy, …)
Korespondence
Dále se nám zachovala její rozsáhlá korespondence, již udržovala se svou sestrou Sofií Podlipskou, se svou mladou přítelkyní Eliškou Krásnohorskou, ale i s Janem Nerudou.
Jakub Arbes
Český spisovatel, významný novinář a znalec dělnické otázky, prozatér a tvůrce romaneta, satirik, divadelní kritik a kulturní historik.
Jakub Arbes (1840 – 1914) se narodil 12. 6. 1840 v Praze v rodině ševcovského mistra. Vystudoval reálku (byl žákem J. Nerudy. J. Neruda byl pro Arbese vzorem, později přítelem), snažil se uplatnit se ve vědecké práci.
Studia polytechniky přerušil kvůli žurnalistice, která ho v šedesátých letech nadchla. Roku 1868 se stal odpovědným redaktorem Národních listů. Bylo to v době, kdy vrcholilo hnutí za politické zrovnoprávnění Čechů s Uhry v rámci monarchie. Ve funkci odpovědného redaktora stál Arbes několikrát před soudem, často se ocitl ve vyšetřovací vazbě. Nakonec ho roku 1873 odsoudil německý soud v České Lípě k třináctiměsíčnímu vězení.
V této době měl Arbes za sebou první umělecký úspěch – romaneto Svatý Xaverius. Pobyt ve vězení využil pro literární práci. Po návratu z vězení pracoval v méně politicky orientovaných rubrikách Národních listů. Jakub Arbes se ale nadále aktivně věnoval otázkám dělnického hnutí, dokonce se zúčastnil založení Spolku českých žurnalistů. To vedlo k tomu, že byl Arbes z redakce Národních listů roku 1877 na Štědrý den propuštěn.
Od té doby do smrti pracoval Arbes jako volný literát. V letech 1876-79 působil jako dramaturg Prozatímního divadla. V letech 1880-1 Jakub Arbes spolu s Mikolášem Alšem vydával satirický časopis Šotek. Vydávaní tohoto časopisu bylo rakouskou cenzurou brzy zastaveno. Ke konci života Arbese, trápí vážné existenční problémy, k nimž se později přidala i postupná ztráta zraku. Zemřel v Praze 8. 4. 1914.
Jakub Arbes se věnoval próze. Zaměřoval se na témata soudobé Prahy, uplatňoval autobiografické zážitky. Často užíval formy vyprávění v první osobě. Arbesa uchvátili povídky E. A. Poea, kde autor s uměním vystupňoval nepravděpodobné situace a poté je vysvětlil jako vymoženost nebo problém vědy.
Volil náměty ze současného pražského života. Jako člověk byl velmi svérázný a podle toho vypadají i některá jeho témata.
Zavedl nový způsob literární tvorby – romaneto, tj. obsáhlejší povídka s dobrodružným, napínavým dějem. Jsou zde dramatické zápletky s překvapivým zakončením.
Námětem jsou neobvyklé jevy, tajemnost, která nakonec najde reálné vysvětlení. Vychází z rozporu mezi dokázanými věcmi a věcmi mezi nebem a zemí. Hlavními postavami jsou vědci nebo studenti. Připomíná romantismus.
Romaneta
Ďábel na skřipci (1865)
Elegie o černých očích (1865 – 1867)
Svatý Xaverius (1872) – Vyprávění spisovatelova přítele, který chtěl rozluštit tajemství Balkova obrazu, ve kterém má být zakreslena mapa k pokladu. Nechává se zavřít v kostele přes noc a pak jdou spolu vykopat poklad na Smíchov.
Akrobati (1878) - Líčí příběh setkání autora s umělci – akrobaty -, kteří s vášní propadli svému druhu umění a staví jej výše než cokoli jiného ve svém životě a jsou pro možnost toto umění provozovat ochotni obětovat mnoho ze svého života.
Zborcené harfy tón (1885 – 1886)
Lotr Gólo (1886) - Zachycuje životní příběh a složitý umělecký vývoj nadaného kočovného herce Sunkovského, kterého ubíjí nezájem a nepochopení publika i malá víra ve vlastní schopnosti a okolní svět.
Duhový bod nad hlavou (1889)
Duhokřídlá Psýché (1891)
Sivooký démon
Zázračná madona
Newtonův mozek
Ukřižovaná
Etiopská lilie
Romány
Moderní upíři – pohled do života pražských podnikatelů a měšťanstva
Štrajchpudlíci – román z prostředí smíchovských tiskařských dělníků, líčí zde jejich existenční problémy.
Mesiáš
Anděl míru – kritika společnosti
Kandidáti existence
Český Paganini
Záhadné povahy
Z duševní dílny básníků
Publicistika
Epizody
Pláč koruny české neboli Nová persekuce
Své povídky uveřejňoval v mnoha časopisech (Lumír, Světozor, Květy,…)
Dále se zachovalo velké množství novinových článků, které se týkaly především významných světových osobností v literatuře. Zabýval se mj. K. H. Máchou a K. Sabinou.
Ruchovci
Je to skupina autorů, kteří společně vystoupili almanachem Ruch. Ten vyšel v roce 1868 na počest položení základního kamene k Národnímu divadlu.
Ruchovci jsou ovšem jako literární skupina dost iluzorní. Almanach měl asi dvacet přispěvatelů, z nichž zůstalo literatuře věrných jen velmi málo.
Vlastně jen tři z autorů Ruchu se stali skutečnými jmény české literatury: redaktor almanachu J. V. Sládek, básník a překladatel Ladislav Quis a autor nejhodnotnější básně almanachu, Husita na Baltu, Svatopluk Čech a Eliška Krásnohorská.
Společenské podmínky:
- politicky rozporuplná doba; nejistota v kladné výsledky národního zápasu
- nové literární časopisy
- převaha poezie
- konflikt mladočeši x staročeši
- rozvoj buržoazie a ostatních tříd
- situace po Rakousko-uherském vyrovnání
- nazývají se podle almanachu Ruch (1868)
- na počest ND
- program se v mnohém shoduje s Májovci
- je více zdůrazněna sociální stránka
- navazují na domácí lit.
- mnoho patetických a zvolacích veršů
- návrat k historickým námětům a k slovanské vzájemnosti
Eliška Krásnohorská
Autorka známá svou poetickou tvorbou, překladem světové poezie, literární kritikou a psaním libret ke Smetanovým operám.
Vlastním jménem Alžběta Pechová. Narodila se v rodině pražského řemeslníka. Otec však záhy zemřel a rodina se ocitla ve svízelné situaci. Přesto se u Pechů žilo bohatým kulturním životem, jehož ráz určovali dva nejstarší bratři, malíř a hudebník.
Také Krásnohorská už v mládí projevovala všestranné umělecké nadání, ale nevyléčitelná nemoc kloubů, která ji postihla v šestnácti letech, ji zabránila věnovat se hudbě.
Její zájem o literaturu, projevující se rozsáhlou četbou českých i světových autorů, tím ještě zesílil a proměnil se v aktivní tvůrčí účast na českém literárním dění.
Neúnavně se věnovala i ženskému hnutí, pro něž ji získala Karolína Světlá. Pracovala zejména v redakci Ženských listů a v Ženském výrobním spolku.
K jejím zásluhám patří, že v roce 1890 bylo v Praze založeno první české dívčí gymnázium Minerva a že bylo ženám povoleno studovat na vysoké škole.
Zemřela v Praze 26. listopadu 1926.
Básnické dílo
Z máje žití (1871) - neproblematická popěvková lyrika životního optimismu
Ze Šumavy (1873) - též optimismus
K slovanskému jihu (1880) - k lyrice se připojila i epika, podnícená osvobozeneckým bojem balkánských národů proti Turkům
Bajky velkých (1889) - satira, která s mírným, úsměvným humorem sleduje vady soudobého českého politického a společenského života
Operní libreta
Pro K. Bendla a Z. Fibicha: Blaník (1881)
Pro B. Smetanu: Hubička (1876), Tajemství (premiéra 1878), Čertova stěna (premiéra 1882), Viola - tu skladatel již nedokončil
Překladatelská činnost
Soustředila se nejvíce na klasická díla evropského romantismu.
Nejvíce překládala Puškina (např. veršované drama Boris Godunov), z polštiny k nám uvedla klasické dílo A. Mickiewicze Pan Tadeáš a z angličtiny Byronovu Childe Haroldovu pouť.
Těmito pracemi se řadí mezi přední překladatele své doby, po bok Vrchlického a Sládka.
Prozaická činnost
Četné prozaické a dramatické pokusy zůstaly od počátku ve stínu její básnické, libretistické a překladatelské tvorby.
V jejich vykonstruovaných dějích a mlhavých, nepřirozených postavách a situací se odrážel nedostatek zážitků a životních podnětů způsobených autorčinou nemocí a uzavřením do pražského kulturního světa.
Z celého jejího prozaického díla si uchovalo největší hodnotu několik svazků vzpomínek a pamětí: Z mého mládí (1921), Co přinesla léta (1927)
Svatopluk Čech
Narodil se 21. 2. 1846 v Ostředku u Benešova.
Jeho otec, správce panství, byl horlivý zastánce vlasteneckých a demokratických idejí r. 1848. Byl to on, kdo Svatoplukovi četl verše Kolára a Máchy, v jeho knihovně nacházel Svatopluk svazky romantických básníků.
Svatopluk Čech studoval v Praze a v Litoměřicích, stal se právním koncipientem ve Slaném u Prahy. Později se ale věnoval pouze literatuře.
Za svých studií působil krátce v redakci politického deníku Pokrok, kde se blíže seznámil s politickým děním. Pravidelně publikoval v měsíčníku Květy.
Hodně cestoval, pro jeho tvorbu byla velmi důležitá cesta k Černému moři a na Kavkaz, do Chorvatska a do Dánska.
Zemřel v Praze 23.2 1908.
Je pohřben na vyšehradském hřbitově.
Epika
Husita na Baltu – historický epos, který srovnává dobu husitských válek s bouří v lidských a přírodních vztazích.
Adamité
Žižka
Václav z Michalovic – příběh z Pobělohorské doby
Dagmar
Roháč na Sioně
Evropa – symbolické eposy. Mají podobný motiv – děj se odehrává na moři. Na lodi při bouři, dojde ke vzpouře. (Revolucionáři na lodi Evropa). Hlavní myšlenkou je spojení Slovanů.
Slávie – obdoba Evropy
Lešetínský kovář – veršovaná povídka, téma národního a sociálního boje
Ve stínu lípy – idylický epos návratu Čecha na venkov, do české krajiny – návrat domů. Ve skutečnosti jde o vzpomínky autora, který několik let v dětství prožil na Peruci.
Sekáči
Zpěvník Jana Buriana
Václav Živsa
Bouře
Step
Do světa širého
Lyrika
Jitřní písně – sociální lyrika, jedná se o veršované satiry. Staví se v nich do role mluvčího národa. Básně mají meditativní charakter, vycházejí z básníkových úvah.
Nové písně
Písně otroka – 23 básní, z r. 1895, jsou reakcí na politické události. Chtěl povzbudit národ, protože měl pocit, že se národ cítí ponížený. Dílo je alegorií boje za práva národa a bylo velice úspěšné a velice často vydáváno.
Satira
Hanuman – líčí opičí stát, satira na politický režim Rakouska-Uherska.
Kratochvilná historie o ptáku Velikánu Velikánoviči – satira na Rusko.
Petrklíče
Šotek
Próza
Povídky:
Povídky, arabesky a humoresky (1878-83)
Několik drobných povídek (1884)
Humoresky, satiry a drobné črty (1887)
Různé črty žertovné i vážné (1887)
Několik povídek a různých črt (1888)
Pestré cesty po Čechách (1891)
Jestřáb kontra Hrdlička (1897)
tzv. Broučkiády
Pravý výlet pana Broučka do Měsíce (1888)
Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV. století (1888) – cyklus fantasticko-humoristických a satirických vyprávění o Matěji Broučkovi. Brouček je typický měšťák – chamtivý, závistivý. Dostává se mezi husity, kde se projevuje jeho zbabělost. Husitství je zde velmi oceňováno.
Matěj Brouček na výstavě (1892)
Lumírovci
Soustředili se kolem časopisu LUMÍR - založen roku 1872, jeho zakladateli byli vedoucí básníci družiny Májovci, Vítězslav Hálek a Jan Neruda, ti však jeho vedení brzy odevzdali do rukou literátů mladších.
Lumírovci se orientovali na domácí problematiku, kritizovali maloměšťáctví. Spojovala je myšlenka obohacení české literatury, překládali významné díla světových autorů. Jejich snahou bylo povznést českou literaturu na světovou úroveň.
Často se dostávali do sporů s tzv. směrem národním, jehož tribunou byl časopis Osvěta. Svou mnohostrannou tvorbou, udávající ráz české literatuře 70. a 80. let, prokázali lumírovci, jak oprávněný a pro další rozvoj českého básnictví potřebný, jejich program svébytnosti umění.
- seskupení kolem časopisu Lumír, který vydával J. V. Sládek. Programem bylo povznést českou literaturu na světovou úroveň a navazování na Evropské tradice.
- Vrchlický, Zeyer, Sládek
- překlady i vlastní díla
- z románské a anglosaské literatury
- svoboda literární tvorby
Josef Václav Sládek
Básník, překladatel, organizátor literárního života.
Narodil se 27. 10. 1845 ve Zbiroze, otec byl zednický mistr. Po ukončení Akademického gymnázia začal studovat přírodní vědy, vedle toho cizí jazyky a literaturu.
Oblíbil si poezii Baronovu, Burnsovu.
Spolu se Svatoplukem Čechem psal do almanachu Ruch. Vedle ohlasů lidové poezie s milostnou tématikou, psal J. V. Sládek do Ruchu i básně vlastenecké.
Roku 1868 podnikl cestu do Ameriky – dostal nabídku učit syna chicagského obchodníka češtině.
Zde pobyl dva roky. Po návratu působil v redakci Národních listů a jako profesor angličtiny.
Roku 1873 se oženil s Emilií Nedvídkovou, ale po roce Emílie umírá po porodu mrtvého dítěte.
Po několika letech osamění se J. V. Sládek oženil podruhé. V novém manželství nalezl pohodu a podporu, která mu pomáhala v těžkých chvílích.
Od roku 1877 se stal redaktorem časopisu Lumír. Kolem časopisu soustředil básnickou skupinu v čele a Jaroslavem Vrchlickým aj. Zeyerem (Lumírovci). Nervová nemoc a sled událostí se odráží v jeho verších až do konce.
Zemřel 28. 6. 1912 ve Zbiroze.
Sládkovým typickým tématem je český venkov, kde se postava rolníka (oráče), stává symbolem národa a jeho odolnosti. Ve svých dílech hledá lidské hodnoty, častým námětem je pro něj domov, dětství, rodný kraj.
Láska k venkovu a lidovým postavám vedla až k ohlasovému rázu jeho poezie – starosvětské písně a české znělky. Sládek si venkovský svět zidealizoval s blízkostí přírody. Venkovský život mu připadá poetičtější než život ve městě. Sládek si uvědomuje i stinné stránky venkovského života, uvědomuje si cenu práce a váží si ji.
Jeho verš je jednoduchý, rytmický a melodický. To vedlo k jeho zhudebnění (Karel Bendl, Josef Bohuslav Foerster), dobře se čte. Lze o něm říci, že je poměrně moderní a že jeho tvorba je zajímavá i pro dnešního čtenáře
Sbírky z Ameriky
Na hrobech indiánských – zde vyjadřuje své okouzlení americkou přírodou, především ale ohromení nad demokracií, která pro dolar neváhá nemilosrdně likvidovat původní obyvatelstvo
Básně (1875)
Americké obrázky
Tvorba zaměřená na Čechy
Jiskry na moři (1880)
Světlou stopu (1881)
Na prahu ráje (1883)
Ze života (1884)
Sluncem a stínem (1887)
České znělky – obrací pozornost na českého sedláka, který symbolizuje mravní hodnoty českého národa, vyšlo spolu se Selskými písněmi.
Selské písně (1890)
Starosvětské písničky (1891) – intimně lyrická poezie, básník zde přiznává hluboký vztah k matce. Inspiraci k tomuto dílu, čerpal z lidové poezie. Tato sbírka patří k nejlepším dílům, nejen Sládkovým, ale i celého tohoto období české literatury.
Směska (1891)
České písně (1892) - v této sbírce projevil své vlastenectví, některé básně byly zhudebněny.
V zimním slunci
Nové selské písně
Za soumraku
Velké, širé, rodné lány
Léthé a jiné básně
Pro děti
Zvony a zvonky
Zlatý máj
Skřivánčí písně
Divadelní činnost
Práce
Písně pohřební'
Vědecká literatura
Anglická čítanka se slovníčkem
Překlady
Jeho překlady z angličtiny jsou považovány za velice kvalitní a některé nebyly dosud překonány.
Přeložil 33 dramat od Williama Shakespeara. Dále překládal Roberta Burnse, Henry Wadsworth Longfellowa, Francis Bret Harte, George Gordon Byron, …
Překládal i z dalších jazyků (dánština, švédština, polština, maďarština, španělština, …), tyto překlady už nejsou tak kvalitní jako překlady z angličtiny a byly pro Sládka poněkud okrajovou záležitostí.
Dále se zachovalo velké množství novinových a časopisových článků a fejetonů, častým námětem těchto článků je jeho pobyt v USA.
Jaroslav Vrchlický
Pocházel z Loun, jeho otec byl kupec. Dětství strávil v Ovčárech u Kolína. Gymnázium studoval ve Slaném (od r. 1862), Praze a Klatovech, po jeho ukončení (1872) studoval, na přání rodičů, bohosloveckou fakultu. Již v r. 1873 přestoupil na filozofickou fakultu v Praze. Studoval dějepis, filozofii a francouzskou literaturu, kterou později také překládal.
Na studiích se seznámil s Winterem, Sládkem a Jiráskem a spolu založili skupinu lumírovců (Jirásek záhy přešel k ruchovcům).
Od roku 1875 působil jako vychovatel a tajemník hraběcí rodiny v Itálii.
Po svém návratu působil jako učitel a r. 1877 byl jmenován tajemníkem na české technice, později se stal profesorem moderních věd a získal čestný doktorát.
Roku 1879 se oženil s Ludmilou Podlipskou, s níž projel téměř celou Evropu.
V roce 1901 ho, spolu s Antonínem Dvořákem, císař jmenoval členem Panské sněmovny říšské rady ve Vídni, zde vystupoval a obhajoval požadavek všeobecného hlasovacího práva. Jako člověk byl nesmírně činný, mj. byl členem Královské akademie v Padově, člen tovaryšstva polského v Paříži a samozřejmě čestným občanem mnoha českých měst. Na univerzitě přednášel literaturu, byl jedním z prvních členů České akademie věd.
Byl nominován na Nobelovu cenu za literaturu.
Jeho dílo obsahuje přes 200 svazků, mj. přes 80 básnických sbírek a 50 divadelních her. Jeho sbírky a dramata jsou poměrně čtivá. Vrchlický se snažil dokázat, že čeština může vyjádřit všechno, což skutečně lze, ale někdy tyto tvary působí podivně a nehezky.
Pozdější generací (generace 90. let 19. století) byl velmi kritizován až odsuzován. Proti jeho dílu vystoupili například Tomáš Garrigue Masaryk a F. X. Šalda. Až další generace básníků (Dyk, Blatný, Rilke, Seifert) si uvědomila kvalitu jeho díla a nyní bývá považován za jednoho z nejvýznamnějších českých básníků.
Vrchlický svým dílem připravil půdu pro symbolismus. Cílem jeho díla bylo vytvořit poezii, která by se vyrovnala evropskému básnictví a ztělesňovala harmonický ideál člověka. Zabýval se historickými náměty, především vývojem lidstva a pokoušel se o sbírky zachycující jeho vývoj. Vycházel z Legendy věků od Victora Huga. Při tomto mapování historie nacházel největší inspiraci v antice.
Básnické sbírky
Lyrika
Z hlubin
Dědictví Tantalovo
Brevíř moderního člověka
Eklogy a písně – osobní lyrika
Poutí k Eldorádu – milostná a přírodní lyrika
Dojmy a rozmary – láska k ženě, přírodě a lidem
Hudba v duši
Moje sonáta
Zlatý prach
Okna v bouři – Psáno v krizi, jednak v tuto dobu (90. léta) probíhal spor s ruchovci a jednak procházel manželskou krizí.
Meč Damoklův – psáno ve stejné době jako Okna v Bouři
Písně poutníka – psáno ve stejné době jako Okna v Bouři
Pavučiny – psáno ve stejné době jako Okna v bouři.
Korálové ostrovy
Strom života (Co tkví v kořenech)
Co tkví v haluzích (Co zní v koruně)
Má vlast – vlastenecká lyrika
Mýty – zpracovává legendu o svatém Prokopovi.
Sonety samotáře
Démon láska
Skvrny na slunci
Píseň klasů – báseň, v níž klasy vypráví, o životě chudých venkovských lidí. Popisuje zde jejich práci na poli.
Modlitba na Řípu – v této básni se sedláci modlí k dědu Čechu, aby dal otcům sílu a dětem dobrý život a aby svatý Jiří ochránil českou zemi.
Epika
Duch a svět – kolísání mezi optimismem a pesimismem. Dává zde do souvislosti umění a rozum, Starověké Řecko je symbolem optimismu. Volá po harmonii s přírodou. Věří v lidské poznání a sílu rozumu.
Zlomky epopeje – cyklus epických nebo lyricko-epických básní
Nové zlomky epopeje
Kytka balad
Fresky a gobelíny
Selské balady – jedná se o sociální baladu na téma skutečných událostí z přelomu 17. a 18. stol. (hrabě Breda). Zachycují lidovou bouři. Vrchlický zachycuje především mezní okamžiky. Idea tohoto díla spočívá v myšlence, že člověk nikdy nesmí vzdát svůj boj. Člověk musí stát za svými názory. Ze sbírky vyplývá, že každé zlo musí být potrestáno. Chce vzbudit národ k boji za svá práva.
Sbírky reagující na politiku
Panteon
Hlasy v poušti
Próza
Jeho povídky jsou ironické a sentimentální.
Barevné střepy – román, obsahuje mnoho autobiografických prvků
Loutky
Povídky ironické a sentimentální
Divadelní hry
Jeho divadelní hry byly psány pro Národní divadlo.
Trilogie Drahomíra, Bratři a Knížata
V sudu Diogenově
Soud lásky
Noc na Karlštejně – komedie z českého prostředí, postava Karla IV. Vrchlický zde použil informaci, že Karel IV. stavěl Karlštejn jako hrad, kam nesměly ženy. Tato informace mezi lidmi zdomácněla, ale není pravdivá. Dílo bylo zfilmováno.
Smrt Odyssea
Hippodamie – trilogie, zhudebnil ji Zdeněk Fibich
1. Námluvy Pelopovy (1890)
2. Smír Tantalův (1891)
3. Smrt Hippodamie (1891)
Svatá Ludmila
Literární kritika
Básnické profily francouzské
O poezii Jana Nerudy
Poezie francouzská nové doby
Dále se zachovala korespondence s jeho ženou Ludmilou Podlipskou z dob jeho pobytu v Itálii. Vede zde filosofické a literární úvahy. Uveřejněna byla až po jeho smrti, nyní je vydávána jako literární dílo.
Mimo to se zachovala celá řada článků v mnoha časopisech (Máj, Česká revue, Světozor, …).
Překlady
Vrchlický patří k nejvýznamnějším českým překladatelům jak rozsahem a časovým rozpětím, tak koncepcí, kdy překlad považoval za osobité tvůrčí dílo, které se má prosadit vedle originálu. V některých případech však tento koncept setřel osobitost a nuance původního díla.
Překládal z 18 národních literatur – nejvíce z francouzštiny (Victor Hugo, Charles Baudelaire, Arthur Rimbaud, Guy de Maupassant), italštiny (Dante Alighieri, Francesco Petrarca, Torquato Tasso), španělštiny (Pedro Calderón de la Barca), angličtiny (William Shakespeare, George Gordon Byron, Percy Bysshe Shelley, Edgar Allan Poe, Walt Whitman) a němčiny (Johann Wolfgang von Goethe, Friedrich Schiller), dále například z polštiny (Adam Mickiewicz), maďarštiny (Sándor Petőfi, János Arany, Imre Madách) nebo norštiny (Henrik Ibsen).
Překládal především poezii, a to jak klasickou, tak moderní. Lze o něm říci, že si k překladům vybíral náročná a kvalitní díla (Faust, Božská komedie, Květy zla, Tři mušketýři, Andersenovy pohádky…).
Julius Zeyer
(26. duben 1841 Praha – 29. ledna 1901 Praha) byl český prozaik, dramatik a epický básník. Odborníky bývá většinou řazen k lumírovcům a je rovněž označován za jednoho z nejvýraznějších českých novoromantiků. V české literatuře a poezii stojí ve skutečnosti mimo hlavní literární proudy.
Náměty čerpal nejčastěji z dávné historie, mytologie, bájí a pověstí, a to nejen českých, ale i francouzských nebo ruských.
Jeho poezie je převážně epická a má často nostalgický ráz. Ve svém literárním díle, ať už se jedná o prózu či poezii, si vysnil vlastní svět, který měl s realitou jen málo společného. Tento fiktivní svět byl i se svými hodnotami a pravidly pravým opakem tehdejšího provinciálního českého maloměšťáctví, se kterým přicházel Zeyer denně do styku a které tolik nenáviděl.
V jeho díle se také často objevuje motiv silného, citového přátelství mezi muži (např. Román o věrném přátelství Amise a Amila ) a až eroticky laděné popisy krásy mladých mužů (např. Vyšehrad, úvod Ondřeje Černyševa nebo postava Inulta ze Tří legend o krucifixu).
Na základě těchto faktů a pečlivého rozboru jeho díla došla řada literárních vědců a historiků k závěru, že Julius Zeyer byl s největší pravděpodobností homosexuál či snad bisexuál (viz např. článek Poetika homosexuality v české literatuře, časopis Neon, březen 2000, autor doc. Mgr. Martin C. Putna, Dr.).
Této teorii nasvědčuje i Zeyerova osobní korespondence, v níž se opakovaně zmiňuje o jakémsi svém velkém a strašném tajemství, o svých pocitech osamělosti, smutku a vyděděnosti ze společnosti.
Pravdou je také to, že se nikdy neoženil a není ani známo, že by měl vážný partnerský vztah se ženou. Mezi jeho velmi blízké přátele však patřilo hned několik žen, s nimiž si velmi dobře rozuměl – zde je třeba zmínit především Annu Marii Stoneovou, slečnu Kershawovou nebo Annu Lauermannovou Mikschovou.
Julius Zeyer byl synem Jana Zeyera a jeho ženy Eleonory. Otec pocházel ze staré francouzské šlechtické rodiny ze Štrasburku a matka z židovské rodiny, která se ale již delší čas hlásila ke katolictví. Jan Zeyer byl velkoobchodník s dřívím, ale po jeho předčasné smrti se vedení podniku ujala Eleonora a svého syna Julia od té chvíle pečlivě připravovala na budoucí převzetí rodinné firmy. Julius studoval na obchodní reálce, poté zkusil techniku, ale nakonec vypomáhá své matce v závodě.
Ve svých dvaceti letech odchází na zkušenou nejprve do tesařské dílny ve Vídni a následně procestuje Německo, Švýcarsko a Francii. Po návratu domů se matka Eleonora rozhodne podporovat svého milovaného syna v jeho literární kariéře, po které on sám již léta toužil. Julius Zeyer sice neodmaturuje, ale na filozofické fakultě se zapisuje na přednášky z filozofie, estetiky, etiky, logiky a dějin filozofie, které však navštěvuje tak, jak to jemu osobně vyhovuje. Intenzivně se také věnuje studiu jazyků, naučí se anglicky, francouzsky, italsky, španělsky, rusky a polsky. Údajně si osvojil také základy sanskrtu a koptštiny.
Próza
Ondřej Černišev – román z konce 18. stol., odehrávající se na ruském dvoře. Osobnost je historicky pravdivá, prostředí je romantické.
Román o věrném přátelství Amise a Amila – z Francie
Jan Maria Plojhar (1891) – sociální román. Objevuje se zde výjimečný hrdina, dílo obsahuje autobiografické prvky, je zklamán společností.
Tři legendy o krucifixu (1895) - tři samostatné legendy, které spojuje náboženská tematika a kricufix (kříž s ukřižovaným Ježíšem Kristem).
Trojí paměti Víta Choráze – novela
Radúz a Mahulena - pohádkové drama, scénickou hudbu ke hře zkomponoval Josef Suk
Dům U tonoucí hvězdy – Hlavním hrdinou je český lékař působící v Paříži, který obdivuje Dům U Tonoucí hvězdy. Poté se v nemocnici setká s dalším hrdinou Slovákem Rojkem. Novela končí tragicky - dům vzplane a uhoří v něm hrdina Rojko a další obyvatelky - stařeny z „klece tří pomatených“. Je zde líčena beznaděj, souchotiny. Celá novela je ponurá a mystická.
Báje Šošany
Stratonika a jiné povídky
Maeldunova výprava
Poezie
Vyšehrad – z historie Čech
Čechův příchod – z historie Čech
Zpěv o pomstě za Igora
Karolínská epopej – Chtěl vytvořit epopej o historii lidstva. Týká se hlavně rytířské doby (statečnost, věrnost, čestnost).
Kronika o sv. Brandanu
Z letopisů lásky
Ossianův návrat
Divadelní hry
Legenda z Erinu
Libušin hněv
Šárka
Neklan
Radúz a Mahulena
Hodnocení: 
(hodnotilo 14 čtenářů)
Ohodnoť tento referát:
(hodnotilo 14 čtenářů)
Ohodnoť tento referát:
Referáty | Čtenářský deník | Životopisy |
Nastavení soukromí | Zásady zpracování cookies
© provozovatelem jsou iReferaty.cz (Progsol s.r.o.). Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
Referáty jsou dílem dobrovolných přispivatelů (z části anonymních). Obsah a kvalita děl je rozdílná a závislá na autorovi. Spolupracujeme s Learniv.com. Zveřejňování referátů odpovídá smluvním podmínkám. Kontakt: info@ireferaty.cz
Nastavení soukromí | Zásady zpracování cookies
© provozovatelem jsou iReferaty.cz (Progsol s.r.o.). Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
Referáty jsou dílem dobrovolných přispivatelů (z části anonymních). Obsah a kvalita děl je rozdílná a závislá na autorovi. Spolupracujeme s Learniv.com. Zveřejňování referátů odpovídá smluvním podmínkám. Kontakt: info@ireferaty.cz