Drama dvacátého století

Drama dvacátého století

Na počátku 20. let se pražská divadla otřásala detonacemi smíchu. Svět prošel krutou válečnou vichřicí, zažil první socialistickou revoluci a zároveň se jí i bránil. Lidé všech vrstev se chtěli vysmát všemu, co je trápilo, hledali ve smíchu zapomnění a osvobození z tíživých denních zážitků. Jiní zas viděli v humoru zbraň, které by se dalo použít k destrukci starého systému uvažování a ke kritice žebříčku společenských hodnot.

Právě v polovině 20. let vzniká OSVOBOZENÉ DIVADLO, které bylo součástí české divadelní avantgardy. Jeho tvůrci chtěli vytvořit novou divadelní scénu, která by byla tvůrčí a byla spojena se životem. Podstatným znakem bylo využití prvků lidové zábavy, kabaretů a cirkusů. Rovněž je patrné ovlivnění moderním filmem. V 20. a 30. letech vycházejí i díla, která teoreticky zdůvodňují nové divadelní postupy (Ervin Piscator, Bertold Brecht). Pro Brechtovo epické divadlo je typická postava vypravěče, který komentuje děj a předvídá jeho další vývoj, dialog je prokládán hudebními čísly, často se oslovuje publikum. Osvobozené divadlo několikrát přestavuje kulisy před diváky. Protagonisté zdůrazňovali, že základem umění není divadlo, ale život. Na počátku Osvobozeného divadla se střídaly hry Voskovce a Wericha s inscenacemi Honzlovými, které vybíral V. Nezval. Už první hra Voskovce a Wericha Vest-pocket revue je manifestem jejich budoucí tvorby (kabaretní výstupy, hovory, zpěv, mimické výstupy). Na tuto prvotinu navazuje Smoking revue. Ve 30. letech se repertoár Osvobozeného divadla vyvíjel od poetismu a nezávazného humoru k politické satiře. Zpočátku převažují hry, jejichž těžiště spočívá ve snaze pobavit obecenstvo (Ostrov dynamit, Golem, Robin zbojník). Počínaje však Caesarem se pod tlakem mezinárodní i domácí politické situace mění celkový profil divadelních her. Repertoár je společensky angažovaný a politicky bojovný (Osel a stín, Kat a blázen, Balada z hadrů, Rub a líc, Těžká Barbora, Pěst na oko). Poslední dvě otevřeně útočily proti fašismu. Hry Osvobozeného divadla ocenil i F. X. Šalda. Vyzdvihl zejména jejich úsilí o obrodu našeho divadelnictví po letech krize. Ocenil jednotu herce, básníka i scény. S odstupem let je možno říci, že hry Osvobozeného divadla se mohou měřit s díly K. Čapka, B. Brechta a Chaplinovým filmem Diktátor. O velkou popularitu se zasloužily písně Jaroslava Ježka. V 60. letech byly Ježkovy skladby (Proti větru, Život je jen náhoda, Hej rup!, Kleopatra, David a Goliáš) vzorem pro populární písňovou formu. Režisérem Osvobozeného divadla byl Jindřich Honzl, který režíroval i statečné antifašistické revue.
D34 - vznik 1933 (tj. sezóna 1934). D34 je režisérské divadlo, hlavní osobností je E. F. Burian. Podobně jako Osvobozené divadlo i D34 využívá moderních básnických a uměleckých postupů, navazuje na lidovou tvorbu a film, hned od počátku si získalo uznání jako avantgardní divadlo. Burian postupně inscenuje vlastní adaptace významných světových dramatických děl (Moliére - Lakomec, Shakespeare - Kupec benátský, Goethe - Utrpení mladého Werthera, Puškin - Evžen Oněgin, Hašek - Švejk, Dyk - Krysař). Nejznámějšími se však staly inscenace, které vycházely ze současnosti (Brecht - Žebrácká opera, Nezval - Milenci z kiosku). V době okupace hrálo divadlo s velkým úspěchem Manon Lescaut. Burian se snažil vytvořit tzv. syntetické divadlo, které by spojovalo různé jevištní formy a podobně jako Osvobozené divadlo využívalo tanečních prvků, lidových písní a songů. Burian žádal od herců co nejintenzivnější prožitek. Scéna byla spíše náznaková, divák si měl sám dotvářet prostředí dramatu.

EMIL FRANTIŠEK BURIAN (1904 - 1959)
Divadelní a filmový režisér, dramatik, básník a hudební skladatel, zpěvák, výtvarník a člen Devětsilu. Zpočátku spolupracoval s Osvobozeným divadlem jako hudební skladatel, po roztržce s režisérem Honzlem odchází a zakládá na jaře roku 1933 vlastní divadlo D34. V roce 1941 uvězněn. Po válce své divadlo obnovil pod názvem D46. Je považován za významného představitele levicové avantgardy.
V 50. letech doznívají některé hry, které byly jinotajné (F. Peroutka - Oblak a valčík). Mezi jinotajné hry patří Drdovy Hrátky s čertem. Drama upadá, oficiálně zakázáno Divadlo satiry, po emigraci Voskovce bylo zrušeno divadlo V+W. Byly psány hry poplatné době. (M. Stehlík - Mordová rokle, Jarní hromobití)

V polovině 50. let dochází postupně k určitým změnám, pozornost se obrací k tzv. inteligentům (Jariš - Inteligenti).
Ideologicky deklarativní charakter mělo v podstatě i Nezvalovo básnicky pojaté protiválečné drama Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou (1956), anachronicky přenášející aktuální politické téma do starověku. V druhé polovině padesátých let se objevily prvky myšlenkového obratu také v dramatické tvorbě Pavla Kohouta, který do vojenského prostředí zasadil konflikt rozumného komunisty s dogmatickým představeným - Zářijové noci (1955, druhá verze 1958, hrál zde i Havel). Jeho hra Taková láska získala ohlas i v zahraničí.
Teprve Hrubínovy hry Srpnová neděle (1958) a Křišťálová noc (1961), inscenované na přelomu padesátých a šedesátých let, znamenaly podstatný průlom do schematismu a zároveň otevření nových možností dramatu. Čechovsky laděné hry se totiž nezajímají o politiku a již od situační zápletky působí věrohodně. Přibližně v té době se na jevišti objevila i prvotina tehdy mladého autora Josefa Topola - veršované drama s historickou látkou ze života knížete Václava Půlnoční vítr. Teprve jeho další hry plně prokázaly jeho talent - Konec masopustu.
Šedesátá léta přinesla v dramatu nárůst tendencí ke grotesce a frašce (hra Ludvíka Aškenazyho C. K. státní ženich). Vznikly i hry Václava Havla - Zahradní slavnost, Vyrozumění, Ztížená možnost soustředění.
Brněnský dramatik Milan Uhde vstoupil do světa dramatu politicky vyhraněnou satirou Král Vávra, navazující na slavnou Havlíčkovu báseň a originální variací klasického antického námětu Antigony Děvka z města Théby. V době normalizace, kdy nesměl publikovat, realizoval v brněnském divadle Na provázku osobité adaptace Páralovy Profesionální ženy, Mrštíkovy Pohádky máje a Olbrachtova Nikoly Šuhaje loupežníka (Balada pro banditu). V té době napsal Hru na holuba, v osmdesátých letech pak parodii životopisné hry o klasicích marxismu Zvěstování aneb Bedřichu, jsi anděl. Je autorem rozhlasových a televizních her.
K zajímavým pokusům patřila hra Milana Kundery Majitelé klíčů. Autor v ní rozvíjí konflikt mezi světem jistot "měšťácké" ideologie ("majitelé klíčů") a riskantní existencí revolucionářů, nucených neustále volit svobodu (autor je zobrazil v podobě odbojových pracovníků za okupace). Vliv groteskní vlny se u Kundery objevil v burlesce Ptákovina.
V průběhu 60. let se vytvořilo několik výrazných dramatických skupin:
- Činoherní klub - A. Vostrá
- Divadlo na zábradlí - Jan Grossman + V. Havel
- Za branou - O. Krejča, J. Topol
- Semafor - I. Vyskočil, J. Suchý + J. Šlitr
- Mahenova činohra - L. Kuncler
Bytové divadlo - zvláštnost 60. a 70. let, hrálo se v bytech (pí. Chramostová), hry upravoval Kohout, Landovský, bylo to jen pro pozvané.

V 60. a 70. letech vznikají velmi významná studiová divadla: Na zábradlí, Semafor, Ypsilonka, Večerní Brno, Divadlo na provázku. Dramatické texty si vytvářela divadla sama (Na provázku, Ypsilonka a HaDivadlo).
Zejména mladé publikum bylo zaujato kabaretně koncipovanými hrami se zpěvy Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra v divadle Semafor, budovanými jako sled scén či výstupů spjatých jen volným dějovým rámcem (tradice Osvobozeného divadla).
V první polovině sedmdesátých let publikuje hlavně Miroslav Horníček své situační komedie a Oldřich Daněk, jehož hry mají podobu aktuální morality: Válka vypukne o přestávce, Zpráva o chirurgii města N, Bitva na Moravském poli (velký úspěch, dlouho v Národním divadle), Vévodkyně valdštejnských vojsk, Dva na koni, jeden na oslu.
Milan Uhde uznává O. Daňka (Dva na koni, jeden na oslu, Vévodkyně valdštejnských vojsk), Pavla Kohouta, Milana Kunderu (Jakub a jeho pán), Václava Havla, Josefa Topola (Dvě noci s dívkou, Sbohem, Sokrate, Konec masopustu) a Ivana Klímu (Zámek, Cukrárna Miriam), Pavla Landovského (Sanitární noc).

V 70. letech byla velká perzekuce, často nejtalentovanější lidé museli divadla opustit (Vostrý a Vostrá, Landovský, Chramostová).
Za projev normalizace považuje Uhde zrušení divadla Za branou, proti čemuž protestuje světová veřejnost. Deset významných dramatiků nemohlo tvořit. Z významných mohl tvořit pouze O. Daněk.
České drama nemělo v dějinách české literatury nikdy dominantní postavení mezi literárními žánry. S výjimkami (hlavně Karel Čapek) nikdy také mnoho neznamenalo ve srovnání se světovou tvorbou.

V posledním desetiletí se kromě významných dramatiků jako I. Klíma, V. Havel, O. Daněk, J. Topol objevily i dva nové talenty. Daniela Fischerová - Hodina mezi psem a vlkem (látka ze života francouzského básníka Françoise Villona) a Karel Steigerwald, který se ve své tragifrašce Dobové tance také obrátil do minulosti, do doby bachovského absolutismu. Další díla - Neapolská choroba, Tatarská pouť.