Hus Jan

Jan Hus (asi 1371-1415) se narodil v jihočeském Husinci u Prachatic. Vystudoval nejprve artistickou fakultu, na níž dosáhl hodnosti mistra svobodných umění, potom bohosloví a roku 1400 byl vysvěcen na kněze. Působil jako univerzitní profesor a po vydání Dekretu Kutnohorského (1409) byl zvolen rektorem univerzity. Od roku 1402 kázal v kapli Betlémské. Kázal česky, a proto byly jeho myšlenky přístupné všem posluchačům. Z kazatelny útočil na samotné základy církve jako instituce. Zdůrazňoval, že duchovní a světští páni nežijí v souladu s „božím zákonem“. Do kaple Betlémské přilákala jeho kázání i mnohé představitele vyšších společenských vrstev a tón revoluční přeměny křesťanského světa, jeho učení mělo revolucionizující účinky.
Když Hus začal vystupovat stále ostřeji, zesílili proti němu útoky církve. Roku 1410 dal pražský arcibiskup zkonfiskovat(=úředně zabavit) Wycliffovy knihy a spálit je jako kacířské. Spor mezi Husem a jeho odpůrci vyvrcholil, když Hus vystoupil proti kramaření s odpustky. Když v Praze došlo k pouličním bouřím proti hlasatelům odpustků, papež uvalil na Husa klatbu, spojenou se zakázáním konání církevních obřadů a věřícím bylo zakázáno stýkat s es kacířem. Hus opustil Prahu. Žil nejprve na Kozím Hrádku a posléze odešel na hrad Krakovec. Tam psal česká díla a kázal venkovskému lidu. Roku 1414 byl vyzván císařem Zikmundem, aby své učení obhájil v Kostnici. Hus váhal, neboť si uvědomoval rizika své cesty. Nakonec však v něm zvítězilo vědomí, že se mu nabízí jedinečná příležitost obhájit názory, o jejichž pravdivosti byl hluboce přesvědčen, před neučenějšími představiteli křesťanského světa. Jan Hus byl však koncilem v Kostnici odsouzen jako kacíř a 6.července 1415 byl upálen na hranici.
Husova literární činnost je spjata s jeho činností univerzitní a kazatelskou i s jeho kostnickými osudy. K univerzitnímu období se váže latinsky psaný QUODLIBET (1411), soubor projevů na rozmanitá témata. Za hlavní latinské dílo je pokládán spis O CÍRKVI z roku 1413. Hus vychází z myšlenek Johna Wycliffa, podle nichž je církev ideální neviditelné společenství těch. Kteří jsou předurčeni ke spasení a jejichž hlavou je Kristus. Spis O ŠESTI BLUDECH se zabývá Husovými názory na víru.
Z českých spisů jsou nejútočnější KNÍŽKY O SVATOKUPECTVÍ, v nichž se setkáváme s ostrou kritikou církve. Hus odsuzuje způsoby, jakými církev získává své bohatství, zejména obsazování církevních úřadů za peníze a braní poplatků za náboženské úkony. V popředí stojí rovněž VÝKLAD VIERY, DESATERA A PÁTEŘE (tj. modliteb Věřím v Boha, Desatero a Otčenáš) z roku 1412. Hus uvažuje o otázkách mravního života a upozorňuje, že pravý křesťan má pro pravdu obětovat i život. Když bylo Husovi znemožněno kázat, napsal spis POSTILA tj. výklad svatých čtení nedělních (1413) a k ženám se obrací ve spise DCERKA čili O poznání cesty pravé.
Hus je rovněž autorem latinských a českých listů, z nichž nejvýznamnější jsou ty z období kostnického, které zahrnují listy ryze osobní i listy, jimiž se Hus obracel k celému národu. S Husovým jménem bývá spojován spis o českém pravopise O PRAVOPISE ČESKÉM, v němž autor zahrnuje zjednodušení českého pravopisu.
Husovo učení vyvolalo obrovské revoluční hnutí, jehož charakter byl nejen náboženský, ale především sociální. Husitský program zahrnoval zejména požadavek přijímání pod obojí způsobou (aby věřící mohli přijímat nejen tělo, ale i krev Páně; vnějším symbolem husitského hnutí je symbol kalicha). Dále tento program zahrnoval požadavek svobodného kázání a vykládání bible a v neposlední řadě pak život církve bez přepychu.