Pavel Ota

Jako zjevení zapůsobily v pochmurné době normalizačních sedmdesátých let dvě vzpomíkové knihy Oty Pavla (1930-1973). Byl z nich totiž cítit optimismus nikoli povinný, ale skutečný, moudrost nikoli heslovitá, ale životní.

Ota Pavel, pravým jménem Ota Poper, se narodil v Praze. Válku prožil na Kladensku, kde začal pracovat jako horník. Otce a bratry neminul transport, ale měli štěstí než většina židovských rodin té doby a vrátili se. Po válce Pavel vystudoval střední školu a začal svou úspěšnou dráhu sportovního novináře. Debutoval doprovodným textem k fotografiím Viléma Heckela Hory a lidé (1964), ale skutečně zaujal až samostanou kniho Dukla mezi mrakodrapy (1964), kde sledoval vzestup a úspěch fotbalového mužstva. V této knížce Ota Pavel ještě příliš nevybočil ze své novinářské profese, stejně tak i příběhy o sportovních výkonech a o tom, co je za nimi, shrnuté do knihy Plná bedna šampaňského (1967), byly víceméně reportáže, byť reportáže literárnější než ty, které autor psal pro časopisy. Ale Pavlovo vypravěčství se stále více prosazovalo i ve sportovních knížkách, takže Pohár od Pánaboha (1974) byla pak už čistou beletrií. Fakta ze života světoznámého skokana na lyžích se pro autora stala jen motivy pro jakýsi moderní mýtus.

V roce 1964 Pavel těžce onemocněl a sílu pro boj s chorobou hledal v přírodě, především u své milované rybařiny. V té době také vznikla vrcholná Pavlova díla, dvě knihy vzpomínek Smrt krásných srnců (1971) a Jak jsem potkal ryby (1974). První z nich obsahovala především vzpomínky na dětství, na idylu u Berounky, ale i na tragičtější stránky života tehdejšího židovského chlapce - na transporty: Pavel vzpomínal i na nadšení z osvobození a na tvrdou realitu, která ho vystřídala, na politické procesy a na počátky kolektivizace. Dominantní postavou byl autorův tatínek, milovník života a žen, výmluvný obchodník a bytostný optimisma, typ skoro boccacciovský, s nímž život nebyl snadný, ale ani nudný. Ve druhé knize se Ota Pavel soustředil spíše na vlastní život, především, jak sám název napovídá, na své rybářské zážitky. Jeho povídky jsou plné laskavého humoru a lyriky, nikoli ovšem lyriky samoúčelné. Velkým kladem je smysl pro pointu, vtip a prostá, krásná čeština, čerpající jak ze spisovné, tak z hovorové řeči.

Upřímnost některých Pavlových povídek zasazených do poúnorové doby způsobila, že po Pavlově předčasné smrti v roce 1973 vycházela především Smrt krásných srnců v cenzurovaných reedicích a Ota Pavel se jakožto autor ocitl mezi těmi, o nichž se příliš nemluvilo. Necenzurované vydání jeho vzpomínkových povídek vyšlo až v roce 1991 pod názvem Zlatí úhoři.