Tyl Josef Kajetán

TYL Josef Kajetán (* 4. 2. 1808 Kutná Hora, + 11. 7. 1856 Plzeň) - český dramatik, herec, prozaik a novinář
Tyl byl nejvýraznější osobností českého divadla, ale i literatury ve 30. a 40. letech 19. století a stál v té době v centru národního a vlasteneckého dění.
Dětství strávil v Kutné Hoře, kde jeho otec, vysloužilý vojenský muzikant, měl krejčovskou živnost. Ve 14 letech odešel Tyl na gymnázium do Prahy, kde se živil převážně sám kondicemi. Pilně navštěvoval německá i česká divadelní představení, seznámil se s tehdejší vlasteneckou společností a začal psát básně. Roku 1827 odešel dokončit gymnázium do Hradce Králové, kde vyučoval jeho tehdejší idol V. K. Klicpera. Tylovi se sen splnil, neboť Klicpera si nadaného studenta oblíbil. Tyl žil v jeho domácnosti, opisoval Klicperovy práce a ten zas opravoval první literární pokusy svého studenta.
Po maturitě se Josef Kajetán vrátil zase do Prahy, aby pokračoval ve studiu na filosofii. Ale brzy ho zlákalo divadlo. Nespokojen s úrovní českých představení ve Stavovském divadle, uvažoval o založení vlastní společnosti, ale nedostávalo se mu prostředků. Nakonec se roku 1829 připojil se svými přáteli - mezi něž patřila i Magdalena Forchheimová, jeho budoucí žena - k německé kočovné společnosti, se kterou putoval po Čechách i po Německu a pro niž upravoval i divadelní hry. Po jejím rozpadu přešel roku 1830 k jiné společnosti, ale po roce se vrátil pohublý a rozčarovaný zpět do Prahy. Hrozila mu vojenská služba (tehdy ještě 14 let!), ale s pomocí přátel získal místo písaře ve vojenské kanceláři, a tím se zároveň vyřešila i jeho finační situace. Veškerý volný čas pak Tyl věnoval literatuře a divadlu. Vystupoval jako ochotník ve Stavovském divadle a současně překládal i upravoval hry pro pravidelná česká nedělní představení. Roku 1833 se stal redaktorem časopisu Jindy a nyní, jehož jméno po roce změnil na Květy české a posléze na Květy (pod tímto názvem vycházejí dodnes). Vedl je do roku 1836 a pak znovu 1840-45. Sám zaplňoval všechny pravidelné rubriky, otiskoval tu i své povídky, básně a překlady a také práce tehdy uznávaných autorů. Bohužel jako většina současníků nedokázal pochopit novost a genialitu Máchova Máje a odsoudil ho jako škodlivý pro národ.
Tyl se stal záhy jedním z nejčtenějších českých prozaiků, třebaže se jeho díla, plná sentimentálního vlastenectví, nepozvedla nad dobový průměr. Zejména román Poslední Čech podrobil K. H. Borovský právem zdrcující kritice. Jako novinář Tyl vydával v letech 1840-42 ještě časopis Vlastimil a v letech 1846-49 Pražského posla, který se stal v revolučních letech politickým lidovým listem. Pokus o další politický list Sedlské noviny v roce 1849 záhy zanikl pro nedostatek financí i změnu politické atmosféry.
Pravou doménou Tyla však bylo divadlo, které miloval a o němž byl právem přesvědčen, že může sehrát nezastupitelnou roli v probouzení národního vědomí i v šíření kultury a vzdělání v nejširších vrstvách národa. Roku 1834 založil se skupinou přátel Kajetánské divadlo, mezi jehož členy patřili také K. H. Mácha, J. J. Kolár, K. Sabina a další. Tyl se osvědčil jako herec i organizátor - byl režisérem, dramaturgem, opatřoval rekvizity, maloval kulisy i upravoval hry. Když byla činnost divadla zastavena (1837), přešel znovu jako ochotník do Stavovského. To už patřil mezi nejznámější a nejoblíbenější vlastence. Roku 1842 se stal vůdčí osobností nového pokusu o samostatné české divadlo v Růžové ulici, ale již 1844 se česká představení musela vrátit zpět do Stavovského divadla. Zde byl roku 1846 Tyl jmenován dramaturgem českých her a měl nejen vybírat a posuzovat cizí hry, ale sám dodat ročně šest her z překladů a dvě vlastní. To bylo impulsem k tomu, aby dramatická tvorba zatlačila dosud dominující prózu, a z oblíbeného spisovatele se stal národem milovaný dramatik. Tylovy divadelní hry se obracely stejně jako předtím povídky k aktuálním jevům doby - třebaže často v historickém či pohádkovém rouše - a měly i výchovný záměr. Vlastně jen rané dílo, fraška Fidlovačka (1834), v níž poprvé zazněla se Škroupovým nápěvem píseň Kde domov můj, si všímá výlučně národního zápasu. Ale i dramata ze současného života (Paličova dcera, Paní Marjánka, matka pluku), dramatické báchorky (Strakonický dudák, Lesní panna) a historické hry (Kutnohorští havíři) byly inspirovány soudobými společenskými a politickými problémy.
Tyl se také aktivně účastnil veřejného života. Roku 1848 byl zvolen setníkem Svornosti (součást ozbrojené národní gardy), pracoval ve Slovanské Lípě, účastnil se přípravy Slovanského sjezdu a stal se i poslancem říšského sněmu. Tragický zlom v jeho životě znamenala léta Bachovského absolutismu. Roku 1851 byl rozpuštěn český soubor Stavovského divadla a Tyl přišel o místo dramaturga. Založil proto z propuštěných herců kočovnou společnost, a protože mu byla žádost o divadelní koncesi úředně zamítnuta, najal si koncesi cizí a až do konce života putoval jako kočovný herec po českých městech a venkově. Léta 1851-56 byla plná utrpení a hmotného strádání. Čas na vlastní literární práci mu nezbýval, jen ještě pro potřeby společnosti narychlo upravoval cizí hry.
Na poslední štaci do Plzně přijel Tyl už těžce nemocný. Jeho pohřbu se však účastnily nepřehledné zástupy obyvatel Plzně i okolí a byl pohřben za zvuků písně Kde domov můj.
(fh)
Kačer M.-Otruba M.: Josef Kajetán Tyl, Praha 1959; Otruba M.-Kačer M.: Tvůrčí cesta Josefa Kajetána Tyla, Praha 1961